Vodopády, 3.díl

10. duben 2009 | 15.13 |

Izzy se probudil a rozespale si protřel oči. Kolik je vůbec hodin? Cože, devět?? Jaktože ho Nicky nevzbudil? A proč proboha spí v obýváku? A jo vlastně, usnul tady...
"Nicky?" zavolal do ztichlého baráku. Odpovědi se nedočkal.
"Brácha nech toho, na tyhle vtípky fakt nemám náladu!" zavolal znovu, pro jistotu.
Opět žádná odpověď. To se mu nezdálo. Nicky by bez něj přece do školy neodešel, vždycky ho burcoval tak dlouho, až ho opravdu dokázal vytáhnout ven z postele. Nějaký impuls ho vybídl k tomu, aby se šel podívat do Nickyho pokoje.
"Nicky, spíš?" zeptal se, když uviděl, že Nicky leží ve své posteli čelem ke zdi.
"Ne." Zašeptal Nicky, "Není mi dobře, nejde se nikam."

"Zase jako předtím?" vzpomněl si Izzy na Nickyho nevolnosti, které ho čas od času postihly.
"Hm." Zamručel Nicky, "Zatím je to ještě jakž takž dobrý, tak mě nech v klidu, třeba se to srovná."
"Nechceš nic k pití nebo k jídlu? Aspoň něco vypít by si určitě měl." Nabízel mu Izzy něco málo z těch skromných zásob, které měli.
"Tak vodu." Špitl Nicky. Izzy mu tedy přinesl skleničku vody, ze které Nicky mírně usrkl, řekl "díky" a znovu zavřel oči, aby se pokusil usnout.
"Hele, a opravdu bys nechtěl aspoň kousek nějakýho dlabance? Myslím, že tohle není nejlepší situace dostat hypoglykémii, a ty si navíc musíš cukr hlídat i normálně." Snažil se ho ještě Izzy přemluvit.
"Já nechci riskovat, že to všechno vybleju." Zaskučel Nicky, "Můžeš prosímtě jít, chci mít klid."
"Jasně." Trhl Izzy rameny a nechal tedy Nickyho o samotě. Kdyby o něj neměl takovou starost, asi by zavýskl radostí. Krásný den volna navíc, zcela gratis. No paráda! Přesto se radši nebude moc vzdalovat z domu. Myšlenka, že by se Nickymu mohlo něco stát, zatímco on by si dával bene někde ve městě, mu naháněla takový strach, až mu běhal mráz po zádech a musel si pustit televizi pořádně nahlas, aby se necítil tolik sám. Škoda, že jim odstřihli telefon, mohl by zkusit sehnat nějaké svoje kamarády, jestli nejsou náhodou za školou a nechtějí přijít za ním. Jenže máma už dost dlouho neplatila účty a mobily neměli, i kdyby se jim podařilo sehnat nějakou starou šunku, tak by stejně neměli na kredit. U nich se každá mince obracela dvakrát.
Když se trochu uklidnil, vypnul televizi, zalezl k sobě do pokoje, pustil zase naopak na plné pecky staré rádio, sice na kazety, ale chválabohu stále hrající. Při čem by se mohl odreagovat líp než při tanci?
Okolo jedenácté se ozvalo klapnutí dveří.

Izzy zbystřil. Stoprocentně je to jeho máma, ale jestli je s ní i ten chlap, to takhle nepoznal. Zdálo se mu ale, že slyší jen jedny kroky.

"Mami?" odhodlal se nakonec vylézt ze svého pokoje.
"Co je?" otočila se po něm jeho matka.
"Nic, chtěl jsem jen vědět, jestli to seš ty." Pokrčil Izzy rameny. Jeho pokoj byl hned vedle kuchyně, proto měl vždycky perfektní přehled, co se v domě děje. Kuchyně spojená s obývákem totiž byla na konci dlouhé chodby, která vedla od vchodu a ve které byly dveře do Nickyho pokoje, to byl celý jejich dům.
"No, tak už to víš, tak zase zalez." Kývla matka směrem ke dveřím, zatímco skládala do ledničky chudý nákup, ale pak se zarazila, "Co tu vůbec děláš, nemáš bejt ve škole?"
"Nickymu nebylo dobře, tak sem tu s ním zůstal." Odpověděl krátce Izzy, ale v duchu se mírně pozastavil nad tím, že si jeho máma uvědomila, že není ve škole. Sice na něm kritizovala téměř všechno, když mohla, ale o takovéhle "drobnosti" obvykle zájem nejevila.
"Tak fajn." Pokývala matka hlavou, otevřela si pivo a posadila se před televizi.
"Nepůjdeš do práce?" odvážil se zeptat Izzy.
"Nestarej se." Odbyla ho matka. Izzy se o ní tedy dál už nestaral. Když šel o hodinu později udělat oběd, nebo se o to aspoň pokusit, už tam nebyla.
"Brácha, žrádlo." Otevřel Izzy opatrně dveře do Nickyho pokoje, aby obsah talíře nevyklopil na podlahu.
"A co?" zeptal se slabě Nicky a dokonce se po Izzym otočil.
"Anýzové placičky s kaviárem." Plácl Izzy první jídlo, které mu znělo draze.
"Haha, fajn, příjemná představa, co budu žrát ve skutečnosti?" zašklebil se Nicky.
"Obyčejný vločky s jogurtem, nic lepšího sem dohromady nedal, snad tě to neoddělá." Odpověděl Izzy, pomohl Nickymu se posadit a podal mu talíř a lžičku.
"Dík." Poděkoval Nicky a pustil se do jídla.
"Už vypadáš podstatně líp." Konstatoval Izzy.
"Díky, lichotit umíš celkem dobře." Ušklíbl se Nicky. Izzy mu úšklebek oplatil. Když Nicky špičkuje, je to znamení, že už je mu určitě lépe.
"Jsem rád, když můžu někoho potěšit, tím víc takového notorického maroda jako seš ty." Zazubil se Izzy.
"Přinesl bys mi k tomu nějaký pití?" zeptal se Nicky, jako kdyby jeho narážku vůbec neslyšel.
"No jasně." Přikývl Izzy a donesl Nickymu šťávu.
"Teda, tolik luxusu." Zakroutil Nicky hlavou.
"Stavila se tu máma a přinesla nákup. Doufám, že tentokrát nedostaneme výprask za to, že máme hlad." Řekl Izzy.
"Jo, slyšel jsem tu nějaký kroky. A taky rádio." Hodil Nicky po Izzym kyselý škleb.
"S tím se počítá." Pokrčil Izzy nevinně rameny.
Nicky nakonec polovinu jídla nechal. I tak měl pocit, že právě zpocíval nejmíň polovinu slona.
"Seš opravdu výborný kuchař, díky." Usmál se na Izzyho s kapkou ironie.
"To víš, nemá každej takový nadání, ty seš ostatně zářnej příklad." Nenechal si to od něj Izzy líbit.
Jakmile se Nickymu udělalo o tolik líp, že se mohl aspoň jakž takž normálně pohybovat, začal být neklidný. Nevěděl přesný důvod, ale prostě měl tisíc chutí z té postele okamžitě vyskočit. Už hodněkrát ho přepadly chvilkové záchvaty vzteku, kdy svou nemoc proklínal, jak jen mohl, ostatně ho to dost citlivě ovlivňovalo v osobním životě. Zatímco jeho kámoši se šli bavit na nějakou pařbu, on musel vždycky sedět trochu stranou, zatancovat do klubu si taky nemohl jít, a když už, tak maximálně na pár minut, polovinu jídel měl zakázanou... Tak rád by si vyzkoušel jízdu na motorce, ale to by mu asi taky neudělalo dvakrát nejlíp... Hlavně žádný stres, žádná námaha nebo zátěž. Co na tom, že má taky svoje přání, svoje záliby.
"A dost." Zavrčel Nicky a spustil nohy z postele na zem. Postupně se vzpřimoval. Hlavně ne prudký pohyb, políbit matičku zem se mu opravdu nechtělo. Nakonec se to povedlo – stál na svých nohách, hlava se mu netočila a ani se necítil moc uřícený.
"Nezbláznil ses?!" vyletěl okamžitě Izzy, když se pobledlý Nicky objevil v obýváku.
"Už je mi docela fajn." Odsekl mírně Nicky.
"Nicky, ty seš cvok. Jestli se složíš..." strašil Izzy.
"Prostě už sem to tam nemohl vydržet." Vydechl Nicky trochu prudčeji než měl původně v úmyslu.
Izzy se mírně ušklíbl: "Asi tě chápu."
"To seš hodnej." Vrátil mu to Nicky.
Izzy si najednou všiml, že Nicky v obličeji hrozně zbledl, mnohem víc než jindy.
"Seš O.K.?" zeptal se.
"Musím si sednout." Odpověděl slabě Nicky. Pak už si pamatoval jen strašnou bolest, která mu šla snad celým tělem a tmu. Hlubokou tmu...
Když se probral, slyšel hlasy.
"... ale EKG mu pořád lítá jako zběsilé."
"Takže operace...?"
"Takže operace není zas až tolik nezbytná. Když se podíváte na jeho testy, stejně by mu to nové srdce asi k ničemu nebylo, za pět let by to bylo stejné."
Jaká operace? Co je se srdcem? Týká se to jeho?
Chtěl promluvit, pohnout se, ale zradilo ho vlastní tělo. Do pusy mu navíc vedla jakási trubička, která mu neumožňovala mluvit. Pak se znova propadl do té hluboké tmy.
Když se probral podruhé, už to bylo lepší. Trubička byla pryč a i tělo už ho poslouchalo o něco lépe než minule, i když žádná sláva to nebyla. Unaveně zavřel oči. Co se to sakra děje? Najednou uslyšel otevírání a zavírání dveří, rychlé kroky a vzlykot. Pak si ten někdo sedl na židli vedle jeho postele.
Nicky pomalu oči zase otevřel. Vedle něj seděl Izzy, hlavu v dlaních a téměř hystericky brečel.
"Izzy..." dostal ze sebe Nicky.
Izzy se po něm s cuknutím otočil.
"Nicky!" vydechl a spustil další várku slz.
"Co...?" chtěl se zeptat Nicky, ale nebyl schopný dát dohromady jedinou větu. Izzy i tak pochopil, na co se ho snaží zeptat.
"Zkolaboval si. Zavolal jsem záchranku a ten doktor pak zavolal na sociálku." Začal Izzy a pak se na chvíli odmlčel, protože kvůli slzám nebyl schopný mluvit, "Chtějí mě dát do děcáku! A jestli to... Jestli... Jestli to pře... Přežiješ, tak tě pošlou do Itálie!" vyhrkl Izzy zlomeně.
Nicky v první chvíli nechápal. Cože, do Itálie? Živě si pamatoval, jak se jeden čas strašně bifloval italštinu, protože chtěl s Izzym do Itálie zmizet, však oni už by otce nějak našli, ale pak z toho nějak sešlo. A teď tedy má do Itálie opravdu jet. Ale počkat, proč by měl Izzy zůstávat v děcáku?!?
"Do děcáku?" zaskuhral těžce Nicky.
"Jo, do děcáku!!" zvýšil Izzy hlas, "Jenom proto, že mě tvůj zasranej fotr asi nebude chtít!! No, asi určitě, nechtěl mě už jednou, pamatuješ, to kvůli mně opustil mámu, protože mě nechtěl, nechtěl nikoho, kdo by byl cizí, ten podvraťáckej, pozérskej kretén!"
"Klid..." zašeptal Nicky a pokusil se proti Izzymu vztáhnout ruku. Ten si jeho pohybu všiml a za nabízenou ruku ho chytil.
"Promiň." Omluvil se se sklopenou hlavou, "Když já mám hroznej strach."
Nickyho strašně mrzelo, že nemohl Izzymu říct nic, co by ho utěšilo. Neměl na to sílu a sám se cítil bezradný. Umínil si, že jakmile se mu udělá trochu líp, přesvědčí všechny ty ignoranty, aby Izzy jel s ním. Koneckonců je to jeho bratr, tak proč by k němu neměl patřit?
Izzy odcházel z nemocnice se smíšenými pocity. Byl neskutečně šťastný, že Nicky vypadá poměrně dobře a že komunikuje, ale jinak... Stálo to za dvě věci. Jestliže z nemocnice odcházel s poměrně hezkou náladou, čím víc se blížil k domovu, tím se cítil bídněji.
A jeho strach byl opodstatněný...
"Dobrý den." Pozdravil otráveně cizí ženu, sedící v obýváku s jeho matkou, která měla ve tváři absolutně prázdný výraz.
"Ahoj, ty jsi Izzy?" zeptala se ho ta ženská.
"Bohužel." Zašklebil se Izzy.
"Já jsem Erna Wilsonová, jsem ze sociální péče." Představila se mu nezvaná návštěva a potvrdila tak jeho obavy, "Můžu si s tebou promluvit? S tvou matkou jsem již mluvila."
"Nejradši bych řekl, že ne..." opřel se Izzy o rám dveří, "Ale zřejmě mi nic jiného nezbude. Pojďte aspoň do mýho pokoje." Řekl, znovu se narovnal a zamířil do svého pokoje, Erna šla za ním.
"Tak tohle je tvůj pokoj?" zeptala se celkem vlídně, ale Izzy moc dobře poznal, že to naopak není dobře, že se jí tohle nezamlouvá.
"Jo." Odpověděl stroze, "Posaďte se, kam chcete. Blechy, vši ani nic podobného tu nepěstujeme, kdybyste si myslela."
"To je v pořádku." Zastavila jeho poněkud plamenný projev Erna a usadila se na ustlanou postel. Izzy se posadil vedle ní.
"Můžu ti tedy položit pár otázek?" šla Erna rovnou k věci.
"Jasně." Trhl Izzy rameny.
Byla to krušná půlhodinka. Když se Erna s Izzym loučila, dodala: "Určitě se nevidíme naposledy."
Izzy už nebyl schopný nic cítit. Byl absolutně ubitý. Poslední dny z něj vysály energii do poslední kapky.
Jeho matka stále seděla v obýváku, ruce složené v klíně a bezmocně zírala před sebe. Izzy se u ní zastavil.
"Takhle jsi to chtěla, mami?" zeptal se dutě, "Takhle sis to představovala?"
"Dej mi pokoj." Zaskučela matka a zakryla si rukama uši. Ale Izzy se musel aspoň trochu vymluvit, potřeboval uvolnit ten špunt, který se v něm udělal a který mohl za tu jeho nekonečnou pasivitu.
"Jen to řekni. Jen se neboj. Tvoje vlastní hrdost tě takhle pohřbila. Brácha se narodil nemocnej a díky tvý úžasný péči nezemře ve třiceti, ale možná za chvíli. A já tě nemůžu vystát, protože ty nemůžeš vystát mě." Říkal ještě poměrně klidně. Když jeho matka nereagovala, rozkřikl se na celý dům: "Proč sis nás kurva nechávala, když nejsi schopná nás mít ráda, ty neschopná krávo?! Proč?!"
"Buď zticha!" ohradila se prudce matka a do očí se jí vedraly slzy, "Já... Vás mám ráda... Oba..."
"To vykládej někomu jinýmu." Ušklíbl se Izzy, "Ale byla by to blbost házet to jen na tebe. Ten čurák, se kterým si byla vdaná a kterej ti udělal Nickyho, je taky samolibej kretén. My jsme vůbec naprosto skvělá a úžasná rodinka. Proč sis mě nenechala vzít?! Nebo proč jsi mě nedala pryč?! Do toho děcáku teď kvůli tobě půjdu stejně!!"
Víc už nemohl vydržet. Obrátil se na podpatku a vypadl z domu tak rychle, jako kdyby mu za patami hořelo. Ale tak se teď přesně cítil – byl v jednom ohni. Do očí mu stoupaly slzy, cítil se k smrti vyčerpaný a plný energie zároveň, v uších mu hučelo a bolela ho hlava. Nevěděl, kam běží, a bylo mu to jedno. Teprve až když mu kapitulovaly nohy, si klekl přímo do trávníku, jelikož byl blízko městského parku, a bez hlesu zíral nahoru na modré nebe.
"Proč, bože, proč...?" bylo jediné, co ze sebe nakonec vypravil. Nebyl věřící. Ale teď se nemohl obrátit na nikoho jiného. Neměl za kterým kamarádem jít. Ne že by žádného neměl, ale žádný nebyl tak dobrý, aby se mohl vymluvit ze všeho, co ho tíží. Jeho nejlepším kamarádem byl Nicky a za tím teď už nemůže. Nakonec se zvedl a vrátil se domů. Napadlo ho, jak na chvíli zapomenout na problémy – vzal špendlík a dal si náušnici i do levého ucha. Za prvé to bolelo, což byla jistá úleva od duševní bolesti, zadruhé se musel soustředit i na něco jiného než na to, jak je to všechno v prdeli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře