Kingdom Of Libria, 10.část

15. duben 2009 | 19.19 |

Když se Darren probral, netušil, kde je, ani co se stalo. Celé tělo ho bolelo a nedokázal dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku, všechno bylo jakoby zahalené mlhou. Pouze tušil, že ho něco probralo. Po chvíli mu došlo, že to musely být vibrace jeho mobilu, který měl v kapse kalhot – ještě mu od nich mravenčila noha. S vypětím všech sil mobil vytáhl, protože by ho stejně potřeboval, byl v takovém stavu, že nebyl ani schopný se posadit, natož snad vstát. Mlha před jeho očima v nárazech houstla a zase se rozplývala, trvalo mu hrozně dlouho, než unavenýma očima zaostřil natolik, aby poznal, že kromě několika dalších lidí mu naposledy volal John. V životě mu nepřišlo tak hrozně těžké zmáčknout tlačítko na mobilu. Jenže sotva se mu to povedlo, omdlel znovu...
Když se probral podruhé, ležel v nemocnici. A už se cítil podstatně lépe. Neklidně se zavrtěl a najednou nad ním stála sestřička.

"Jen ležte klidně, nic se neděje..."
"Proč jsem tady?" zeptal se zmateně.
"Našli vás ležet na chodníku v bezvědomí, přivezli vás před pár hodinami. Jen si ještě odpočiňte."
"Ale já už se cítím dobře." Oponoval Darren.
"Tak snad byste mi mohl aspoň říct, jestli nemáte někoho, kdo by vám dovezl nějaké věci? Třeba někdo z rodiny nebo tak. Měl jste u sebe sice doklady, ale ne kontakt na někoho dalšího."
Darren se zamyslel a vzpomněl si na to, že mu volal John. Musel tedy u sebe mít mobil...
Nakonec sestřičce nadiktoval telefon na Johna.
-.-.-
"Ahoj, člověče tys nás vyděsil." Uvítal ho John, sotva vešel do dveří.
"Ahoj." Pozdravil ho unaveně Darren. Druhou část jeho věty ignoroval.
"Co se stalo, jsi v pořádku?" přisedl si John k posteli.
"Neboj, nic mi není. Za tři dny by mě měli pustit." Odpověděl Darren.
"No, klíče od tvýho bytu nemám, takže jsem část věcí vzal svejch a část jsem byl nakoupit." Začal před něj John vysypávat obsah svého batohu, "Vzal jsem ti svůj ručník, a taky nějaký náhradní oblečení, snad ti to bude. Pak takový ty nejnutnější věci na hygienu, to jsem byl všechno koupit. Je toho jen málo, ale snad jsem vzal to nejdůležitější. Jídlo jsem radši nebral, kdybys měl nějakou dietu."
"Ty jsi prostě úžasnej, moc děkuju." Usmál se na něj Darren, zatímco John skládal věci do stolku, který stál vedle postele.
"Nemáš vůbec zač.

" odvětil John, "A teď mi prosím tě řekni, co se stalo, klepeme se o tebe strachy."

"Já to stejně ani sám pořádně nevím, mám temno. A stejně to není důležité." Trhl Darren rameny.
"Je to důležité! Co kdyby se ti třeba něco doopravdy stalo? Souvisí to s..." John nevěděl, jak svou otázku správně formulovat.
"Ano, souvisí, ale opravdu to není nijak důležité." Snažil se ho Darren přesvědčit.
"Unesli tě nebo tak něco?" vyptával se John dál.
"Já si to vážně nepamatuju. Šel jsem prostě domů a najednou... Mám prostě temno, vždycky jsem se na chvíli probral, ale pak zase omdlel, vážně si nic nepamatuju... Akorát, že naposledy mě probralo zvonění mobilu."
"To jsem ti volal já."
"Já vím."
Na chvilku zavládlo ticho.
"Tak hlavně jestli jsi v pořádku." Zadoufal John.
"Já se cítím dobře." Řekl Darren, "Myslím, že kdyby se něco dělo, cítil bych to."
"Snad máš pravdu." Pousmál se John a otočil se směrem ke dveřím, jako kdyby někoho vyhlížel, "Jsem tu bohužel jenom na skok, není doba návštěv, musel jsem je hodně dlouho přemlouvat, aby mě za tebou pustili aspoň na pět minut."
"Jen běž. A děkuju ještě jednou." Propustil ho Darren a pohladil ho po ruce.
"Co to máš za zvyk?" schoval John ruku okamžitě do kapsy.
"Jaký zvyk?" nechápal Darren.
"Se pořád ostatních dotýkat." Doplnil John svou otázku.
"Já nevím, prostě... Jsem na to tak zvyklý, vždyť pokud je to člověk, kterýho znáš a máš ho rád, tak by to neměl být problém, ne? Jestli ti to vadí, tak já toho nechám. Já ti tím jen dávám najevo, že tě mám rád."
Johna ta slova hřála a zároveň zraňovala. Bylo to krásné, když mu Darren řekl, že ho má rád, ale bylo mu jasné, že kdyby to "mít rád" myslel ve stejném smyslu jako on, tak by mu to neříkal takhle na rovinu.
"To je v pořádku." Odpověděl a zvedl se, "Tak se měj a já se zítra stavím. Možná sebou vezmu i kluky."
"Fajn. Měj se krásně." Poslal mu Darren poslední úsměv.
Cestou domů měl John skutečně námět k přemýšlení. Zabředával do toho čím dál víc. Nebyl hloupý, aby nepoznal, co za tím stojí, ale možná právě proto se tak bál. Nešťastná láska, a kór takováhle, bylo to poslední, co by mu teď ještě chybělo. Ale nemohl ignorovat ten krásný pocit, který měl vždycky, když byl s ním. A navíc, copak by se kdy kvůli někomu jinému namáhal oblítnout půlku města, aby našel drogerii, ve které mají ještě otevřeno? Možná tak kvůli Ianovi... Donedávna se cítil naprosto spokojený sám se sebou. A najednou si připadal tak... Ani neměl to správné slovo, divně? On dokázal být rozhodný, chytrý, a přitom tak milý a citlivý. Když se s ním srovnával, kladl si sám sobě otázku, co by na něm, byť jen teoreticky, mohl vidět. Vždyť byl akorát náladový, nevyrovnaný, sebestředný cholerik. Aspoň ho tak před několika hodinami popsal Malcolm. Podle několika lidí (převážně holek) byl i hezký, ale zrovna svůj vzhled moc neřešil. Tedy kromě vlasů, to byla asi jediná jeho slabší stránka. Vlasy měl od přírody rovné, ale pokaždé, když si je umyl, tak spal v drdolu, aby se mu zavlnily. Nesnášel, když měl rovné vlasy. Kdyby někomu řekl důvod, smáli by se mu, nebo by se ho snad dokonce zeptali, jestli nebere drogy. Ale on skutečně, kdykoliv se mu stalo, že si třeba umyl hlavu přes den a neměl čas si udělat culík, a tím pádem měl vlasy rovné, cítil nesvůj. Obzvláště se pak vyhýbal zrcadlům. Protože si pak zkrátka přišel... Že to není on. To bylo na tom to hrozně podivínské a směšné. Že se vlastně bál sám sebe. Že měl pocit, jako kdyby ten, kdo na něj studeně modrým pohledem koukal ze zrcadla zpod hradby dlouhých, rovných, černých vlasů, byl někdo úplně jiný... Teď navíc i tušil, že to tak doopravdy bude, a to ho, slušně řečeno, štvalo (a ač si to nechtěl přiznat, tak i děsilo) ještě víc.
-.-.-
Darren mžoural do ranního slunce a přemýšlel o tom, co se stalo. V nemocnici byl za celý svůj život dvakrát, a pokaždé měl trochu problémy se spaním. Ale takhle nad ránem ho to snad i nějak... Uklidňovalo? Ten pohled z okna se mu zkrátka líbil. Mohl jen tak vypnout a nekazit si ten zvláštní pocit. Ale když už měl možnost, tak se trochu zamyslel.
Skutečnost byla taková, že se se smrtí svých rodičů nehodlal smířit tak snadno. Chtěl je pomstít. Věděl, že jestli všechno klapne dobře, bude mít svojí příležitost. Ale to čekání by ho zabilo. Rozhodl se, že nebude tím, komu půjdou po krku – to on půjde po krku jim. Proto byl o tolik silnější než ostatní. Měl větší vůli, snažil se zlepšovat a rozvíjet svoje schopnosti, aby mohl co nejrychleji odhalit minulost a využít tuhle znalost ve svůj prospěch. Zoicite po něm šel skutečně hodně, evidentně měli ještě zminula nějaké nevyřízené účty. Tak prosím, jen do nich. Tohle byla jenom jedna z mnoha drobných potyček, s tím rozdílem, že jí na rozdíl od těch minulých vyprovokoval sám. Aspoň si ke své nevoli ověřil, že bez ostatních to asi přeci jen doopravdy nezvládne. A co oni? Zvládli by to bez něj? Momentálně rozhodně ne, té myšlence se dokonce musel zasmát, ale třeba později...?
-.-.-
"Páni..." řekl Kash a nějak mu došla slova. Bohatě stačilo, že se smál, to Zoicita naštvalo možná ještě víc, než kdyby mu na rovinu řekl něco hodně ošklivého.
"Něco k smíchu?" ohradil se naštvaně.
"Ani ne, ono je to spíš k pláči." Přiznal Kash s ironií v hlase a schválně si provokativně prohlížel Zoicitovu zraněnou ruku, "On ti jenom přiškvaří ruku, ty ho prakticky přizabiješ, a on ti stejně zdrhne, to je dost politováníhodný."
"Nevšiml jsem si, že zrovna ty bys na tom byl nějak líp. Jak dlouho už jim jdeš po krku? A skutek někam utek, co?" ryl do něj Zoicite.
"Jasně, jenže já je mám na krku tři, ne jednoho." Opáčil s úsměvem Kash.
"Chceš si to snad prohodit?" zeptal se provokativně Zoicite.
"Nebudu ti to ulehčovat." Ujistil ho Kash, že nic prohazovat nehodlá.
"A co takhle spolupráce?"
Kash se otočil jako jestli dobře slyší.
"To koukáš, co?" smál se teď Zoicite, "Já myslím, že z toho můžeme oba jedině vytěžit."
"Ale tím se vzdáváš, uvědomuješ si to?" zdráhal se Kash pořád uvěřit tomu, co slyšel.
"Ne, tím se nevzdávám. Tím ti jen dávám najevo, že ti nevěřím, protože zatímco já se snažím, tak ty nejsi schopný vyřídit bandu kluků, jejichž schopnosti nejsou ani zdaleka tak veliké jak by mohly být, takže se logicky nabízí dvě možnosti, buď se flákáš, což není zrovna moc dobré, anebo jsi v týhle pozici spokojenej, protože můžeš krýt jednu jistou osobu. Což je ještě horší."
"Proč to na mě pořád vytahuješ?!" odsekl Kash.
"Protože je zajímavý, jak tě to pokaždý vytočí." Odpověděl s výsměšným úsměvem Zoicite.
"Něco ti povím." Řekl Kash o stupeň tišším hlasem, "Ano, vytáčí mě to. Protože je mi úplně jasný, o co ti jde. Jestli se mě snažíš vyřadit ze hry, tak tě ujišťuju, že já se o tobě taky umím zmínit. Aby sis nemyslel, že to jen ty máš právo jít si stěžovat."
Kash se rozhodl radši se pomalu vytratit, protože se nehodlal hádat dál.
"A jen tak mimochodem." Dodal na otočku, "Stejně tak dobře víš, že ani já nemůžu používat všechny svoje schopnosti. Kdybych mohl, vypadalo by to všechno jinak."
Když se od Zoicita vzdálil natolik, aby si mohl být jistý, že ho neuvidí ani neuslyší, nakopl zeď takovou razancí, až mu v noze vybuchla ostrá bolest. V ruce drtil znak, který měl jako vždy pověšený na krku. O co všechno už kvůli tomuhle krámu přišel? A o co všechno bude muset ještě přijít? Už mu toho moc nezbylo, protože mu přišlo, že dočista ztratil svojí osobnost. Pozemský život ho začínal neúměrně zmáhat a jestli tohle měl být očistec za to, co provedl, pak mohl jen doufat, že už nebude trvat dlouho.
-.-.-
"Takže v nemocnici, říkáš?" víceméně konstatoval zamyšleně Corey.
"Ale není to nic vážného." Doplnil John.
"A myslíte, že tam máme chodit?" zeptal se Malcolm.
"A proč byste tam proboha nechodili?" vykulil na něj John oči.
"John má pravdu. Měli bysme dělat, že se nic neděje." Přikývl Corey. John se po něm úkosem podíval. Takhle to zrovna nemyslel...
"Kdy mu to chceš říct, že o něm víme?" chytil se Malcolm víceméně tématu.
"Rozhodně ne dokud bude v nemocnici. I když je pravda, že ze všeho nejradši bych na něj vlítl rovnou. Ale stát se může všechno, třeba se k tomu dostaneme dřív." Trhl Corey rameny.
John si strašlivě vyčítal, že radši nedržel hubu. Vždyť se Darren nakonec stejně objevil, kdyby nebyl tak splašenej, mohlo být všechno v pořádku. Sakra, tohle mu Darren asi jen tak neodpustí...
"Tak kdy půjdeme do tý nemocnice?" vrátil se Malcolm trochu naštvaně ke své původní otázce, která zůstala nezodpovězena.
"Dneska už nikam nejdu." Zakroutil Corey unaveně hlavou.
"Já bych klidně šel." Ozval se John, "Můžeš jít se mnou, vždyť jsi říkal, že jsi s ním chtěl mluvit..."
"To počká." Mávl Malcolm rukou, "Měli bychom tam jít všichni tři najednou. Odložíme to na zítra."
"O čem jsi s ním chtěl mluvit?" zaujala Coreyho Johnova poznámka.
"Kdybych o tom chtěl mluvit s tebou, řekl bych ti to." Oznámil mu sladce Malcolm, ale v jeho hlase byla jasně slyšet výstraha, aby se Corey nehrabal ve věcech, do kterých mu nic není.
"No, jen jsem se zeptal." Trhl Corey rameny.
John pozoroval jejich menší slovní přestřelku a cítil se všelijak. Nejlepší by bylo, kdyby se mohl rozdvojit. Takhle stál mezi kluky a Darrenem a netušil, na čí stranu se přidat. Ale zase na druhou stranu... Stále nechápal, co Darrena vedlo k tomu schovávání, a stejně tak se nemenšila jeho touha to vědět. Třeba se klukům podaří to z něj vytáhnout – jemu se to zatím jaksi nepovedlo.
-.-.-
Přecházel prudkými kroky z jednoho konce chodby na druhý, ale nedařilo se mu mírnit úzkostné pocity bezmocného vzteku, které mu hrdlo šněrovaly tak pevně, jako kdyby se ho pokoušely udusit. Naopak, s každou minutou navíc se to jen stupňovalo. Proč jen za ním chodil, a proč jen ho, sakra, nakonec pochopil, mohl ho do smrti nenávidět, ale on mu místo toho nakonec odpustil, a co víc, myslel si, že ho bude moct nechat odejít, protože stejně věděl, že nemůže nic jiného udělat, ale všechno jako kdyby na něj najednou křičelo, ať mu jde na pomoc, ať mu pomůže utéct... Ale tím by jenom přilil olej do ohně, všechno by jenom zhoršil. Jenže... On by mohl žít. Dostal by šanci vybrat si stranu a očistit své jméno...
Už to nedokázal v sobě potlačovat, rozběhl se k hlavnímu nádvoří, ale ještě před bránou ho zastavila ta náhlá, zvláštní změna. Šelest davu, který ve stěnách hradu zněl skoro jako šustění listů při prudkém větru, najednou zcela utichl. Věděl, co to znamená, a velké dřevěné dveře spíš povolily pod váhou jeho těla, jak se o ně v zoufalství opřel, než že by je chtěl otevřít. Všude bylo ticho. Jen stovka očí se upřela přímo na něj a probodla ho jako letící šíp. Kéž by ho zasáhla natolik, aby mohl na místě zemřít, protože přesně tohoto okamžiku se chtěl vyvarovat. Teď věděl, že už ho nikdy nedostane ze své paměti...
Malcolm se s trhnutím probudil a s úlevou zjistil, že už svítá. Bože, to byl sen... Byl tak živý, že ten pocit úzkosti v něm stále přetrvával. No... Snad to bude znamenat konec těch zvláštních stavů, které poslední dobou prožíval.
-.-.-
Vypadalo to, že Darrena pustí zpátky domů rychle. Všechny testy dopadly dobře, nebyl důvod držet ho v nemocnici déle než bylo nezbytně nutné. Horší bylo vymýšlení výmluvy jak je možné, že ho našli v bezvědomí na chodníku s několika velkými modřinami po celém těle. Nápad, že by to mohl svést na napadení neznámým útočníkem, radši vyloučil hned, protože by se akorát zbytečně dostal do opletaček s policií. Jenže ho bohužel nic jiného nenapadlo... Proto se nakonec rozhodl, že to podá jako napadení, ale zahraje si na blbce a neřekne jim nic konkrétního, co se týče vzhledu údajného útočníka. Mohl by jim popsat Zoicita, dokonce by mohl být i svině a popsat jim Kashe, ale původní varianta mu přišla nejlepší. Prostě nebude podávat žalobu a tím se na to zapomene.
"Domove, sladký domove." Řekl, ale z hlasu mu zněla ironie. Protože doma byl jen na otočku, pak zase pádil do bytu. Kluci mu museli říct něco neodkladného. On se kvůli nim mohl přetrhnout, ale že oni za ním ani jednou nepřišli do nemocnice, to bylo něco jiného. Prý to sice plánovali, ale nakonec se nějak nedohodli... Aha. Zjevně byl hrozný problém přijít zvlášť.
"Paráda, jsi tady." Vyšel mu v ústrety Corey, "Tak tě pěkně vítám zpátky."
"Díky za přivítání." Usmál se na něj Darren, "Ahoj." Pozdravil i Malcolma a Johna, když vešel do obýváku.
"Ahoj." Odpověděli mu unisono.
John bloudil pohledem po stole a neměl odvahu se Darrenovi podívat do očí. Věděl, co teď přijde, a chtěl se tomu rozhovoru za každou cenu vyhnout, ale neměl jak. Radši si ani nepředstavoval, jak bude Darren zuřit.
"Jak se cítíš?" nadhodil konverzačně Malcolm.
"V pohodě." Trhl Darren rameny, "Ostatně, proto mě taky z tý nemocnice pouštěli, ne?" pousmál se, "Tak... Co jste mi chtěli?"
Dobře, Darren tedy chtěl jít evidentně k jádru pudla, tak do toho...
"Jednu poměrně důležitou věc." Chopil se slova Corey, "Že jsi nám poměrně dost dlouho lhal..."
"Co?" nechápal Darrenem, ale očkem nenápadně hodil po Johnovi, který stále pohledem zkoumal špičky svých bot. I z toho Darren usoudil, že je zle.
"Já myslím, že moc dobře víš, o čem mluvím." Odtušil Corey.
"Ne, nevím." Řekl Darren nepohnutě.
"Fajn, takže chceš, abych ze sebe udělal idiota a hezky ti řekl, že jsme konečně odhalili, jak jsi nás celou dobu vodil za nos?" naštval se mírně Corey.
"Tak odhalili? A jak odhalili? Ani se nemusím ptát, co?" švihl Darren pohledem po Johnovi.
"Jak dlouho jste to vy dva chtěli tajit? A jak vás vůbec něco takového mohlo napadnout? Darrene, ty nám pořád vštěpuješ, abysme se chovali zodpovědně, ale nemám ten pocit, že by to, co jsi udělal, bylo nějak extra zodpovědné!" rozohnil se Corey.
"A co na tom bylo nezodpovědného?" vyštěkl Darren, "Že jsem vám to okamžitě neběžel vyslepičit? To, že jsem vám několikrát zachránil zadek, je asi nic, co? Pro vás zkrátka není důležitý, že jsem vám několikrát pomohl, vás prostě děsně štve, že jsem vám to neřekl. Jo a taky jsem vás asi musel docela naštvat, že jsem o tolik lepší než vy, nemám pravdu?"
"To s tím nemá vůbec co dělat." ohradil se Corey, "Řekni mi laskavě jedinej rozumnej důvod, proč jsi nám to zatajil."
"Fajn, tak já vám ho teda povím." Zvedl se Darren rozčileně, i když v obličeji vypadal klidný, "Když se tohle všechno začalo dít, tak jste se pro mě stali něčím jako sourozenci, protože jsme všechno dělali společně, koneckonců jsme taky byli všichni na jedný lodi, a pořád jsme, a v neposlední řadě proto, že se vám naši tolik věnovali. Ale nenadávám jim za to. Jen jsem měl občas trochu pocit méněcennosti, čehož si mimochodem opět nikdo z vás neráčil všimnout, proto jsem jim chtěl dokázat, že až tu jednou nebudou, budu moct pokračovat v jejich práci. Bohužel, ta situace přišla proklatě brzo. A já jsem najednou zjistil, že jsem jeden z vás a že díky svým vědomostem vám můžu hodně pomoct. Vy jste se místo toho obrátili proti mně. Bylo jedno jestli jsem vám měl pomoct sám za sebe nebo jako blonďatej idiot, jak jste mě hezky překřtili, nerespektovali jste mě ani tak, ani tak. A pak vám mám věřit? Koukněte se na sebe, chováte se jako kdyby jste byli něco víc, myslíte si o sobě kdo ví co, ale nezapomínejte, že jste taky pořád jenom lidi, a jestli se nenaučíte respektovat druhé, pak to nikdy daleko nedotáhnete, ani v životě, ani ve svém poslání! Myslíte si, že tohle všechno je jenom hra? Ne, není, a mrzí mě, že jsem z vás zatím jediný, který si to uvědomuje. Myslíte si snad, že jsem o tohle stál, že jsem to takhle zařídil schválně? Proto jsem to nestavil na odiv, musel jsem tomu dát čas a věděl jsem, že jednou přijde okamžik, kdy vám o sobě řeknu pravdu, ale teď vidím, že tímhle tempem bych se asi jen tak nedočkal. Dál budu bojovat za království, co mi ostatně jinýho zbývá, ale ne po vašem boku!"
Darren skončil svou řeč a naštvaně se otočil směrem ke dveřím, ale ještě na poslední chvíli se otočil: "Neptám se vás, co vy na to, protože chci, abyste si to nejdřív nechali projít hlavou. A Johne, můj důvod jsi tedy právě slyšel, jo a věci máš v chodbě, aby sis nemyslel, že jsem na ně zapomněl. Mimochodem, jestli jsi to udělal proto, že jsi měl špatné svědomí, tak sis mohl ušetřit námahu."
"To není pravda!" ohradil se okamžitě John.
"Víceméně už se stalo. A spolehni se, že si příště dobře rozmyslím, jestli věřit zrovna tobě." Sekl po něm ještě naposledy Darren a pak už byly slyšet jen jeho rozčilené kroky a prásknutí dveří.
"Tak, to by bylo." Promluvil poprvé za celou tu dobu Malcolm.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře