Jedna Noc, Tisíce Výčitek 4.část

26. srpen 2009 | 23.41 |

"Ježiši, děcka, vždyť tady je to jak na umření!" nechápal táta, když se ve středu dostavil – opět neplánovaně. Vypadalo to, že si vypěstoval nový zlozvyk. A nestačil zírat, jak nálada klesla na bod mrazu.
"Rain je zalezlej u sebe, Adrien se tu nikde nepotuluje s foťákem, ty nenadáváš ani neuklízíš, co je proboha tohle za rodinu!"
Stál schválně uprostřed chodby, aby ho hezky všichni jmenovaní slyšeli.
"Ty seš horší než hlásná trouba." Splnil mu Adrien jeho přání o foťáku a vyblejskl si ho. Mohl by z toho být pěkný obrázek, jeho mladý, napůl zoufalý otec mezi čtyřmi zdmi, jak rozhazuje rukama...

"Aspoň že to zabírá." Vydechl táta.
"Jo, konečně jsi zmlknul." Ozvala se z obýváku máma.
"Adriene, co to tu s váma je?" ztišil táta hlas.
"Ale nic." Trhl Adrien rameny.
"Chceš vědět, co tu s náma je?!" vletěl najednou do chodby rozzuřený Rain.
"Ne, Raine, klid! Nech toho!" vystartoval proti němu okamžitě Adrien. Nebál se, že by je Rain prozradil, to rozhodně ne. Spíš se bál jeho reakce jako takové. Aby nebyla až příliš bouřlivá.
"Nehrab na mě!" zaječel Rain. Naštěstí ale Adrien dosáhl svého. Na chvíli se probral z té agresivity, která s ním lomcovala v důsledku vzteku, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že už chodbě stojí i máma. A kouká nejen dost nechápavě, ale také dost naštvaně.
"O... Omlouvám se." Vykoktal ze sebe Rain omluvu, "Jsem... Jen trochu podrážděnej, škola a tak..."
"No ale to tě snad neopravňuje k tomu, abys tady ječel na celý dům, ne?! Už tak mě kvůli vám seřvala sousedka." Sprdla ho matka, "A taky se koukej omluvit."
"To je dobrý." Mávl nad tím táta rukou. Měl pro Raina zvláštní pochopení. Vlastně pro ně a jejich nálady měl vždycky pochopení, akorát si toho nikdo nevšiml. A ostatně, čeho by si taky měli všímat? Že jeden puberťák chápe další dva?
"Tak když myslíš..." rozhodila matka rukama, "Ale Raine, co jsem řekla, to platí, jasný?"
"Jasný, už jsem se omluvil." Řekl Rain krotce. Byl to chvilkový výkyv bezmocného vzteku, nechal se unést.
"No, já asi radši pojedu, i když mám spíš pocit, že bych tu měl zůstat, ale... Je tu docela dost dusno, tak bych nerad, aby se to zvrtlo v bůhví co." Rozhlédl se po nich zkoumavým pohledem táta.
"Jen přechodný stav." Ujistil ho Adrien, "Čas od času se to stane všude. Stačí aby měli všichni ve stejnou chvíli blbou náladu a je průser, ani nevíš jak."
Bylo to zvláštní, jak ho tátova přítomnost uklidňovala. Vlastně ho nikdy z téhle stránky nevnímal. Když přijel, bylo to super. Jinak... Ale teď v něm cítil zvláštní oporu.
Vadilo mu, co se stalo s jejich rodinou. Vadila mu ta atmosféra, která mezi nimi zavládla. Nejhorší bylo, že na tom měl svůj lví podíl.

Ale jak to dát do pořádku, to nevěděl.
"Kluci, a nechcete si třeba jen tak vyrazit někam ven?" navrhla jim matka.
"Mě se nikam nechce." Zavrhl to Rain.
"Já bych docela šel." Chytil se toho Adrien.
"Fajn. Tak na sebe něco hoď, ať nezmrzneš, fouká docela studenej vítr." Přikývl táta a usmál se. Adrien zíral. Jak je možné, že se už zase usmívá? A ještě ke všemu ten úsměv vypadá zcela nenuceně?
Za tohle ho obdivoval i nenáviděl zároveň.
"Tak, kam zamíříme?" položil táta dost zásadní otázku, když vyšli před dům.
"Na bus." Hodil Adrien hlavou směrem k zastávce, "A mrskni sebou, právě nám to jede."
Bez jediného slova dojeli až k rozlehlému parku před Adrienovou školou. Bylo to skutečně senzační místo, dalo se tam dělat cokoliv. Rozjímat, pařit, procházet se, randit... Cokoliv.
"Obvyklá trasa?" pousmál se táta.
"Obvyklá." Přikývl Adrien. Vykročili tedy.
"Tak co se děje?" začal táta rozhovor.
"Hrozně moc věcí... A zároveň nic." Zamumlal Adrien a pohledem hypnotizoval špičky svých bot.
"Nějaký problémy ve škole?" zkusil to táta.
"Ne." Zakroutil Adrien hlavou. Tak strašně rád by se svěřil se svými pocity, a věděl, že táta je jeden z nejlepších posluchačů, jaké může mít, ale... Řekne kousek, a řekne všechno. Zná se. Nejradši by tenhle rozhovor vůbec nevedl. Ale musí to nějak urovnat. Aspoň částečně.
"Tak co tedy? Nebo se o tom bavit nechceš?"
"Víš... Ono je těžký bavit se o něčem, o čem ani nevíš, proč se to děje." Zalhal bez zaváhání Adrien. Přesto nenabral sílu podívat se tátovi do očí.
"Aha... Takže říkáš něco ve stylu ponorka?" zeptal se táta.
"No, něco na ten způsob." Trhl Adrien rameny a mírně se přikrčil, protože si všiml, že je zdálky pozorují tři jeho spolužáci. Dokázal si snadno domyslet, že teď nebudou deset minut dělat nic jiného než ho pomlouvat.
"Tak to vám nezávidím." Pokýval táta hlavou, "Je to kvůli tý hádce s Rainem?"
Netušil proč. Byla to jen otázka. JEN otázka, mělo jich přijít tisíce a ještě horších, a nikdy při nich nebrečel. Ale tentokrát... Tentokrát mu z očí vytryskly slzy.
"Ššš, no tak, to jsem nechtěl." Začal ho táta utěšovat.
"To nic, to je... dobrý." Vzlykl Adrien. Samozřejmě že to dobré nebylo. Ale věřil, že to chce čas. Chce to čas, překoná to, ostré hrany vzpomínek se otupí a snad se mu podaří alespoň začít zase normálně žít, protože zapomenout se mu rozhodně nepodaří.
"Vážně?" vzal ho táta konejšivě kolem ramen.
Adrien chtěl přestat plakat, ale slzy se mu vyhrnuly s ještě větší razancí a rychlostí.
"Pojď sem." Objal ho táta.
Adrien nevěděl, čí je. Chtěl se k němu přitisknout ze všech sil, zůstat v jeho uklidňující náruči, a na druhou stranu se od něj chtěl odrazit co nejdál, chtěl, aby ho neobjímal, protože to v něm vyvolávalo zpátky ten pocit zvrácenosti, že jiný člen rodiny mu byl jednu chvíli málem blíž než jeho přítelkyně.
Nakonec v něm naštěstí převládlo jeho rozumnější já. Zůstal stát na místě, přestal plakat a postupně se uklidnil.
"Tak, a teď se budem bavit třeba o počasí." Usmál se na něj táta. Adriena to rozesmálo. Má toho nejskvělejšího tátu pod sluncem, co na tom, že je jen o šestnáct let starší a chová se občas jako magor.
"Třeba." Usmál se na něj nazpátek, "Prostě máme takový temnější období... Ale to bude dobrý." Řekl s takovou jistotou, že tomu v tu chvíli i sám věřil.
"Tak na to si musím dát cigáro." Zalovil táta v kapse kalhot a vytáhl krabičku svých milovaných cigaret značky Camel.
"Dej mi taky jedno." Zaprosil Adrien, ale táta ho praštil přes prsty.
"Opovaž se! Jestli tě někdy uvidím s cigaretou, vydědím tě." Pohrozil mu, zatímco požitkářsky natáhl první obláček dýmu.
"To vyznělo, od tebe." Zašklebil se na něj Adrien.
"Hele, mluvím vážně, za život jsem zvládl hodně věcí a dokázal jsem se hodně věcí vzdát, ale tohle je svinstvo, kterýho se asi vzdám jedině až budu umírat na rakovinu plic." Začal mu táta hned dělat obvyklé kázání. Tohle byla jediná věc, na kterou byl u svých synů alergický, když je viděl s cigaretou. Oba měli své období, kdy to zkoušeli, a nikdy neváhal je praštit přes ruku nebo jim vynadat, i na veřejnosti.
Adrien to poslouchal s potutelným úsměvem na tváři, samozřejmě že tyhle řeči znal a že když si řekl o cigaretu, nemyslel to ani moc vážně. Prostě jen už zase provokoval.
Druhý den šel do školy už s o něco lepší náladou, vytrvale se mu jí ovšem pokoušel zkazit Rain, který výjimečně vstal dřív a tak jel do školy stejnou linkou jako on. A vzhledem k přecpanému autobusu nebylo možné, aby se od sebe dostatečně vzdálili.
"Co sem tak čuměj?" otočil se Rain bázlivě kamsi dozadu. Adrien zašvidral pohledem jeho směrem.
"Nevšímej si toho, pomlouvaj mě. Nebuď paranoidní."
"Jdi do prdele." Ulevil si Rain. Ty pohledy mu byly skutečně nepříjemné. Netušil, jestli je to jeho nenadálou přecitlivělostí, nebo jestli má skutečně pravdu a je to kvůli tomu, že mají nejvíce na pilno drbat je oba dva.
"Hele, řekni mámě, že dneska asi přijdu domů o něco dýl, tak ať nejančí, jo? Čau." Rozloučil se s Adrienem Rain jak nejrychleji to šlo a zmizel do budovy gymnázia, která stála hned přes ulici.
"Rozkaz." Řekl si víceméně pro sebe Adrien.
"Novej úlovek?" uvítal ho už v šatnách posměšně Pol.
"Co?" nechápal Adrien.
"Nedělej že nevíš, ten včera v tom parku. Líbá dobře?" šil do něj dál Pol.
"Hele, dej si vodchod, jo." Strčil do něj Adrien, aby si prorazil cestu skrz.
"Nehrab na mě, buzíku jeden!" zavolal za ním pobouřeně Pol. Adrien tomu nevěnoval pozornost. Byla to jen taková ranní rozcvička, na podobné hlášky už byl zvyklý.
Rozcvička pokračovala i po vstupu do třídy. Bylo mu divné, že jsou všichni nahrnutí vzadu u okna u nástěnky, a že když si všimli, že vešel do třídy, začali se potutelně usmívat. Zpupně pohodil hlavou. Nestojí mu to za to, aby se teď šel hezky podívat, co tam mají. Neudělá jim tu radost. Koukne na to hezky, až bude mít příležitost.
Co je horší? Otevřené nadávky nebo pohledy ustavičně ve vašich zádech? Cítil se z toho hodně nesvůj. Tohle nebylo normální. Poznal, že se něco děje. Ale jeho hrdost mu zkrátka zabraňovala, aby se podíval. O velké přestávce se konečně dočkal.
"Hele, Adriene, nerada ti to říkám, ale..." přišla za ním Gladys, které se ho zželelo, "Hele, prostě si z toho nic nedělej, sou to idioti."
"Co se děje?" šel Adrien rovnou k věci.
Gladys se rozhlédla po třídě. Všichni vyběhli ven na čerstvý vzduch, ve třídě zůstali kromě jich dvou akorát další tři lidi, jeden ležel na lavici se sluchátky na uších a zjevně měl půlnoc a další dva, kluk a holka, měli zrovna nejvíce napilno starat se o sebe navzájem než o své okolí.
"Pojď." Pohodila Gladys hlavou. Adrien jí poslušně následoval.
"Nevím, kde se k tomu dostali." Řekla omluvně Gladys, jako kdyby to snad byla její vina. Ale i kdyby byla, Adrien byl v takovém šoku, že by mu to snad ani nedoklaplo. Na nástěnce se skvěle vyjímala "jeho" fotka, ještě v barevném provedení, aby to všichni měli in natura.
Blesková reakce. Jedním rychlým pohybem jí strhl dolů a zmačkal do kuličky. Proboha...!
"Nic jim do toho není..." snažila se ho uklidnit Gladys.
"Ne, to není." Zakroutil Adrien křečovitě hlavou a jako v mdlobách si šel sednout zpátky do své lavice. Nevěnoval nikomu pozornost.
Proboha, oni mají tu fotku!!!
Tenhle fakt mu v hlavě rozehrál dokonalý poplach. Přemýšlel, co má dělat. Kdyby alespoň věděl, kdo to byl... Ale nevěděl nic, nic, nic!
"Tobě se fotka nelíbila? Nám docela jo." Nenechal ho další hodinu Pol na pochybách, že v tom má prsty.
"Hm, to sem rád." Odsekl Adrien. Zelené oči mu ledově žhnuly.
"Hele, za to se stydět nemusíš. My jsme to stejně věděli." Ryl do něj vesele Pol.
"Tak hele! V tom foťáku mám fotky, který potřebuju na kroužek, všechno je to filmovaný, to za á, a za bé bych pro příště ocenil, kdybyste se mi nehrabali v mých věcech!!!"
"Adriene?!"
V tom vzteku si ani neuvědomil, že je hodina a že si i tak vesele řve na celou třídu.
"Omlouvám se." Zamumlal.
"Když ty nic neřekneš, nepodělíš se o nové zážitky... Co, je to s chlapama lepší než s holkama?"
Snažil se už jeho další otázky ignorovat. Ať mu políbí šos, už stokrát měli podobné narážky a pokaždé je to přešlo, nezbývá než doufat, že si časem najdou lepší zábavu.
Ale...
Jen silou vůle se musel přemáhat, aby nezahákoval i tentokrát.
Jestli se ta fotka dostane do ruky někomu, kdo zná Raina líp než banda jeho imbecilních spolužáků, bude to všechno totálně v háji!!
Nějak intuitivně koukl očkem po Gladys, která ho o přestávce držela nad vodou. Mrkla na něj nazpátek a usmála se. Je to zvláštní, když si o vás myslí, že jste teplouš jenom proto, že se víc bavíte s holkami než s kluky, docela paradox. Už se těšil, až bude doma a ze všech frustrací se hezky vyřádí.
Rain mu ale udělal čáru přes rozpočet.
"Co má tohle sakra znamenat?!" udeřil na něj, jakmile uslyšel, že Adrien otevírá dveře, ani ho nenechal se zout nebo snad vejít do bytu.
"Co?" nechápal Adrien, byť někde vzadu v hlavě mu svitlo.
"Co? Tohle!!" nalepil mu Rain málem na čelo tu samou fotku, kterou Adrien předtím ve škole roztrhal, "Visí to po celým parku a ty se ptej co!! Co je tohle sakra za buzeraci?!" řval Rain nepříčetně.
"Uklidni se!" zasyčel Adrien. Matka je sice slyšet nemohla, vracela se domů později než oni a navíc, kdyby náhodou doma byla, nechal by si Rain tenhle výstup na jindy, víceméně sousedi je museli slyšet snad všichni.
"Řeknu ti to, ale slib mi, že mi nebudeš skákat do řeči a necháš si to vysvětlit. A hlavně, že mě pustíš dovnitř."
"No na to vysvětlení jsem vážně zvědavej!" odsekl Rain napruženě a uvolnil Adrienovi dveře zrovna ve chvíli, kdy se na chodbě zjevila i rozezlená sousedka.
"Kluci, jak si to představujete, dělat tady takový bordel? Nejste tu sami!" nadávala.
"Omlouváme se." Řekl na půl pusy Adrien a zavřel za sebou dveře.
"Tak povídej, já poslouchám." Udeřil na něj Rain podruhé. Adrienovi bylo jasné, že ho do bytu nepustí, dokud mu to nevysvětlí.
"Zkrátka..." začal Adrien, ale zarazil se, protože si uvědomil, čím bude muset začít, aby se dostal k jádru pudla.
"No?" pobídl ho netrpělivě Rain.
"Prostě, ta fotka je z mýho foťáku. Musel jsi jí vyfotit ty, nechtěně..."
"A jak bych to asi udělal?! To sem podle tebe nějakej akrobat nebo co?" přerušil ho Rain, ač ho Adrien žádal, aby to nedělal.
"Ne, ale napadlo mě, že jak jsi padal, tak... jsi to mohl nechtěně zmáčknout, já nevím, jak dlouho jsi ten foťák držel v ruce." Řekl překotně Adrien, protože se cítil, jako kdyby měl v krku dikobraze, když o tom měl mluvit, byť jen v náznacích.
"Vlastně... Máš pravdu." Zamyslel se Rain. Taky si přesně nepamatoval, kdy ten foťák pustil z ruky, ale když ho Adrien povalil na zem, měl ho v ruce stále. A měl takové neblahé tušení, že omylem skutečně to proklaté tlačítko stiskl.
"No, to by bylo tohle. Jak se to dostalo ven, to by mě samotnýho zajímalo, to mi věř, ale mám takovej tip, kdo to mohl být." Pokračoval Adrien.
"Kdo?" zeptal se automaticky Rain.
"Jeden debil od nás ze třídy, co sedí přede mnou. Protože tu... fotku jsme měli dneska ve třídě vystavenou taky, a on měl kecy jako první." Dopověděl Adrien svou myšlenku, "Navíc se k tomu foťáku mohl bez problémů dostat, kdykoliv jsem se vzdálil od lavice."
"No, tak to je bomba." Vydechl zlostně Rain.
"Tak se uklidni, stejně tam nejsi poznat." Řekl Adrien odevzdaně. Zmocnila se ho zvláštní únava, až apatie. Měl najednou pocit, že to dál neutáhne.
"Já jsem se poznal bez problémů." Odvětil tvrdě Rain, šel do kuchyně, vzal sirky a proklatou fotografii podpálil, "Ty ostatní v parku už jsem taky zlikvidoval." Řekl směrem k Adrienovi, který ho při jeho činnosti pozoroval.
"Super."
Adrien se opíral o rám dveří a tupě zíral, jak barevný papír pohlcují plameny, až začaly Raina pálit na prstech a on pustil ubohé spálené zbytky do umyvadla.
Rain se lokty opřel o hranu dřezu a obličej schoval do dlaní.
"Přestaň se na mě tak koukat."
Adrien sklopil pohled k zemi a potichu odešel do svého pokoje.
-.-.-
Proč?
Proč ať uděláte cokoliv, se vaše skutky obrátí proti vám? Proč to, co bylo myšleno dobře, vždy ostatní použijí k tomu, aby vás nelítostně zasáhli a těžce zranili? Proč, i když se můžete přetrhnout, se vám stejně nedaří pohnout se směrem k něčemu lepšímu a naopak to ohrožuje nejen vás, ale i člověka, pro kterého to všechno vlastně děláte?
A proč se po tom všem lidé diví, že pláčete?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře