Kingdom Of Libria, 28. díl

24. září 2009 | 20.57 |

Kdo by náhodou nepochopil, tak ta kurzíva tam není jen tak, že bych se zbláznila, ale označuje flashback.;)

Ležel vedle něj a chtěl ho pohladit alespoň po dlani, ale nemohl zvednout ruku. Nebo spíš nechtěl... Pozoroval jeho spící tvář, toužil se usmát, ale nebyl si jistý, jestli je to na místě. Provedl něco, co nesměl. A ještě ke všemu zcela úmyslně. Nemohl si ale už pomoct. Bylo toho moc, co musel přemáhat a snášet, očekávali od něj snad, že se bude chovat jako stroj? A když si konečně někdo všiml, že není jen bezduchá věc, že má i nějaké city, někudy to zkrátka ven muselo...
Nakonec se přemluvil a posadil se. Měl by jít. Tohle je sice jeho pokoj, ale... Bude lepší, když se neprobudí vedle sebe. Když to nebudou muset řešit hned ráno. Bude lepší promluvit si později s čistou hlavou a v klidu. Momentálně si ani sám nebyl jistý, co vlastně cítí.

Věděl, že to jsou jen jeho výmluvy. Znovu přiklekl k posteli, aby viděl do jeho spící tváře. Byl rád, že spí. Nejvíc ze všeho na něm miloval jeho oči. Nemusel mluvit. Stačil jediný pohled do těch očí... Nikdy by nevěřil, že někdo může mít zároveň modré a zároveň černé oči. Ale on je takové měl. Někdy takové, jindy takové... Pocítil touhu políbit ho na zavřená víčka. Schovat se v jeho náručí a rozplynout se...
Zvedl se. Ne, nesmí. Musí mít pevnou vůli.
Proč ji vlastně neměl on? Proč to vůbec udělal? Už dřív ho provokoval... Vlastně ho provokoval od doby, kdy se poprvé potkali. Až na to, že tenkrát mu to přišlo jako provokace z nenávisti, nebo přinejmenším z nedostatku potřebných sympatií a úctě. To už bylo poměrně dávno... Musel se usmát, když si vzpomněl, jak na něj tenkrát koukali. Všichni tři. Aby taky ne, Elkhyl a Galiann si z dlouhé chvíle dali souboj se stráží, která se toho samozřejmě chytla, aniž by ti dva zabedněnci věděli, že proti rytířům, respektive budoucím, tehdy byl rytířem pouze Galiann, mají těžko nějakou šanci. Musel jim přece dát najevo, že je někdo může porazit. A rozhodl se využít toho, že nevědí, kdo je. Když si budou myslet, že je porazil někdo z poddaných, bude to pro ně pořádná rána, smál se v duchu.
"Skvělé, už jste se předvedli dostatečně. A co takhle zkusit to teď se mnou?"
Galiann se pousmál a sjel ho pohledem od hlavy k patě. Evidentně ho považoval za nějakého nezkušeného panoše. Byl sice členem stráže, ale do kontaktu s královskou rodinou přicházel málokdy, stejně jako každý, kdo nebyl tělesná stráž někoho z členů královské rodiny. A s ním se ještě neviděl vůbec.
"Omrzel tě život? Chceš umřít mladý?"
"A co ty? Nejsi už moc starý na to, aby ses postavil mladé krvi?" řekl drze. Však si to v tuhle chvíli mohl dovolit, na co nějaké dobré vychování. Kdyby ho slyšeli jeho rodiče, asi by ho roztrhli. A už vůbec by ho nepochválili za to, že se nejenže pustil do souboje s jedním z rytířů, ale dokonce ho i porazil.

Byl sice mladší než oni, ale jeho schopnosti byly někde úplně jinde...
"Vypadá to, že ti dal docela na frak." Smál se Galiannovi Elkhyl a otočil se na třetího, "Zkus to ty, tenhle souboj bych docela rád viděl."
"Pokud vím, tak já jsem se do ničeho takového nehnal." Odpověděl mu se zamítavým úšklebkem Tanquil.
"A předpokládám, že stále se do ničeho takového neženeš." Řekl mu provokativně. Dával mu tím jasnou pobídku k souboji, ale on ji nepřijal.
"Ne." Řekl a o chvilku později dodal: "A ani se mě nepokoušej přemlouvat, s tebou bojovat nebudu."
Přemýšlel, jestli se nemá urazit, protože tohle se ho skutečně dotklo.
"A proč ne? Taky se bojíš porážky?"
"Ne." Usmál se a pokynul těm dvoum, aby šli za ním, že je nejvyšší čas. Když ho míjel, otočil se za ním se slovy: "Zeptej se mě na to jindy."
Jeho slova nechápal, ale rozhodl se je neřešit. Jen mu bylo líto, že jeho vtípek tolik ztratil na lesku. I tak se ale smál ještě dnes, když si vzpomněl na ty vyděšené pohledy, když je rodiče seznamovali... Jak nevěděli, co mají dělat, což ale poznal jen on, protože ostatní nevěděli, co se stalo. Jediný Tanquil byl opět klidný... A stejně úsečný. Jako kdyby ho nikdy nerespektoval. Už od začátku se k němu choval nekorektně a on byl takový idiot, že mu to toleroval. Čehož později ještě litoval...
To byla ale minulost. Stačilo nechat čas plynout a najednou bylo vše úplně jinak.

Darren seděl na pečlivě naleštěné podlaze společenské místnosti a skrz velké okno táhnoucí se přes celou jednu stěnu pozoroval východ slunce. Moc toho v noci nenaspal, protože jeho nervozita začínala dosahovat krajní meze. Už zase začínal mít pocit, že se mu všechno vymyká z rukou. Přitom se ještě vlastně nic nestalo, podařilo se jim získat město, čili měli konečně aspoň opěrný bod. Lidé byli v prvních okamžicích nedůvěřiví, ale jakmile se rozkřiklo, kdo to přišel, prostoupilo ulice všeobecné nadšení a radost. Musí se vydat na další cestu, nemohou zůstat zabarikádovaní v jednom městě. Vše bylo vymyšleno tak, že se budou zkrátka přesouvat od jednoho města k druhému a o získaná města nebudou bojovat více než bude nutné, dokud neshromáždí dostatečně velkou armádu. Lidé měli znovu naději a to bylo nejdůležitější. Nemohou naději pohřbít tím, že více důležité věci budou ustupovat těm méně důležitým.
Samozřejmě, bylo to riskantní, ale naprosto pro všechny, nejen pro něj. Přesto to vypětí nesnášel dobře. Cítil, že z nějakého neznámého důvodu, se mu už teď všechno začíná zase sypat pod rukama. Měl by se do těch problémů zakousnout a aspoň pár jich vyřešit, spousta malých problémů je horší než jeden velký.
Uslyšel kroky. Zavětřil a moc dobře podle energie poznal, kdo to jde po chodbě. Jeho schopnosti se začínaly až podezřele rychle zlepšovat.
Tentokrát v tom ale evidentně nebyl sám, protože dotyčný ho rovněž poznal i přes zavřené dveře a jeho samotu přerušil.
"Co tu strašíš v tuhle hodinu?" divil se John.
Že by se mu řešení jednoho z problémů přímo nabízelo?
"Mám rád východy slunce." trhl rameny, "A tady jsou sluníčka dokonce dvě."
John se musel zasmát, "Jo, to má jistě svoje výhody, ale neříkej mi, že sis na to speciálně vstal."
"A co ty tu děláš?" vrátil mu Darren otázku.
"Já bych řekl, že možná to samé co ty."
Na pár chvil bylo ticho.
"Nechceš si sednout?" poklepal Darren na místo vedle sebe.
John přikývl a sedl si.
"No jo, jsem z toho všeho trochu nervózní." přiznal Darren.
"Myslel jsem si to." odvětil celkem netečně John.
"Můžu ti něco říct?" rozhodl se Darren přejít k věci. Pokračoval, až když se na něj John podíval, "To, co si myslíš, cos mi řekl, není pravda."
"Co není pravda?" zeptal se John a z výrazu jeho tváře i tónu hlasu bylo poznat, že skutečně nechápe.
"To, jak jsi řekl, že jsem to s tebou nemyslel upřímně..."
"Neřeš to." přerušil ho John, "Je to uzavřený, nechci se o tom bavit."
"Právě že to není vůbec uzavřený!" ohradil se Darren.
"Pokud se nepletu, tak ty jsi to taky řešit nechtěl." přešel John do protiútoku, než se Darren stihl pořádně rozmluvit.
"Protože jsem se na to nepodíval z tvýho pohledu." smetl jeho námitku ze stolu Darren.
"Snažíš se mi říct, že to vlastně řešit chci, i když o tom nevím?" ušklíbl se John.
"Ne. Snažím se ti říct, že mi bylo moc málo na to, abych v takové situaci dokázal udržet vážný vztah, takže to pro tebe mohlo vypadat, že to s tebou nemyslím vážně. Ale položil sis vůbec otázku, proč bych to dělal?"
"Co já vím." trhl rameny John, z čehož bylo poznat, že ho to přinejmenším napadlo, "To ale neznamená, že tím se všechno vyřeší a že je to v pořádku. Udělal jsi hodně věcí a ještě víc jsi jich neudělal."
"Já jsem ti druhou šanci dal, proč jí nedáš ty mě?" uklouzlo Darrenovi, i když to říct nechtěl.
"Jo." zasmál se kysele John, "Do průseru mě v podstatě dostaneš ty, ale v závěru je to nakonec zase moje vina."
"Ne, počkej!" chytil Darren Johna za ruku. Poznal, že je v pokušení se zvednout a odejít, ale potřeboval ho udržet na místě, musí mu to vysvětlit, když už ho donutil nad tím uvažovat a promluvit si o tom.
"Omlouvám se, nemyslel jsem to tak."
"Darrene, ale tady vidíš, že to nemá cenu, vždycky to skončí u toho samýho."
"Ale já nechci, aby to tak končilo!" dal Darren průchod svým emocím, "Vždyť už zase uplynula nějaká doba, to, co se stalo, vidíme s odstupem, změnili jsme se, tak jako se s věkem mění každý, proč to nezkusit?"
John se na Darrena zadíval, jako kdyby byl duševně chorý.
"Poslyš, co to na mě zkoušíš?" zeptal se podezíravě, "Nejdřív mi málem vyškrábeš oči za to, že jsem si dovolil dát ti pusu a teď mi vykládáš tohle? Uvědomuješ si, jak si sám protiřečíš?"
"Já chci jenom, abys pochopil, že jsem na tebe nic nehrál. Že jsem tě měl... Mám rád, že v tom skutečně něco víc bylo. A teď mám jenom strach, že jestli tomu zase podlehnu, znovu všechno pokazím."
"Ale jdi, na to jsme museli být dva, aby se to pokazilo." řekl John tak něžně, až se Darren vnitřně trochu zachvěl.
"Ale je to pravda, kdybych ti býval tenkrát neřekl, že..." začal Darren roztřeseným hlasem, ale John ho přerušil – položil mu prst na rty.
"Stačilo to jednou, nemusíš mi to opakovat podruhý. Nijak příjemně se to neposlouchalo."
Bylo to poprvé, co se Darren nechvěl nervozitou ani rozčilením, ale obyčejným vzrušením. John se k němu choval tak něžně a oči měl tak hluboké, že nebylo k čemu jejich hloubku připodobnit. Neodolal a vtiskl mu na špičku prstu krátký polibek. Kéž by to byly jeho rty.
Netrvalo dlouho a jeho přání bylo vyslyšeno. Znovu ucítil jeho rty na svých, tak nesmělé, jako kdyby se ptaly, jestli tentokrát skutečně můžou. Nejprve lehce stiskl jeho spodní ret a pak se na chvilku přesunul na jeho tváře. Chtěl tu chvíli, kdy se skutečně políbí, o kousek oddálit, aby si jí pak mohl pořádně vychutnat. Čekal na ní přece tolik let, tak si to zaslouží.
Bylo to jako tsunami. Jako když máte hlad a pak se dosyta najíte svého nejoblíbenějšího jídla. Jako když vás vaše platonická láska poprvé pozve na rande. Jako když po pošmourném ránu přijde nádherný den.
"Nechci o tebe znovu přijít." zašeptal Darren s těžko popsatelnými emocemi v hlase.
"Ani já o tebe." odpověděl John a konečně přestal tu chvíli oddalovat.

Leželi vedle sebe dlouho, povídali si zdánlivě o ničem a mezi řečí byly často dlouhé pauzy, ale ani jednomu z nich to nevadilo. I to mlčení bylo krásné.
"Budu muset jít." Zvedl se po té nekonečně dlouhé chvíli a začal hledat svoje oblečení.
"Nechoď." Chytil ho Tanquil za ruku a prosebně se na něj zadíval.
Ustal uprostřed pohybu a pomalu si sedl zpátky na postel.
"Už se zase tak díváš."
"No tak se takhle dívám, to je snad sakra moje věc!" naštval se zničehonic a rozčileně vstal, "Jo, mám těch problémů víc než dost a kvůli tobě jsem si jich teď přidělal ještě několik navrch! Tohle jsem ti chtěl říct, že i když je mi s tebou nepopsatelně, tak zkrátka vím, že to není nic víc než přechodná záležitost. Já ti nemůžu dát to, co hledáš, a stejně tak ty jsi pro mě spíš pohroma, tohle k ničemu jinýmu ani víst nemůže!"
Čekal, že po téhle salvě se do něj Tanquil pořádně pustí, ale místo toho nastalo dlouhé, tíživé mlčení. Tu si všiml, že se z Tanquilových očí zcela vytratila ta krásně tmavá modrá, a že jsou nyní zcela černé. To ho možná vyděsilo víc, než kdyby ho chtěl na místě zabít. Tohle se stávalo vždycky, když v něm převládlo jeho horší já. Tohle jeho já bylo živelnější, výbušnější... A taky nebezpečnější. Přízvisko "temný" neměl jen tak pro srandu králíkům. Obvykle nad sebou kontrolu tak snadno neztrácel, ale tohle byla podstatně jiná situace, než kterým byl doposud vystaven.
"Bude lepší, když půjdu." rozhodl se radši vyklidit pole.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře