Jedna Noc, Tisíce Výčitek 8.část

20. listopad 2009 | 21.17 |

Matka kupodivu zase až tak velký bengál, jak se očekávalo, nespustila, když se dozvěděla, co Adrien provedl a co mu za to hrozí. V její situaci se ale dalo chápat, že to byl jenom jeden z menších problémů... Anebo že už ani na žádné další rozčilování zkrátka neměla energii.
"A co ti proboha udělal tak strašného?" zeptala se rezignovaně. Asi měla sama taky co dělat, aby se se vším vyrovnala. Adrien na ní moc dobře poznal, že pochopit a vyrovnat se s tím, co se stalo, je momentálně nad její síly, a byl z toho ještě smutnější. Rain nevypadal o moc veseleji, a než aby poslouchal další problémy a přemýšlel nad jejich řešením, radši utekl do svého pokoje. Vlastně utíkal pořád. Adriena to štvalo. On se snažil dát do pořádku aspoň to málo, co do pořádku dát šlo, ale Rain mu v tom nijak nepomáhal, naopak mu to dělal snad ze všech nejtěžší.

Adrien se zdráhal odpovědět na otázku.
"Mám to říct já?" pokusil se mu táta vytáhnout trn z paty. Adrien po chvilce zaváhání přikývl.
"Ani se snad radši neptej." Započal tedy táta s odpovědí, "Řekl mu něco v tom smyslu, že je incestní magor."
Velmi jemně řečeno, pomyslel si Adrien.
"A jak to myslel?" zamračila se matka.
"Zřejmě tak, jak to řekl." Vydechl smutně Adrien a zadíval se ven z okna. Nejraději by z něj teď vyskočil. Vznášel by se vzduchem, nechal by se unášet větrem pryč, až někam daleko... A kdyby spadl na zem, taky dobře. Aspoň by měl všechno za sebou. A kdyby to bylo málo, řekl by někomu z kolemjdoucích, aby ho dodělal dlažební kostkou. Kdyby řekl důvod, určitě by se nikdo nezdráhal.
"Počkej, a jak by o tom asi tak mohl vědět?" zamyslela se matka přesně nad tím, čeho se Adrien obával nejvíc. Otázka to byla logická, ale stejně doufal, že jí bude ušetřen. Bohužel, nebyl.
"Nevím." Řekl tichým hlasem a pohledem ryl v podlaze.
"Adriene..." napomenula ho matka. To jeho nevím znala moc dobře.
"Mohlo... Když se... To stalo, tak... Nějakou nešťastnou náhodou... Rain prostě... Stiskl foťák, kterej držel v ruce... A oni se mi pak ve škole do toho foťáku nabourali a... Tu fotku nějak ukradli... Tak je možný, že odtud... Že nás tam poznali..."
Adrien si ani nevšiml, že začal brečet, uvědomil si to, až když mu jedna slza dokápla až na rty. Chtělo se mu zvracet, každé slovo pro něj bylo jako velká dávka dávidla, už o tom nechtěl mluvit, protože tehdy si celou zvrácenost uvědomoval nejvíce. To právě toho se tolik vyděsil ve výtahu, že bude muset svým rodičům říct o té fotografii... Že se zase bude muset k tomu večeru vracet, byť jen v náznacích. Takhle, to vracení samo o sobě by nebylo tak zlé, kdyby... Kdyby nebylo nahlas a před rodiči.
"No, tak, nebreč." Pohladil ho táta po hřbetu ruky, "Jestli chceš, běž teď do svého pokoje, my to s maminkou probereme. Neboj se, dopadne to dobře.

"
Adrien se skrz slzy usmál, ale byl to takový ironický úsměv. Že to říkáš zrovna ty, tati. Zrovna ty, člověk, který má vždy starostí minimum a pokud ano, pak nevypadá, že by se je chystal nějak sáhodlouze řešit?
Přikývl a plouživým krokem se ztratil. Když míjel Rainův pokoj, respektive jeho dveře, zarazil se. Věděl, že není moc dobré dávat průchod svému vzteku, protože se tak může všechno jen zhoršit, ale něčím si ulevit potřeboval. Nabral dveře pořádným kopancem. Ani nečekal, jestli bude jeho bratr nějak reagovat, a zavřel se ve svém pokoji. Ušklíbl se, když mu Rain ten kopanec vrátil.
"Já už prostě nevím, co mám dělat."
Rob na tom nebyl o moc lépe, ale nedával to na sobě znát. Měl odhodlání, a to si nenechal ničím nahlodat. Jen ti, kteří ho znali doopravdy dobře s celou jeho minulostí, mohli vědět, kde se to v něm bere. Pro zbytek to bude snad aspoň příjemné překvapení.
Objal zoufale shrbenou matku svých dětí a řekl tiše: "Zvládneme to. Vážně se nechcete přestěhovat ke mně? Myslím, že by to bylo to nejlepší, co byste mohli udělat."
"Ne, zatím ještě vážně ne." Zakroutila hlavou, "Přinesli bysme si tam ty problémy sebou. Bude lepší, když to necháme ještě chvíli být a necháme je tady, než abysme je furt tahali z místa na místo. Ale počítej s tím, že tvojí nabídky využít můžeme."
"Dobře." Přikývl Rob. Sám se divil, kde se v něm ten klid bere. Ale říkal si, že je to dobré znamení. Že dokud je klidný, znamená to, že ještě není kvůli čemu se skutečně nervovat.
-.-.-
Bylo to poprvé, co šel Adrien regulérně za školu. Zkrátka jako každé ráno popadl svůj batoh, šel na autobus, dokonce až ke škole došel, aby se vyhnul Rainovým tázavým pohledům, jakým směrem se to ubírá, když škola je přece támhle, ale pak se otočil na podpatku a během půlhodiny byl opět zpátky doma. Domove, sladký domove. Člověk by neřekl, co to může být za slast jenom tak sedět a dívat se na televizi.
Věděl, že aby ze sebe setřásl podezření, měl by do té zatracené školy jít. Ale byl živý, byl člověk a měl svou hrdost, kterou si hodlal stůj co stůj uchovat. A v neposlední řadě si taky nemohl a nehodlal nechat líbit všechno.
Když kolem oběda uslyšel cvaknout klíč v zámku, bylo pozdě se schovávat. Nemohl do svého pokoje, protože by musel přes chodbu, a navíc, těžko by vysvětlil, proč jsou v předsíni jeho boty.
"Andy?"
Částečně se mu ulevilo. Táta. Touhle úchylnou přezdívkou mu nikdo jiný neříkal. Navíc ho poznal po hlase.
"Na příjmu." Houkl otráveně.
"Co tu děláš, nemáš být ve škole?"
"A co tu děláš ty, nemáš být v práci?"
Chvíli se probodávali pohledy, jako kdyby zkoušeli, kdo vydrží víc. První povolil táta.
"Vzal jsem si dovolenou. Dohodli jsme se tak s mámou... A budu tu s váma tak často, jak jen to bude možné. A teď buď fér a odpověz i ty."
"Já myslím, že je úplně jasné, že jsem za školou." Odtušil Adrien.
"A proč jsi za školou?" nespokojil se táta s neúplnou odpovědí.
"Proč asi. Zkus hádat!" rozhodil Adrien rukama.
"Adriene, ale to není zrovna to nejlepší, cos mohl udělat..." přiklekl si k němu táta.
"Tak si tam jdi sám! Jdi tam za mě! A nech si nadávat a ponižovat se bez jakýkoliv šance se bránit!" vypěnil Adrien.
"A v čem je to lepší, když budeš hákovat?" zeptal se táta záludně.
"Nebudu ty kecy muset poslouchat." Zavrčel Adrien.
"Fajn, to je dneska. A co zítra?"
"Nepůjdu tam znovu."
"Adriene!"
"Tak mi poraď, co jinýho mám dělat!!"
"Zatnout zuby a aspoň měsíc to tam ještě vydržet, Adriene, prosím! Než ti najdeme jinou školu a budeme vědět, co dál." Pokoušel se Rob zachovat si chladnou hlavu.
"Fajn, z toho měsíce budu týden doma, oficiálně budu mít chřipku." Souhlasil Adrien.
"Ne." Řekl táta rezolutně.
"Radši si něco udělám, než abych tam šel znovu!" rozkřikl se Adrien. Vzápětí se ale v křesle málem stočil do klubíčka, protože Rob se napřáhl a vypadalo to, že Adrien má facku téměř jistou.
Byl velmi, velmi chladný listopadový den. Ze země stoupal chlad po krátkém mrazivém dešti, který se přehnal nad městem. Pohled ze starého kamenného mostu na řeku, jež se něžně vlnila pod ním, byl tak pojednou skutečně depresivní. Tohle nebylo jako v létě, když se hladina leskla zářícím sluncem a člověku se chtělo skočit dolů do té vlažné vody, aby se trochu zchladil po tom parném dni...
Teď se mu chtělo také skočit dolů. Ale za úplně jiným účelem než před třemi měsíci. Prokřehlými prsty se křečovitě držel železného zábradlí, které někdo nechal nevkusně přitavit ke stářím zčernalým kamenům. Stačila by jediná myšlenka, jediný pohyb, aby vylezl nahoru.
Nebylo to tak těžké.
Ovšem ten skok, co měl následovat poté...
Chtěl, ale zároveň jako kdyby ho pořád ještě něco drželo na pevné zemi. Možná to bylo jenom proto, že se rozhodl tak náhle, rychle a nepromyslel to. Ale co si měl promýšlet?! Jaký způsob smrti bude nejefektivnější nebo nejspolehlivější? Nebo se měl dopředu ohlásit na policii, aby neměli problém s identifikací?
Jen to ne. Nechtěl, aby se o něm dozvěděla jeho rodina. Pokud už má být mrtvola, tak neznámá mrtvola, prostě jenom nějaký tělo.
Nakonec se slzami v očích klesl na dlážděný chodník a bylo mu úplně jedno, že bude mokrý a promrzne ještě víc.
Nedokázal to...
"Promiň." Omluvil se táta lítostivě Adrienovi, jako kdyby mu tu facku doopravdy dal. Vždycky byl pyšný na to, že ho kluci poslouchali, aniž by je musel jedinkrát uhodit. A teď by to měl najednou porušit?
"Ne, já se ti omlouvám." Koktal překotně Adrien, stále ještě trochu vyděšený tátovou nenadálou reakcí a jeho výrazem, "Chovám se protivně, já to vím."
"Máš na to právo." Ujistil ho táta s omluvně smutným úsměvem, "Jen... Prostě tohle už nikdy neříkej, jasný? Nikdy tímhle nevyhrožuj, protože od slov je velmi blízko k činům."
"Nemám chuť se sebevraždit, tati, to mi věř." Ujistil ho Adrien a jízlivě se pousmál, "I když na papíře by to mohlo vypadat impozantně..."
"Na papíře si dělej co chceš, ale opovaž se to převádět do praxe." Pohrozil mu táta, "Poslyš, já... Ti slibuju, že se budu snažit, aby se to všechno vyřešilo co nejdříve, ano? Ostatně, základní vzdělání máš dokončené, tak by neměl být problém tě okamžitě odhlásit, i když máma by tím pádem přišla o přídavky, pokud bys hned nenastoupil na jinou školu..."
"Uvidíme, až přijde máma. Ale... Neříkej jí prosím o tom, že jsem hákoval, ano?" zaprosil Adrien.
"Neboj se, nejsem blázen, nehodlám mámu naštvat." Mrkl na něj Rob.
"Díky." Usmál se Adrien, "Jsi skvělej táta..."
"No, podle tebe možná." Ušklíbl se Rob.
"A není snad pohled tvého syna to nejdůležitější?" položil mu Adrien záludnou otázku.
"To samozřejmě ano, ale aby toho syn nezačal zneužívat, víš." Píchl mu táta prst někam do
hrudní kosti.
"Slibuju, že nebudu." Odpřísáhl Adrien.
"Tak to slyším mnohem radši."
-.-.-
"Vážně ho chceš odhlásit hned teď? Je to hrozně zbrklé, zatím ani nevíme, na jakou jinou by měl jít školu..."
"Už jsem to všechno promyslel. Může klidně jít bydlet ke mně a přihlásit ho můžeme do té umělecké školy, stejně tam měl být už dávno."
"Ale vždyť jsme se přece domlouvali, že od sebe nebudeme rodinu trhat..."
"Jenže možná odpočinek je to, co nám nejvíc prospěje... Jim určitě."
Adrien seděl na pravé straně dveří, Rain, který si k němu přisedl před pěti minutami, na levé. Poslouchali potají rozhovor svých rodičů a vůbec je kvůli tomu netížilo svědomí.
"Vážně odjedeš?" zašeptal Rain, aby je rodiče neslyšeli, i přesto že dveře do kuchyně byly zavřené.
"Nic si nepřeju víc." Vydechl Adrien.
"Já taky." Přitakal Rain.
"Prosím tě, ty skoro nemáš důvod." Ušklíbl se Adrien.
"Že nemám důvod? Já že nemám důvod?!" vypěnil okamžitě Rain.
"Pšš, klid, tiše!" zasyčel na něj Adrien, "Já tě chápu, o to se neboj. Ale mám větší důvod zmizet než ty."
"Myslíš?" řekl pochybovačně Rain a v očích mu byl vidět strach, "Jestli se to dozvěděli u vás na škole, pak se to k nám dostane během několika dnů. Možná že už se tak dokonce stalo. Já mám nervy na pochodu i tak, a tohle mě dodělává, když jdeš po chodbě a zdá se ti, že na tebe každý kouká a ty máš pocit, jako kdyby všichni věděli..."
"Tak si představ, že jsi si jistý tím, že oni všichni vědí. Moc fajn pocit." Odsekl Adrien.
"Já stejně nevím, Robe. Chápej, je to i můj syn, a já ho chci mít u sebe, ještě když vidím, co se všechno děje... Ale nechci se stěhovat, mám tu práci..."
"Já chci jít s váma. Sice je mi líto, že bych tu mámu nechal samotnou, ale já prostě musím pryč, jinak se zblázním." Pokračoval Rain v monologu.
Adrien na to neměl co říct. Nemohl se ho zeptat, jestli si myslí, že se tím něco změní, protože tím by pohřbil sám sebe. Nemohl být na Raina zlý, protože cokoliv řekl, platilo i pro něj. Pro ně pro oba. Ty ostré hrany se sice trošičku otupily, ale stále jim zabraňovaly vidět problém z širšího kontextu. Chtěli utéct, ale neměli kam, protože sám před sebou se člověk neschová ani na konci světa. Neměli šanci vyrovnat se s tím sami ze dne na den, přesto se o to usilovně snažili. Nic jiného jim totiž nezbývalo.
"...takže v práci máš ještě nějaké volno?"
Rodiče už evidentně zase mluvili o něčem jiném. To jsou vážně tak klidní? A kde ten klid vzali? Tohle přece nebylo normální.
Rain už se zase tiše rozbrečel.
"Proboha, přestaň fňukat, nemůžu to poslouchat." Zvedl se otráveně Adrien a zamířil do svého pokoje.
"Kdybys jen tušil, jak já tě nenávidím." Zašeptal Rain.
"Za co?!" otočil se prudce Adrien.
"Neboj, vlastně za nic." Zašklebil se na něj Rain. Přál si, aby uměl Adriena porazit jeho vlastními zbraněmi – kousavostí a sarkasmem.
"Seš kretén." Odfrkl Adrien a práskl za sebou dveřmi.
"Lepší než bejt úchyl." Zasyčel si pro sebe vztekle a zoufale zároveň Rain.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře