Jedna Noc, Tisíce Výčitek 5.část

11. říjen 2009 | 13.10 |

"...takže já bych se tomu vůbec nedivila."
"No jo, to víte, co byste chtěla, vždyť to sama vidíte."
"A vedle takových lidí máme bydlet!"
"Já už jsem jí to říkala, že se mi nelíbí, jak nechává kluky pořád doma samotný, ale myslíte si, že se něco změnilo?"
Matka zpozorněla. Sice zaslechla jen útržek rozhovoru tří rozlícených obyvatelek domu, ale dovedla si snadno domyslet, že se baví o ní a její rodině. Ty tři klepny si jí ale zjevně nevšimly a vesele klevetily dál.
"To vám říkám, tohle za mých mladých let neexistovalo. A doopravdy s nějakým klukem, říkáte?"
"No však vám to povídám, ví to už polovina sídliště. Taková ostuda, já mít takovýho syna, tak se na místě hanbou propadnu!"
"Co se děje?" utnul jejich hovor až Rob, který se právě zjevil ve vchodových dveřích, obtěžkaný taškami s nákupem. Trochu se zdržel, když je vyndával z auta, proto svojí bývalou přítelkyni poslal, aby šla napřed a otevřela mu. Takhle jí našel stát na chodbě, a jak on už za ty roky snadno poznal, vytočenou na maximum.
"Nic. Pojď." Pohodila matka hlavou a ještě než nastoupila do výtahu, otočila se na hlouček drben, "A vám bych doporučovala, abyste se starali o svoje rodiny a tu naší nechali na pokoji. Takovéhle řeči si vyprošuju."
"Co říkali?" zeptal se táta ve výtahu.
"To nevím, ale údajně to ví polovina sídliště. Úžasný." Zasyčela vztekle matka, "Jestli zjistím, že ty dva skutečně něco provedli, když jsme byli pryč, tak je roztrhnu."
"Ale tak si to tak neber." Zasmál se táta, "I kdyby něco vyvedli, no a co. Klepny si za chvíli najdou něco jinýho."
"Tobě se to řekne, ty vedle nich žít nemusíš." Odvětila matka a odemkla dveře trochu razantněji, než zasluhovaly.
"Hele, omlouvám se. Kdybych to minulej tejden nechal plavat, tak se nic nestalo." Zkusil tedy táta další metodu, jak jí uklidnit.
"Ale za to ty nemůžeš. Tohle jsi předvídat nemohl." Otočila se po něm. Pak si všimla, že v obýváku sedí Rain.
"Kde je Adrien?" zeptala se ho.
"Nevím, proč?" odpověděl otázkou, "Jé, nazdar tati, Kali být silný, jo?" zasmál se, když uviděl svého tátu obtěžkaného taškami.
"No jasně!" zvedl je táta vítězoslavně nad hlavu.
"Hele, přestaň s nima tak máchat, jsou v tom vajíčka a podobný křehký věci, ať ještě něco neprovedeš. Běž je radši dát do kuchyně. A ty pojď s náma, Raine, pomůžeš nám vybalit."
Rain s tichým zaúpěním vypnul televizi. Máma se zase jednou vrátila domů s úžasnou náladou. Přitom by jeden řekl, že v pátek odpoledne snad ani nejde mít špatnou náladu.
"Budeš tu přes noc?" zeptal se Rain táty, "Nebo jsi jen přišel dělat nosiče?" rýpl si.
"Obojí." Usmál se táta. Byl rád, že už Rain zase vtipkuje, když si vzpomněl, jakou náladu měl v úterý, byla to úžasná změna.


"On tě ten humor už brzy přejde." Zpražila Raina matka.
"Proč?" zavětřil Rain. Před chvílí se ho ptala na Adriena, teď zase vyhrožuje... Tohle smrdí krchovem, pomyslel si.
"Však se dozvíš, jen co se vrátí Adrien." Odbyla ho matka. Rain pocítil neskutečnou chuť napsat Adrienovi SMS, aby dneska vůbec nechodil domů.
"Co je s mámou?" vyzvídal u táty, když se jim podařilo vzdálit se z matčina doslechu.
"Ale, naštvaly jí nějaký drbny, myslí si, že jste něco provedli, jak jsme byli minulej víkend pryč."
V Rainovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Znovu se v něm ozvala ta stará nevolnost, byť tentokrát neměl naštěstí chuť se pochlubit, co měl všechno dneska k jídlu. Ale příjemně po těle mu rozhodně nebylo.
Sakra, vždyť věděl, že přes ty zdi je slyšet úplně všechno, to nemohl...
Proč vůbec vlastně prostě neposlal Adriena do háje?!
Tátovi samozřejmě nemohlo uniknout, že Rain zbledl, jako kdyby na něj sáhla smrt.
"Hele, jestli jste fakt něco vyvedli, tak mi to řekni a já se to pak pokusím nějak nadlehčit." Navrhl Rainovi, protože mu bylo jasné, že se NĚCO stát muselo.
"Ne, to... Nic... Nic se nestalo, mělo by snad?" snažil se Rain silou vůle potlačit to vyděšené koktání.
"No tak." Podíval se na něj táta káravě, "Moc dobře poznám, kdy mi lžeš."
Na to neměl Rain co říct. Nemohl se teď jen tak otočit na podpatku a utéct do svého pokoje. Ale stejně tak nemohl nic odpovědět.
To už ale tátu zarazilo hodně. Moc dobře poznal, co se v Rainovi právě odehrává, protože Rain nikdy neuměl skrývat svoje pocity. Na rozdíl od Adriena, který dokázal chladnokrevně zapřít i nos mezi očima. A stejně mistrovsky si dokázal i vymýšlet. Rain neuměl lhát ani náhodou.
"Tati... Já vím, co si myslíš..." začal Rain a utřel si oči hřbetem ruky, protože se mu do nich hnaly slzy, "Ale já ti to stejně neřeknu. Promiň."
"No, mě to ostatně říkat nemusíš. Ale u mámy se tomu už nevyhneš. Nebo si aspoň vymysli nějakou věrohodnou výmluvu." Pokrčil táta rameny, "Ale, Raine, jednoho dne se to stejně dozvíme, tak si rozmysli, co je pro tebe lepší."
To už Rain nevydržel. Rozbrečel se jako malé dítě, do očí mu vhrkly slzy a tentokrát jich bylo skutečně hodně.
"Ježiš... Promiň, to jsem nechtěl." Vzal ho táta kolem ramen a chtěl ho obejmout, ale Rain se mu vycukl. S pocitem, že už nikdy v životě nedopustí, aby na něj někdo sahal.
"Měls mě nechat na pokoji." Zašeptal skrze slzy a konečně odlepil ztuhlé nohy od místa. Do pokoje víceméně doklopýtal, ale hlavně že byl pryč.
Adrien si skutečně nemohl vybrat lepší okamžik, kdy se vrátit domů.
"Nazdar rodino!" zavolal automaticky, až pak si všiml táty, stojícího na chodbě, "Jé, ahoj, co ty tady?"
"Já? Já tu... Stojím." Trhl táta rameny, na tváři hořký úsměv.
"Super, tak jsi tady, kongo může začít." Uvítala Adriena vskutku neotřele matka.
"Co?" nechápal Adrien.
"Prosimtě, nech ho se aspoň usoustavnit, teď se vrátil." Zastal se ho táta.
"Co se děje, něco jsem provedl?" zeptal se absolutně nevinně Adrien.
"Vypadá to, že ano. Vsázím ovšem na tvůj charakter a na to, že se přiznáš dobrovolně. Kde je sakra Rain?"
"Ehm... Toho bych momentálně radši nechal na pokoji." Odkašlal si nervózně táta.
"Co se stalo, pohádali jste se?" divila se matka.
"To přímo ne..." řekl táta a najednou nevěděl, co říct dál.
"Tak dozvím se konečně, co se děje?" ozval se podrážděně Adrien.
"Běž si radši odložit věci a najíst se. A nech si ten tón." Neodpustila si matka aspoň malé napomenutí. Adrien to nechal bez povšimnutí. V duchu přemítal, kvůli čemu je tak napružená tentokrát. Možná jí někdo řekl o těch fotkách, pokud je ona sama rovnou neviděla, když Rain říkal, že to viselo po celém parku... No a co, na to má výmluvu už vymyšlenou. Už žádné další chyby nepřipustí.
Hlavně aby něco nepráskl Rain, ten začne panikařit při každé maličkosti...
"Tak, jsem zde, slavný soude." Vešel Adrien teatrálně do obýváku, kde už na něj čekal zbytek jeho rodiny. Na okamžik se zarazil. Zdá se mu to nebo skutečně Rain vypadá uplakaně? Nebo mu prostě jen něco spadlo do oka?
"Posaďte se obžalovaný." Vyzval ho hlubokým hlasem táta. Matka po něm švihla káravým pohledem, ale neřekla nic.
"Takže vy dva, doufám, že mi teď nalijete čistého vína, protože bych aspoň ráda věděla, na čem jsem. Nejenže jsem dostala co proto od sousedky, ale dneska jsem ještě zjistila tu krásnou věc, že už si o "něčem" povídá polovina sídliště. To mířím především na tebe, Adriene."
Adrien jí ani nenechal domluvit, opřel se v křesle a jako by se nechumelilo řekl: "Předpokládám, že myslíš ty fotky."
"Jestli mi to osvětlíš, budu jen ráda." Přikývla matka, zatímco Rain se po něm podíval, jestli se snad nezbláznil.
"Jednoduchý, byla z toho pěkná fotka." Trhl Adrien rameny, "Přišlo mi to jako zajímavej nápad... Tak jsem je prostě ještě za pomoci jednoho známýho, se kterým jsem tu fotku mimochodem fotil, ale neboj se, má holku, rozvěsil po parku a nějak jsme pak jednu jaksi... Zapomněli sundat."
Kdyby Adrien mohl, tak se začne smát nahlas, protože tolik šokovaných výrazů najednou v životě neviděl. A to to vlastně byli jen tři lidé... Ale o to zajímavěji se tvářili.
"Teda... Přemýšlím o tom, že zapomenu na to, že ti je šestnáct a tu facku ti fakt vrazím." Zakroutila matka šokovaně hlavou.
"Já myslím, že to není nutný." Řekl Adrien.
Tohle se Robovi už tuplem nezdálo. Adrien evidentně lže, on si to díky rozhovoru s Rainem mohl snadno domyslet. Začínal mít skutečné obavy. Protože kdyby to byla obyčejná klukovina, nesnažili by se to tak pečlivě ututlat, ale pod tíhou okolností by se přiznali, vzhledem k tomu, že přiznání pro ně vlastně bylo nejlepší východisko. Pak nad tím ale mávl rukou. Stoprocentně se dozví, o co tady jde. Je jen otázka času, kdy to jeden z nich nevydrží a prořekne se. Mohl si klidně vsadit, že to bude Rain, ale to, že teď Adrien jednal skutečně chladnokrevně ještě neznamená, že to tak bude napořád. Jednou určitě šlápne vedle. A pak to bude stát za to. Jen uvažoval, jestli mu k tomu nemá trochu dopomoct. Protože teď by se měl především chovat jako rodič, ne jako kamarád.
Rain jeho váhaní vycítil a začal ho prosit tak úpěnlivým pohledem, že by se nad ním i kámen ustrnul.
"Co se tváříš tak nešťastně?" všimla si toho i matka.
"No... Co by." Trhl Rain rameny a snažil se rychle sesumírovat nějakou blbost, "To nám ten víkend zase hezky začíná. Člověk je po tejdnu utahanej, chce mít klid a místo toho se pořádaj takovýhle výslechy. Ještě ke všemu zbytečně."
"Raine?" podíval se na něj táta zkoumavě. Mohl mlčet, ale lži mu nedovolí.
"Co?" ozval se místo osloveného Adrien. Táta poznal, že tady jde do tuhého. Adrien se snaží hájit nejen sebe, ale i Raina. Takže ať se stalo cokoliv, jsou v tom skutečně namočení oba.
"Tohle je dobrej blbákov. A když dovolíte, já bych šel, jsem ze školy docela utahanej, rád bych se zrelaxoval." Zvedl se Adrien k odchodu.
"Prosím." Propustila ho matka. Vrtalo jí to všechno hlavou, ale kluci se skutečně tvářili jako kdyby nic...
Zvedl se i táta, jako že si jde zakouřit na balkon, ale když Adriena na chodbě míjel, zašeptal mu vyčítavě: "Ty ses měl dát na herectví."
"Cože?" nechápal Adrien. Poznal, že mu tohle táta neřekl jen tak.
"Řekl bych ti, že s tebou potřebuju dát řeč. Ale je mi jasný, že na mě budeš hrát stejnou habaďúru jako před chvílí na mámu a stejně s tebou nehnu. Mrzí mě to od tebe, Adriene, ale co s tebou mám asi tak dělat. A Rain je úplně to samé. Nevím, co jste provedli, ale tohle mě od vás mrzí ještě víc, že nejste ani schopný se přiznat." Promluvil mu tedy táta ještě do duše, než skutečně odešel na tu cigaretu, protože v bytě měl přísný zákaz kouření.
Adrien zůstal stát jako opařený. Věděl, co by teď bylo nejlepší, jít za ním a omluvit se. Ale to by automaticky znamenalo, že by se měl přiznat, jinak stejně celá akce s omlouváním nemá šanci na úspěch. A přiznat se přece nemohl...
"Co tu tak stojíš, nechtěl jsi jít pryč?" vyrušil ho z přemýšlení Rain.
"Jo. Díky." Probral se Adrien.
"Za co?" divil se Rain.
"Za nic. Hele, co se tu dělo, když jsem tu nebyl? A pravdu." Rozhodl se zeptat Raina přímo.
"Trochu jsem... Měl rozhovor s tátou. Proč, něco po tobě vyzvídal?"
Adrien se nejdřív zhluboka nadechl. Pak se tady má člověk snažit. Jestli se jim tohle podaří ukočírovat, bude to zázrak.
-.-.-
Nevěděl, co ho tolik přitahuje na lidské tváři, ale fascinovala ho. Možná to bylo proto, že byla tak variabilní a stačil jediný nepatrný pohyb rukou a z potěšeného úsměvu mohl být úšklebek, ze smutných očí mohly být oči překvapené...
A tahle tvář navíc měla takový zvláštní výraz, který ještě nikdy nekreslil. Znal jí více než dobře, ale přesto... Nešlo mu to. Cpaly se mu tam zcela jiné rysy. K celému tomu výjevu mu zkrátka pasoval někdo úplně jiný. Někdo s jemnými liniemi obličeje, někdo s dlouhými vlasy... Jeho ruka si žila vlastním životem a mozek nebrala na vědomí. Chtěl jí zastavit, jenže... Výsledek byl tak perfektní, že neměl to srdce to nedokončit. Nepochyboval, že tohle bude jeden z jeho nejlepších obrazů. A taky nejosobitějších.
Někdo zaklepal.
Jak on tohle nenávidí!!
"Co?!" houkl otráveně a stoupl si před obraz tak, aby na něj nebylo vidět.
"Jedeme do města, nechceš jet s námi?" nakoukla dovnitř máma.
"A co tam?" odvětil nenadšeně Adrien.
"Jen tak, po nákupech... Chtěl jsi přece něco nového na sebe." Snažila se ho matka nalákat.
Adrien si dal otráveně ruce v bok, v tuhle chvíli mu byla nová košile úplně ukradená.
"Ale no tak jo." Vydechl nakonec rezignovaně a odložil tužku na stůl.
"Co to kreslíš?" zeptala se ho matka. Adrien si uvědomil, že tím pohybem kousek kresby odkryl. Rychle si před ní zase stoupl.
"Ale nic. Ještě to není dodělaný." Řekl ještě rychleji.
"No dobře. Tak na sebe něco hoď, pojedeme za chvíli."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře