Jedna Noc, Tisíce Výčitek 6.část

24. říjen 2009 | 22.39 |

"Padej!" vykázal táta Adriena z místa spolujezdce, kam si chtěl automaticky sednout.
"Proč? Vždyť vždycky sedím vedle tebe!" bránil se Adrien.
"Když jsme sami, ale jinak vedle mě vždycky sedí máma, tak švihej dozadu." Řekl nesmlouvavě táta. Adrien si tedy s ne zrovna přívětivým výrazem sedl za spolujezdce. Rain, který už byl v autě nakvartýrovaný dlouho, si od něj nepatrně poodsedl. Adrien si taky sedl co nejdál to šlo.

Celou cestu oba ostentativně mlčeli. Rodiče si toho snad ani nevšimli. Bavili se o svých záležitostech, co v práci, co bude s penězma a tak dále, klasické řeči dospělých. A vzadu za nimi seděli jejich dva téměř dospělí synové, kteří toužili být od sebe navzájem co nejdál, protože nesnesli sedět u sebe v tak těsné blízkosti.
Ale alespoň pro Adriena byl nakonec výlet do nákupního centra uspokojující. Za výlohou jednoho značkového obchodu totiž spatřil naprosto dokonalé kalhoty, bez kterých od té doby prostě nemohl existovat. A když se po tom obchodě rozhlédl pořádně, dal z toho nakonec dohromady celý model.
"Po kom ty seš takovej manekýn...?" kroutila nad ním matka hlavou, když se Adrien ze všech stran prohlížel v zrcadle. Byl nadmíru spokojený. Volnější kalhoty v barvě mokrého písku, k nim bílý pásek a stylovou černou košili s bílým nátělníkem, přesně v jeho stylu. Že to bude pěkně drahá záležitost, to už ho tolik nezajímalo.
"No, po kom asi? Po mě!" vzal ho táta hrdě kolem ramen.
"Jo, no to rozhodně!" smála se maminka, "Teď už je to sice lepší, ale dřív jsi chodil jako trhan!"
Rain se jejich veselí neúčastnil, pouze tam tak postával a pokoušel se být neviditelný. A hlavně být bez mozku a bez myšlenek. Nemohl si Adriena prohlížet bez toho, aniž by se mu nevybavilo, jak ho fascinovala jeho úžasná postava, jak se ho dotýkal a jak se on dotýkal jeho... Jak z něj sundával tričko a jak si potom on sám dobrovolně (!!!) sundal i ten zbytek...
Projel jím mráz, jako ostrý nůž. Radši předstíral, že má nejvíc napilno prohlížet si novou kolekci mikin.
"No, hurá, to jsem ráda, můžeme konečně jít. Ty nic nechceš, Raine?" probral ho konečně k životu hlas jeho matky.
"Eh... Ne." Odpověděl a přestal se přehrabovat v oblečení.
"Hurá, aspoň se trochu hneme." Zadoufala matka.
"Vzhůru!" zavelel táta, Adrien to doprovodil improvizovaným zatroubením na ruku.
Rain se lehce pousmál, ale bylo na něm poznat, že je nesvůj. Chtěl být taky tak bezstarostný jako oni. Ale když jemu prostě nestačil kus oblečení na to, aby se dal do pořádku.
Postupně obešli zbytek obchodů, ještě si došli do restaurace na trochu předčasnou večeři, komu by taky po odpoledni stráveném v nákupním centru nevyhládlo, a pak už se vydali rovnou čarou domů.
"Teda, a mám toho zase na měsíc dost!" vydechl zmoženě táta a zhroutil se do křesla. Kolem něj prošel Rain s máminou taškou, kterou musel celou cestu zpátky mít na klíně, těsně za ním se přihnal Adrien.
"Prosímtě, nekecej, to říkáš pokaždý." Rýpnul do něj, "Ty jo, já si jdu ještě jednou vzít ty hadry, musím si jich užít, uhneš, brácha?" naklonil se přes Raina, aby dosáhl na tašku se svými věcmi.
Rain měl v tu chvíli pocit, že explodoval. Adrien za jeho zády, jeho ruka přes jeho rameno...
"Jdi ode mě!!!" strčil do něj tak prudce, až Adrien málem neudržel rovnováhu.
"Ty mi to děláš schválně nebo co?!! Přestaň se okolo mě motat! Já už toho mám dost, už nechci, tímhle tempem ze mě bude za chvíli bulimik!!" křičel Rain dál. Bylo to, jako když někdo stiskne tlačítko start. Slova z něj začala tryskat jako láva z jícnu sopky a nebylo síly, která by je zadržela. Nemohl to zastavit ani on, ani ostatní členové jeho rodiny, a už vůbec ne Adrien, ač tiše pípnul: "Promiň..." Tím spíše přilil olej do ohně.
"To si strč za klobouk! Teď už je na nějaký zkurvený omluvy pozdě!"
Konečně mu došel dech. Stál tam, proti svému zaraženému bratrovi, a oddechoval, jako kdyby právě uběhl maratón. A konečně mu došlo, co provedl...
"Já... Se omlouvám." Zakoktal vyděšeně. Nenašel odvahu se jim podívat do očí. Dřív než stačil kdokoliv zareagovat, rozběhl se do svého pokoje. Běžel co nejrychleji, aby ho nikdo nemohl dohonit.
Adrien chtěl jít za ním, ale matka ho popadla za rameno a prakticky ho donutila, aby si sedl. Táta stál o kousek dál, aby to jistil, kdyby se náhodou Adrien pokusil vzít do zaječích.
"Tak, a teď mi koukej nalít čistého vína aspoň ty. Co se tady děje?" řekla ledovým hlasem matka.
Adrien věděl, že je v pasti. Nemohl utéct. Mohl jedině mlčet. A to taky dělal. Mlčel. Mlčel minutu, dvě...
To už se do toho vložil táta, protože věděl, že jedinou šanci se něco dozvědět mají, když se těmhle odmlkám vyhnou.
"Hele, Adriene, já jsem ti něco řekl. A myslel jsem to smrtelně vážně. Srandy skončily. Koukej se přiznat. Nebo mám jít a dostat to z Raina?"
Adrien se po něm podíval tak bolestným pohledem, že vypadal skoro jako týrané zvíře.
"Ne, Raina ne..." dostal nakonec ze sebe slabým hlasem.
"Tak teda ty. Je mi jasný, že ti to není příjemný, nám s maminkou taky není příjemný, když nám lžete do očí. Čím dřív nám řekneš, co se stalo, tím rychleji to budeš mít za sebou." Sklonil se nad ním táta.
Čím dřív nám řekneš, co se stalo... Není příjemný, když nám lžete do očí...
Ta slova mu vehnala slzy do očí. Cítil se jako ten nejmizernější tvor na celé planetě. Ano, lže jim do očí, ale když jim do očí řekne pravdu, bude to tisíckrát horší.
"Tak co se stalo?" pokusila se ho přimět k mluvení matka.
"My... My..." vzlykal Adrien, ale nemohl. Nemohl. Skutečně to nešlo. Srdce mu chtělo puknout a hlava plánovala uletět někam pryč. Nejradši by uletěl taky. Někam hodně daleko. Kde by z něj slunce a milosrdný déšť smyly všechnu ostudu.
Rodiče se po sobě zaraženě podívali. Adrien neměl ve zvyku brečet vůbec, a teď nebyl k utišení. Slzy mu samovolně stékaly dolů po tvářích, a neubývalo jich.
Pevně zavřel oči a dal si ruce před pusu, jako kdyby se modlil.
"Dobrý bože, odpusť mi to..." zašeptal do svých dlaní.
"Adriene, proboha... Co se děje?" vzala ho matka starostlivě za ruku.
"Mami, musíš mi to odpustit..." prosil Adrien úpěnlivě.
"A co, co ti mám odpouštět?" nechápala.
"My... My dva... Spolu..." snažil se ze sebe Adrien dostat alespoň souvislá slova, když ne věty, ale moc se mu to nedařilo.
"Co? Co vy dva?" ptala se dál matka, zatímco tátovi v neblahé předtuše jen podklesla čelist.
"Adriene, proboha..." vyhrkl.
"Mě to moc mrzí..." obrátil se jeho směrem Adrien.
"Ty víš, o co jde?" otočila se po něm i matka.
"Já... Bože... Adriene, vy jste spolu... Měli sex?" zeptal se nevěřícně a šokovaně táta. Adrien skoro až nelidsky zaskučel, dlaněmi si ucpal uši a úplně se schoulil do klubíčka. Bylo to venku. Nejstrašnější tajemství, které kdy mohl mít, bylo venku...
"Co...??!" podívala se matka po Robovi, jestli se nezbláznil, "Jak... To myslíš? Adriene, je to pravda??"
Ale Adrien se po ní ani nebyl schopný podívat, natož odpovědět. Ležel dál schoulený do klubíčka a přál si být pryč, daleko, daleko odtud, a možná i mrtvý.
"Tak Adriene, já s tebou mluvím!!" chytila ho matka za ruku a donutila ho, aby se na ní podíval, "Je to pravda?!"
"Nech mě na pokoji!" vytrhl se jí Adrien, "Nechte mě na pokoji všichni!"
Rain jejich křik slyšel až k sobě do pokoje a rovněž se rozbrečel. Potichu, neslyšně, bolestně. Takže už to vědí... Najednou, ani nevěděl, proč to dělá, se zvedl, pomalým krokem došel k oknu a třesoucí se rukou ho otevřel. Zahleděl se dolů. Přemýšlel, jestli by to bylo skutečně tak rychlé a bezbolestné... Stál tam, ale neskočil. Jen zkrátka přemýšlel o tom, jaké by to bylo. Protože to třeba jednoho dne skutečně udělá, jestli se těch příšerných výčitek svědomí nezbaví.
"Raine?" objevil se najednou v jeho pokoji táta. Rain se po něm přistiženě otočil.
"Máš chvilku?" zeptal se ho táta po menším zaváhání.
Rain jenom rychle zavrtěl hlavou a znovu se zahleděl ven z okna.
"Nastydneš se, venku je zima." Pokusil se ho táta od okna nějak dostat.
"Tak ať." Trhl Rain rameny.
"Raine, já ti nechci nadávat..." zkusil to tedy táta jinou taktikou.
"A já se v tom zase nechci pitvat!" zapištěl Rain bolestivě, přitiskl si prsty ke spánkům a svezl se podél zdi na zem.
"A kdy to teda chceš řešit?" sklonil se nad ním táta.
"A co mám asi tak řešit? Vždyť už to stejně nejde vzít zpátky! Tak čeho bych tím docílil?! Nechci se v tom hrabat! Myslíš, že je to nějaká slast vzpomínat na to, jak jsem šoustal vlastního bratra?!"
...A jak se jim to v tu chvíli líbilo? A jak ho Adrien svou poddajností a ochotou k čemukoliv vyprovokoval k tomu, aby si to s ním rozdal hezky natvrdo? Jak ho vzrušovalo jeho sténání a pobízení, aby pokračoval?
Rain se do sebe schoulil, jak nejvíc mohl. Chtěl před těmi myšlenkami utýct, nechtěl na to vzpomínat! Kéž by uměl svým vzpomínkám přikázat, aby se zkrátka přestaly vracet! Ale ony se vracely, pořád a pořád, pronásledovaly ho každý den, kdykoliv viděl Adriena, kdykoliv zaslechl v hovoru jen malou narážku na sex... Zvoral to. Zvoral to jak nejlépe mohl.
"Dobrá. A co teda navrhuješ, abych udělal?" zachoval si táta jakž takž chladnou hlavu.
Nejlíp vypadl z mýho pokoje, chtěl odseknout Rain, ale nešlo mu to přes jazyk.
"Nedělej nic." Řekl nakonec tiše.
Táta se konečně odvážil k němu přijít blíž a kleknout si před něj.
"No ale něco bysme udělat měli, nemyslíš?" řekl vlídně.
"Nemůžeme udělat nic." Rozbrečel se Rain nanovo.
"Raine, ale tohle sami nezvládneme."
"Ale budeme muset! Protože jestli se tohle dozví ještě někdo jinej, tak nás zavřou!!" rozkřikl se Rain.
Táta na to neřekl nic. Tohle mu bylo jasné, že kdyby šli za nějakým psychologem s tím, že se ti dva spolu vyspali, tak mají druhý den před bytem policii a sociálku. Ale sami se s tím nemůžou v životě vyrovnat... A on si zase nepřišel jako tak dobrý psycholog.
"Je mi to líto." Dostal ze sebe nakonec přiškrceně Rain.
"To je samozřejmé. Mě je tě taky líto." Pokýval táta hlavou. Záměrně použil jednotné číslo. Ne že by Adriena nelitoval. Ale věděl, že by nebylo úplně dobré ho teď Rainovi připomínat.
"Kdybys věděl, jak strašně se cítím..." schoval Rain zahanbeně obličej do dlaní.
"Já vím." Sundal mu táta zase ty ruce dolů, "Neboj se, něco vymyslíme. Nějak to dopadnout musí."
Rain tiše přikývl.
"Nechceš třeba nějakej prášek na uklidnění?"
Na to zase jen zavrtěl hlavou.
"Dobře." Přikývl tedy táta, zvedl se a zavřel to okno. Významně se podíval na Raina: "A takhle to okno taky zůstane, jasný?"
-.-.-
Adrien tu noc prakticky nebyl doma. Jakmile všichni usnuli, oblékl se a rychle opustil byt. Sedl si na lavičku u autobusové zastávky, koukal na hvězdami posetou oblohu a přemýšlel. Co teď. Jak dál. Co by měl udělat, aby to zase bylo v pořádku.
Předně mu šlo o to, aby se zase urovnaly jejich rodinné vztahy. Aby se z toho rodiče nezbláznili a aby se Rain zase začal ovládat. Snažil se řídit heslem "Cos zavinil, dej zase do pořádku". No, ač se doteď cítil stále stejně mizerně jako před pár hodinami, musel uznat, že první krok učinil. Samozřejmě, byl by nejradši, kdyby se na to nikdy nepřišlo. Nejrůznější urážky od svého okolí s klidem přijme, ale pomyšlení, co provedl svým rodičům a že se jim teď nebude moct ani podívat do očí, ho trápilo ze všeho nejvíc. Vždy, když se s rodiči pohádal, mu sice nebylo nijak dobře, ale věděl, že nejpozději do dvou dnů bouřka odezní a bude zase dobře. Tady se tímhle utěšovat nemohl. Tohle jen tak neodezní.
A už vůbec nemyslel na to, jak moc si tímhle zničil jinak normální sourozenecké vztahy s Rainem... Paradoxně měl ale teď tak nějak pocit, že s ním to urovná spíš než s rodiči. Rain ho pochopí. Navíc si navzájem nemají co odpouštět, bohužel, pravda se umlčet nedá, byli na to dva. Ale jak se má proboha za tohle omluvit svým rodičům...
Domů se vrátil, až když ho rozklepala zima.
Už ve dveřích ho zarazilo, že se v kuchyni svítí. Tušil, kdo bude asi v tuhle šílenou hodinu ponocovat. Víceméně se šel radši ujistit.
"Ahoj, kdes byl?" otočil se po něm udiveně Rain.
"Ahoj, a co ty tu děláš?" opáčil Adrien. Rain se tak na půl pusy pousmál.
"Co bych tu asi mohl dělat." Vydechl, "Nejsem takovej cvok, abych kvůli rozjímání chodil ven do tý zimy."
"Mě se tam přemýšlí dobře." Trhl Adrien rameny, "Můžu si přisednout?"
"Klidně." Napodobil Rain jeho gesto. Adrien se tedy posadil. Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho.
"Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel." Prolomil Rain to mlčení.
"To je v pořádku. Já to chápu." Přikývl Adrien bez úsměvu.
"Ne, ale... Že to kvůli tomu vyšlo na tebe." Řekl Rain a pohled zabodl kamsi do stolu. Nedokázal se Adrienovi podívat do očí.
"To už máš jedno." Mávl Adrien rukou. Nechtěl to řešit, ani se o tom bavit.
"Kdybych nebyl taková hysterka..." začal Rain, ale Adrien mu skočil do řeči.
"Stejně by se to jednou dozvěděli. Dřív nebo později, na tom už nezáleží. Nedávej si za to vinu. Spíš přemýšlej, co s tím teď uděláme."
"Nad tím přemýšlím celou dobu, co tady sedím." Ušklíbl se Rain.
"A nechceš jít radši spát?"
Rain se po svém bratrovi podíval, jako jestli to má v hlavě v pořádku.
"Ty snad ano?"
"Budu muset. I když asi stejně nezaberu..." zvedl se Adrien k odchodu.
"Tak máš čučet do stropu nebo do zdi?" zašklebil se Rain.
"Ano, ale co když se mi taky náhodou podaří usnout?" vrátil mu Adrien úšklebek. Pak už zamířil rovnou do své postele. Ani se nenamáhal s převlíkáním, prostě ze sebe jenom shodil oblečení a jen tak ve spodním prádle se až po bradu schoval pod teplou peřinou. Oči se ani nepokoušel udržet zavřené. Skutečně radši zíral do stropu, přesně jak řekl Rain. Jak dlouho tohle ještě může vydržet?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře