Jedna Noc, Tisíce Výčitek 7.část

13. listopad 2009 | 11.02 |

Zase ležel ve své posteli. Zase schovaný před celým světem. Akorát tentokrát zíral do zdi, ne do stropu. A taky venku nebyla noc, nýbrž se teprve stmívalo. Zapadající slunce kreslilo v jeho pokoji zajímavé, zlatavé obrazce, křižované prodlužujícími se stíny. Ještě než se zahrabal do svých myšlenek a depresí, vzal foťák a vyfotil si to. Třeba to časem využije. Vlastně své fotky a nápady využíval více než kdy jindy. Kreslil jako o život. A pokud mu dřív někdo tvrdil, že kreslí samé dekadentní perverznosti, tak teď už to bylo tuplem nepublikovatelné. Jako by do těch obrazů zmrazil všechen svůj vztek, hořkost, lítost, všechny své deprese a obavy... Jen jeden měl stále rozpracovaný. Dělal na něm už dlouho. Nechtěl ho zkazit. Nechtěl ho poznamenat vztekem. Ten obraz měl být něco jako jeho výpověď o tom, že ne všechno, co se děje, je špatné. Že ve všem zlém se dá najít něco hezkého, něco, co vás chytí za srdce.

Před chvílí se pohádal s mámou. Už ani nepočítal, pokolikáté. Ten týden byl očistec. Jestli by ho i po smrti mělo čekat tohle, chce radši rovnou do pekla.
"Adriene, promiň..." protnul jeho samotu proužek světla.
"To nic. Stane se." Odpověděl tiše. Ucítil, jak si jeho máma sedla na kraj postele, těsně za jeho záda, a chytila ho za rameno.
"Neber si to tak, že se na tebe zlobím..."
"Neberu to tak." Chytil jí Adrien za ruku. Tohle bylo přesně to, co teď potřeboval. Blízký kontakt s někým, kdo ho má rád, aby věděl, že není tak sám...
"Kdybych ti mohla nějak pomoct..."
"To je dobrý, mami, vážně. Spíš kdybych mohl nějak pomoct já tobě." Vydechl Adrien a převalil se na záda.
Tohle bylo taky dost zlé. Oba se báli, aby jeden druhému nějak neublížili, oba k sobě byli ohleduplní, oba měli tendence pořád se za něco omlouvat. On to měl aspoň jednodušší v tom, že ten pocit cítil jen vůči jednomu člověku. Ona se tak cítila i vůči svému druhému synovi. Ten byl ale rozhodně ve svých citech přístupnější než Adrien. Adrien byl jako tvrzený beton. Škrábali zeď, aby se dostali k němu, a nakonec stejně zjistili, že za jednou zdí je jen další zeď. Vždyť přece taky musel mít nějaký názor, musel se po celé té situaci nějak cítit...! Ale on vypadal, jako když cítí jenom to nejnutnější. A kam se poděl zbytek?
"Adriene... Musíme s tím něco dělat. Takhle to dál nejde."
To věděl i bez ní.
"Ale co máme dělat, mami? Tohle nemůžeme nikomu říct... A co chceš dělat jiného?"
"Třeba byste mohli za tátou..." pokrčila matka nerozhodně rameny.
"A co by se tím změnilo?" zeptal se tiše Adrien.
"Tak... Změnili byste prostředí... A u táty vám přece vždycky bylo dobře. Klidně byste u něj mohli zůstat, přestoupili byste na jinou školu... Já bohužel s vámi nemůžu, mám tady práci a nemůžu dát výpověď..."
"Kdepak, mami." Zarazil jí, "Nevím, jak Rain, ale já zůstanu tady.

"
Nechtěl si zničit ještě to poslední místo, kde se cítil za všech okolností skutečně šťastný.
Rain ale nad návrhem matky vážně uvažoval. Tedy, ne že by se cítil v místě současného bydliště nějak strašně, naopak, když si představil, že by měl opustit všechny svoje kamarády, školu, na kterou se musel tak sakra snažit, aby se na ní vůbec dostal, že by se musel rozloučit s místy tak důvěrně známými, s prostředím, ve kterém vyrůstal, nahánělo mu to trochu husí kůži... Ale zase by se dostal pryč z Adrienovy blízkosti. Bylo to jako na houpačce. Chvíli mu připadalo, že to snad mezi nimi zas tak strašné nebude, a v dalším okamžiku chtěl být od něj co nejdál. Možná by jim skutečně pomohlo, kdyby si od sebe dali oddych.
Adrien byl ale jiného názoru. Podle něj by se to ještě zhoršilo. Sice by měli dostatek času a prostoru vyřešit si to každý sám v sobě, ale když by se pak jednou znovu setkali... Asi by to zrovna šťastné shledání nebylo.
Nakonec ale stejně nedostali na vybranou...
-.-.-
"Hej, seš normální?!" ozval se podrážděně Adrien, když do něj někdo dost nevybíravým způsobem strčil.
"A co ty, úchyle jeden, jak se vůbec můžeš na něco takovýho ptát?" obešel ho útočník a díval se mu teď zlým pohledem přímo do očí. Byl to jeden z Adrienových spolužáků. Za něj si ještě stoupli další dva, aby to jistili.
"Hele, dej mi pokoj jo, já ti o tyhle blbý fóry nestojím." Pokusil se Adrien přesto projít. Samozřejmě že se mu to nepovedlo.
"Víš, vždycky jsem si o tobě myslel jen to nejhorší. Ale chceš vědět, co se teď o tobě vykládá? Hm, chceš to vědět?"
"Určitě nějaká roztomilost." Zvedl Adrien bojovně bradu. Jeho zásadní heslo bylo nenechat si nic líbit.
"Jestli incest považuješ za roztomilost..." vrátil mu ironický úsměv jeho spolužák, ale vzápětí se tvářil stejně znechuceně jako předtím, možná ještě hůř.
Adrien naopak v tu chvíli ztratil půdu pod nohama.
"Cos to řekl? Řekni to ještě jednou." Zasyčel.
"Že seš normální prasáckej úchyl, jestli si opravdu myslíš, že šoustat svýho vlastního bráchu je v pohodě. Jste normální zvířata, co se doma navzájem vobdělávaj."
Víc už říct nestihl. Adrien mu dal takovou pěstí, až mu zlomil nos. A i když jeho spolužák ležel na zemi a nemohl se kvůli palčivé bolesti ve tváři prakticky bránit, mlátil ho dál a dál, i když se ho ti další dva snažili sundat z něj dolů, bil a bil ho dál, jako kdyby z něj chtěl vytlouct duši. Duši z něj sice nevytloukl, ale dva zuby ano. Byl by ho možná zmlátil ještě víc, ale najednou ho někdo zvedl ze země takovou silou, až ho málem uškrtil, jak silně ho zatáhl za límec.
"Tak a to by stačilo! Do ředitelny, a hned!" přikázal mu velmi ostře jeden z profesorů.
-.-.-
"Je mi líto, ale tak hrubé násilí nehodlám na své škole tolerovat a ve vší vážnosti navrhuji okamžité vyloučení." Řekl ředitel rázně a rozhodně. Rob se neovládl a zoufale zaskučel do dlaní. Bože, tohle je den... Nejdřív problémy v práci, pak mu volají ze školy, že má Adrien průšvih a jeho matka nemůže přijít, aby přijel on, a když se konečně uvolní, dozví se tohle.
"A zjistili jste alespoň, proč ho tak zmlátil? Nevěřím tomu, že by můj syn něco takového udělal, aniž by k tomu měl pádný důvod."
Adrien jen tiše seděl vedle svého táty a snažil se být menším a ještě menším, až bude nejmenším na celém světě.
"Jen se svému otci pochlub sám, Adriene." Vyzval ho ředitel.
"Nadával mi." Špitl Adrien tak potichu, že ho bylo sotva slyšet.
"A jak přesně ti nadával?" zeptal se ho táta.
"Že... Jsme úchylové, co spolu doma navzájem souložej." Vydechl Adrien s takovou bolestí na plících, že pochyboval, že ho kdy něco bolelo víc. Jak si na bolest za poslední měsíc zvykl, tak tohle bylo, jako kdyby ho někdo bičoval a pálil ohněm zároveň.
Rob jenom pobouřeně zalapal po dechu a zvedl se z křesla, v němž až doteď seděl.
"Tak a dost! Zajisté pochopíte, že tohle já si zcela vyprošuju, a jestli chcete znát můj názor, tak já bych na místě svého syna udělal to samé. A pamatujte si, že jestli ho vyhodíte, tak se osobně postarám o to, aby z toho ani ten druhý nevyvázl jen tak a vy budete mít setsakra problém!"
"Já vás důrazně žádám, abyste se uklidnil a přestal mi vyhrožovat!" stoupl si i ředitel, v obličeji rudý vzteky.
"Já vám nevyhrožuju. Já vás jenom upozorňuju, a to doufám, že dostatečně důrazně a jasně. Pojď, Adriene, jdeme." Popadl vykuleného Adriena za rameno a doslova ho vyvlekl z ředitelny ven, "To snad není možný..." syčel si pro sebe.
"Tati, tati, počkej, zpomal!" vlál za ním Adrien jako prapor, "Pusť mě!"
Jeho druhé přání bylo rázem splněno.
"Tati, ale on měl pravdu..." řekl nesměle.
"Tak a teď mě dobře poslouchej i ty." Otočil se po něm táta tak prudce, až do něj Adrien málem vrazil, "On pravdu neměl, je ti to jasný? Tyhle řeči by si mohl dovolit jedině pokud byste to udělali schválně, a i tak bych mu asi spočítal zuby šroubovákem, a ty si koukej dát majzla, ať těmhle řečím neuvěříš a nenecháš se od nich stáhnout, protože jakmile to jednou uděláš, už se z toho nevyhrabeš, je ti to jasný?"
"Jasný, jasný víc než cokoliv jinýho!" odpověděl mu Adrien stejným tónem.
"To jsem rád, že si rozumíme." Odsekl táta, jako kdyby jeho poznámku prakticky přeslechl, "A teď pojď domů. Oba se potřebujeme uklidnit, aspoň teda já rozhodně, protože jsem zralej na infarkt."
Adrien byl naštvaný a totálně zmatený zároveň. Tohle že je jeho vždycky nad věcí a bezstarostný táta? V životě ho takového nezažil. Věděl, že je od rány a když se naštve, nejsou s ním žerty, ale že je schopný se až takhle rozparádit...
"Pojď, nastup si." Dovedl ho táta konečně k autu a povzbudivě ho poplácal po zádech.
"Na kolik stran to hraješ, co, Gabele?" zavolal kdosi na Adriena. Jak Adrien, tak Rob se oba otočili směrem, odkud ta hláška přiletěla. Zase nějaký imbecilní posměváček ze školy.
"Běž do toho auta." Postrčil před sebou Rob Adriena. Adrien tedy nasedl a očekával, že táta udělá to samé, ale když vykoukl z okýnka, zjistil, že si to zrovna rázuje směrem k tomu idiotovi.
"Ne!" zavolal na něj, ale nedoufal, že ho uslyší. Rychle zase vyskočil z auta ven, ale bylo stejně pozdě.
"Problémy, mladej?" zeptal se Rob frajersky.
"Já ne. A ty?" nasadil ten naproti němu ještě tvrdší výraz. Nebo si alespoň myslel, že takový je. Ve skutečnosti nevypadal jinak než každý druhý náctiletý frajírek, který si chce honit tričko, zatímco Rob působil dojmem lva, kterému někdo sáhl na jeho majetek.
"Já taky ne. Ale ty si dej pozor, abys neměl." Řekl pomalu, ale tvrdě Rob.
"Ohoho, už se tě bojím." Smál se mu ten druhý do očí. Tak mezi ně dostal. Letěl na zem přesně ve stylu Adrienova spolužáka, až na ten drobný detail, že Rob si dal s ranou víc záležet a tak mu ani nezlomil nos, ani nevyrazil zuby. Jen ho jedním dobře mířeným úderem poslal k zemi.
"Tak, to by bylo." Oprášil si táta ruce, když nasedl do auta.
"Proboha, tati, jsi normální?" zamrkal Adrien šokovaně.
"Nejsem. Aspoň máš být po kom." Odvětil bohorovně táta a konečně nastartoval. Když se po pár minutách jakž takž uklidnil, zeptal se: "Jak na to přišel?"
"Kdo, na co?" nechápal Adrien, na co se ptá.
"Ten co ti nadával." Vyhnul se táta odpovědi na druhou otázku.
"Nevím." Zamumlal Adrien a schoulil se ještě víc do sebe. To bylo jediné, nad čím přemýšlel celou dobu. Že by Raina poznal z té fotky? Blbost, tam nešlo poznat ani ťuk, navíc ho u nich na škole neznali, aspoň si to Adrien myslel. Ale jak teda?
"Když to vezmeme kolem a kolem, tak by vlastně bylo nejlepší, kdybys změnil školu." Zamyslel se táta.
"Jo? A na jakou jinou bych asi tak měl jít?" ušklíbl se Adrien.
"Už kdysi jsem ti říkal, že u nás ve městě je grafická, mohl bys jít tam. Kreslit přece umíš." Odpověděl táta.
"Jo, a máma se už tenkrát vztekala, jak jsi na to mohl přijít, že musím vystudovat, znáš jí." Vzpomněl si Adrien na to, jak se jeho rodiče před necelými dvěma roky hádali nad tím, jaké má mít vlastně vzdělání.
"Já myslím, že tohle by pochopila." Řekl táta, "Neříkej, že sis to najednou rozmyslel."
"Ale ne." Řekl vytáčivě Adrien. Bylo to trochu složitější. Šel by, a hned. Ale pak by se stalo přesně to, čeho se bál – rodina by se rozdělila na dvě poloviny a s ním a s Rainem by to do budoucna dopadlo všelijak.
"Dej mi čas na rozmyšlenou." Zaprosil nakonec.
"Já ti ho dám. Ale jestli tě doopravdy vyhodí, pak bude chtít jednat rychle. A pokud tě nevyhodí, klidně tě můžeme odhlásit, to by nebyl žádný problém, a mě osobně by to přišlo jako lepší řešení, protože to nebude vypadat tak hrozivě, jako když tě vyhoděj."
Jak si Adrien přál, aby měl stejně racionální uvažování jako táta. Aby byl taky takovým mužem činu. Obdivoval ho za to, jak dokáže vždy jednat rázně a hned. A přitom zůstat neuvěřitelně nad věcí. Však mu taky s Rainem často přezdívali Daddy Cool, i když on tu přezdívku nenáviděl.
"Nedělej si s tím hlavu. Nějak to zvládneme." Usmál se na něj táta povzbudivě. Pak se zase zadíval před sebe na ubíhající ulici a s výdechem dodal: "Budeme muset. V současný situaci bych byl možná nejradši, kdyby jste se za mnou odstěhovali všichni, ale mámě se nechce, kvůli práci a tak celkově. Chápu jí, ale..." znovu vydechl, "Však víš."
"Vím." Přikývl Adrien, "Mě to ale taky přijde jako dobrej nápad."
"No paráda, už jsme dva." Zasmál se táta. Adrien se také pousmál.
"To s tou rvačkou musíš mamině sdělit nějak šetrně." Poprosil ho ještě Adrien.
"Neboj." Řekl sebevědomě táta, "A ty zase pomlčíš o tý mojí čumákovce, jo?"
"To je teda spravedlnost." Zakroutil Adrien hlavou, "O mojí rvačce řeč bejt musí. Ale že ty jsi knokautoval mýho spolužáka, to už je pasé."
Rob se na něj jen úkosem podíval a všeříkajícně se na něj usmál. Zbytek cesty už absolvovali mlčky.
Ve výtahu si ale najednou Adrien s šokem uvědomil jednu podstatnou věc.
"Do prdele!" vyhrkl.
"Co se děje?" znejistěl táta.
Adrien se po něm podíval naprosto vyděšeným pohledem.
"Ale... Že... Proboha ne, to je zlej sen..." promnul si Adrien unaveně čelo. Výtah sebou mírně cukl, jak zastavil ve třetím patře, kde bydleli.
"Stalo se snad ještě něco?" zeptal se táta ještě víc nejistě.
"Ne, ale... Počkej s tím ještě, možná plaším zbytečně." Mávl nad tím Adrien rukou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře