Kingdom Of Libria, 27. díl

20. srpen 2009 | 22.57 |

"Máme vůbec kam jít, aniž bysme museli rozpoutat okamžitě otevřený konflikt?" zeptal se Darren už lehce naštvaně, protože mu docházela trpělivost.
Odpovědí mu bylo několik nesmělých zakroucení hlavou.
"Já bych otázku formuloval jinak." vložil se do toho Corey, "Jak dlouho tu můžeme zůstat, aniž bychom se dostali do přímého ohrožení?"
"To se nedá odhadnout." pokrčil Khoby rameny, "Může to být několik hodin, může to být několik dnů..."
"Takže se zatím budeme pohybovat v rozmezí dvac- kecám, jednoho dne." uvědomil si Corey, že vlastně neví, kolik hodin tady má den, "Na tu dobu je jednoduchý domácí úkol – vymyslet, jak se tomu vyhnout. Do nejbližšího města to není sakra tak daleko, aby to nějak nešlo. Jakmile budeme mít aspoň jedno místo, o které se budeme moct opřít, bude to hned o něčem jiném."

Všichni s Coreym víceméně souhlasili, co ale všechny lehce šokovalo, bylo, že se Malcolm a John začali potichu pochechtávat. Zejména Darren a Corey po nich koukali značně nechápavě.
"Pardon. Nic osobního, všechno OK." omlouval se Malcolm s úsměvem od ucha k uchu, zatímco John se tvářil, že on tam vůbec není.
"Idioti, čemu jste se tam tak smáli?" vyčinil jim potom v soukromí Darren.
"Nic hroznýho, vážně, ulítlo nám to, sorry." pokrčil Malcolm omluvně rameny.
"Hm, to je vám podobný." odsekl Darren.
"Nebuď tak podrážděnej, byla to obyčejná blbost." vložil se do rozhovoru i John.
"Jo, to říká ten pravej." nenechal se Darren.
"Kluci, necháte nás o samotě?"
Malcolm a Corey zírali jako spadlí z višně, víceméně prostor vyklidili. Nejvíc ale zíral Darren.
"Já tě nechtěl nijak naštvat, jen jsem vás chtěl trochu důrazněji upozornit, abyste to příště nedělali."
"Ale tohle je mi putna." mávl John rukou, "Chci s tebou mluvit o něčem jiným, a takhle máme aspoň jistotu, že sem nebudou lízt."
"A o čem chceš mluvit?" zeptal se Darren se zájmem.
"O jedný věci, která se týká minulosti nás obou, jak jsem si nedávno uvědomil." začal John trochu zeširoka. Podle toho, jak se Darren zatvářil, poznal, že ho lehce znejistěl. Snažil se vypadat, že neví, o co jde, ale podle výrazu jeho tváře se dalo snadno poznat, že dobře ví, o čem s ním asi John chce mluvit. To mu dodalo odvahu pokračovat dál.
"Asi víš, čeho se to týká..."
"Ne." zakroutil Darren hlavou.
"Ne?" podíval se po něm John značně pochybovačně.
"Ne." trval si Darren na svém, ale až příliš křečovitě na to, aby dokázal zakrýt, že nemluví pravdu. Věděl, ale z nějakého zvláštního důvodu zatloukal.
Aha, takže pán se snaží lhát, pomyslel si John. Bylo vidět, že nepomůže nic jiného než rychlý útok.
"Tak já ti to připomenu."
Než se Darren nadál, držel ho John kolem boků.

Automaticky zvedl ruce ve snaze ho odstrčit, ale to už se jejich rty vzájemně dotýkaly a Darren najednou přišel o sílu se bránit. Nelíbali se, jen vzájemně ochutnávali své rty. John se odvážil sjet rukou o něco níž. Darren na to odpověděl pootevřenými ústy. Začínal se mu pomalu poddávat, podvědomě si tyhle dotyky pamatoval a strašně mu chyběly. Tak rád by se tomu poddal úplně, jen se tak nechat unášet, ale...
Najednou jako kdyby si uvědomil, co dělá, se od Johna prudce odtrhl.
"Idiote!" vydechl. Byl docela udýchaný na to, jak krátce se spolu líbali.
"Proč idiote?" nechápal John a zněl i trochu pobaveně.
"Ty se ptáš proč?" Darren se evidentně chystal mu pořádně vyčinit, "Když už sis teda konečně vzpomněl, mimochodem, trvalo ti to pěkně dlouho, tak si rovnou taky vzpomeň, že jsem se tohohle chtěl vyvarovat! A ty teď přijdeš a uděláš tohle!"
"Promiň, ale nevidím jediný jiný důvod, proč bys mě teda potom bral sebou." ohradil se John zklamaně, "Ale díky, aspoň jsi mi teď udělal jasno, tohle je taky odpověď." odsekl a otočil se k odchodu.
"Odpověď na co?" divil se Darren.
"Že jsi to se mnou nikdy nemyslel vážně. Na to jsem se tě totiž původně chtěl zeptat."
John za sebou prudce zavřel dveře, protože by nesnesl, kdyby neměl poslední slovo. V téhle hádce určitě ne. Jednu chvíli byl sice nadšený, že se mu konečně splnilo to, po čem tak toužil, ale za tohle poznání to vážně nestálo. Trochu trpce si uvědomil, že to vlastně není poprvé, co se cítí takhle zklamaný.
Na chodbě na něj čekali Corey a Malcolm, zjevně byli zvědaví, jak se tahle situace zase vyvine.
"Nech mě hádat, zase jste se pohádali." pokýval Malcolm znalecky hlavou.
"Jak jinak." trhl rameny John.
"Hele, já mu to klidně dojdu vysvětlit, že to nebyla tvoje vina, že to spíš já, Coreymu už jsem to řekl..." navrhl mu okamžitě Malcolm, ale John ho přerušil.
"Ne, to nemusíš. Nepohádali jsme se tak docela kvůli tomuhle."
"A kvůli čemu?" divil se Malcolm. Tohle ho skutečně zaujalo.
"No, dejme tomu, že tentokrát je to skutečně moc osobní na to, abych ti to říkal." pohodil John hlavou a dal se na ústup. Tenhle rozhovor rozhodně nechtěl vést.
"Teda, moc by mě zajímalo, co spolu ti dva pořád řeší. To jsou neustále nějaké problémy." kroutil nad tím Corey hlavou.
"Mě se to nechce líbit." potřásl Malcolm zamyšleně hlavou, "Škoda že si ještě nevybavuju všechno, ale od tý doby, co jsem si začal vzpomínat, jsem si hodně věcí uvědomil, a co si tak pamatuju, tak mezi nimi to vždycky bylo takové zvláštní."
"Těžko říct, co se děje." pokrčil Corey rameny, "Na druhou stranu, John má pravdu, je to jejich osobní věc, dokud nás to nějak nezačne ovlivňovat všechny, můžou nám jejich problémy být ukradené."
Najednou se znovu otevřely dveře a tentokrát z nich vyšel Darren. Unaveně si mnul čelo a evidentně měl namířeno k sobě do pokoje. Corey a Malcolm leknutím nadskočili, takže Darren snadno poznal, že mluvili o něm.
"No jo, bez toho by to nebylo normální." pokrčil omluvně rameny a pokusil se usmát.
"Bohužel." vrátil mu nepovedený úsměv Corey, "Kvůli čemu to bylo tentokrát?" zadoufal, že to dostane aspoň z Darrena.
"Tentokrát si to radši nechám pro sebe." zakroutil Darren odmítavě hlavou, "Ale nedělejte si starosti, zítra už to bude zase OK."
Snad, zadoufal sám pro sebe. Pořád nějak nemohl překousnout to, co mu John řekl, jelikož neměl vůbec pravdu. Ale nechtěl za ním teď chodit a vysvětlovat mu to. Nechtěl a nesměl. Takovou dobu se snažil nedávat najevo svojí náklonnost a díky Johnově zbrklosti teď málem přišla všechna jeho snaha vniveč. Kdyby mu řekl, že nemůžou navazovat na to, co bylo, protože by si celou situaci až příliš zkomplikovali, naštval by se stejně, takže ať si klidně myslí svoje, vyjde to nastejno. A navíc, kdyby přiznal, že mu taky není docela lhostejný, vystavil by se jistojistě tomu, že by ho John okamžitě začal pokoušet. A před chvílí moc dobře poznal, jak snadné je podlehnout.
-.-.-
Corey seděl na židli ve velíně a držel se za hlavu, která hrozila explozí. Ten den nebyl zdaleka tak hrozný, mohlo to dopadnout daleko hůř, ale na něj to všechno dopadalo hrozivou silou.
Když ráno první skupina opustila úkryt a vydala se do města, sám se dobrovolně nabídl, že půjde s nimi. Nebylo to z čisté dobroty srdce, ale proto, že věděl, že by měl. Šel tedy s průzkumnou skupinou s tím, že zbytek se k nim připojí, až bude jisté, že je terén čistý. Byli rozděleni celkem na tři skupiny a o to, kdo půjde poslední, byly velké hádky. Darren se ale nakonec musel smířit s tím, že půjde s druhou skupinou. Zatím si nechávali pro sebe svá tajemství z minulosti, ale ostatní stejně podvědomě vycítili, jak se věci mají, a podle toho se k nim taky chovali.
Jeho myšlenky na okamžik přetrhlo několik rychlých kroků, které se ale rychle zastavily. Corey se otočil, kdo ho to v jeho samotě vyrušuje, a uviděl Darrena. Rozpačitě si ho prohlížel, zjevně nečekal, že zde někdo bude.
"Jdu nevhod?" zeptal se Darren.
"Ale ne. Jen klidně pojď. Nemůžu spát." řekl Corey a poklepal rukou na židli vedle sebe. Zkoumavě si Darrena prohlížel. Přišel mu nervózní. Asi mu z toho všeho taky jde hlava kolem. Aby ne, visí toho na něm nejvíc. Vzhlíží k němu, ale on o to nestojí.
Jasně, dnešek jim vyšel, kdyby ne, neseděli by tu, a tím pádem by se měli vlastně radovat, nálada by měla být jiná, ale nebylo tomu tak. Dneškem na sebe s konečnou platností vzali veškerou zodpovědnost. Corey nevěděl, jak to mají ostatní, ale co se jeho týkalo, čím dál víc cítil zoufalost nad místem, kde kdysi žil. Tohle byl jeho druhý domov a momentálně byl v troskách. Nemohl couvnout už jenom z toho důvodu, že by mu to utrhlo srdce, kdyby viděl, v co se proměnila jeho země, a neudělal by nic, aby to napravil.
"Taky nemůžu spát." přikývl Darren a sedl si vedle Coreyho. Nemuseli si vykládat, co je důvodem jejich nespavosti, věděli to. Poznali to na sobě navzájem.
"No jo." vydechl Corey, "Je to dobře schízující."
"To mi povídej." přikývl Darren.
"Kdybych aspoň věděl, co se děje doma. Takhle mám hned několik starostí najednou." vydechl unaveně Corey.
"No..." chytil se toho okamžitě Darren a přisunul si k sobě jednu z obrazovek, které používali ke komunikaci.
"Co děláš?" zeptal se Corey, když viděl, že Darren začal něco vyťukávat do klávesnice, která spíš než klasickou klávesnici připomínala slabou vrstvu fólie s probleskujícími světélky.
"Když se spojili s námi, tak to musí umět volat ven. Pokud máte zrovna doma zapnutý počítač, můžu ti tohle přání splnit." odpověděl Darren a dál soustředěně cosi datloval do klávesnice.
"Hele, nech toho, je to sice od tebe milý a byl bych rád, kdyby se to povedlo, ale jestli tohle uvidí naši, tak..."
Než se ale Corey vyžvejkl, byl Darren dávno hotový. Obrazovka začala zrnit a postupně vykreslovala obraz jeho pokoje.
"Teda, to je čurbes." pousmál se Darren.
"Ale ne můj!" ohradil se Corey, "To ségra."
U kohokoliv jiného by se Darren smál ještě víc a nevěřil by mu, ale zrovna Coreymu tohle věřil, protože by to nebyla jediná podivnost jeho osobnosti.
"Škoda, že tam zrovna není." vydechl zklamaně Corey, "Asi to radši ukončíme, já vážně nechci riskovat, že tam zničehonic vlítnou naši, mám takový podezření, že když nejsme se ségrou doma, tak nám tam občas vletěj..."
Jako na zavolanou se otevřely dveře do pokoje, ale ke Coreyho úlevě nevešli rodiče, nýbrž Angie. Na sobě měla župan a vlasy měla mokré, evidentně zrovna vylezla ze sprchy.
"Kluci!" vykřikla překvapeně a rychle si přisedla k počítači, "Jak se vám tohle povedlo??"
"To je na dlouhý povídání." mávl nad tím rukou Corey, "Jsi sama doma?"
"Ne, ale naši už spěj." zavrtěla Angie hlavou, "Dost jste mě vyděsili, jdu ze sprchy a najednou slyším hlasy, tak si říkám, jestli jsem se nezbláznila..."
"Tak můžeš být ráda, že ne." pousmál se Corey, "Jen jsem chtěl vědět, jak ti je."
"Co já, o mě se nestarej, co vy? Celou dobu trnu strachy."
"Všechno v pořádku, nedělej si starosti." zatloukl Corey to, že ta dnešní průzkumná mise ho málem stála nohu poté, co špatně odhadl terén a sklouzl se po skále dolů, naštěstí neměl nic zlomeného, ale noha ho přesto bolela jako čert. Stejně tak jí ani nemusí věšet na nos, že ač původně nechtěli, museli si cestu do města probít za pomoci fyzického násilí a zbraní, a ještě tisíc dalších věcí.
"Už víte, kdy se vrátíte?" ptala se Angie.
"Těžko říct, kolik dní už jsme pryč? Tady ten čas plyne trochu jinak." odpověděl Corey otázkou.
"Ještě ani jeden." šokovala ho Angie.
"Viděl bych to tak na dva týdny." vmísil se do jejich rozhovoru Darren a s dovětkem se otočil na Coreyho, "To je skoro 30 dní pro nás. Dýl tu vážně být nehodlám."
"Co naši, vysvětlila jsi jim to nějak?" zajímalo ještě Coreyho.
"Jasně, neboj se. Pro jistotu jsem dala vědět i Malcolmovým rodičům. Nevím, jak si to vyřešil John, k nim domů jsem pro jistotu nevolala, stejně by mi ani nevěřili, když už spolu nechodíme."
"Šikulka." pochválil jí Corey.
"Budeme muset končit." sykl na něj Darren, "Asi by neviděli rádi, že to používáme pro soukromé účely."
"Angie, budu muset končit." oznámil Corey sestře, "Mám něco vyřídit?"
"Asi ne." zakroutila Angie hlavou, "Hlavně na sebe dávejte pozor. A ozvěte se mi zase někdy! Budu čekat."
"Slibuju. Drž se." popřál jí Corey. Pak už zase obrazovka začala zrnit a obraz zmizel. Za chvíli obrazovka zčernala úplně.
Angie se vyčerpaně opřela o opěradlo židle. I ona Coreymu něco zatloukla. Volali jí kvůli Kashovi, jestli o něm něco neví. Odpověděla, že neví, ale byla na vážkách. Byla to příležitost se svěřit a tu ona momentálně potřebovala víc než dost.
-.-.-
John seděl na okně a odevzdaně kouřil, když k němu najednou bez zaklepání vtrhl Malcolm.
"Ahoj, dej mi cigaretu, nebo se něco stane, já mám dost."
"Nemáš svoje?" odvětil John, víceméně Malcolmovi jednu věnoval.
"Bral jsem to tady mimo jiné jako takovou odvykačku." pokrčil Malcolm rameny a zapálil si, "Ale to by na mě nesměli chodit s takovýma šokama."
"Aha. No tak doufám, že nebudou chodit moc často, já odvykačku neplánuju, a už teď mám málo." řekl suše John.
"No nevím." rozčiloval se dál Malcolm, "Coreymu a Darrenovi se včera nějak povedlo spojit se s Angie a nenapadlo je třeba, že by pro mě došli nebo mi nějak dali vědět."
"Tak se nerozčiluj, vyjde to příště." řekl John, protože co víc na to říct.
"Já vím, o to ani tolik nejde, i když mě to mrzí, že jsem jí ani nemohl říct ahoj." vydechl už o něco klidněji Malcolm, "Mě jde spíš o to, že mě štve, jak kolem mě teď všichni choděj po špičkách, pak nemám mít depku."
"Vítej v klubu." poplácal ho po rameni John, "Je to fajn pocit, co?"
"Moc fajn." přikývl Malcolm, "Teď si nadávám, že jsem ty cigára nechával doma."
"Nepodrývej svojí snahu, tahle je celkem dobrá. Taky už jsem párkrát snil o tom, že bych přestal." pousmál se John.
"Ale zůstalo u snění, co? To znám taky." vrátil mu úsměv Malcolm.
"Víš, co mě skoro až děsí?" přehodil John na jinou kolej, "Ty čím dál silnější pocity deja vu. Anebo ještě horší je, když se s někým bavím a uvědomím si, že jsem to už s ním jednou řešil..."
"My jsme snad už někdy řešili kouření?" zasmál se Malcolm, "Ale jinak máš pravdu, nic moc tyhle pocity."
"No, my dva jsme toho semleli hodně..." poznamenal John a oba se krátce zasmáli, "Ale na kouření si fakt nevzpomínám. Teda, na kouření cigaret, abych se vyjádřil přesně."
"Pamatuješ na ten tah tenkrát ještě na škole?" zasnil se na okamžik Malcolm.
"Kterej z tý hromady máš na mysli?" zeptal se John pobaveně.
"No... Asi na všechny. Všechny stály za to." pokýval Malcolm hlavou.
"To jo." smál se John, "Teda, povím ti, je fajn najít taky hezký vzpomínky."
"Nevykládej mi, že jich máš tak málo." nevěřil mu Malcolm.
"To neříkám. Jen na ty ošklivý se z nějakýho divnýho důvodu vzpomíná snáž." trhl John rameny.
"Vykládej mi ještě chvíli." přikývl Malcolm, "První věc, na kterou jsem si vzpomněl, byla Kashova poprava. A ještě ke všemu se mi to zdálo, aby se to nepletlo."
"Hm, to taky muselo být super." zahučel John, "Já ani nevím, na co jsem si vzpomněl jako první, u mě to šlo nějak divně. Ale mě jde všechno šejdrem."
"No jo, tys byl vždycky originalita." ušklíbl se Malcolm.
"Seš blbej." strčil do něj John a krátce se zasmál. Dál seděli na okně a zírali ven do nového dne, ale už nemluvili, protože pro tuto chvíli si všechno řekli. Jako poslední se ze vzpomínek začaly vynořovat pocity a proto se teď obnovovala stará přátelství... A staré rány.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře