Experiment, 1.část

29. listopad 2009 | 00.28 |

"Možná že už chápu, co má brácha pořád s těmi výlety do přírody. Je tu krásně, co?" usmála se spokojeně dlouhovlasá, drobná dívka a opřela se zamilovaně o rameno svého přítele.
"Hmmm." zahučel Josh. Neměl moc rád, když se jeho dívka zmiňovala o svém nevlastním bratrovi. I když už staré hádky byly v podstatě zapomenuty, tohle byl jakýsi jeho reflex. Víceméně byla pravda, že pro dnešní schůzku si vybrali krásné místo. Starý park na okraji města byl tou pravou romantikou uprostřed rušného světa. Navíc bylo i krásné počasí... Co víc si přát.
"Hlavně ať ho tu nikde nepotkáme." poznamenal Josh.
"Už zase začínáš?" napomenula ho Alison.

"Nezačínám, jen konstatuju." pousmál se Josh a na usmířenou jí políbil na špičku nosu, "Škoda, že na sebe dneska nemáme víc času."
"Taky mě to mrzí, ale bohužel, znáš mámu, když si něco usmyslí, není s ní kloudná řeč." konstatovala lehce otráveně Alison. Otráveně nad tím, že její matka považovala čistá okna za důležitější než vycházku s přítelem.
"O víkendu si to vynahradíme." slíbil jí Josh, "Pokud si tvoje máti nevšimne, že máte špinavé záclony nebo něco podobného."
"Kdepak, ty jsme prali minule." rozesmála se Alison.
"Musí to být hodně těžký žít s člověkem, který je posedlý čistotou." poznamenal Josh.
Pomalu se procházeli po okraji parku. Nechtěli chodit moc daleko, kdyby náhodou zapomněli na čas – což se stávalo často a snadno. Bohužel Alisonina matka kromě toho, že byla pedant na pořádek, byla pedant i na dochvilnost.
Čas jim utíkal rychle a byl pomalu čas vrátit se. Alison domů, Josh do školy, protože měl ještě nějaké odpolední semináře.
"Doprovodím tě." spíše oznámil než navrhl Josh své přítelkyni.
"Ten kousíček na zastávku? Že se ti chce si zbytečně zacházet." pousmála se Alison, jelikož Josh jel na úplně opačnou stranu než ona.
"Kvůli tobě všechno." pohladil jí Josh něžně po ruce.
"Páni." zasmála se Alison, "No jestli chceš, tak můžeš jet klidně se mnou domů..."
"Hmmm, dobře, všechno ne." vzal okamžitě Josh svá předchozí slova zpátky, "Ale půjdu s tebou. Co kdyby se ti třeba něco stalo?"
"No jo, ve dne u magistrály, to je takový nebezpečný místo." dobírala si ho Alison.
Už zdálky ale bylo vidět, že přeci jen existují výjimky. Kolem zastávky stál obrovský dav čumilů a záchranka. Přes dav nebylo pořádně vidět, co se děje. Přesto Josh i Alison tušili, i když si tuto možnost radši nepřipouštěli. Byl to strašák, který momentálně začínal děsit celé město.
"Vidíš něco?" zeptala se Alison ustaraně.
"Nevidím, ale radši nebudeme chodit blíž." zarazil jí Josh a stoupl si na špičky, jestli přeci jenom něco neuvidí. Ale záchranka už odjížděla, tudíž bylo jasné, že je po všem.
"No, snad to nebylo nic hrozného.

.." vydechla Alison.
"Myslíš?" zeptal se skepticky Josh, který dobře věděl, na co myslí – myslel na to taky, "Támhle stojej policajti, vidíš?"
"Aha." vydechla Alison. Bylo vidět, že je přese všechnu snahu vyděšená.
"Neboj, už je stejně po všem." uklidňoval jí Josh, "A na ty povídačky, že je to nakažlivý, nevěřím, protože podívej se, co je tady čumilů. Muselo by se to šířit daleko rychleji."
"Brácha si to myslí taky, ale jak se to jinak může tak rychle šířit? Tohle už je desátý případ během týdne."
"No, jak Aarena moc nemusím, tak v tomhle bych tomu vědátorovi věřil." odvětil Josh, "Běž, ať ti to neujede."
-.-.-
Jakmile Alison vkročila do bytu v pátém patře nedávno postaveného věžáku, který obývala společně se svou mámou, nevlastním bratrem a občas otčímem – ten byl totiž neustále na služebních cestách a doma spíše nebyl než byl – mohla si zčásti oddychnout. Podle hlasité hudby poznala, že tentokrát na mytí oken nebude sama. Matka si nikdy k práci rádio nepouštěla, zato pro Aarena to byla nezbytná podmínka, aby se nechal přemluvit k něčemu tak otravnému jako pomáhání s domácími pracemi.
Rovnou zamířila do svého pokoje, aby se převlékla do domácích věcí, a šla se přidat mezi pracující. Čím dřív to bude za ní, tím lépe.
"Nazdar pracanti, je tu posila." pozdravila část své rodiny, která zrovna drhla velká okna v obývacím pokoji. V ten samý moment se mírně vylekala, protože Aaren neohroženě seděl na otevřeném okně jako kdyby bydleli v přízemí.
"Skvěle, tak pojď místo mě, já půjdu na to okno v kuchyni. A opovaž se sedat si do okna jako Aaren, jestli ten spadne, tak já mu pohřeb platit nebudu."
Aaren dělal, že neslyší.
"Jsi magor." oznámila mu Alison, když osaměli.
"Díky." odvětil Aaren nedotčeně.
"Nemáš za co. Že neuhodneš, co jsme ve městě viděli..." rozhodla se Alison svěřit se svému bratrovi s tím, co viděla.
"Neuhodnu. Ale říkáš "co", takže to bude nějaká věc... UFO?" zavtipkoval Aaren.
"Vedle jak ta jedle." pousmála se Alison, ale vzápětí zase zvážněla, "Já vlastně ani pořádně nevím, co jsme to viděli... Ale když jsme odcházeli z parku, tak kousek od zastávky stála záchranka a policie a dav čumilů..."
"No, jestli to bylo to, co si zjevně myslíš, že to bylo, tak se to brzo dozvíš ze zpráv." trhl Aaren rameny, "Stejně je to divný..."
"Co je divný?" zajímalo Alison. Uklidňovalo jí, když o té "věci" mluvil Aaren, protože dokázal být úžasně racionální. A hlavně nevypadal, že by měl strach. To ona ano. Vždycky se bála toho, co neznala, a co bylo potenciální hrozbou.
"Třeba to, že to sice nazývají nemocí, ale v podstatě se to nechová jako nemoc." rozváděl Aaren svou myšlenku, "Vem si, že se to objevilo až teď, a během chvilky se to dost rozšířilo. Ale jenom tady po okolí. Nikde jinde ne. A hlavně, pokud je hlavním projevem zvýšená agresivita, která se ale objevuje jenom v občasných krátkých záchvatech, tak je to přinejmenším hodně divná nemoc."
"A co to teda podle tebe je?" ptala se Alison. Nepochybovala, že i na tohle má Aaren svůj názor.
"Nevím." zklamal jí Aaren pokrčením ramen, "Tohle se těžko určuje takhle zdálky. Ale snažím se o tom zjistit co nejvíc... Možná bych o tom mohl napsat nějakou práci."
"Ty si vždycky musíš vybrat něco extra, že ano." ušklíbla se Alison. Tiše si sama pro sebe povzdechla. I když očekávala opak, ty Aarenovy řeči jí moc nedodaly. Ale co se divila, vždyť dobře věděla, že nejvíc ze všeho uklidňuje jeho náruč...
"Nedělej si těžkou hlavu. Tvůj geniální nevlastní bratr určitě na něco přijde." pokusil se jí Aaren trochu rozveselit, "Nemysli na to. Zatím na to ještě nikdo neumřel, tak se není čeho moc bát."
"Jsi hroznej. Vždycky přesně poznáš, že se bojím." odvětila Alison a dělala, že má zrovna nejvíc na pilno drhnout neviditelnou skvrnu na okenní tabulce.
"Tentokrát ses v podstatě sama přiznala." trhl Aaren rameny, "Jinak jsi samozřejmě velká, statečná holka." dobíral si jí.
"Hele! Že tě praštím!" vyhrožovala mu Alison.
"Můžeš, ale nezaručuju, že neskončím dole." podíval se Aaren významně do hloubky pod sebou.
"Já si počkám až slezeš." vyplázla na něj Alison jazyk.
-.-.-
Aaren seděl u počítače a tvář měl z odrazu světla obrazovky nepřirozeně sinalou. Hrbil se a seděl moc blízko u monitoru, ale bylo mu to jedno. Jeho ruce se nervózně pohybovaly, jak usilovně přemýšlel. Chvíli si jimi podpíral bradu, pak masíroval čelo, poté zase vzal ze stolu propisku a začal s ní otáčet mezi prsty a přehazovat jí z jedné ruky do druhé.
Takže to, co Alison a Josh viděli, byl skutečně další případ.
Vypadalo to, že bude čekat celou věčnost, než ten zatracený program najde konečně správné heslo. Ale může být rád, že má vůbec nějakou šanci dostat se dovnitř, jeho hackerské schopnosti zase tak skvělé, aby tohle heslo dokázal prolomit sám, nebyly. Věděl, že si zahrává s ohněm, ale něco mu říkalo, že ty informace, ke kterým se takhle dostane, ho můžou posunout zase o nějaký kus dál.
Blízko za jeho dveřmi se najednou ozvaly kroky a kdosi vzal za kliku. Aaren se příšerně lekl. Rychle otevřel novou internetovou stránku, aby mohl předstírat, že naprosto normálně surfuje po internetu.
"Aarene, až se matka vrátí z toho srazu, vyřiď jí, že budu dneska spát u Joshe." strčila do jeho pokoje hlavu Alison.
"Jasně." přikývl trochu křečovitě Aaren, "Vyřídím."
Jejich matka si totiž ten večer vyšla se svými kamarádkami na dámskou jízdu, a mohla se vrátit prakticky kdykoliv.
"Dobře." přikývla spokojeně Alison. Sakra, proč už nevypadne, nadával v duchu Aaren.
"Co děláš?" zeptala se.
"Nic důležitého." odvětil Aaren o stupeň chladnějším hlasem. Vyrušila ho v totálně nevhodnou chvíli a ještě ke všemu měla povídavou. Snad nebude chtít vejít dovnitř a nedejbože si k němu sedat nebo mu koukat přes rameno.
"Dobře." zopakovala Alison, která pochopila, že Aaren nemá zrovna komunikační náladu, "Tak se tedy uvidíme zítra, snad."
"Měj se. Užij si to." popřál jí Aaren, jen aby byla co nejrychleji pryč.
"Ty se taky měj, ahoj."
Krátce poté, co za Alison zapadly dveře, oznámil program Aarenovi, že kýžené heslo je na světě. Teď už jenom ho rozkódovat. S tím si naštěstí Aaren už rady věděl. Stále ještě lehce roztřesenými prsty heslo vyzkoušel. Fungovalo...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře