Wild Minds, 3.část

18. prosinec 2009 | 23.13 |

"Kde ses flákal?" dal si Aaron ruce vbok, ale přísný výraz mu nevyšel ani náhodou, vzhledem k tomu, že funěl jako nosorožec. Fuj, takhle jim dát do těla, hrůza.
"Zato tys to neflákal." Poznamenal pobaveně Jade.
"Ještě se směj, blbe." Vydechl naštvaně Aaron, "Za tohle budu dneska sabotovat skupinovku ostošest. A kdes teda byl?""Hákovat." Trhl Jade rameny, jako by se nechumelilo.
"Já tě nenávidím." Odfrkl si Aaron a odstrčil Jadea na stranu, aby se mohl jít převléknout, byl propocený skrz naskrz. Jadeův smích radši dělal, že neslyší.
"Už se těším, až odsud vypadnu." Mumlal si Aaron pro sebe, zatímco se snažil zaujmout v umývárně taky kousek svého místa.

"No, to se ještě načekáš." Poznamenal jedovatě Chris.
Aaron neodpověděl, jen se tak pro sebe pousmál. On totiž na rozdíl od nich už věděl svoje... Však oni se to taky dozvědí. A už brzy. Teď však na to ještě nejsou připravení. Ještě není ta vhodná chvíle. Ale nepochyboval, že přijde již brzy.
"Vado, za tohle chci pořádnou snídani." Povzdechl si někdo. Aaron se ušklíbl. Malichernosti... A osobně po takovém zápřahu neměl na jídlo ani pomyšlení. Když potom skutečně seděl v jídelně a tác se snídaní před sebou, jen do toho tupě zíral.
"Teda, vám tam asi dali opravdu zabrat." Poznamenal Jade.
"Slabý slovo." Předběhl Aarona s odpovědí Thomas.
"Zdar panstvo, sorry, že ruším, ale nikde jinde už není volný místo, můžu si sednout sem?" zjevil se nad nimi najednou David.
"Jenomže tady volno není." Odvětil Jade, než se ostatní stihli vzpamatovat ze šoku, že se nováček opovažuje chtít si sednout k mazákům. Kecal, jedna židle volná byla. Jen se zkrátka ještě tak úplně nesmířil s tím, že už nepatří jemu...
"Takže ano." Zašklebil se na něj David a suverénně si sedl. Nevšiml si, jak se několik lidí pobaveně usmálo.
"Ono tě neubude." Řekl Jadeovi Daniel, který seděl u vedlejšího stolu.
Stejně jak kecal Jade kecal ale i tak trochu David. Místo ještě volné bylo, u toho samého stolu kde seděl včera. Prostě se jen vsadil s ostatními. A vyhrál.
Jade si podepřel hlavu a tiše pokračoval v jídle. Chtělo se mu udělat x věcí najednou... Ale neodhodlal se ani k jedné. Zlostně si odhrnul vlasy, které mu už zase padaly až do pusy.
Najednou zaregistroval, jak se Aaron a Thomas tiše smějí.
"Co je?" zeptal se. Instinktivně se otočil po tom přidrzlém cvokovi. Tušil, že je za tím zase on.
"Udělali jste ve stejnou chvíli úplně ten samej pohyb." Smál se Thomas, "Kluci, patky sou na hovno. Serte na to."
"Viď, taky si říkám." Pousmál se David.
"Vy jste stejně prostě dokonalá dvojka. Nebo byste byli, abych byl přesnej." Provokoval Thomas dál.
"Skoro dvojčátka, co?" rýpnul si i Aaron.


"Kdybych nesnídal to samý, co vy, tak řeknu, že snad snídáte vtipnou kaši." Odvětil Jade.
"Hele, za to se nestyď. Vždyť je to stejně přirozený jako bejt negr." Dobíral si ho Aaron. Zjevně mu nemohl pořád zapomenout tu rozcvičku.
"Buď rád, že tu není nikdo černej." Poznamenal bodře Jade.
Aaron sáhl po zapalovači, který měl položený před sebou: "To mě je celkem putna." Vydechl a zahleděl se do malého tančícího plamínku. Stačila by myšlenka a mohl z něj být velký oheň... Všechno by tu mohl nechat shořet... Proč to ještě neudělal?
Přece jen má nějaké zábrany? Vždyť mu tu tak vytrvale opakovali, že žádné nemá... Tušil, že tu zkejsne snad navěky. A nebyl do toho nijak říčný. Jako kdyby jim nebylo jasné, že tímhle přístupem nic nezmůžou. No co, tak ať mají, co chtějí. On už má tohohle zacházení plné zuby. Je přece stále lidská bytost, tak ať z něj nedělají monstrum.
"Kde tebe vůbec chytli?" změnil Thomas střed zájmu na Davida, "Ve škole?" řekl posměšně.
"Říkal jsem snad něco o tom, že mě chytli?" opáčil bohorovně David.
"Dobrovolně jsi určitě nešel." Ušklíbl se Thomas.
"Co ty víš." Trhl David rameny.
"Prosimtě, nedělej machra, chytli tě na ulici jako každýho." Řekl bodře Jade.
"Jako každýho nebo jako tebe?" nenechal si to David líbit. Nezabral na něj ani Jadeův výhrůžný pohled. Už dávno se naučil, že přežije jen ten, kdo dělá ramena. A pokud možno největší ramena ze všech.
Thomas se pobaveně usmíval. Tohle přidrzlý mrně se mu líbilo. Vypadalo to, že to tu ještě pěkně provětrá.
"Hele, radši jez a nedělej tu rozbroje. Jestli chceš provokovat, mohl ses najíst na schodech." Upozornil ho Jade, že jejich dohoda neznamená, že ho nemůže vynést ven v zubech.
"Hm, stejně už jsem dojedl. Ještě mi není úplně dobře." Zvedl se David a schválně se při tom významně podíval na Jadea, kdyby mu náhodou nedošlo, co mu tím připomíná, "Tak díky za posezení, myslím, že to bylo lepší než na schodech."
"Rozhodně." Zasalutoval mu Thomas na rozloučenou.
"To je takovej debil." Rozhlédl se Jade po svých kamarádech, když se David vzdálil z doslechu, a hledal pochopení.
"Klid, tříská s ním puberta." Mávl nad tím rukou Aaron.
"Co má vůbec za schopnosti? Mohl by se nám hodit." Napadlo Thomase.
"Ty ses asi zbláznil, ne?" poklepal si Jade na čelo.
"Měl ses ho zeptat, před chvílí jsi měl možnost." Řekl téměř současně s Jadem Aaron.
"Já si ho ještě proklepnu." Přikývl Thomas vážně, "Fakticky, dejte mi na mě, na tohle mám čuch."
"A na co máš čuch?" zeptal se skepticky Jade, "Vždyť nejsi schopnej ani poznat čerstvý mlíko od zkaženýho." Připomněl mu poněkud netaktně asi nejhorší průtrž střev, kterou kdy v životě zažil.
"Ale, ty drž hubu, pesimisto urejpanej." Usadil ho Thomas.
David seděl v pokoji na posteli a nervózně bubnoval do svých stehen. Nevěděl, co by dělal, zoufale se nudil a zároveň s ním šili všichni čerti. Zvedl se a začal přecházet sem a tam, ode zdi ke zdi. Když to nepomohlo, začal skákat. Prostě jen tak, ze srandy. Nebo spíš z té strašné nudy, z níž myslel, že zešílí. Nakonec si z postelí, batohů, knih, sešitů a jiných věcí udělal docela prima opičí dráhu. Až pozdě ho napadlo, že si samozřejmě nezapamatoval, co odkud vzal.
"Co to je, ty vole?" řekl šokovaně Chris, když uviděl tu spoušť.
"Nic. Pojď si procvičit kondičku, támhle je start." Ukázal David k oknu.
"Já ti dám start, koukej padat, máme skupinovku a ty nám tady zatím ničíš věci!" začal ho Chris vyhánět z pokoje.
"Jaký ničím, vždyť je to všechno celý! Akorát ne na svým místě, no, tak se to vezme a na to místo se to donese!" hádal se s ním David.
"Jo, to tě chci pak vidět, a teď už polez!" popohnal ho Chris. David seskočil z postele a vzal to ke dveřím poklusem. V tom bordelu, co na zemi panoval se mu ale podařilo šlápnout na jeden blok, na němž mu samozřejmě podklouzla noha. V nenadálém zmatku se pokusil čehokoliv zachytit, ale jelikož nejblíž stál akorát Chris, který to nečekal, letěli k zemi oba. David akorát instinktivně zavřel oči, tohle bude kurva bolet. Na dopad ale čekal marně. Zmateně otevřel oči. Všechny věci v pokoji se vznášeli půl metru nad zemí, stejně jako oni dva.
Proboha, ne, už zase!
"Super, kámo, to je fajn, že jsi nám zachránil ksichty, teď nás zase postav na zem." Pobídl ho Chris.
"Já... Nevím jak." Zakoktal vyděšeně David.
"Jak, že nevíš jak? Nějak jsi nás dostal nad zem, tak nás zase dostaň dolů!" nadával Chris.
"Já to neudělal schválně!" ohradil se zoufale David. V tu chvíli se zvedli ještě o kus. Davidovi uklouzlo zoufalé zakvílení. Nevěděl, co má dělat. Věděl akorát, že začíná panikařit.
"Jestli nás zažehlíš do stropu, zabiju tě." Procedil Chris mezi zuby.
"Nedělám to schválně!!" vykřikl bezmocně David.
"Sakra, tak se soustřeď! Zase tak složitý to není." Vypěnil Chris.
"Ale pro mě jo!" odpověděl mu stejným tónem David, "Já se prostě v některých okamžicích soustředit neumím!"
"Tak se to budeš muset naučit!" otočil se k němu Chris a chytil ho za ruku, "Hele, šlo to nahoru, půjde to i dolů, OK? Zkus to. O život nejde, tak hezky v klídku."
"A tvoje schopnosti...?" zeptal se David s nadějí v hlase.
"Ty nám teď k moc věcem nebudou, leda bych nás chtěl utopit. Neboj se toho a zkus to, dokážeš to."
David přivřel oči. Začínal být vyčerpaný, jako kdyby to z něj vysávalo energii. A najednou... Okamžik, najednou byli skutečně zpátky na pevné zemi. A pěkně tvrdě. S nimi i všechny věci, akorát s podstatně větším žuchnutím.
"No, nemusels tak rychle, ale hlavně že vůbec." Zvedl se Chris opatrně ze země.
"Sorry, to bylo nechtěně." Omluvil se David. Sakra, vždyť se ani nestihl "soustředit", jak mu Chris řekl... Prostě to samo začalo a zase to samo přestalo. To snad není možný, za chvíli se z toho zblázní a začne ječet, dokud nepadne vyčerpáním. Někde četl, že kdyby nepřetržitě ječel 80 dní, stačila by vydaná energie na ohřátí hrnečku kávy. Možná si udělá druhou živnost jako kávovar. Pořád lepší než telekinetik, nebo co to s ním k čertu vlastně je.
"No to je dost, kde jste byli?" uvítal je nevrle Wes.
"Tak, a máš dvě možnosti." Otočil se Chris po Davidovi, "Buď se přiznáš sám, nebo tě nahlásím já. Vyber si."
"A nemohlo by se to prostě nechat být?" ušklíbl se David.
"To si piš, že nemohlo. Nejsem vedoucí pokoje jen tak pro nic za nic." Vrátil mu úšklebek Chris.
"Tak dozvím se, co se stalo?" začala Wesovi docházet trpělivost.
"Dovolil jsem si jednou zase krásně nezvládnout svoje takzvaný schopnosti, no!!" vypěnil David a rozmáchl se rukama tak, až málem praštil vedle něj stojícího Chrise.
"Uklidni se, to není nic, kvůli čemu by ses měl rozčilovat. Běž zaujmout nějaké místo mezi ostatními a po skupinovce za mnou přijď." Poslal ho Wes sednout. David odrázoval k co nejvzdálenější volné podložce a žuchnul na ní s tím nejotrávenějším výrazem ve tváři.
"Ten si prostě nedá pokoj." Poznamenal Aaron.
"Jako kdyby ty sis ho někdy dal." Ušklíbl se Jade.
"Ticho!" napomenul je Wes.
"Ty taky slyšíš všechno, co?" odpověděl mu drze Jade. Wes na to nereagoval, ale napadlo ho, že už by si o něm vážně měl promluvit s Jurgenem. Jade se choval čím dál hůř. Bylo mu samozřejmě jasné, proč to všechno – dělal si naděje, že ho na konci roku pustí, stejně jako jeho kamaráda. Ale udělali mu čáru přes rozpočet a to nemohl překousnout. Od té doby se vytrvale stavěl na zadní, a zdálo se, že už se jeho zpupnost začala blížit kritické hranici. Jestli se dá dohromady s Aaronem, jsou společně schopní čehokoliv.
Zatímco ostatní předstírali, že cvičí jógu, Aaron s Jadem se královsky bavili. Seděli, ani předstírat s ostatními se nesnažili, a jen se tiše pro sebe smáli, jak všichni opakují po Wesovi ty směšné cviky. Jako poslušné ovečky. Poslouchají vždycky a ve všem.
"Fuck off na kov." Vydechl nakonec otráveně Jade a lehl si na záda, ruce si složil pod hlavou. Zavřel oči a relaxoval. Vždyť koneckonců to mělo být cvičení určené k relaxaci, ne? A on se k tomu, aby si odpočinul, nepotřeboval kývat jako strom nebo se zakličkovat div že ne do mašle. Stačilo mu si jen hezky protáhnout záda. Trochu ho pobolívala hlava.
Ani nevěděl o další úsměvné náhodě – že ho David po chvíli napodobil.
"Hele." Drbnul Aaron do Thomase a schválně mluvil co nejvíc potichu, aby ho Jade neslyšel, "Naše sladká dvojička už se zase napodobuje."
"No jo." Začal se tiše smát Thomas, "Jsou prostě dokonalí, slaďoušci naši."
I když cvičení skončilo, Jade se pořád nějak neměl k tomu, aby se zvedl.
"Jade?" stoupl si nad něj Wes s rukama v bok, "Ráčil by ses probudit?"
Do Jadea vjela ohromná touha něco rozbít. Znal jí moc dobře, tu akutní potřebu ulevit si. Věděl, že by jí neměl podléhat. Ale praštil rukou tak silně do podlahy, že to zadunělo, jako kdyby na ní dopadlo padesátikilové závaží.
"Vždyť já už vstávám." Oznámil pak Wesovi zcela nevinně.
Wes to ještě neřekl nahlas, ale začínal si dělat starosti. Jade se choval čím dál víc nepřiměřeně. Už teď přišla celá roční práce prakticky vniveč, zase se přestává ovládat. A to rozhodně nebylo dobré znamení. Jenže Jade odmítal komunikovat a všem pokusům o to, aby ho nějak zpracovali, se jen smál. Chtěl jediné, být volný. Ale vynucoval si to nešťastným způsobem. Jako kdyby mu nebyl Aaron dostatečnou výstrahou. Horší by bylo, kdyby se mu stal vzorem. Ale Wes stále ještě doufal, že takhle daleko to nezašlo.
"A víte co? Já vás mám pro dnešek tak akorát dost." Rozhodl Wes, "Řekli jste si o to oba dost jasně. Služba v kuchyni, na příští tři dny. Máte nástup ode dneška."
"Jupí!" zaradoval se Daniel, který měl mít službu původně.
"Počkat, jak oba?" zavětřil Jade v nepříjemné předtuše.
"Jen se neboj, tamhle pan Desrosiers ti určitě rád pomůže." Ukázal Wes směrem k Davidovi.
"Počkat, to mám jako pykat za něco, za co nemůžu??" vyskočil okamžitě David jako čertík z krabičky.
"Pozdní příchod na skupinovku, odmlouvání a ještě sabotování výuky ti přijdou málo? Jestli chceš, prodloužím ti trest na týden." Odvětil tvrdě Wes, aby bylo jasné, že dál o ničem nehodlá diskutovat.
David viděl rudě. Co si o sobě sakra myslí?!
Jen se moc nevztekej, parádo, pomyslel si Jade.
"Nic si z toho nedělej. Mysli na to, jak jim to tady hezky všechno obrátíme naruby. Pak tomu debilovi můžeš to nádobí narvat třeba někam." Ušklíbl se Aaron povzbudivě na Jadea, když se po obědě otráveně zvedl a chystal se odejít do kuchyně.
"Už se na to neskutečně těším." Zavrčel Jade. David už v kuchyni čekal, stál tam opřený o sporák a vypadal bledý.
"To už se ti dělá špatně dopředu z toho nádobí?" rýpl do něj Jade.
"To víš že jo." Zašklebil se David a jal se třídit nádobí. Proč tu sakra nemůžou mít myčku... Navíc mu skutečně nebylo nejlépe, jak se najedl, tak ho ten žaludek znovu začal bolet, a to už si myslel, že je to dobré. Nejhorší to bylo, když si nedal pozor a hodně se naklonil přes pult pro utěrku, protože byl líný udělat ten jeden krok. V ten moment ho do žaludku chytla málem křeč, až se celý zkroutil.
"Jsi v pořádku?" položil mu Jade ruku starostlivě na rameno. David se opatrně narovnal.
"Jo, už je to lepší. To nic, to je ještě pozůstatek od rána." Mávl nad tím rukou.
Jade se jen smutně pousmál. To ráno mu bylo doopravdy líto. Jako kdyby nestačilo, že mu David něčím připomíná bráchu i tak, ještě mu musí připomínat, co provedl...
"Jestli chceš, tak si běž sednout, já to udělám za tebe." Navrhl.
"Ne, to už je vážně dobrý." Zamítl jeho pomoc David. Byl z něj zmatený. Chvíli na něj byl jedovatý a pak se zase choval tak starostlivě...
Jade se tedy znovu zabral do uklízení umytého nádobí, ale když si myslel, že si ho David nevšímá, zadíval se na chvíli na své ruce. Vzpomněl si i na to, jak o skupinovce praštil do podlahy. Povzdechl si. Ale co mohl dělat jiného. I kdyby si ty ruce uřízl, ta síla v něm bude dál. Navěky...
Zatřásl hlavou, nechtěl na to myslet.
"Co vzdycháš?" zeptal se ho David konverzačně.
"Ale nic." Odvětil rychle Jade. Z toho David poznal, že asi v moc komunikativní náladě není, ale to on ostatně nebyl skoro nikdy.
Jade byl momentálně ponořený do svých problémů a skutečně neměl náladu se vybavovat. Vzpomínal na svojí rodinu. Jak se asi mají, co vůbec dělají... A jak je asi bráchovi... Tahle otázka ho trápila nejvíc. Kéž by na ní znal odpověď. Doufal, že už mu nic není a že je v pořádku...
Musí to ještě nějak vydržet. Nejpozději do měsíce bude zase volný. A pak si bude moct jít, kam bude chtít, a za kým bude chtít.
Ale chce se mu tam doopravdy jít?
David si začal pohvizdovat.
"To ses rychle probral." Řekl uštěpačně Jade.
"Ty ses z toho zamyšlení taky docela rychle vytrhl." Vrátil mu to David.
Jade chtěl původně něco říct, ale nakonec si začal taky pohvizdovat. Ani nevěděl, jak ho to napadlo. David se chvíli sám pro sebe usmíval a jelikož melodii znal, tak se přidal. Tak si tak hezky unisono pískali a snažili se smát co nejméně, což se jim ale moc nedařilo.
"Ty seš prostě neskutečnej magor." Řekl nakonec vysmátý Jade.
"A ty zase hroznej suchar."
"Hele! Nebuď drzej." Hodil po něm Jade mokrou houbičku, která se povalovala na okraji umyvadla. Trefil Davida zezadu do hlavy, a jak se houbička odrazila, spadla mu za límec.
"Hej!" vypískl David a snažil se nezvaného hosta dostat zpod svého trička, zatímco Jade se rozesmál na celé kolo.
"Debile!" otituloval ho David a poté, co se mu konečně podařilo vyklepat houbičku na zem, se jí pokusil zastrčit za triko i Jadeovi. Jenže ten se pochopitelně nenechal, takže se David navztekal ještě víc.
"Nezahrávej si, nezahrávej si!" hrozil mu David.
"Neboj, dokud na tebe stačí obyčejná houbička na nádobí..." posmíval se mu Jade.
"Hele... A co takhle zakopat válečnou sekeru?" navrhl najednou David a zvážněl.
"My jsme snad nějakou vykopali?" opáčil Jade.
"Dobrej fór." Ušklíbl se David.
"Žádnej fór, fór by to byl, kdybych si z tebe dělal srandu, ale já to myslím vážně." Vysvětloval mu mateřsky Jade.
"Aha." Udělal významně David jako paličatý nepoučitelný synátor, "Chápu, pro tebe je příliš trapné zahazovat se s někým jako jsem já, co."
Jadea se však Davidova slova ani v nejmenším nedotkla.
"Klidně si to mysli." Trhl rameny.
"Co si myslíš, že jsi? Namlouváš si, že seš nějaká elita jenom proto, že jsi tu dlouho? Aspoň nějaká malá útěcha, co. Ve skutečnosti to není zrovna dvakrát dobrá devíza, že tě tu musej držet takhle dlouho. Jako kdyby to znamenalo, že seš tak trochu magor." Ťal do něj David, co mu jazyk stačil.
Jade šílel vzteky, ale radši by si jazyk ukousl, než aby dal Davidovi najevo, že ho právě parádně vytočil. Radši si dal s odpovědí na čas.
"A co si myslíš ty? Že koukneš a vidíš?" opáčil.
"Jo, protože to umí každej od narození a není to žádná věda."
"Mimo jiné, co? Akorát většina lidí se naučí neotravovat s tím svoje okolí, protože ví, že by se mohla mýlit."
Jade se držel zuby nehty, aby Davidovi něco neudělal.
"No, když tě to tak otravuje, tak na tom asi něco bude." Řekl vítězoslavně David a s hlavou hrdě vztyčenou opustil kuchyň. Tentokrát to natřel on jemu, sladká výhra.
Jade se snažil vzpomenout, co obvykle dělal v těhle situacích dřív, když se potřeboval za každou cenu ovládnout. Nakonec si sedl do kouta, pokrčil kolena a na ně položil svoje ruce. Když bude jeho vztek překračovat únosnou mez, zabolí ho to, protože ublíží sám sobě.
Udělal to jednou a nějakým zázrakem to skutečně pomohlo – tedy, od vzteku pomohlo. Duševně mu to moc nepomohlo, protože se ten vztek přeměnil na smutek. Vždycky to skončí u toho, že musí někomu ublížit. Že se neovládne, že bude muset ten vztek ven... Skrze to, přes co by ho vydávat neměl. Jenže vždyť to je přece vědecky dokázané, že na vztek nejlépe pomáhá nějaká fyzická činnost, prostě s z toho "vybít". Tak co má sakra dělat?! Nerozčilovat se? Směšné, vždyť to přece nedokáže nikdo na světě! Tedy, v případě těch různých mnichů by se o tom možná dalo polemizovat... Ale v normálním světě běžných lidí to nikdo nedokáže! A on, ač postavička téměř vystřižená z marvelovských časopisů, je přece ve své fyzické a psychické podstatě také pořád člověk! Tak proč s ním zacházejí jako se zvířetem?
Myslel si, že je to naopak, že se o něj naopak skvěle starají. Ale to neplatilo od té doby, co si všiml, že je v kleci. A že dostat se z ní ven je velmi těžké.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře