Kingdom Of Libria, 29. díl

3. leden 2010 | 01.29 |

Tak, trvalo to dlouho, ale přece jen.:) Ještě než se pustíte do čtení, chtěla bych vás upozornit na jednu věc. Když jsem tuhle povídku začala psát, nepočítala jsem s tím, že jí kdy uveřejním, víceméně pak se přeci jen stalo, a je tu jedna věc, kterou bych neudělala, kdybych už od začátku KoL psala s tím, že to zveřejním. Takže upozornění pro fanoušky SG: moc dobře vím, že "Daz" je nadávka. Ale přišlo mi to jako celkem dobré jméno a navíc to symbolizuje i jistou provázanost těch dvou životů, které Darren prožil a žije. Tak prosím trochu shovívavosti.:)

 Corey si naprosto soustředěně a klidně kontroloval výbavu a oblékal se. Musel zůstat v klidu, protože jinak by za chvíli udělal pořádný bengál. Už jednou slyšel, že je magor, a předpokládal, že za chvíli to uslyší podruhé, možná potřetí.
Do dveří nakonec vtrhl jenom Darren, ale i tak se Corey cítil, jako kdyby na něj právě naběhli všichni tři.
"Co se děje, tobě přes noc hráblo?" vydechl Darren, zjevně za ním hodně chvátal.
"Vida, změna, Malcolm mi řekl, že jsem magor." odvětil Corey nedotčeně.

"No to jsi taky." souhlasil Darren a přešel k němu blíž, "Co tě to napadlo? Corey, nemám nic proti tomu, když půjdeš s první skupinou, absolutně nic, ale vést jí, to mi přijde jako šílenství."
"Chceš mi snad tvrdit, že nemůžu? Můžu, a to moc dobře víš." odsekl Corey.
"A kde bereš tu jistotu, že jsi na to připravený, můžeš to akorát zkomplikovat." snažil se ho Darren odradit. Corey ale po něm vrhl takový pohled, že okamžitě poznal, že přestřelil.
"Fajn, jestli chceš, zakaž mi to." řekl ale Corey něco úplně jiného, než co Darren čekal, že řekne.
"Co-Cože?" nechápal Darren, "To na tom něco změní?"
"Ano. Jestli mi to zakážeš, neudělám to. I když z toho žádnou radost mít nebudu." potvrdil Corey, že to, co řekl, myslel vážně.
"To mě zrovna v tuhle chvíli nezajímá." Odvětil Galiann. Zrovna se skláněl nad mapou a pokoušel se lehce reorganizovat strategii.
"Ale mělo by!" praštil Daz vztekle rukou do stolu, "Jasně jsem vám řekl, ať ho ani za nic nenecháte odejít z města!"
"On tu není?" začal Galiann konečně vnímat. Daz málem zaúpěl nahlas.
"Ne, není! Jinak bych se neptal!"
Galiann se zamyslel.
"Já ale žádnou nerovnováhu necítím." Řekl.
"To neznamená, že se to nemůže změnit." Zasyčel Daz. On ty malé, postupné změny vnímal více než dobře.
"Dobře, beru to v potaz, a teď mě prosím nech se soustředit.

.."
To Daze ale namíchlo ještě víc. Jak to s ním mluví?!
"Co prosím??"
Galiann opět vzhlédl a poznal, že tentokrát asi skutečně přestřelil.
"Tak aby bylo jasno, já nejsem žádný tvůj podřízený, naopak, můj podřízený jsi ty, a tvůj věk ani zkušenosti tě neopravňují k tomu, abys se mnou mluvil tímhle tónem! Pořád ještě tady mám hlavní slovo já!"
Galiann se narovnal, aby mu mohl hledět zpříma do očí.
"Omlouvám se." Řekl pokorně místo plamenného projevu, který Daz tak trochu očekával.
"Omluva se přijímá. O všech změnách, které učiníš, mi dej vědět a ber v potaz to, co jsem ti řekl, protože já nemám ve zvyku mluvit do větru."
"Corey, nezakážu ti to." zakroutil Darren hlavou, "Jen nechápu, co to s tebou najednou je."
"Co by se mnou bylo, beru to vážně!" odsekl Corey, "Nemůžu za to, že vy se pořád držíte zpátky, jako kdybyste se něčeho báli. Sakra, Darrene, tohle byl tvůj nápad!"
"No to neznamená, že to na mě můžeš hodit!" odvětil Darren, v hlase mu lehce zazvonil ironický smích.
"Já jsem jediný, kdo to na tebe neháže, víš?" řekl Corey už zase naprosto klidně, "Já dělám to, co musím. Vždycky jdu v první linii a nijak mi to nevadí. A nechápu, co vám na tom najednou vadí."
"Promiň." omluvil se mu Darren, "Jen jsem tě minule ztratil jako prvního, proto se bojím."
"Hele, já taky nehodlám umřít podruhý, věř mi, že jednou mi to stačilo." pousmál se ironicky Corey, "Poslyš, Darrene... Máš vůbec nějaký plán? Nějaký cíl, ke kterému by to směřovalo?"
Darren se krátce zamyslel.
"Mám ho už docela dlouho." přikývl nakonec, "Bohužel to vypadá, že je i jediný možný, snažím se celou dobu, co jsme tady, přijít na nějaký plán B, ale nejde to. A tenhle plán má hodně vratké základy."
Konkrétně stojí a padá s Johnem, ale to Coreymu vykládat nebude.
"Tak vidíš." řekl na to Corey krátce.
"Co tím chceš říct?" divil se Darren.
"Chci tím říct to, že nechápu, proč se chováš tak nepředvídatelně, skoro schyzofrenicky. Jednu chvíli rozhodně, druhou ustrašeně. Chvíli přesně víš, co máš dělat, v další chvíli to nevíš." rozvinul Corey svou myšlenku.
"Corey, ty nemáš ani zdaleka tušení mezi čím vším já se zmítám." odvětil ledově Darren, "Bráno z tvého pohledu, váš úkol je jednoduchý – poslouchat a nepodělat to. Já mám v tomhle roli bohužel o něco málo větší."
"Já to chápu." rozhodl se Corey dál nehádat.
"Jestli chceš jít s první skupinou, jdi. Nedělám to proto, abych tě od toho odradil, ale abychom oba měli jistotu, že už se na to cítíš." trhl Darren rameny a diskuze tím pro něj zjevně skončila.
-.-.-
Jednou z jeho dobrých vlastností bylo, že dokázal myslet dopředu a předvídat. A v jeho hlavě se pomalu začínal jasně rýsovat plán... Znamenal pro ně smrt, ale pouze dočasnou. Už teď věděl, že je vše ztraceno, i když pro mnohé ta bitva teprve začínala. Malá naděje zde ještě byla... Ale ne pro něj. Od jisté doby se bohužel naučil být pesimista. A je lepší se pojistit. Nikým nerušen se zavřel ve své pracovně a začal cosi sepisovat. Neví, kolik času mu ještě zbývá...
Když byl konečně hotov, vstal a šel se podívat k oknu, jak situace vypadá. Bylo to mnohem horší než očekával. Tak rád by v tu chvíli poslal vojákům aspoň trochu naděje a optimismu, aby se jim umíralo dobře a rychle, ale musí šetřit každou trochu energie.
Poodstoupil od okna. Najednou se svět zatočil a v jeho mysli se objevila studená, šedivá mlha, která na okamžik zakryla jeho vnímání. V panice ze zachytil okeního rámu. Přešlo to sice rychle, ale rozhodně to neznamenalo, že by se mu udělalo lépe. Naopak, bolestivě se mu sevřelo srdce. Radši rychle ještě zkontroloval všechny výrazné energie, které se právě kolem zámku pohybovaly, ale mohl si tuhle námahu ušetřit. Dala mu hroznou jistotu. To náhlé vychýlení z rovnováhy musel pocítit každý, i když jen ti, kteří měli dostatečné schopnosti, dokázali přesně zjistit, co se stalo.
Znamenalo to, že jeden z nejsilnějších služebníků Světla byl mrtvý. Jeho energie se rozplynula po okolí a všem předávala tu hrůznou zprávu, že konec se blíží. Byla to Galiannova energie...
Darren vtrhl na ošetřovnu jako uragán. Ztěžka dopadl na židli pro hosty.
"Ty vole, já měl tak silnej flashback, že jsem namouduši v první chvíli myslel, že je po tobě. Cos mi sakra slíbil?!" nadával.
"Nešil, není to nic vážnýho. Za dva dny mi nic nebude." uklidňoval ho Corey. Levou ruku měl od ramene dolů zavázanou a připevněnou k tělu.
"Díkybohu." vydechl úlevně Darren, "Co se proboha dělo?"
"Ale, vlítli jsme přímo do rány hlídce." zavrčel Corey, "Dopadl jsem ještě dobře. Jak to vypadá venku?"
"Zajistili jsme, aby z města nikdo neodešel. Tak získáme trochu času, než císař zjistí, kde přesně se nacházíme. Temných tu moc nebylo, o ty jsem se zvládl hravě postarat sám." pousmál se Darren.
"Skvěle." mohl si teď úlevně vydechnout i Corey.
"Ale až na to zranění jsi to jinak zvládl naprosto skvěle. Dokonale jste nám připravili půdu pro útok, díky." pochválil ho Darren.
"Rádo se stalo." zasmál se krátce Corey. Nemohl se moc smát, byl vyčerpaný a díky zranění mu nebylo ani moc dobře.
"Odpočiň si. Zasloužíš si to." chytil ho Darren za ruku. Věnoval mu trochu energie, na uklidněnou a pro rychlejší uzdravení. Corey během chvíle usnul. Darren se tiše zvedl, aby ho neprobudil, a ještě tišeji opustil místnost.
Za pár minut už byl ve svém pokoji, kde na něj čekal John.
"Ahoj, tak jak je na tom?" uvítal ho John otázkou. Stejně jako všichni ostatní si dělal o Coreyho starosti.
"V pohodě." usmál se Darren a přisedl si na polštář vedle něj na zem, "Prohodili jsme pár slov a pak usnul za mýho menšího přispění jako neviňátko. Brzy bude v pořádku."
"Paráda." usmál se John a dal Darrenovi pusu na rty.
"Tohle jsem potřeboval." vrátil mu Darren úsměv.
"Tak tady máš nášup." přitáhl si ho John blíž k sobě a políbil. Darren se mu pověsil kolem ramen a vahou vlastního těla ho stáhl dolů na zem. Leželi na sobě a líbali se čím dál odvážněji.
Přestal si hrát s jeho plavými vlasy, které mu rámovaly tvář, a přesunul svou ruku na jeho zátylek. Lehce si ho k sobě přitáhl a dotkl se svými rty jeho. Chvíli čekal, jestli se od něj neodtáhne, to že tak neučinil v první chvíli neznamenalo, že to neudělá potom. Ale nic se nedělo, proto si troufl dál. S dalším motýlím polibkem si otevřel jeho rty a začal si hrát s jeho jazykem. Prsty jedné ruky si dál pohrával s jeho vlasy a druhou rukou ho hladil po bocích.
Z lehkého políbení se během chvíle stal pořádně intenzivní polibek. Daz ucítil, jak ho Tanquil tlačí pod sebe, a nijak se tomu nebránil. Cítil jeho hbité prsty na svém těle a naprosto se mu poddal. Chtěl, aby byl maximálně spokojený a jemu se to evidentně takhle líbilo. A on sám byl ve své pozici taky moc spokojený. Až ho samotného zaskočilo, nakolik je submisivní. Ale zkrátka miloval ten nově objevený pocit, že někomu patří. A když se k němu ten "někdo" choval tak krásně a věděl naprosto přesně, co udělat pro to, aby si to užili oba, nedalo se odolat. Ucítil jeho rty nebezpečně nízko na svém těle a vydechl o něco hlasitěji a rychleji než před chvílí.
Ta vzpomínka se vynořila náhle a Darren jí zcela propadl. Naprosto v tu chvíli zapomněl, že si zakázal se tomu tak poddávat. Ve snaze Johna vyprovokovat mu zajel rukou pod tričko a nohami ho lehce sevřel kolem boků.
Vyšlo mu to. Johnovy polibky nabraly na intenzitě, byly o něco drsnější než před chvílí, stejně jako ruce, do té doby zkoumající jeho tělo pouze přes látku oblečení, ale to bylo přesně to, co Darrena tolik vzrušovalo. Řečí svého těla se mu doslova nabízel, aby si ho vzal. Aby se milovali. Hned teď a tady. Bez dlouhých řečí a průtahů.
Johna Darrenovo počínání překvapilo, ale bylo to velmi příjemné překvapení. Jako kdyby se v něm cosi hnulo, přilehl na něj ještě důrazněji a rukama se začal dobývat pod jeho oblečení. Naprosto přesně pochopil, co mu Darren dává najevo, a s největší radostí to chtěl splnit.
Jenže jemu se vybavila úplně jiná vzpomínka...
"Už chápeš, proč jsem se k tobě zachoval tak, jak jsem se zachoval? Už chápeš, proč jsem se nechtěl zamilovat?"
Daz měl oči plné slz a Tanquil na něj jenom vyděšeně zíral.
"Takže ty jsi celý tenhle plán vymyslel jenom kvůli mně? Jenom kvůli tomu, abys nám dal ještě šanci?"
"Ano." přikývl.
"A že jsi právě obětoval stovky, ba co stovky, tisíce životů, to je ti jedno?"
"Není!" vykřikl Daz a do očí se mu vehnala další dávka slz, "Já prostě nevím, co mám dělat! Tohle se vůbec nemělo stát! Ale když už válka jednou začala, tak chci uchovat i ten poslední zbytek naděje, co všichni máme. Kdyby ses býval nerozhodl, klidně bych to skončil hned, poslal je všechny do horoucích pekel, i kdyby to znamenalo, že sám umřu vyčerpáním, ale já tě zkrátka nedokážu zabít!"
"Ale já... Nejsem Temný." přiznal se konečně Tanquil.
"Cože?" Daz byl v takovém šoku, že na okamžik přestal plakat.
"Nejsem Temný, i když už jsem k tomu neměl daleko. Ale něco mě na poslední chvíli zastavilo..."
"Ty idiote!" praštil ho Daz do ramene pěstí a musel se moc ovládat, aby ho tou pěstí nezasáhl jinam, "Takže mi chceš říct, že tohle všechno bylo zbytečný?!"
"Nejanči a poslouchej mě." chytil ho Tanquil pevně za ramena, "Tu bitvu bysme stejně s největší pravděpodobností prohráli tak jako tak, to moc dobře víš. Ten tvůj plán je skvělý, hodí se nám. A určitě bysme ho tak jako tak museli použít. Aspoň budeme vědět, co jsme udělali špatně a čeho se vyvarovat."
Daz zničeně přikývl hlavou.
"Co je...?" poznal Tanquil, že ještě něco nevyřčeného zůstalo ve vzduchu.
"Já už se ti nechci poddávat. Nechci se nechávat ovlivňovat láskou, když jsme v takovéhle situaci. Teď už vidíš, že to nebyl nedostatek důvěry. Teď už vidíš, kam to vede..."
John se vyděšeně vymrštil do sedu. Proboha, proč ho to nenapadlo dřív?! Měl pravdu, samozřejmě že měl pravdu, ale on se ho prostě nenaučí nikdy poslouchat! Co to jen udělal?
"Co se děje?" zeptal se zaskočeně a trochu vyděšeně Darren. Zase si oblékl tričko. Poznal, že v téhle situaci už k ničemu nedojde.
"Tys měl pravdu." zašeptal šokovaně John.
"V čem? V čem jsem měl pravdu?" Darren nebyl o nic míň šokovaný a zaskočený.
"Promiň, hrozně se ti omlouvám." nereagoval John na jeho otázky, začal se rychle zvedat a ještě rychleji opustil místnost.
Darren seděl na zemi a nechápal. Nechápal. Co se stalo, co udělal špatně? A v čem měl mít tu údajnou pravdu? Proč mu tohle udělal zrovna ve chvíli, kdy mu dal najevo, že můžou navázat tam, kde skončili?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře