Závod

1. květen 2010 | 13.08 |
› 

Za týden to bude už 28 let, co při kvalifikaci v Zolderu zahynul závodník Gilles Villeneuve. Možná sem o něm přidám nějaký malý článek, možná ne... Ale rozhodně sem přidám povídku, kterou jsem kdysi napsala na základě svého snu. Je samozřejmě totálně vymyšlená, málokdy mívám realistické sny.:)) Ale mám jí nějakým zvláštním způsobem ráda.

Bylo mi osmnáct, ale cítil jsem se na deset, možná na ještě míň. Hala byla našlapaná do posledního místečka, ze svého stanoviště jsem dokonce viděl svoje rodiče a pár kamarádů, kteří mě přišli podpořit. V tuhle chvíli jsem jim byl za tuto podporu nesmírně vděčný, byť byla velmi, velmi malá, alespoň tak mi to v tu chvíli přišlo. Nebylo to rozhodně tím, že by se nesnažili, to ne, ani to nebylo tím, že drtivá většina fanoušků našeho týmu měla na svých vlajkách číslo a helmu Alana Sanderse, nejen proto, že byl služebně starší, ale i proto, že dnes zajel pole-position. Potíž byla v tom, že se okolo mě kromě mých mechaniků motali lidé, jejichž obličeje jsem důvěrně znal nejen z televize, ale i z plakátů v mém pokoji. Nejsem sice žádný začátečník, ale stále ve mně přetrvává jeden starý pocit, a to jest ten, že abyste se v mém věku dostali na závod North American Champions jako pilot jednoho z top týmů, musíte být skutečně zázračné dítě. Jenže já se cítil asi tak zázračně jako hadr na podlahu ve skříni plné smokingů.

Vím, je to hloupá chyba, padat na zadek před soupeři. Až sedneme do aut, budeme jeden jako druhý. Vlastně bych se teď měl pyšně usmívat, poskytovat rozhovory a analyzovat své šance na dobré umístění, protože, mluvme otevřeně, ty šance tu byly. Místo toho jsem v jednom kuse švidral pohledem za svým o mnoho let zkušenějším týmovým kolegou Alanem Sandersem, jenž zrovna stál u zdi a vesele, jako by se nechumelilo, se bavil s Gillesem Villeneuvem. Když mám být upřímný, byl to zrovna on, kdo mě znervózňoval ze všech nejvíc. Nestává se vám pravidelně, abyste jeli stejný závod jako váš dlouholetý idol. Strašně by mě zajímalo, co si ti dva povídají, že jsou v tak dobré náladě. A už vůbec nemluvím o tom, že jsem neměl nejmenší tušení, že se Alan s Gillesem zná.
"Myslel jsem, že se tu neukážeš." Řekl pobaveně Alan Sanders.
"Však já vás tu dlouho obtěžovat nebudu, jen si tohleto vyhraju a zase se mě zbavíte." Odpověděl mu neméně pobaveně Gilles Villeneuve.
"Tentokrát to bude dost těsný." Pokýval Alan znalecky hlavou, "Willisovi se povedlo urvat Pironiho a tamhle mladej taky jezdil v tréninku slušný časy." Ohlédl se Alan za rameno po svém novém týmovém kolegovi, který jen tak postával u svých mechaniků a vypadal, že se snaží maximálně koncentrovat.
"Jo, taky jsem na něj koukal. Kde jste ho vzali?" podíval se Gilles stejným směrem.
"Ani pořádně nevím. Šéf si ho vybral po těch dvou skvělejch závodech ve Formuli Atlantic, kde se pohyboval předtím, to nevím. Hlavní je, že si na auto zvykl rychle a že mu to jezdí." Pokrčil Alan rameny a přenesl svou pozornost na někoho jiného, "Být tebou, dám si na něj pozor."
Gilles už se chtěl začít smát, ale podle Alanova pohledu poznal, že tentokrát Jona Kowalewicze, nadějnou hvězdičku kanadského motosportu, na mysli nemá. Alan si tentokrát měřil pohledem již jednou zmiňovaného Didiera Pironiho, dalšího z velkých favoritů na vítěze.
Minuty šly neúprosně dál a čas startu se pomalu, ale jistě přibližoval. Dokonce i Alan se rozloučil s Gillesem a zamířil ke mně.
"Tak, mladej, hodně štěstí. Pokud dneska zajedeš výsledek do pátýho místa, máš u mě pivo." Popřál mi a ještě stihl zavtipkovat.
"A jestli ty se umístíš od pátýho místa níž, tak taky platíš rundu." Navrhl jsem mu. Alan se smíchem přijal.
"Dneska je to tu dost našlapaný, možná že na to nakonec dojde." Pokrčil rameny, jako kdyby mu bylo úplně jedno, kolikátý dojede, "Tak zatím, uvidíme se v cíli."
"Nebo u svodidel." Zavolal jsem na něj. Otočil se, usmál se a mávl na pozdrav. Je to fajn, když máte týmového kolegu jako je on.
Byl čas nandat si helmu a napasovat se do vozu. Někteří už tak učinili před drahně dobou, pravděpodobně jakýsi rituál nebo tak. Já osobně jsem radši venku z vozu co nejdéle. Miluju svůj zatím ještě koníček, který už ale skoro povýšil na práci, jak jen nejvíc ho můžu milovat, a když mám před závodem a sedím ve voze třeba dvacet minut předem, přijde mi to jako... Nejvhodnější přirovnání budou asi plané sliby - samé kecy a akce žádná.
"O.K., Jone, za minutu vyjedete do zahřívacího kola. Tak jak jsme se domlouvali, zkus ostrý start. Zkušebný ostrý start." Nahlásili mi do rádia chvíli před startem do zaváděcího kola.
"O.K., rozumím."
"Ten start byl moc dobrý, zkus to zopakovat."
Vozy se seřadily na startovní rošt. Diváci vstávali a natahovali krky, aby dobře viděli na start. Atmosféra houstla každým okamžikem. Konečně světla zhasla a vozy vystřelily vpřed jako dravé šelmy. Jen jeden monopost, startující až z druhé poloviny pole se zachoval spíše jako stará líná kočka a propadl se téměř na konec. Přesto ale přeci jen nabral rychlost a vydal se do závodu. Nikdo nezůstal stát na startu, i první zatáčka se obešla bez obětí. Sanders svou pozici na čele uhájil jen po první dvě zatáčky, pak se přes něj jako blesk přehnali Villeneuve a Pironi, za něj se zařadil Fellers, kterému dýchal na paty Kowalewicz. Tato pětice se již během prvních kol dokázala vzdálit zbytku pole, ještě se za nimi udržel šestý Tygert, i když v uctivé vzdálenosti tří sekund. Pořadí na prvních třech místech se neustále měnila, Sanders, Villeneuve a Pironi se střídali ve vedení snad každé kolo, a když došlo na první pitstopy, užil si svých pět minut slávy i nováček Kowalewicz. Diváci řvali nadšením a povzbuzovali své favority. Dnes skutečně neměl nikdo nic jisté.
Zrovna jsem absolvoval svojí druhou zastávku v boxech a zařadil se na šesté místo. Rádiem mi nahlásili, že dvě vteřiny přede mnou by se měl nacházet Alan, těsně dotírající na Pironiho, ať do jejich souboje nezasahuji. Udržoval jsem tedy rozestup mezi jednou a půl sekundou. Během jednoho kola ho Alan měl a přede mě se při návratu od mechaniků trochu neurvale nacpal Gilles. V tu chvíli to byla ale až druhořadá starost.
"Žluté vlajky, někde jsou žluté vlajky. Zjišťujeme kde a jestli tam nejsou žádné nečistoty na trati."
"Safety-car! Na trati je Safety-car!"
Nebyl to ani trochu hezký pohled a publikum na okamžik zkoprnělo hrůzou, dokud se jezdec nevyhrabal na světlo, sice ztěžka a nevypadal nijak svěže, ale byl živý a to bylo v tu chvíli asi nejdůležitější. Z vozu zbyl akorát smutný vrak.
Villeneuve měl co dělat, aby vztekle nepraštil do volantu. Právě přišel o výhodu prvních kol na nových pneumatikách. Do konce závodu zbývalo jedenáct kol, bude zatraceně těžké během nich Pironiho dostat a ještě se probojovat na stupně vítězů. Auto totiž nefungovalo úplně optimálně, jak by mělo, ať přenastavovali, co chtěli. Nyní může hrát maximálně na to, že díky Safety-caru budou rozestupy mezi vozy minimální.
"Alane, Safety-car bude zajíždět v tomto kole. Zahřívej pneumatiky a po restartu se snaž předjet Fellerse. Zahřívej pneumatiky a předjeď Fellerse. Tygert se ve vedení dlouho neudrží. Pozor na Pironiho."
"O.K., rozumím. Kde je Villeneuve a Kowalewicz?"
"Villeneuve pátý, Kowalewicz šestý."
Konečně Safety-car zahnul do boxové uličky a my mohli znovu závodit. Prokroužili jsme za tou plechovou škatulí čtyři kola. Jestli jsem chtěl zajet dobré umístění, musel jsem přišlápnout pedál ještě o něco níž. Auto sedělo dobře, mělo na to, pneumatiky byly rovněž v pořádku. Objeli jsme okruh a znovu se přiblížili k cílové rovince. Rozhodl jsem se tedy učinit pokus, jestli má můj vůz skutečně na to, aby v rychlých pasážích dokázal mým soupeřům znepříjemnit život.
Villeneuve ucítil na konci rovinky svou šanci. Pokud by se na Pironiho nalepil zleva, donutil by ho, aby vybral zatáčku o něco větším obloučkem, než zasluhovala. Takže zatímco vůz před ním začal ubírat plyn, on nepolevil. Ještě v rychlosti mrkl do zpětného zrcátka, aby měl jistotu, že žádný útok zezadu nehrozí. Uviděl akorát, jak červeno-stříbrný vůz cuknul prudce doprava. Pak už se jen roztočil a někdo zakryl všechna světla. Pironi totiž před Kowalewiczem ucuknul, a to přímo do svého soupeře. Třetí zúčastněný letěl do svodidel s nimi.
Seděl jsem ve svém elegantně zaparkovaném monopostu a nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl. Sakra, co tam ten vůl blbnul?? Kdyby si držel stopu, mohlo to maximálně dopadnout tím, že bych vyjel trochu mimo trať a zase se v pořádku vrátil zpátky. Místo toho se postavil do silnice málem napříč, debil jeden!!
"Jone, jsi v pořádku?!"
"Jo." Zahučel jsem nevrle a konečně se odpásal a vylezl ven. Gilles už byl pryč, Pironi ještě něco štrachal ve voze. Ještě než jsem se odpojil od rádia, nahlásili mi, že je na trati opět Safety-car. Třeba to alespoň Alanovi k něčemu bude.
Do boxů jsem došel v takové rychlosti, jako snad ještě nikdy. Vztek je vážně úžasná věc.
"Tak co se stalo?" zeptal jsem mechaniků a zhluboka se napil vody.
"Já myslím, že je to jasný." Přehrál mi jeden z nich na videu tu nešťastnou situaci, "Ta tvoje akce byla sice dost odvážná, ale bývala by vyšla, kdyby se tenhle magor neotočil přímo do Gillese. Jak se srazili, vzali tě sebou." Řekl, čímž jen potvrdil mou domněnku.
Byl jsem naštvaný, Ale zároveň mě to mrzelo... No jo, stane se. Dalo by se říct, že příště bude líp. Otázka je, jestli vůbec pro mě bude po dnešku nějaké příště.
Alan ten závod nakonec vyhrál. Byla to děsná sláva a nálada v týmu se znatelně zvedla. Dokonce i já jsem se přistihl, že přestávám být tak zažraný sám do sebe a radoval jsem se spolu s ostatními.
"Gratuluju, vážně super výsledek." Stiskl jsem Alanovi pořádně ruku, když jsem se k němu konečně probojoval.
"Díky moc." Oplatil mi Alan stisk, až jsem myslel, že mi tu ruku rozmáčkne, "Mrzí mě, že ty jsi nedopadl líp. Ale nevedl sis vůbec špatně, takže gratulace i k tomu."
"Díky." Zamumlal jsem, protože jsem tohle zrovna řešit nechtěl.
"Za hodinu tady. To pivo ti zaplatím stejně." Mrkl na mě Alan a odešel si po tom dlouhém závodě odpočinout. Já už jsem byl dávno vysprchovaný a převlečený, proto jsem se rozhodl vyhledat svou rodinu a minifanklub.
"Ten kretén to do mě normálně obrátil!!" láteřil Villeneuve, když shlédl záznam celé havárie, "A tenhle už vůbec nevím, co se tam cpal, když bylo jasný, že nás oba předjet nemůže!"
Nutno podotknout, že Gilles nepatřil k lidem, kteří se rozčilují snadno. Tentokrát byl ale znechucený dost. Věděl, že Pironi je hodně sebevědomý a nehodlá se ohlížet na ostatní. Ale že je až takhle arogantní, že než aby se vzdal pozice, tak radši zničí závod svému soupeři, to si nepomyslel. O to horší bylo procitnutí.
"Tak sem se chodíme vždycky po závodě bavit. Někteří zapíjejí vítězství, jiní utápí žal." Usmíval se Alan tak trochu sám pro sebe, když jsme stoupali po schodech nahoru k poměrně malému klubu, který vypadal spíš jako srub. Paradoxně přesto vypadal velmi dobře. Odhadoval jsem, že tohle bude vážně dlouhá noc.
"Jen já jdu dělat oboje." Odpověděl jsem na Alanovo vysvětlování. Vtom se otevřeli vchodové dveře a z nich vyšel ven Gilles. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. A to už jsem myslel, že jsem své mindráky dostal pod kontrolu. Naopak. Teď byli ještě větší. Vždyť vlastně vypadl ze závodu tak trochu kvůli mně.
"Kam jdeš, noc je ještě mladá." Zastavil ho s úsměvem Alan.
"Jsem nějakej unavenej, jdu se vyspat." Odvětil bez úsměvu Gilles a chtěl jít dál, ale Alan ho zadržel a kousek ode mě oba poodstoupili.
"No tak, co blbneš, přece si nenecháš zkazit náladu jedním blbcem." Zamračil se Alan.
"Nikdo mi nezkazil náladu, říkám ti, že se mi jen prostě nechce." Trval Gilles na svém.
"Tohle si věš na nos někomu jinýmu." Dal mu Alan jasně najevo, že on mu tohle nezbaští, "Hele, nejsi jedinej, komu ten pitomec zkazil závod, Jon to měl taky slibně rozjetý a skončil ve zdi, a nenechal se zdeptat, tak o co ti jde?"
"Ten si za to mohl sám, ten jeho manévr byl taky doslova hmatatelná inteligence." Ušklíbl se kysele Gilles. Ve mně to jen hrklo. Teď si to přirázuje ke mně a vyřídí si to se mnou. Ale ani se po mě neotočil. Vzápětí mi došlo proč - nepoznal mě!!
"Nemohl vědět, že se taky chystáš předjíždět, není to telepat. No tak, brácho, měj rozum." Snažil se ho Alan přesvědčit o opaku.
"No tak fajn." Vydechl Gilles a pokusil se usmát. Dokonce mu to i vyšlo, už nevypadal tak zdrchaně, "Jdete dovnitř?"
"Že váháš." Zasmál se Alan a udělali tři kroky zpátky ke mně. Gilles mi podal ruku, já ji trochu rozpačitě přidal. Nechtěl jsem mu znova zkazit náladu těsně poté, co ho Alan uklidnil, a na druhou stranu... O tomhle jsem snil už hezkou řádku let.
"Ahoj. Tebe neznám, seš jeden z nováčků nebo tě sem Alan prostě jen tak přitáhl?" zeptal se.
"Gillesi, Gillesi. Já ti nebudu furt dokola opakovat, abys překonal tu svojí ješitnost a začal nosit brejle. Neboť tohoto mladého muže jsem ti ukazoval před startem." Použil Alan záměrně spisovnou mluvu, "Jon Kowalewicz."
"Můžeš to vyslovovat jako 'to hovado' nebo jak budeš chtít." Vzmohl jsem se nakonec na vtip v očekávání, že tím si buď všechno definitivně podělám, nebo to naopak uvedu do normálu.
"Telepat je kratší." Ušklíbl se Gilles. Nestačil jsem se ani vyděsit - jedna z mých úžasných vlastností, vždycky se děsím dopředu - a poznal jsem, že jsem naštěstí trefil tu druhou možnost.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře