Kingdom Of Libria, 32. díl

5. červenec 2010 | 20.27 |

Po téměř čtyřech měsících je tu nový díl.:) Krátký, ale hlavně že nějaký. Měla jsem spoustu učení a starostí a na psaní skutečně nebyl čas ani myšlenky. Jestli to bude o prázdninách jiné těžko říct, ale pokusím se.:)

"Ale do tý doby to asi ještě bude nepříjemný. Chtěl s tebou mluvit Khoby. Vypadal hodně naštvaně." přehodil Corey na realitě bližší kolej.
"Nedivím se. Půjdu mu to vysvětlit co nejdřív, jestli se rozjede morálka, jsme v háji všichni." přikývl Darren.
"Co mu hodláš říct?" zavětřil Corey.
"Pravdu." řekl narovinu Darren.
"Darrene, zbláznil ses? Tohle nemůžeš!" zděsil se Corey.
"Co to do tebe vjelo, celou dobu se to snažíš ututlat, co ti síly stačí, a teď najednou tohle? Vždyť ho tím naštveš ještě dvakrát tolik, víš líp než kdokoliv jiný, že jste udělali něco, za co byste podle zákona měli pořádný problémy!" byl Malcolm trochu obšírnější.

"Vím to moc dobře." odsekl ostře Darren, "A doufám, že i vy dva berete na vědomí, že já tady nehodlám zůstávat za žádnou cenu. Já napravím, co jsem zvoral, a hezky se vrátím domů, ať si tu poradí, jak umí."
"To nikdo netvrdí." oponoval Malcolm.
"To jsem jedině rád. Takže mi neříkejte, co mám dělat." zvedl se Darren, protože se právě dostal do té správně bojovné nálady, aby rozhovor s Khobym zvládnul.
"Pak se vrať, budeme tu čekat." řekl ponuře Corey. Darren jenom trhl hlavou a zavřel za sebou dveře.
"Tváříš se, jako kdybys ho chtěl na místě zabít, to tě tak naštval?" všiml si Malcolm.
"Trochu." odvětil tajemně Corey, "Nesnáším, když se chová takhle."
"Asi si na to teď budeme muset zvykat." trhl Malcolm rameny, "Evidentně sám teď pořádně neví, kdo je a hlavně kdo chce být."
"Něco ti řeknu." zavrčel Corey, "Já už jsem si všechno uvědomil a ujasnil. Já už teď čekám jenom na vhodný okamžik, abych mohl obnovit svojí energii. Zatím se bez toho ještě obejdu, takže je zbytečný někam chvátat. Takže já naprosto chápu, co se v něm odehrává. Ale to neznamená, že si nechám šlapat po hlavě, to mi vadilo vždycky a teď mi to teda upřímně řečeno vadí ještě víc."
"Jenže ty mu sice můžeš poradit, ale poslechnout ho musíš. Nezbývá než tohle spolknout."
"Ale já nemám problémy s tím ho poslechnout. Zatím dělá to samé, co bych v jeho situaci udělal já. Jen mi zkrátka vadí, když takhle vybuchuje." trhl Corey rameny.
-.-.-
"A to mi říkáš až teď?!"
Khoby vyváděl, přesně jak Darren očekával.
"Ty nemáš všech pět pohromadě! Tohle jsme měli vědět už dávno, a ty místo toho mlčíš!"
"Mám z tebe udělat blbce a vysvětlovat ti, proč jsem to neudělal?" odvětil Darren s nadřazeností patrnou v hlase.


Khoby zatnul ruce v pěst. Nejradši by Darrenovi řekl něco hodně ostrého, ale jelikož moc dobře věděl, kdo to před ním doopravdy stojí, radši všechny nadávky polykal. O tom, jak byl princ vznětlivý, něco slyšel a rozhodně nemínil testovat na vlastní kůži, jestli jsou ty historky pravdivé.
"Spíš mi vysvětli, jak jsi mohl takhle riskovat. Vždyť jsi dal všanc úplně všechno! Jak myslíš, že se po dnešku cítí všichni, kdo doufali, že se konečně blíží dobrý konec? Když jsi to už jednou nedokázal, netvrď mi, že ho tentokrát dokážeš zabít!"
"Skutečně si myslíš, že tohle bude nutné?" opáčil Darren.
"Teď pro změnu nechtěj ty, abych z tebe já dělal blbce." odpověděl briskně Khoby, "Jasně že to bude nutné, moc dobře víš, co by se stalo, kdybys ho nechal žít."
Darren jenom tiše vydechl. Samozřejmě, že to věděl. Mohl si to domyslet každý, kdo viděl Tanquilův rodokmen. Jeho otec byl z rodové linie císaře. A jelikož ten sám žádné přímé nástupce neměl, bylo snadné si jednoho adoptovat, ještě když se takhle sám nabízel...
Znovu zhluboka vydechl a opřel se o hranu stolu. Bude to muset udělat, v tomhle případě neměl na vybranou.
"Ano, já vím. To zvládnu." řekl nakonec a snažil se svému hlasu dodat ztracenou pevnost.
Pohled na to, jak bojuje sám se sebou, Khobyho trochu obměkčil.
"Je to tvůj osud. V tomhle ti nikdo pomoct nemůže. Bohužel." řekl.
"Já vím." zopakoval Darren, "Proto tě žádám, abys to nikomu neříkal. A ani už mi to víckrát takhle nepředhazuj."
"Ale co mám říct vojsku?" zeptal se skoro zoufale Khoby.
"Jsi chytrý. Něco vymyslíš, spoléhám na tebe. Zítra k nim promluvím já, ale dnes už vážně nemůžu."
I když to nebylo zrovna to, co chtěl Khoby slyšet, rozhodně mu to, co o něm Darren povídal, zalichotilo.
Darren si v duchu řekl, že se musí podívat trochu blíž, co je Khoby vlastně zač. Začínal se mu zdát jako vhodný kandidát. Pokud vyhrají, nemůže se jen tak sbalit a odejít, musí dát aspoň návrh na svého nástupce. Libriané ho samozřejmě budou ještě muset zvolit, ale návrh od samotného prince je téměř stoprocentní jistota. Pousmál se. Khoby vypadal velmi potěšeně, když ho chválil, až mu řekne – nebo spíš pokud – co má v plánu, tak asi zešílí radostí nebo to s ním praští.
Z Khobyho dočasné kanceláře tedy odcházel s dobrým pocitem, že o tohle je postaráno. Vracel se ke klukům, přesně jak jim slíbil. Najednou se zastavil uprostřed pohybu. Jako kdyby se ho dotkla neviditelná ruka. Poplašeně se kolem sebe rozhlédl, ale nikoho neviděl. A pak mu to došlo. Snažil se ho vystopovat a spojit se s ním. To první se mu už podařilo.
Darren váhal, jestli by nebylo nejlepší se uzavřít. Ale pak si řekl, že je to zbytečné. Evidentně se k němu snažil dostat z velké dálky, neměl šanci se dostat moc daleko. Vlastně kdyby se Darren jenom trochu snažil, nedostal by se nikam.
Jak rychle se ten pocit objevil, tak rychle zase zmizel. Darren byl hodně zmatený, nechápal, jak si tohle vysvětlit, jaký to může mít smysl. Víceméně to bude brát jako výstrahu pro příště. Nebylo by žádoucí, aby ho takhle dokázal najít ještě jednou, bohatě stačí, že ví, kam jdou, nemusí vědět ještě to, kde se zrovna kdo z nich nachází. Znovu se dal do pohybu.
Malcolm a Corey se ho samozřejmě ptali, proč je tak zamyšlený, tedy, hned poté, co od něj vyzvěděli, jaká byla Khobyho reakce. Byl lehce na vážkách, jestli jim něco říkat nebo ne. Ale měli by si také dávat pozor, měli by to vědět.
-.-.-
Darren nemohl ale očekávat, že John půjde po jeho emocích, ne myšlenkách.
Chtěl jenom vědět, jak mu je. A s tím, co zjistil, byl spokojený. Bylo sice evidentní, že je momentálně na dně, ale snaží se bojovat. Zvládne to, o tom nepochyboval.
Teď, když už konečně věděl všechno a všechny vzpomínky zapadly tam, kam měly, byl ještě radši, že se rozhodl tak, jak se rozhodl. I když to byl z mnoha ohledů velký risk.
Pomalu slezl z okenního parapetu, na kterém seděl. Nebylo moc chytré používat svoje schopnosti na tak náročnou věc jako někoho vystopovat, kdyby se na něj v tu chvíli zaměřil, viděl by, že světlo z jeho nitra nezmizelo, jen bylo potlačené do absolutního útlumu. John moc dobře věděl, že riskuje, že ho pod tmou pohřbí úplně, ale jestli půjde všechno rychle, nemělo by se tohle stát. Ale jakékoliv komplikace, včetně toho prozrazení, mu v té chvíli byly naprosto ukradené.
Už ve chvíli, kdy seskakoval z parapetu, slyšel rychlé kroky. Během několika okamžiků do jeho pokoje vtrhl Zoicite. Nevypadal zrovna klidně.
"Proč jsi to udělal? Proč jsi tady?" vypálil na něj vztekle.
John nadzvedl obočí, jako kdyby se díval na mentálně postiženého.
"Tos byl duchem nepřítomný nebo proč se mě ptáš tak blbě?" odvětil.
"Samozřejmě, takže ses prostě jen tak vzdal." řekl Zoicite ironicky.
"To jsem neřekl." pousmál se John. Líbilo se mu, jak je Zoicite vytočený.
"Já nejsem blbec." zasyčel Zoicite, "Jde ti v první řadě o sebe."
"Na tom nevidím nic špatného." trhl John rameny, "Ty asi nebudeš nikdy spokojený, co? Jenom bych tě rád upozornil na jednu důležitou věc. Já nejsem Kash. Ještě jednou na mě takhle vyjedeš a bude to poslední, co ve svým životě uděláš."
Všechno, co řekl, řekl dostatečně výhrůžně na to, aby Zoicite pochopil, že to skutečně myslí smrtelně vážně.
"Ty jsi ten poslední, komu by se dalo věřit." zkusil to víceméně Zoicite ještě jednou.
"Nevěř mi." odvětil John naprosto bohorovně, "Ale zkus mě zastavit."
Jeho obrovská sebejistota se Zoicitovi ani trochu nelíbila. Pokud se skutečně cítil tak jistý, jak dělal, pak k tomu musel mít nějaký padný důvod.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře