Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Jedna Noc, Tisíce Výčitek 9.část

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 9.část

16. srpen 2010 | 22.45 |

"Tati, já ti povím jednu věc. Po ani nevíš jak dlouhý době se konečně cítím jakžtakž relativně v klidu." Řekl Adrien a jen tak pro zdůraznění té pohody kolíbal do rytmu rádia nohou, položenou na skleněném stolku.
"Protože nemusíš do školy, co." Odtušil táta.
"Přesně tak." Protáhl se slastně Adrien.
"Jen počkej, až se přestěhuješ ke mně, pohoda ti skončí." Pohrozil mu táta z legrace.
"Joo, tomu tak věřím." Vyplázl na něj Adrien jazyk. Ze stolku sebral noviny a propisku a začal něco čmárat na jejich okraj.

"Ty nemáš papíry, že čmáráš po novinách, kruci? Já je ještě nečet!" vynadal mu okamžitě za jeho počínání táta.
"Kdo zaváhá, nečte." Odvětil nevzrušeně Adrien, "A navíc, tomuhle někteří říkají umění."
"Jo, jenže jakej ty seš umělec." Rýpl do něj táta.
"Já jsem umělec sám za sebe. Za svůj vlastní svět a za mé totálně zdegenerované vidění toho světa. Nehledám odpovědi, protože nedávám otázky. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a přílišné bazírování na odpovědi taky ničemu neprospěje, ba přesně naopak." Filozofoval Adrien.
"A to jsi četl kde? Zníš jak postava z nějakého snímku o prokletých básnicích." Nesdílel jeho filozofickou půlhodinku táta.
"To bude možná tím, že kdykoliv přijde člověk s něčím reálným až pesimistickým, tak je to přijímáno s všeobecným zděšením. Za to tě nikdo na rukou nosit nebude, a pokud ano, pak jedině do té doby, než se všechno obrátí proti tobě. Řekni davu, že všechno může být fajn, nezapomeň zdůraznit, že s tebou, a budou tě milovat. V opačném případě tě posadí před imaginární soud za nespočet sebevražd tvých ortodoxních fanoušků."
"Pokud dřív někdo nezabije tebe." Vpadl do toho jeho proslovu pragmaticky táta.
"I to se může stát. Dokonce se člověk může dočkat toho, že jeho tolik pečlivě opečovávané vlastní já proti němu zvedne ten nůž. Obrazně, samozřejmě. Nejlepší jsou léky, myslím, že i po smrti by lidi měli brát ohled na toho, kdo to po nich bude uklízet."
"Snažíš se mě šokovat nebo znechutit?" otočil se po něm lehce pohoršeně táta.
"Tebe? Nikdy. Ono to snad jde?" zadíval se na něj nevinně Adrien.
"Já tě praštím, zmetku." Zasmál se táta a naznačil lehký políček. Adrien na něj o to víc provokativně začal vyplazovat jazyk.
"Uříznu ti ho a bude to." Pohrozil mu táta.
"Když jenom jazyk." Trhl Adrien rameny. Ale nebylo jim dopřáno se zasmát, protože se ozvalo tak silné prásknutí dveří, až oba nadskočili.
"Kterej kretén?" nakoukl Adrien do chodby. Měl štěstí, že to nebyla jeho máma, protože to by si za svůj slovník vyslechl hodně dlouhé kázání. Ovšem možná by i to kázání bylo lepší než mrtvolně bledý Rain, který se zády opíral o dveře a nepřítomným pohledem koukal na to srocení, které jeho počínání přilákalo.


"Co se děje, je ti dobře?" spojil si táta jeho vzezření okamžitě s nějakou nemocí.
Rain okolo nich bez jediného hlesu proplul přímo k domácímu baru.
"Moment, hned to bude." Zakoktal jejich směrem, mezitím co popadl první otevřenou láhev, která mu přišla pod ruku a vyzunkl část jejího obsahu, jako kdyby to byla limonáda.
"Co se proboha stalo, honěj tě všichni čerti?" snažil se z něj táta vypáčit, o co tady jde.
"Snad by to bylo i lepší." Řekl Rain a chtěl pokračovat, ale v ten moment se opět ozvala rána, několik rozčilených kroků na chodbě a ve dveřích se objevila i máma.
"Raine!!" vykřikla okamžitě, když ho tam uviděla stát s poloprázdnou láhví whisky v ruce, "Dej mi taky."
Jak o Adriena, tak o Roba se pokoušely mdloby.
"Tohle... Má spolu nějakou souvislost?" zeptal se lehce zmateně Adrien.
"To netuším." Zakroutila matka hlavou a přihnula si ještě jednou, "Teda, tohle jen tak nerozdýchám, já jsem tak rozčilená...!"
"To jste zjevně dva, předpokládám." Ušklíbl se táta.
"Proč, co se stalo?" otočila se matka na Raina. Jako kdyby si až teď uvědomila své počínání, odložila láhev trochu provinile na stůl.
"To je dobrý, já bych si radši nejdřív poslechl to tvoje." Začal se Rain vymlouvat.
"Nene, začni ty, já se musím nejdřív trochu uklidnit..." otřela si matka hřbetem ruky čelo.
"No, tak to tě asi moc neuklidním..." pousmál se Rain, ale byl to tedy hodně hořký úsměv.
"Copak, taky tě vyrazili ze školy?" pokusil se Adrien nastalou situaci trochu nadlehčit.
"Ne, zjistili to. Taky." Vydechl Rain. Jaképak chození kolem horké kaše, jednou je v průseru, tak ať se v tom taky pořádně vymáchá.
"Bože. No, to je paráda." Promnul si Rob unaveně čelo, "No, a co se stalo tobě?"
Matka ale neodpověděla, jenom pohodila hlavou a odkráčela do ložnice.
"No tak, počkej, mluv se mnou, co se děje?" vypálil za ní okamžitě Rob. Adrien a Rain zůstali stát sami naproti sobě v obýváku.
"Jsi si tím jistý?" zeptal se víceméně konverzačně Adrien.
"Naprosto." Přikývl Rain.
"Super." Ušklíbl se Adrien.
"Nemusím to komentovat, že ne?"
"Nedám nic za to, že máma jde s úplně stejnou novinou, kurva drát." Praštil Adrien vztekle rukou do zdi.
"Stejně chtěli odjet. Aspoň pojedeme všichni." Trhl Rain rameny. Zatím vypadal podezřele klidně.
"Sakra, Raine, ty jsi tak naivní! Co si myslíš, že se změní, když změníš místo, co?! Cítíš se snad nějak líp, když se jdeš projít někam na druhej konec města, jenom proto, že nejsi zrovna tady?!" vyletěl Adrien. Rain neodpověděl, pouze si přitiskl ruce na spánky, jak se snažil také nezačít vyvádět.
"Omlouvám se." Řekl radši rychle Adrien.
"Tak mi řekni, proč ty chceš tak usilovně pryč." Položil mu Rain záludnou otázku. Adrien na ní nedokázal pořádně odpovědět. Ještě před chvílí byl chytrý jako rádio, ale teď už bylo zase všechno při starém. Zase byl totálně bezradný.
"Jdu k sobě, mám toho dneska tak akorát dost." Rozhodl se i Rain zavřít se v soukromí svého pokoje. Adrien stál chvíli sám uprostřed místnosti a koukal z okna na odpolední sluníčko. Pak se i on vydal do svého pokoje. Vytáhl papíry, barvy a pustil se do díla. Když už nemůže dát svoje emoce najevo na veřejnosti, dá je aspoň najevo na papíře. Převládala červená a fialová, tmavé stíny, hrubé tahy. Chtěl do toho obrázku zaklít všechen svůj vztek, zaklít do něj agresi tak velkou, aby přestala užírat jeho, aby přestal mít chuť jít a něco zničit.
Nějaký další polštář, napadlo ho.
Další tah byl poněkud ostřejší, než zasluhoval.
Obvykle kreslil obrázky, které přesně něco vyjadřovaly, které měly jasné obrysy a jasné poselství. Tohle, tohle byla pouze změť divokých barev a dvou deformovaných postav, které měly s člověkem pramálo společného. Působilo to možná ještě děsivěji než jeho ostatní obrazy, ale Adrien byl spokojen. Vzal tužku a na malý bílý papírek napsal název "Křik". Po chvíli zamyšlení vzal gumu, název smazal a lehce se ho poupravil na "Řev".
Pak se svezl na zem a konečně mohl plakat. Kousal se do ruky tak, až na ní měl rudé otlaky, ale kdyby to neudělal, skutečně by řval, a to dost nahlas. Brečel dlouho a tak moc, až se divil, kde se v něm může brát tolik vody. Uvnitř musí být po tomhle maratonu suchý na troud.
Lepší být suchý, šedivý a necitlivý, než plný krvavě rudého masa, na které někdo právě připlácl plnou dlaň soli.
-.-.-
"Tak. A je to." Řekl konečně táta po nesnesitelně dlouhém mlčení, které trvalo celou dobu, co nosili věci do pátého patra, kde měl byt, a téměř celou cestu autem.
Neplánovali se odstěhovat tak brzo, matka se zuby nehty snažila udržet se ve starém bytě co nejdéle, ale neměla tušení, jak rychle můžou někdy bubnovat tamtamy a že když je špatně, zdaleka to neznamená, že nemůže být hůř. Nejdřív jim zřejmě někdo ze sousedů počmáral poštovní schránku sprostými obrázky, potom jim někdo nastříkal na dveře nápis "Táhněte, úchylové!", ke kterému později někdo přidal "Shnijte v pekle!" a nakonec jí vyhodili i z práce. Důvod? Ten byl více než jasný...
Rain ani Adrien se už od té doby neukázali ve škole a nic jiného než rychlý úprk nepřicházelo v úvahu. Vždyť už pomalu nemohli ani vystrčit nos na ulici, Adriena dokonce ve vší vážnosti prohnala skupinka kluků, když se vracel z nákupu. Proto matka nakonec pod tlakem okolností zavelela k ústupu a k Robovi se tak stěhovali všichni. Jeho byt byl naštěstí velký, protože u něj kluci často trávili prázdniny a víkendy, potřeboval pouze trochu přestavit, ale nakonec se vše podařilo. Z obýváku vznikla ložnice, bývalou ložnici zabral Rain a dětský pokoj zůstal Adrienovi. Společenskou místností se tak stala kuchyně, spojená s jídelnou.
"Tak, kluci, jděte si vybalit." Popostrčila matka své syny, kteří celou cestu autem zarytě mlčeli a nenápadně popotahovali. Jak moc je poslední dny žralo svědomí, to se ani nedá popsat.
"A my jdeme taky, ne." Pokusil se táta o úsměv, ale matka na to neměla náladu. Mlčky popadla tašku a vydala se do ložnice. Rob se chápavě vydal za ní, aby jí pomohl.
"Tak, s čím ti můžu pomoct?" zeptal se.
"Prakticky s ničím, ale jestli chceš, tak vybal boty, prosím tě." Ukázala matka na objemnou černou sportovní tašku.
"Jasně." Přikývl táta a když spatřil, kolik těch bot je, tak začal lehce pochybovat, jestli se mu tohle všechno vůbec může do jeho minibotníku vejít.
Na chodbě se akorát potkal s Rainem, zjevně měli oba stejný nápad, respektive Rain a jeho matka.
"No, potěš koště, to jsem zvědavej, kam to narveme." Uklouzlo tátovi.
"Mě je to úplně jedno, řekni mi, kam to mám dát tak, aby to nepřekáželo." Odvětil Rain.
"Někam to hoď." Ukázal mu táta mimoděk, jak se u něj doma uklízí.
Rain se tedy chvíli rozhlížel a nakonec svoje boty umístil na zem vedle botníku a ty, které se tam nevešly, položil na botník.
"Omlouvám se, že je to takový hodně improvizovaný, přes víkend s tím určitě něco uděláme. To bude poprvé po téměř dvaceti letech, co se tu bude pořádně uklízet." Pokusil se Rob o vtip.
"Kecale, vždyť bys tu mohl pořádat výstavy." Zašklebil se Rain. I kdyby bydlel na smetišti, hlavně že je pryč, že mohl z toho všeho vypadnout. Momentálně na něj sice sedala taková lehčí tíseň, po domově se mu určitě bude ještě hodně stýskat, byl tam zvyklý a měl to tam rád, ale radši trocha toho nepohodlí než ustavičné stihomamy a schýzy. Však je to jen otázka zvyku. Ze začátku to bude zkrátka brát jako trochu delší prázdniny.
"Ty seš taky kecal." Vrátil mu to táta, "Kdybys potřeboval s něčím pomoct, tak klidně přijď."
"Ale no tak, tati, zapomínáš, že jsme tu pečený vařený. Vím moc dobře, jak to tady vypadá a co od toho očekávat." Řekl Rain. Sám se divil, jak je hovorný a dokonce se mu i dařilo se usmívat. Že by ta změna skutečně pomáhala?
"Vlastně ano, máš pravdu." Zasmál se táta, jak je zapomnětlivý, "Tohle mi vážně úplně vypadlo. Sám jsem pořád ještě tak trochu vedle. Ale jsem rád že jste tu."
Rain by svého otce možná podezíral z toho, že jen tak plácá do větru prázdné fráze, ale věděl, že není z těch, kteří to mají ve zvyku.
"Tati?" přidřepl si Rain vedle něho na zem.
"Hm?" zahučel Rob, polovinou těla v botníku. Rain počkal, až trochu povyleze ven.
"Hrozně jsi mě překvapil. Neber si to osobně, ale tohle je snad poprvý, co tě vážně beru jako dospělýho a ne jenom jako kamaráda. To jenom samozřejmě v uvozovkách."
"No ještě že tak." Zasmál se nejdřív Rob, ale pak zvážněl, "Já vím, jak to myslíš. A děkuju. Dělám, co můžu, snad to k něčemu bude."
"Jsi skvělej táta." Vrátil mu Rain úsměv a vydal se zpátky do pokoje. Rob se mohl roztéct štěstím. Před nedávnem mu to samé řekl Adrien...
Adrien se nezapojil do uklízení jako zbytek. Když ho Rob přišel po necelých třech hodinách práce zkontrolovat, co dělá, našel ho, jak leží na posteli, nohy podložené několika knížkami, ruce složené pod hlavou a zírá z okna na slunce. Po zemi se různě povalovalo oblečení, na stole trůnila jedna jediná osamocená bota, vedle postele byla z papírů, pouzder s tužkami, barvami a vším možným, a ještě z dalších pro Adriena nezbytných věcí vyskládaná skoro zeď. A do toho všeho tlumeně hrálo rádio.
Rob nepochyboval, že aranžováním všech těch věcí strávil celou tu dobu, kterou měl vyhrazenou na úklid.
"Moc hezkej bordel." Okomentoval to.
"Můj bordel." Podíval se po něm nevinně Adrien.
"Kde máš všechny ty tvoje výtvory?" zeptal se ze setrvačnosti táta.
"Na bezpečném místě." Odvětil Adrien, "Chtěl jsi mi něco?"
"Ne, jen se podívat, jak ses zařídil." Trhl táta rameny.
"Jak vidíš, tak po svém." Zašklebil se Adrien.
"No, to teda vidím." Pokýval táta hlavou, "Nemáš hlad? Jestli jo, tak večeře bude tak za půl hodiny, máma šla akorát vařit."
"Dobře." Přikývl Adrien, jako že rozumí. Táta ho tedy zase nechal samotného. Adrien dál ležel a zíral kamsi z okna. Zkrátka jen tak ležel a poslouchal písničky.

Večer bez lásky
Ráno bez urážek
Postižení lidé
Lidé invalidé

Cizí neber
Svoje nedávej
Mlč a umři
Miluj a umírej

Snad mu tímhle začíná nový život. Snad už se k němu nikdy nevrátí ty hnusné a trýznivé myšlenky, kterého ho pronásledovaly i ve spánku. Snad bude moci za svým dosavadním životem udělat tlustou čáru. Snad už se ta noční můra nikdy nevrátí...
Sny měly tu nepříjemnou vlastnost do sebe všechno promítat, a čím horší, tím lepší. Od té prokleté noci to ve svých snech už dělal se všemi členy své rodiny. Skutečně se všemi. Ráno se jim pak nikdy nemohl ani podívat do očí. Pokaždé to trvalo nejméně tři dny, než své zvrhlé sny rozchodil.
Vyjma toho jediného obrazu, který nakreslil v záchvatu zoufalého vzteku, už dlouho nic nenakreslil. Myšlenka, že měli lidé vždycky pravdu, že je skutečně zvrhlý a perverzní, ho děsila. Doopravdy děsila.
Ať už je tohle všechno pryč. Ať je to za ním. Ať konečně přijde ten šťastný okamžik, kdy bude moct vydechnout a říct si: "Je mi prostě fajn."
Strašně moc si to přál.
Vstal, vypnul právě hrající oddychové písničky a pustil tam něco svižnějšího. Byl zvyklý, že u táty si může rádio pouštět libovolně nahlas, s menším zpožděním mu došlo, že teď je tam s nimi i máma a že by mohla mít protesty, ale mávl nad tím rukou. Dokud ty protesty mít nebude, tak co.
Kouknul na hodinky. Ještě mu zbývá 20 minut do avizované večeře. Zahrabal v hromadě věcí u postele, vytáhl cedulku s nápisem "nerušit, tady se pracuje" a pověsil jí na kliku. Pak se znovu trochu prohrabal svými věcmi a rovněž to, co hledal, našel poměrně rychle – svojí tašku s líčidly. Jeho okolí by se mu kvůli tomuhle sice smálo, pro něj jako pro fotografa však tohle byli nezbytné pomůcky. Až na to, že obvykle je plácal na ty, které fotil, ne sám na sebe. Jenže teď žádný model po ruce nebyl. A ani ho nechtěl.
Nejdřív si obličej zaplácal světlými barvami tak, až vypadal jako právě z hrobu vstalá mrtvola. Potom vzal modré a fialové stíny a vytvořil si jimi tak dokonale promodralé rty, že ten mrtvolný look jenom podtrhl. Kolem očí si udělal z černých, šedých a fialových stínů kruhy o velikosti monoklů a nakonec vzal černé tekuté linky. Jimi si pak pomaloval pravou tvář nejrůznějšími motivy, které vypadaly jako tetování. Levou tvář nechal bezbarvou, pouze pod levé oko si udělal malou, patetickou slzu. A teď už jen nafotit ty správné fotky v těch správných pózách. To bylo vždycky to největší dobrodružství, nafotit všechny ty fotografie tak, aby nevypadaly strojeně. Někdy to byl záměr, aby fotky vypadaly nuceně a vykonstruovaně, ale teď to nebyl ten případ.
Po deseti minutách pořizování snímků si lehl na zem na břicho, do ruky si vzal kapesní zrcátko a zíral na sebe. Bílá, promodralá mrtvola, co si kdysi v deliriu nechala zprznit obličej.
Jsi tak směšný. Tak směšný...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře