Jedna Noc, Tisíce Výčitek, 10. část

26. prosinec 2010 | 22.45 |

"To je paráda, tak už jsme udali i druhého syna. To se musí zapít." Pousmál se Rob a ze skříňky vedle kuchyňské linky vylovil láhev vodky se švestkovou příchutí.
"Já ti dám udali!" ohnal se po něm Adrien, který měl výjimečně skvělou náladu. Právě mu totiž přišlo oznámení, že v přijímačkách uspěl a může tak nastoupit do prvního ročníku grafické střední školy. Bylo to skvělé, protože Rain už dva týdny chodil do normální školy a Adrien se začínal doma cítit lehce bezprizorní. Naštěstí oba zvládli rozdílovky na výbornou, takže jim nic nebránilo v přechodu na jinou, místní školu.

Táta poctivě nalil každému velkého panáka a přípitek shrnul do slov: "Tak hodně štěstí na nové škole."
"Moment." Zastavil je ještě Adrien a začal se přehrabovat v batohu, "Klidně pijte, nečekejte na mě." Povzbudil je, když viděl, že na něj koukají a čekají na něj. A v okamžiku, kdy se tedy vrátili zpátky k přípitku, vytáhl rychle foťák a zvěčnil je.
"To jsem si mohl myslet!" prskl Rain.
"Klídek." Hodil po něm nevzrušeně Adrien.
"Co z toho chceš vytvářet?" ptal se táta.
"Udělá z toho alkoholový doupě, co asi." Řekl rychle Rain.
"Možná." Pokrčil Adrien rameny a roztomile se usmál, "Akorát ty tam nebudeš, protože už se budeš válet spitej u záchodový mísy."
"Nechte toho, jste jak malí." Napomenula je káravě matka.
"Ale musíš uznat, mami, že teď budu potřebovat skutečně spoustu námětů. A třeba to budu někdy mít i za domácí úkol." Zazubil se na ní Adrien.
"To aby sis našel podnájem." Přisadil si Rain.
"Raine, máma něco řekla." Okřikl ho táta.
"Já jí slyšel. Ale slyšel jsi přece i jeho." Ohradil se Rain.
Adrien si jenom hluboce povzdechl a uklidil foťák zpátky do pouzdra. Od té doby, co začal Rain chodit do té nové školy, choval se takhle nesnesitelně skoro pořád.
"Jasně, ale přesto mi nevadí tolik jako ty, respektive ty tvoje kecy, abys mě vzápětí nenařkl z toho, že mu nadržuju." Řekl táta ostře. Všiml si toho samého jako Adrien, ale na rozdíl od něj to nesnášel s tichou odevzdaností, nehodlal Rainovi tyhle výpady tolerovat, zejména když byly zjevně neoprávněné.
"Já bych tě z toho nenařkl, já to vím." Utřel ho Rain.
"Já taky vím jednu věc, když tu nejsi, je tu božskej klid, nechceš zase vypadnout ven a vrátit se o hodinu později než jsi slíbil?" vrátil mu to bez okolků Rob. Vždycky jednal s druhými tak, jak jednali oni s ním, a výjimku nedělal ani v případě svých synů.
"Fajn, tak já klidně půjdu!" rozhodil Rain bojovně rukama.
"Ne, jdu já. Ahoj." Ozval se Adrien. Už měl na sobě bundu i boty, došel se převléknout aniž by si toho někdo z nich všiml. Za chvíli už bylo slyšet jenom klapnutí dveří.
"Víte co, já to taky nemusím slyšet, vyříkejte si to spolu jak chcete." Rozhodla se i matka opustit jídelnu, protože měla nervy na pochodu i tak, ještě poslouchat jejich hádky.
"Tak co, Raine, spokojenost?" zeptal se Rob s dost velkým despektem v hlase.
"Proč ze mě zase děláš toho špatnýho?" změnil Rain najednou tón hlasu z bojovného na ponížený.
"Protože se tak chováš, jednoduchá odpověď."
"Aha, takže tohle má být pokus o výchovu?" vrátil se zase Rain ke staré taktice, když viděl, že tohle nezabere.
"Ne, jen se ti snažím říct, že se chováš poslední dobou jako idiot. Všichni máme nervy v kýblu a věř mi, že poslouchat do toho ty tvoje jedovatý řeči není nic moc. A navíc nevím, kde se v tobě bere ta drzost se mnou takhle mluvit."
"Kde by se brala, vždyť jsi nás to sám naučil!" rozhodl se Rain zaútočit na místo, o kterém věděl, že je Robova slabina, "Sklízíš plody svojí výchovy, tak si to užívej, tati!"
A aby mu nedal příležitost se bránit, otočil se na podpatku a vyrázoval z kuchyně.
-.-.-
Místnost to byla skutečně hnusná. Záclony byly zežloutlé a vzorek byl na několika místech porušený dírami a zažranými fleky. Slunce nemělo skoro šanci se do toho pokoje hrůzy dostat. Z hnusného starého prošlapaného koberce se linul neuvěřitelný zápach. Jediný nábytek bylo staré prosezené křeslo s ošoupaným vzorem a dřevěný stolek, na kterém postávalo několik lahví od piva a poloprázdná láhev absintu.
Ležel na matraci, která svou opotřebovaností ladila se zbytkem vybavení bytu, a tělo měl těžké. Směšně těžké, protože on sám se momentálně vznášel někde u stropu, který se vlnil a po těch vlnách běželi krásné, duhové, pastelové barvy. Tělo nechal ležet tam dole a sám si bezstarostně plul vzduchem.
Najednou uviděl, jak si k jeho tělu tam dole někdo lehá. Dokonce si vlezl i k němu pod deku. Přemýšlel, co asi dělá. Ten člověk, co on tu dělá nevěděl, protože měl pocit, že umřel.
Dotýkal se ho ale na takových místech, že i jeho mrtvé tělo to ucítilo. Že by přeci jen ještě nebyl mrtvý?
Z té výše ho něco začalo silou přitahovat zpátky k jeho tělu. Bránil se, protože nechtěl. Chtěl zůstat tak lehký a tak volný, tak bezstarostný, ale tělo ho k sobě volalo a přitahovalo ho čím dál víc. Dokonce už i slyšel a vnímal, že mu ten druhý něco říká, ale nevnímal co.
A najednou bum, byl zpátky ve svém těle, a tentokrát to bylo naopak. Duši měl otupělou a mrtvou, ale tělo cítil až moc. To byla jeho jediná naděje. Tělo bolest zapomene, ale duše ne. Vabank. Ano nebo ne? Rozhodne se...
Rob se s trhnutím probudil. Dýchal jako kdyby právě uběhl maratón a na tvářích se mu pot mísil se slzami. Posadil se na posteli, tak zvláštně zbrkle, jako kdyby byl v nebezpečné situaci a nevěděl, co dělat. Ohlédl se přes své rameno. Díkybohu spala. Ona sice věděla, ale nechtěl jí do toho tahat.
Zvedl se, potichu přešel temnou místnost a ještě tišeji otevřel a zavřel dveře. V kuchyni si natočil sklenici studené vody, napil se a pod kohoutkem si opláchl obličej. Už ho to zase doběhlo. A přitom už to bylo více než deset let, co se toho zbavil.
Rukama se opřel o kuchyňskou linku a snažil se držet slzy. Nestávalo se mu to často, vlastně ani brečet neuměl, protože ho nerozbrečelo skutečně nic, ale tentokrát to bylo moc věcí najednou.
Jak se praví v jednom filmu, není nic, co by přidání trochu viny nezhoršilo, a nic, co by přidání trochu viny nezlepšilo. On necítil vinu, ale výčitky měl hrozné. Jak to jenom říct? Pro každého rodiče, který své děti miluje, je každá jejich bolest bolestí dvojnásobnou. A on měl zkrátka pocit, že to na ně přivolal. Rain se bohužel trefil přímo do černého, ale nebyl to jenom terč staré bolesti. Byl to terč jeho skutečných myšlenek.
Jak dlouho bude ještě muset platit za svoje chyby a svůj zpackaný život?
Vyloženě filozofická otázka, ale odpověď mu byla vesměs ukradená. On už něco vydrží, a tohle bude zase dobré, ale ať se to proboha nepřenáší na jeho děti...
-.-.-
Těžko říct, jestli to bylo skutečně změnou prostředí, ale zdálo se, že se jim skutečně daří dostat z těch problémů, před kterými utíkali. Začínali mít problémy jako každá normální rodina – jedno dítě bylo podezřele tiché a nekomunikativní a druhé se zase chovalo jako klasický puberťák. Rodiče se spolu chvíli hádali, chvíli se ignorovali, chvíli spolu bezvadně vycházeli. Rob konkrétně docela trpěl, protože polovinu svého života byl zvyklý žít sám, dělat si co chce jak mezi lidmi, tak ve svém bytě, a najednou o tu svobodu přišel. A zrovna ve chvíli, kdy se z půlročního pracovního pobytu v Mexiku vrátila jeho sympatická kolegyně, která s ním před svým odletem koketovala ostošest. Pracoval v jedné ekonomické firmě a rozhodně nebyl příznivcem sexu na kopírce, proto když ho nějaká žena zaujala, využíval radši bezpečí domova. Nebo když prostě přišel jeden z nepřeberného množství jeho známých, přinesl sebou několik lahví alkoholu a pod každým ramenem jednu kamarádku. Nebo když byl prostě jen unavený a chtěl být sám, nikým nerušen. S tím vším byl teď konec, měl pocit, že mu v jednom kuse někdo skáče po hlavě. To se pak nemůže divit, že se mu zdají takové hrůzy.
Bylo to jednoho deštivého dne, kdy Adrien přišel ze školy otrávený, protože ho donutili kreslit zátiší, které upřímně nenáviděl a doufal, že se mu na téhle škole vyhne, když už to není jen nějaká obyčejná výtvarka, takže se to samozřejmě neobešlo bez protestů a profesor mu řekl pár slov, která se rozhodně hezky neposlouchala, a kdy oproti tomu jeho máma měla náladu extrémně dobrou, protože jí přijali na místo účetní v jednom kosmetickém salonu.
"Ahoj, Andy!" uvítal táta Adriena širokým úsměvem. Zrovna seděli u jídelního stolu a oslavovali to přijetí, "Co se tváříš jako když nadloube volovi?"
"Ale, den blbec." Trhl Adrien rameny, "A co vy, proč jste tak nechutně veselí?"
"Představ si, dostala jsem tu práci." Oznámila mu matka nadšeně, jako kdyby tomu sama nemohla ještě pořádně uvěřit, "Tak táta koupil nějaký zákusky a chlebíčky a teď tu oslavujeme, pojď si vzít taky."
Adrien byl sice naštvaný, ale to jeho mlsnost nijak nepotlačovalo, sliny se mu začali sbíhat už při prvním pohledu na jeho milované koňakové špičky. Snědl hned dvě a pak si vzal chlebíček, aby si k němu mohl nalít trochu červeného vína.
"Nesněz to všechno, nech taky trochu Rainovi." Smál se jeho apetitu táta.
"Prosim tebe, ten sladký nejí, zničil by si linii." Dovolil si Adrien vtípek na adresu svého bratra.
"Zato tebe nějaká linie netrápí." Poplácala ho máma po břiše.
"Chceš tím snad říct, že jsem tlustej?" opáčil Adrien.
"No jasně, máš nejmíň sto kilo nadváhu." Smála se máma.
"Náhodou, vy jste si toho nevšimli, ale já poctivě cvičím." Řekl Adrien a vzal si další chlebíček.
"Vážně?" zeptal se táta napůl se zájmem, napůl pochybovačně.
"No jasně, už asi před týdnem jsem se tu byl zapsat do jedný posilky..." odpověděl Adrien.
"Do tý co je naproti tiskárně?" zeptal se Rob. Adrien němě přikývl.
"A nezapsal ses náhodou na pátek?" ptal se dál.
"Nezapsal, protože moc dobře vím, že tam chodíš taky, nemusím tě tam potkávat." Poznal Adrien, o co přesně tátovi jde, a šibalsky se pousmál.
"Mohl bych tě tam vždycky hodit autem i tě odvízt zpátky, ale když nechceš..." pokrčil táta rameny a úsměv mu vrátil.
"Hele, Rain už asi jde." Zaregistrovala matka rachocení klíče v zámku.
Rain skutečně šel. A vedl si sebou návštěvu.
"Ahoj rodino!" pozdravil podezřele přátelsky, "Tohle je Ashlyn."
"Dobrý večer." Pozdravila i dívka s modrýma očima a hnědými vlasy, s pevnou a sexy postavou. Už od pohledu byla nejen sympatická, ale i moc hezká.
"Dobrý večer." Odpověděli rodiče, zatímco Adrien se zamyšleně mračil.
"Vy jste spolužáci?" zajímalo matku.
"Dá se to tak říct, je ze stejného ročníku, ale z jiný třídy." Přikývl Rain.
"A jdete se učit matematiku?" zeptal se pobaveně táta.
"Fyziku, a náhodou mi doopravdy nejde, je to výmluva jenom napůl!" bránila se s úsměvem Ashlyn, kterou Rain ještě před příchodem důkladně varoval, aby si nevymýšlela, že se to stejně hned provalí.
"To rád slyším, upřímnost je dobrá vlastnost." Smál se táta.
"No, nebudeme vás zdržovat, vemte si tohle, ať máte něco k jídlu." Vzala matka tác se zbytkem chlebíčků a cukroví a podala ho Rainovi. Adrien se zatvářil vyloženě ublíženě, protože chtěl ještě ukořistit tu poslední špičku, kterou tam předtím tak hloupě nechal, ale nestihl to.
"Nebuď hamoun, brácha, byl bys tlustej. Určitě už jsi měl víc než dost." Řekl Rain, který si jeho pohybu všiml.
"Zalkni se tím." Doporučil mu se zákeřným a falešným úsměvem na líci Adrien.
"Tak ty jsi Adrien? Teda, čekala jsem, že si budete podobnější, když Rain říkal, že jste dvojčata." Zaujalo Ashlyn něco docela jiného.
"To by moje originalita a individualita nepřežila, kdybych měl být někomu podobný." Zazubil se Adrien.
"Náhodou, já myslím, že podoba na tátu tam určitě je." Usmála se na něj škádlivě máma.
"Je to možné, protože Rain je podobný na vás." Přikývla Ashlyn, "Tak já to porovnám jindy."
"A smím vědět proč ne hned?" zeptal se Rob skoro až dotčeně.
"No..." začala Ashlyn, ale pak se zarazila a chvilku vážila slova, "Počkat, kdo jste?"
Všichni bez výjimky se začali dusit smíchy.
"Neboj, kdybych měl ještě další sourozence, informoval bych tě o tom, tohle je můj táta." Opřel se jí Rain o rameno a pobaveně se usmíval.
"Cože?? Ježiš, já se hrozně omlouvám..." začala se omlouvat Ashlyn, čímž vyvolala další výbuch smíchu.
"Omluva se přijímá." Přikývl Rob.
"Pojď už..." pobídl Rain svojí přítelkyni, v koutcích mu jenom cukalo.
"No, a pak si tu nemám připadat stará..." povzdechla si máma a sedla si zpátky na své místo.
"Ale jdi, ty bys klidně všechny ty mladý holky strčila do kapsy." Pohladil jí táta po zádech.
"Sorry tati, ale tuhle nestrčila." Dovolil si Adrien nesouhlasit.
"Hele, nebuď drzej." Pohrozila mu máma, "Tak to jsou mi teda novinky tohle."
"Už známe důvod těch jeho pozdních příchodů." Přikývl táta, "Tak mi pošleme kluka do školy, aby studoval, a on tam místo toho balí spolužačky."
"Je zkrátka celej po tobě." Dobírala si ho máma.
"Teda, ty máš o mě ale mínění."
"No..." vložil se do jejich rozhovoru Adrien, "Když jste mi žrádlo nechali odnést... Tak já půjdu."
Neodolal a když šel k sobě do pokoje, připlížil se po špičkách k Rainově pokoji a přitiskl ucho ke dveřím. Připadal si jako hnusný šmírák, ale nechtělo se mu věřit tomu, že má Rain přítelkyni. To je prostě... Nemyslitelné.
Slyšel jenom tichý smích a pak dlouhé ticho.
Nemůže mít přece holku!
Adrien jenom při představě, že by měl někoho líbat, šílel. A bylo zcela jasné, co za tím stojí. To je přece nesmysl, aby se z toho Rain tak rychle dostal! Vždyť on se dodnes cítí tak šíleně mizerně, že by nejradši ze samého zoufalství skučel a brečel, a líbání, mazlení nebo sex pro něj bylo něco naprosto nechutného. Co dělá špatně?
Radši zalezl do svého pokoje a pustil se do kreslení. Rozhodl se, že nakreslí jakousi druhou variantu Ashlyn, a nakreslil jí jako přísnou a krutou, ale přitom šíleně krásnou, dominu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře