Kingdom of Libria, 33. díl

1. únor 2011 | 22.23 |

"Císař s tebou chce mluvit." vyřídil konečně to, kvůli čemu přišel původně.
John už měl na jazyku "já s ním ne", ale na poslední chvíli se ovládl.
"Za chvíli jsem tam."
Zoicite pochopil, že je nejvyšší čas, aby konečně odešel, takže se bez dalších řečí ztratil.
John nikam nespěchal. Pomalu přistoupil k jedné ze skříní a otevřel jí. Muselo se nechat, že se mu skutečně dostávalo velkého komfortu. Evidentně na něj byli připravení. I když místo, kde se momentálně nacházeli, bylo pouze přechodné, a podle toho i vypadalo, měl zde připravený plně zařízený pokoj. Včetně oblečení. Teď už se může uniformy zbavit, teď už není jenom řadový voják světla. To, co našel, ho sice lehce zklamalo, ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Musí si co nejdříve říct o svoje vlastní věci. Nepochyboval, že stejně jako v táboře světlých, i tady budou jejich bývalé věci někde schovávat. Teda, jeho věci určitě.

Jako kdyby ho začala vést cizí ruka, poté, co se převlékl, si začal i upravovat vlasy. Pozoroval se v zrcadle a viděl, jak se začíná zase podobat sám sobě. Byla to dost zvláštní myšlenka. A přitom vlastně ani nechtěl... Krátce potřepal hlavou, protože se cítil trochu jako rozdvojená osobnost. Což byla blbost, protože toho se naopak právě zbavil. Tenhle problém byl asi spíše v tom, že se odmítal vzdát své lidské osobnosti, ale jisté její části už přitom neexistovaly.
"Omlouvám se, že jdu pozdě." řekl místo pozdravu.
"V pořádku. Koukám, že už se zabydluješ." přivítal ho císař, jako kdyby byli staří známí.
"Chtěl jste se mnou mluvit?" rozhodl se John jít rovnou k věci.
"Mám na tebe pár otázek." pokynul mu císař rukou, aby se posadil. U okna stála dvě křesla, evidentně i tenhle rozhovor byl dobře připravený. John se bez řečí posadil, císař naproti němu.
"Které to jsou?" pokoušel se John udržet přímý směr hovoru. Císař jeho přímočarost nekomentoval, naopak vypadal, že ji docela oceňuje.
"Kam jste mířili?"
"Do hlavního města. Není kam jinam mířit." ušklíbl se John, takhle hloupě položená otázka mu nedala.
"Ne, nemluvím teď o cíli. Mluvím o trase." opravil ho císař, "Nehodlám čekat, až projdou až do hlavního města, naverbují armádu a zburcují lid. Chci vědět nejbližší místo, kde na ně lze zaútočit."
"Dar... Teda princ nám o svých plánech neříkal nic, dokud jsme nedošli do dalšího města. Zřejmě pro to měl svoje důvody." trhl John rameny.
"V lidském světě se jmenuje Darren, že?" usmál se pobaveně císař jeho uřeknutí. John beze slov přikývl.
"Jak je to mezi vámi? Omlouvám se, pokud ti tahle otázka přijde moc troufalá, ale jistě chápeš, že je zásadní."
"Chápu. Ale upřímně řečeno, odpovídat se mi nechce ani v nejmenším." vykrucoval se John, "Ale odpovím podle pravdy.

Miluju ho. Na tom se nic nemění."
"Ale musíme ho zabít, co nejdřív to bude možné, uvědomuješ si to?" propálil ho císař ostrým pohledem, "Tma a světlo se nedají míchat. Možná ve schopnostech, aby sis to nebral osobně... Ale ne ve vztahu."
"Vím. Moje rodina mi v tomhle dala pořádnou lekci." odvětil John, "A stejně dobře vím, že on nebude váhat, aby mě zabil. Ale jak říkám, na tom, co k němu cítím, to nemění nic."
"Byl bych velmi nerad, kdyby ses tím nechal ovlivnit. Jedna zkušenost s tímhle problémem bohatě stačila." nebylo těžké poznat, že císař naráží na Kashův případ.
"Nikterak mě to ovlivňovat nebude." řekl přesvědčivě John. Samotného ho vyděsilo, že to v tu chvíli myslel naprosto upřímně.
"To rád slyším." pochválil ho císař, "Myslím, že jsi dostatečně inteligentní na to, abys pochopil, proč jsi pro mě tolik cenný."
"Snesete vedle sebe konkurenci?" rýpl si John.
"Hodláš snad být konkurencí?" obrátil otázku císař.
"Ne. Vím, že na to nejsem pořád dost silný." John se až sám sobě divil, jak kamennou tvář dokáže udržet.
"Přesně tak. Ale i přesto máš velmi slušný potenciál. Mladý, talentovaný, ambiciózní... Spolupráce nám oběma myslím mnoho přinese. Mluvil o tom už tvůj otec, vždy si přál, abys to dotáhl co nejdál."
John zaryl nehty do opěradla. Byl to reflex. Svého otce nenáviděl. Ať už toho lidského, nebo toho původního. Ten druhý mu zamotal život. Nebýt jeho zásahu, stal by se už dávno Světlým. To on ho ale donutil balancovat neustále na pokraji tmy a světla. Nutno přiznat, že použil skutečně důmyslný způsob...
Nechápal, co se stalo, kde je a co tu dělá. Jakmile otevřel oči, palčivě ho zabolely. Ze všech stran na něj mířilo světlo, ostré, bílé světlo.
Vyděšeně si jednou rukou stínil obličej, aby alespoň trochu něco viděl, a druhou šátral po zemi, ve snaze najít cokoliv. Od věci po roh místnosti. Naposledy si pamatoval, že ho nějaké cizí ruce popadly, když se vracel domů, a někam odvlekly. Ale kam? Hledají ho už? To byla trochu hloupá otázka, jeho matka byla velmi váženou ženou z vyšší společnosti, určitě už po něm zevrubně pátrají. Musí ho brzy najít.
"Konečně ses probral. Omlouvám se za to nepohodlí, ale brzy zjistíš, že je pro tebe jenom užitečné." promluvil na něj konečně cizí mužský hlas.
"Co se děje? Proč tu jsem? A kdo jste?" začal ze sebe automaticky sypat otázky.
"Jsi tu proto, že nemíním dovolit tvojí matce, aby tě zcela zaprodala světlu. Jsi jedinečná bytost, máš velkou sílu i přesto, že jsi syn Světlé a Temného, snoubí se v tobě moc obou těchto sil. Nedovolím, aby tma v tobě byla utiskována jenom proto, že žiješ mezi Světlými."
Podle těchto slov okamžitě poznal, kdo na něj mluví: "Tati?!"
"Vida, jsi i chytrý." dostalo se mu pochvaly, "Takže si promluvíme i o tom, jaký je smysl tvého pobytu tady."
"Tos mi právě řekl. Chci pryč!" bránil se aspoň slovně, když už nemohl jinak.
"Copak, není ti tohle prostředí příjemné?" dobíral si ho hlas jeho otce. Hlas, protože přes světlo stále neviděl do jeho tváře.
"A co tohle?"
Světlo se z mléčně bílého změnilo na zlatavé. Jako když vás pálí slunce. Nebylo to nikterak lepší.
Na jeho otázky nikdo neodpovídal.
A najednou světlo zhaslo. Ztratilo se a místo něj místnost ovládla tma. Studená a příjemná.
"Teď už se cítíš líp, že?" uslyšel konečně znovu hlas svého otce, "To proto, že i tma je tvojí přirozeností. Máš jí v sobě, ale odmala tě učili jí potlačovat. Ale není to jen symbolika dne a noci nebo jak tomu chceš říkat. Otevři svoje nitro a uvidíš."
Z nějakého zvláštního důvodu na něj ta slova zapůsobila. Udělal to...
"Výborně. A teď ti ukážu, synku, proč to, co jsem udělal, bude jenom pro tvoje dobro..."
V té místnosti, do které ho zavřeli, ho našli o několik dní později. Otec ho odvlekl až do své země, záchranná akce se zdržela právě kvůli tomu, že bylo těžké s Temnými dohodnout jeho vydání. Ten prostoj byl dost dlouhý na to, aby jeho otec dosáhl toho, čeho chtěl. Ta změna byla tak veliká, že se projevila dokonce i na jeho vzhledu. Bylo to zvláštní, ale ano, skutečně bylo možné Temné a Světlé v některých případech rozeznat už pouhým okem. On od toho okamžiku vypadal jako učebnicový příklad Temného.
Nenáviděl ho. Za to, jak mu obrátil život vzhůru nohama. Nepřineslo mu to nic jiného než trápení a komplikace. Ale právě ta nenávist byl ten nejlepší výsledek, který si otec mohl přát. Schopnost nenávidět byla samozřejmě vlastní i Světlím – i když John silně podezříval Darrena, že v jeho případě už světlo dosáhlo takového stupně, že nenávist je mu emoce naprosto cizí – ale nikdy nebyla tak silná jako u Temných.
"Už je to dlouho, co tvůj otec zemřel. Ale zemřel jako vážený muž. Vaše rodina má skvělou pověst, a ty máš všechny předpoklady pro to, aby tě lidé milovali."
Moc dobře poznal, že je tohle jednou z věcí, které ho mají zlákat. Možná by to i fungovalo, ale nemohl vystát ty řeči o svém otci.
"To je možné." řekl nakonec, když sebral dost sil na to, aby nebyl sprostý, "Ale já měl z jeho smrti radost."
"To není nic špatného." odvětil císař s lehkým úsměvem, "Ostatně, tady ti nikdo nebude přikazovat, abys své emoce a city skrýval. Jen je občas třeba ovládat je. Ale to ti jistě neříkám nic nového."
"To tedy ne." ušklíbl se John.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře