Together, Forever 6/6

23. září 2012 | 21.51 |

"Víte, že by mě v životě nenapadlo, jakej požitek může být dívat se na televizi?" pronesl blaženě Christian a přepínal nejrůznější kanály na obrazovce. Bylo jedenáct večer, na hotel se vrátili přesně před hodinou. Za tři dny měl přijít jejich první velký koncert, začínalo jejich první turné, takže vrcholily všechny promo akce, protože poslední den před koncertem bude odpočinkový.

"Hele, to vypadalo zajímavě, dej to tam!" zarazil ho najednou Fernando.

"No jo, co jinýho jsem čekal, že tam bude..." pronesl jedovatě Jenson, když zjistil, že středem Fernandova zájmu se nestalo nic jiného než erotická talkshow, tedy přesněji řečeno, dekolt moderátorky.

**

"Ztichni, kdybys byl ženská, tak řeknu, že máš permanentně krámy." Odbyl ho ležérně Fernando. Nick se tlumeně zasmál do rukávu.

"Ohromně vtipný." Odvětil Jenson, ale po očku už rovněž švidral na obrazovku.

"Ať se svleče ta moderátorka, tahle vypadá jak násada od koštěte." Dal Fernando najevo svou nespokojenost s vnady striptérky.

"Jo, slečna moderátorka je kus." Souhlasil s ním Christian.

"Někdo to zachránit musí." Poznamenal Nick.

"Kámoš si jednou objednal na narozeniny striptérku. Hoši, to byl zážitek... Přesně jako v tom vtipu, jak nikdo netleskal, protože všichni chlapi měli volnou jen jednu ruku." Zavzpomínal si Fernando na svou pubertu.

"Říkáš že live ještě lepší, jo?" pousmál se Nick.

"O sto procent." Přikývl Fernando.

"Matt, bratránek, si dal k osmnáctinám jako dárek výlet do bordelu. Taky o tom pak mlel ještě tejden." Přisadil si Jenson.

"No vida, já jsem si dal k osmnáctinám konkurz." Pokýval Christian s úšklebkem hlavou.

"Mikko, nečti si a zapoj se taky do diskuze." Pokusil se Nick začít komunikaci s pátým členem.

"Mě se o tomhle diskutovat nechce." Odvětil krátce Mikko.

"No tak, bráchu máš pravidelně v bulváru, tak se pochlub taky, určitě nebudeš o moc lepší, když jste dvojčata." Řekl provokativně Fernando.

Mikko si před odpovědí odkašlal. Měl úplně ztuhlý krk, buď na něj lezla hodně ošklivá chřipka nebo to měl od alergie, ale kde by se tady proboha vzalo peří? Vždyť měli v požadavcích pokaždé napsáno, že polštáře, peřiny a všechno ostatní mají být z umělých látek... Leda by na něco zapomněli nebo se na to vybodli úplně.

"Máš v tom trochu hokej. Nejsme zas tak identický, jak si myslíš." Řekl a jen tak z legrace hodil po Fernandovi polštář, co se povaloval vedle něj na gauči. Jenže se i na tu krátkou vzdálenost netrefil a hodil ho po Nickovi.

"Ježiš, promiň!" začal se omlouvat. Nick se pouze zašklebil a hodil ho po něm zpátky, Mikko letící polštář však stihl odrazit rukou. Nick se proto zvedl, došel zvednout ze země ten zpropadený polštář a začal pod ním Mikka dusit. Bral to jako srandu, ale Mikko ho praštil do zad takovou silou, že poznal, že asi něco nehraje.

"Idiote..." zasípal Mikko, než se začal dusit definitivně.

"Sakra, to tvoje astma!" uvědomil si Nick až pozdě, co provedl. Naštěstí si zároveň s tím vzpomněl i na to, jak Mikko říkal, že inhalátor vždycky nosí buď v kalhotách nebo v bundě, takže se bleskově vydal prošacovat jeho věci. Měl štěstí, našel ho rychle.

Mikko v duchu nadával jako rozvztekaný špaček. Nejdřív Fernando a jeho blbý kecy a teď ještě debilní hotelová služba a Nick. Aspoň že měl tolik inteligence a pro ten inhalátor mu došel.

"Nepřijde vám ten Mikko nějakej divnej?" sondoval později Fernando názory ostatních, když si byl jistý, že je Mikko ve vedlejší místnosti a že ho neuslyší.

"Je takovej nemluvnej," Trhl Jenson rameny, "Ale jestli je povahově takovej, tak s tím těžko něco uděláš."

"Já nevím, mě moc nesedí. Vždyť jsi ho viděl, jak na mě koukal, jenom proto, že sem dal najevo, že se mi líběj baby. No a co, tak to je snad moje věc, ne?" začal Fernando rozhazovat rukama.

"Tak zrovna tohle bych bejt tebou nehrotil." Poklepal mu Nick se smíchem na rameno.

"Sklapni," Odbyl ho Fernando, "Prostě kdyby byl Mikko ženská, tak by byl děsná frigida."

"Ty dneska jedeš, za chvíli tu budem ženský všichni." Ušklíbl se Jenson.

"Jojo, protože ste jedna banda samejch paniček!" zasmál se Fernando.

"No, to se ti musí určitě hrozně líbit." Usadil ho Nick. To už byla jedna z jeho možná dobrých, možná špatných vlastností, vždycky se musel někoho zastávat. I když se v některých bodech s Fernandovými názory ztotožňoval, na rozdíl od něj si však nechával zadní vrátka otevřená, kdyby je někdy v budoucnu přehodnotil. Zatím ještě neměl důvody dělat nějaké závěry. Možná proto, že Mikko ještě nikomu k nějakým závěrům nedal příležitost.

Mikko ležel sám na pokoji a zíral ven z okna na oblohu posetou hvězdami. Z rádia mu hrála písnička Dublin Sky od Darrena Hayese, kterou miloval z jednoduchého důvodu, na uklidnění byla úžasná. Protože pustit si teď Placebo, asi by se oddělal.

Trochu si vyčítal, že na ten konkurz šel, nuda se přece dá zahánět i jinak. Ale už tu je. A s tím se nedá nic dělat. Vždyť to přece neudělal tak úplně z nudy. Tak se do toho hezky zakousne a popere se s tím.

Kéž by to bylo to jediné, s čím se bude muset poprat.

"I've been down a lonely street tonight, and I don't know what's wrong with me..."
"I always thought we were gonna make it through, but I wanted to hear it first from you...How many nights am I gonna regret you? How many days till I forget you? Have I been wasting all these years, drowning in my tears?"

Pak to radši vypnul. V té samé chvíli vpadl do pokoje Jenson.

"Nazdar, nespíš?"

"Ne, kdepak." Zakroutil Mikko hlavou.

"Super. Tak co, už je ti líp?" sedl si k němu Jenson.

"Jo, už to celkem jde." Přikývl Mikko. Viděl, že si s ním Jenson chce povídat, ale... Co mu má proboha vykládat?

"Co posloucháš?" kývl Jenson hlavou k mobilu v Mikkově ruce. Mikko si teprve teď uvědomil, že má sluchátka stále v uších.

"Teď už nic." Pousmál se.

"Nech mě hádat, Placebo." Střelil Jenson od boku.

"Špatně, Darrena Hayese." Opravil ho tedy Mikko.

"Jo, ten taky docela ujde," Pokýval Jenson hlavou, "Máš docela dobrej vkus."

"Díky," Řekl Mikko a ležérně pokrčil jednu nohu, aby se mu lépe leželo, "Ty zase určitě posloucháš Robbieho Williamse."

"Docela ho můžu, jaks to proboha poznal?" rozesmál se Jenson.

"Tak mrkej na drát," Zajiskřilo se Mikkovi v očích, "Máš takovej ležérní styl. Chodíš rád upravenej, ale zase na druhou stranu to nemusí být nutně oblek od Armaniho. Taková ta sportovně společenská móda. Posloucháš pop, nebo pop-rock, jen sem tam si poslechneš něco z jinýho stylu. Umíš se ovládat, umíš zůstat klidný, když ostatní ztrácí hlavu. A tvoje přítelkyně se s tebou cítí v naprostém pohodlí."

"No fíha, Mikko, já čumím. Většinu těch věcí neposoudím, ale že jsi vůbec schopný si udělat takovejhle komplexní úsudek." Pokýval Jenson uznale hlavou.

"Já mám na lidi docela dobrej odhad." Pokrčil Mikko rameny.

"Jo? Tak mi řekni i něco o ostatních, já se rád něco dozvím." Naklonil se nad něj víc Jenson, protože se Mikko stále nechystal vstát. Ovšem Mikko ho zase hezky odstrčil zpátky a teprve pak odpověděl: "Nebudu pomlouvat."

"No jak myslíš," Vstal Jenson, otevřel dveře a zavolal na ostatní: "Hej, volové! Polezte, něco zajímavýho se dozvíte!"

"Jedinej vůl seš tu ty!" nadával Mikko.

"No co, chtěl jsi to sám." Odvětil Jenson s nevinným úsměvem sladkého andílka.

"Vůl seš tu tak akorát ty, co chceš?" zjevil se ve dveřích Fernando, následovaný Nickem a Christianem. Ani jeden z nich nechápal, proč se Mikko rozesmál, a to dokonce nahlas.

"Pojďte, otevíráme psychoporadnu." Zavřel za nimi Jenson dveře a pošoupl je směrem k posteli.

"Tak tu si strčte někam." Zavrčel Fernando, víceméně si sedl.

"Ale jdi, normálně, Mikko by si fakt mohl otevřít nějakou psychologickou poradnu, nebo aspoň věštírnu, právě mi tu do několika bodů shrnul mojí osobnost," Pochlubil se jim Jenson, "No a prohlásil, že vás bez vaší přítomnosti hodnotit nebude."

"Kecá, nic takovýho jsem neřekl." Bránil se Mikko.

"Ne, hele, to mě zajímá," Přistál vedle něj s žuchnutím Nick a s ještě nevinnějším výrazem než předtím Jenson se mu zadíval do očí, "Povídej."

"Když to nejde... Takhle na heslo." Vymlouval se Mikko. Bylo na něm vidět, že je nerad středem pozornosti.

"Tak my si budem chodit po jednom." Rýpnul si Fernando.

"Hele, ty drž hubu, ty máš dneska u mě už jeden černej puntík," Ukázal na něj Mikko, "No ale dobře, jestli chceš, tak ty podle mě nebudeš až tak moc jinej, než jak se prezentuješ. Kromě jedný věci. Když seš s lidma, který znáš, jsi podstatně milejší a ochotnější. To jen tak děláš ramena před lidma, který tak dobře neznáš. A samozřejmě taky na holky."

"A to je špatně?" ušklíbl se Fernando.

Mikko pokrčil rameny: "To já za tebe neposoudím. Je to jen můj blbej odhad."

"Blbej odhad? Snad jen názor, ne?" ozval se Nick, stále ležící vedle něj.

Mikko se po něm otočil. Nick zpozorněl. Byl hodně vnímavý a v Mikkových očích viděl něco... Nedokázal to zachytit, bylo to někde hodně, hodně vzadu, ale bylo to tam, a nebylo mu z toho dobře po těle.

"Ne, odhad. Na názory je brzo." Řekl Mikko.

"No tak, nějak ses zasek, teď jsem na řadě já." Začal se pozornosti dožadovat Christian.

"Ty..." pousmál se Mikko, "Ty jsi takovej docela zvláštní člověk, moc do tebe vidět není. To by nebyl ani odhad, ale střílení od boku."

"Jen povídej, já se rád zasměju." Povzbudil ho Christian.

"Tak... Na to, jak seš mladej, působíš docela dospěle. Ale klidně bych řekl, že dokážeš provést pěknou blbost, jen tak, protože ti to nedoklapne." Řekl tedy Mikko.

"No vidíš, ani to nebolelo." Usmál se Christian.

Mikko se s výdechem otočil na Nicka.

"A ty..."

"Mě to nemusíš říkat." Přerušil ho Nick.

Nejen Mikko se na něj kvůli tomu překvapeně podíval.

"No tak, snad sneseš trochu kritiky." Ušklíbl se Jenson.

"Tak o to bych se nebál," Vrátil mu to Nick, "Ale prostě mám pocit, že se bez toho vesele obejdu. A že mi to Mikko řekne, až bude doopravdy chtít."

Kluci koukali dost pochybovačně, bylo vidět, že na to mají svůj názor. Mikko mu věnoval jeden zcela soukromý úsměv. Nick mu nepatrným kývnutím hlavy naznačil, že nemá za co děkovat. Teď byl rád, že si žádné závěry nedělal. Bude chvíli trvat, než se Mikko oťuká, ale nepochyboval, že si s ním bude ještě skvěle rozumět. Ostatně by se ho asi dotklo kdyby ne, protože on byl zvyklý s lidmi vycházet.

Poslední dva přípravné dny byly věnovány dopilovávání choreografie. Jak už si kluci mysleli, že i když je jejich choreograf Steve tak trochu blázen, tak není nelida, teď o tom začali vážně pochybovat. Zjevně se rozhodl jim turné zkazit a sedřít z nich kůži. Pochval najednou bylo pomálu, ještě méně bylo spokojenosti, zato bylo požehnaně nejrůznějších připomínek a opakování jednotlivých choreografií až do umření. První den kluci ještě neprotestovali, ale druhý den už se jim tenhle přístup začal zajídat.

"Hele, jedeme už po šestnáctý choreografii, schválně jsem to počítal, o který jsi ještě nedávno tvrdil, že jsi s ní spokojený, můžu se zeptat proč nás tady najednou školíš jak bojovou jednotku?" nevydržel s nervy Jenson, když Steve opět s nesouhlasným výrazem ve tváři stopnul rádio.

"Protože už je mi jasný, kde asi bude chyba," Odvětil zcela nedotknutě Steve, "Mikko, prohoď se s Christianem."

Mikko a Christian se po sobě zmateně podívali, víceméně úkol splnili.

"Akorát, jestli můžu protestovat, tak máme oba ve čtyřech místech jiný kroky." Odhodlal se nakonec Christian říct, co je napadlo oba najednou, ale ani jednomu se nechtělo dělat ze sebe vola před Stevem.

"To je samozřejmě naprosto v pořádku. Zrovna ty Christiane protestovat nemusíš, budeš to mít jednodušší, máte tak zhruba tuchy, jaký ty kroky jsou?"

Což byla dost zbytečná otázka, protože samozřejmě neměli. Takže se celá choreografie musela sjet ještě několikrát...

"Paráda, takže, další bojový úkol. Pro dnešek můžete odejít, víceméně zítra ještě přijďte, vím, že jste měli mít odpočinkový den, já se na něj taky upřímně těším, ale aspoň na hodinku vás tu ještě potřebovat budu. Akorát – Nicku, Mikko, vy dva tu ještě zůstaňte."

Mikko byl zmatený už úplně. Nejdřív ho Steve prohodí, teď s ním chce hodit řeč – to mu snad bude nadávat, že on je ten, kdo to kazí? Ale proč by mu jinak dával schválně tu těžší choreografii? Protože jelikož Christian stál původně jako první zleva, tak dělal sekundanta Nickovi. A tomu sekundovat nebyla žádná sranda...

"Já jsem úplně mrtvej..." dolétla k nim Fernandova věta, než se ti šťastnější z nich odebrali pryč a zavřeli za sebou dveře.

"Takže... Nechcete si sednout? Bude to možná povídání na dýl." Navrhl jim Steve a sedl si přímo na zem, jelikož nebylo kam jinam si sednout. Nick a Mikko ho poslušně napodobili a Nick se na Mikka povzbudivě usmál. Částečně i pobaveně, protože ho rozesmálo, jak snadné je Mikka vyděsit. Vždyť se přece ještě vůbec nic nedělo a on už se tvářil, jako kdyby mu měl Steve urvat hlavu.

"Omlouvám se, že vás tu zdržuju přesčas, myslel jsem si, že to můžu nechat být, ale čím víc vás pozoruju, tím je mi jasnější, že to nepůjde... Za tu dobu, co vás vedu, jsem si stihl zhruba tak udělat obrázek o tom, jak dobří jste tanečníci. A došel jsem k závěru, že vy dva ostatní výrazně převyšujete..."

Nick se rozchechtal nahlas, protože pohled na Mikkův výraz byl v tu chvíli skutečně pohled pro bohy.

"No vážně Mikko," Smál se i Steve, "Tys nikdy netancoval?"

"Tak samozřejmě ano..." přikývl Mikko, "Ale že bych v tom nějak vynikal..."

"Zatím až tolik nevynikáš, protože se ještě potřebuješ vytancovat, ale já potenciál poznám, a věř mi, že ty ho máš. Kdybych tě nechal stát uprostřed, znemožnil bych tím ostatní, protože i když rozhodně dělají, co můžou, abych je zase nepomlouval, to rozhodně ne, tak vedle tebe vypadají jako kusy dřeva, ty choreografie by se takhle dřív nebo později rozsypaly, a tomu chci předejít..."

"Ty choreografie?" zděsil se Mikko toho množného čísla, "To jako že teď budu pokaždý stát na kraji??"

"Ne, pokaždé ne... Ale u téhle stoprocentně. A pak taky v Bye Bye Bye a v Get Down..."

"Nééé...!" zakvílel Mikko tak úpěnlivě, až to Nicka znovu rozesmálo.

"Hele, klídek, to dáš, nebuď srab." Poplácal ho po zádech.

"Tos mi to nemohl říct dřív?" podíval se Mikko vyčítavě na Steva.

"Tak víš co, ty zmatkaři?" podíval se na něj příkře Steve, "Šup na nohy a sjedete si to s Nickem společně. Připrav se na to, že postupně tě přesunu i v ostatních skladbách, ale až později, abych toho na tebe nenavalil moc."

"Já bych možná Mikka nejdřív nechal, ať to zatancuje sám, abych si ho mohl prohlédnout a věděl, jak se mu pak přizpůsobit." Navrhl Nick. Steve souhlasil a Mikko si v tu chvíli připadal jako v očistci. Bylo paradoxní, že mu nevadilo, když na něj zírají davy lidí, protože ti ho stejně nemohli pořádně ohodnotit, ale když se na něj měli dívat dva, kteří tomu na rozdíl od něj rozumí a ještě ke všemu ho dobře znají, připadal si naprosto příšerně. Když ale bude prkenný, tak si moc nepomůže...

"Sjedem si tu Put Your Arms Around Me, tam asi budeš mít největší problémy, tak s ní začneme jako s první..." oznámil mu Steve a pustil cédéčko. Mikko se zhluboka nadechl a pustil se do toho. Neměl co ztratit, stejně jsou tu proto, aby vypíchli chyby a odstranili je. Tak když jich bude jenom pár a ne hromada, tak se nic nestane...

Kupodivu se jenom jednou přešlápl, jinak on sám se sebou byl celkem spokojený. Jenže co na to ti dva dobráci?

"Tak co na to říkáš, Nicku?" přenechal Steve slovo Nickovi.

Nick se pousmál a řekl: "No, zbývá už jenom odnaučit ho bát se a myslím, že to bude naprosto super."

Mikko se nervózně zasmál.

"Mikko, vůbec se nemusíš bát, při zkouškách jsem neměl čas si tě nějak všímat, ale Steve má pravdu, vážně tancuješ skvěle, být tebou, tak nějakou nervozitu popadnu za límec a nakopu, protože nemáš vůbec z čeho být nervózní." Pokýval Nick uznale hlavou.

"Chudák Christian, teď to zní, jako kdyby byl absolutně levej..." politoval Mikko toho, s nímž si vyměnil místo.

Kvůli tomu Stevově nápadu si protáhli trénink o hodinu a půl. Pak už toho měli doopravdy plné zuby.

"Kluci už jsou asi dávno v hotelu, co?" zeptal se Mikko, když vylezl ze sprchy. V tomhle byla ohromná výhoda vlastního studia. Mohli hned do sprchy a pak lenošit jak dlouho chtěli na pohodlných pohovkách u televize.

"Samozřejmě," Přikývl Nick, který už osprchovaný byl a spíš jen tak z nudy listoval v časopise, "Objednal jsem nám menší občerstvení, doufám, že si dáš taky..."

Teprve teď si Mikko všiml obrovského balíku se znakem italské restaurace.

"To záleží na tom, cos objednal..." zalovil v tašce, "Těstoviny, paráda, ty unesu."

"Vzal jsem k tomu džus, nesnáším ty hnusný přeslazený břečky..." zašklebil se Nick.

"Mě je to jedno," Odvětil Mikko a uvelebil se i s jídlem na druhé pohovce, "Uf, to zas bylo něco..."

"Bojovej výcvik?" vzpomněl si Nick na Jensonovo přirovnání, které jeho osobně velmi pobavilo.

"Téměř." Přikývl Mikko s úsměvem.

"Taky jsem docela hotovej." Přiznal Nick, "Jen počkej až budeme na turné, to bude takováhle makačka každej den..."

"Jo, jenže se to nebude opakovat stokrát dokola." Namítl Mikko.

"Tak nějak se to naučit musíme, že." Poznamenal Nick.

"Promiň." Omluvil se Mikko.

"Za co?" nechápal Nick.

"No... Že si takhle stěžuju." Pípl Mikko.

"Prosím tě," Zasmál se Nick, "Jestli si myslíš, že jsem naštvanej, tak nejsem." Ujistil ho.

"Zněl jsi tak..." trhl Mikko rameny.

"Nesmíš si všechno tak brát." Mrkl na něj povzbudivě Nick. Mikko si místo odpovědi krátce povzdychl. Nick si nebyl jistý, co má teď dělat – jestli přehodit na jinou kolej nebo jestli se trochu povrtat v tom, proč je Mikko tak vztahovačný.

"Mikko, proč jsi sem vůbec šel? Myslím jako do skupiny." Zeptal se.

"Co, proč?" nechápal Mikko a trochu se vyšponoval, "Proč se ptáš?"

Nick se krátce zasmál: "Protože mě deptáš."

"Proč??"

"Jsi jediný člověk, který se mi neotevře, ať se snažím sebevíc," Řekl Nick na rovinu, ale trochu se usmíval, "Vždycky to zůstane jenom u náznaků..."

Mikko odložil misku, která už byla stejně skoro prázdná a zatvářil se tak nešťastně, až se Nick lekl, jestli nepřestřelil. Vstal a sedl si vedle něj.

"Omlouvám se Mikko, já se tě nechtěl nijak dotknout..."

"To je v pořádku, toho si nevšímej," Ujistil ho Mikko a uhnul pohledem, "Víš, sice mi tohle není příjemné, ale ty jsi vlastně jediný, kdo se ve mně snaží najít kus osobnosti... A máš pravdu, neměl jsem sem chodit."

"Tak jsem to nemyslel. Jsem rád, že je tu kromě mě ještě někdo, kdo není normální..." pousmál se Nick.

"No jo, jenže ty jsi nenormální v kladném slova smyslu. Tebe si každý hned oblíbí." Namítl Mikko. Usmíval se, ale z toho úsměvu se chtělo plakat.

"To není pravda. To je jenom tím, že i když já se snažím objevit osobnost ostatních, tak nikdo se nesnaží objevit tu mou. Kdyby poznali, jaký doopravdy jsem, věř, že už bych tak oblíbený nebyl." Zavrtěl Nick hlavou a připojil další ze svých úsměvů.

"Minule jsi mě nenechal." Trhl Mikko rameny.

"To neznamená, že jsem to odmítl navěky," Řekl Nick vážně, "Možná že vím, jak se cítíš. Možná že taky potřebuju, aby mě někdo našel, když se nedokážu najít já sám."

"Dobře." Pokýval Mikko hlavou, "Třeba se jednou navzájem najdeme."

"Budu moc rád, když se to stane." Ujistil ho Nick. Už se zase usmíval. Mikko neodolal a usmál se taky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře