Leave No Scar, 7. část

29. březen 2014 | 19.37 |

Kimi se ve městě zdržel déle, než měl původně v plánu. Na poště všechno vyřídil bez problémů, takže si na cestě zpátky koupil pivo a šel se projít do parku, trochu si pročistit hlavu. Cítil, že to potřebuje jako sůl. Neustále se cítil vnitřně napjatý a potřeboval už konečně přijít na kloub tomu, co za tím vězí. Když už kvůli ničemu jinému, tak přinejmenším kvůli té kontrole, která měla dříve či později dorazit. Protože jestli se trochu neuklidní, mohl by udělat něco, čeho bude později litovat. Sám se divil, kde se v něm ta agrese bere.

            Podíval se na prázdnou lahev ve své ruce a pomyslel si, že vodka by bývala byla lepší variantou. Ale do města jel autem, nemůže se zlískat, jak zákon káže a pak jet zpátky. Pokud by vůbec dojel, stejně by ho asi Fernando zabil, i v tom stavu, v jakém se zrovna nacházel, protože mu půjčil jedno ze svých aut. Radši si tedy nechal chutě na něco ostřejšího zase zajít a pomalu se vydal zpátky. Z kapsy kalhot vyndal mobil, aby zapnul vyzvánění, které předtím vypnul, aby ho v jeho rozjímání nic nerušilo, a zjistil, že má zmeškaný hovor od Fernanda. Asi už si dělá starosti, kde je. Chtěl mu zavolat zpátky, ale nezvedal to. To se Kimimu sice moc nelíbilo, ale pořád to nemuselo nic znamenat. Klidně mohl prostě jenom usnout nebo tak něco.

            Cestou se pokusil Fernandovi dovolat ještě několikrát, ale nejen, že to nebral, ale pak byl dokonce jeho mobil nedostupný. To v Kimim jenom přiživilo obavy, že se něco děje. Ne že by obvykle nejezdil rychle, ale tentokrát sešlápl plyn opravdu až na podlahu.

            K Fernandovu domu dorazil se soumrakem. V oknech se svítilo, což bylo dobré znamení. Černé auto na příjezdové cestě ale rozhodně už dobré znamení nebylo.

            Kimi rezignovaně položil hlavu na volant. Svině. Jasně, tohle je přesně jejich styl. Vlítnout na člověka nečekaně, nejlépe navečer nebo naopak brzo ráno. Když buzerace, tak se vším všudy. A Fernando chudák je na ně úplně sám.

            Mimoděk zatnul ruce v pěst. Už zase v něm všechno vřelo.

            -.-.-

            "Je to vážně nutné? Pořád se ještě necítím dobře." pokusil se Kimi smlouvat, když za ním do nemocnice přišli dva chlápci, kteří se mu od pohledu ani trochu nelíbili, a sotva otevřeli pusu, zjistil, že se mu nelíbili právem.

            "Kdyby to nebylo nutné, nebudeme tu ztrácet čas." odpověděl mu první.

            "Já ale nemám, co bych vám řekl." odvětil Kimi, "Já jsem byl prostě jenom skoro dvacet let nemocnej, tak jsem to bral a nic jsem nevyváděl."

            "Nezlob se, ale tomu se nedá věřit." řekl mu druhý, "Máme za sebou už spoustu podobných případů, nikdy to není bez incidentu."

            "Počítá se kóma jako incident?" vypěnil Kimi, "Nebo tohle?" ukázal jim jizvu na svém zápěstí, "Dopadl bych takhle, kdybych měl někoho vysát? Nejsem do prdele žádnej upír, i když si to zjevně myslíte."

            "Takže máš sklony k hysterii."

            "Sklony k hysterii v mý situaci by měl každej." prskl Kimi. Viděl, jak si něco zapisují, a musel se silně přemáhat, aby svoje emoce dostal zase pod kontrolu. Nebyl ten typ, co se naštve snadno, ale jakmile ho někdo jednou vydráždil, bylo lepší jít mu z cesty.

            "A když jsi měl tyhle... Hysterické záchvaty... Stáhl jsi to vždycky na sebe?"

            "Co je tohle zase za otázku?!"

            "Klid, jenom se snažíme zjistit, jak je na tom tvá psychika. Musíš chápat, že nemůžeme podstoupit sebemenší riziko, že bys mohl někoho ohrozit."

            "Co byste dělali, kdyby jo?"

            "Otázky tu klademe my."

            -.-.-

            Kimi pustil volant, až když ho začaly bolet klouby na křečovitě sevřených prstech. Takhle nemůže dovnitř, vystartoval by po nich hned, jak by promluvili.

            Pohled mu padl na balíček na vedlejší sedačce. Tohle by jim asi taky nemělo přijít do rukou, když si Sean dal takovou práci, aby o té zásilce nikdo nevěděl. Asi bude lepší nechat jí v autě. I když... Co když je v ní něco, co by jim mohlo nějakým způsobem pomoct?

            Odhlasováno, schváleno. Kimi vzal balíček a začal se dobývat dovnitř. Musel pořádně zabrat, obal byl pevně zalepený. Chvíli to trvalo, ale nakonec se dostal dovnitř. A málem mu vypadly oči z důlků. Uvnitř byla krevní konzerva.

            Rychle krabici zase zavřel, ale nemělo to žádný efekt. Srdce mu začalo bít dvojnásobně rychle a měl i trochu pocit, že se mu zatočila hlava.

            "Do prdele!" ulevil si. Pomohlo to ale jenom trochu. Samozřejmě, bylo mu naprosto jasné, že je určená jen pro Fernanda a pro nikoho jiného, ale... Nevzal by si jí přece celou.

            Připadal si jako feťák, před kterého položili stříkačku plnou připravené drogy. I když měl pravou krev jenom dvakrát v životě – a z toho jednou o tom ani pořádně nevěděl – jeho podvědomí si pamatovalo, že je to tisíckrát lepší než ta náhražka, kterou do sebe cpal obvykle. Jak dobře se po tom cítí, a že i jeho tělo a mysl jsou pak v mnohem lepší formě...

            Vlastně... Vlastně by se mu jedna dávka teď, když je tady tahle přepadovka, která nemůže skončit pro nikoho z nich dobře, hodila. Jako pojistka, kdyby se věci vyvíjely špatným směrem. Měl by nad nimi konečně navrch. Vrátil by jim všechno i s úroky.

            Krabici stále držel pevně v rukou. Znovu jí otevřít byla otázka okamžiku.

            -.-.-

            "Kde jsi sakra byl, snažil jsem se ti dovolat." zasyčel na něj Fernando, sotva vešel do obýváku. Společně s Fernandem tam seděli dva agenti, ani jednoho z nich Kimi neznal, a Fernando vypadal, že už se drží z posledního zbytku sil.

            "Já vím, promiň." odpověděl Kimi lehce duchem nepřítomně.

            "Je dobře, že jste konečně dorazil." zvedl se mladší z dvojice a podal mu ruku na uvítanou, "Neradi bychom vás zdržovali déle, než je nezbytně nutné."

            Kimi na něj koukal jako spadlý z višně. Nabízenou ruku přijímal nerad, ale nakonec se rozhodl nečeřit vodu.

            "To je nějaká nová psychologická metoda tohle nebo co?" zeptal se ironicky, když se mu konečně vrátila řeč.

            "Vidíš, ani jemu se to nelíbí." ozval se služebně i věkově starší kolega.

            "Nedivím se, na jeho místě bych reagoval podobně." střelil mladší agent pohledem po svém kolegovi a obrátil se zpět na Kimiho, "Já jsem Ben, těší mě. S panem Alonsem jsme skoro hotoví, ale budeme teď potřebovat taky vaši výpověď."

            "Počkat, počkat!" tohle už bylo na Kimiho trochu moc, "Nejdřív se budu ptát já. Jako třeba proč mi najednou vykáte, nebo proč se vůbec namáháte nám představit? A vůbec, proč se najednou ke mně chováte jako člověk a ne jako hovado, což je obvyklý postup?"

            "Přestaň vyšilovat, hysterko." vložil se opět do hovoru druhý agent.

            "No sláva, už jsem se bál, že se všichni zbláznili." ušklíbl se Kimi.

            "Když se teď posadíte a trochu se uklidníte, rád vám na vaše otázky odpovím. Prosím." vyzval ho Ben slušně, ale důrazně. Kimi ho bez řečí poslechl už jenom proto, že byl stále z jeho přístupu úplně vedle. Nenápadně kývl na Fernanda, aby mu aspoň naznačil, co se děje, ale Fernando se jen nepatrně ušklíbl.

            "Takže..." začal se Ben prohrabovat nějakými lejstry, rozloženými po celém stole, zatímco jeho kolega si důležitě odfrkl a zakroutil hlavou, "Jeden z důvodů, proč vedeme dnešní výslech jinak, je ten, že určitá část vedení je přesvědčena, že takhle velké pochybení a protivení se jasným příkazům nemohlo vzniknout pouhou zvůlí nebo snahou zaměstnance si bokem přivydělat. Je také potřeba postupovat co nejopatrněji, protože jestli se skutečně nemoc dá přenášet..."

            "Ale on v podstatě už nemocný byl." skočil mu do řeči Kimi.

            "Ano, to víme." ušklíbl se Ben, "Teď, jestli mě necháte domluvit... Jestli je skutečně potřeba brát v potaz i potenciálně nemocné, tedy prakticky všechny lidi, kteří mohou být poznamenaní léčbou, je potřeba značně celou naši organizaci rozšířit a v rámci toho také reformovat. Nebudu vám říkat, jak vysoké může konečné číslo pacientů být, ale je to celkem impozantní počet. Už nebudeme nějaká malá organizace, zároveň je ale víc než kdy dřív potřeba vyvarovat se skandálů a případů násilí, tak jako se odehrály v minulosti. Část z nás si myslí, že za tímto účelem je potřeba změnit přístup, zaměřit se více psychologicky a eventuelně psychoterapeuticky než čistě kontrolně a dohlížitelsky, pokud chápete, co tím chci říct."

            "Ta druhá část si myslí, že je to blbost, protože tak velký počet lidí bude těžké udržet na uzdě." poznamenal k Benově proslovu druhý agent, "Ale tady mladej ukecal vedení na to, že výměnou za možnost nové postupy vyzkoušet přinese všechny informace o vašem případu."

            "No a mám pocit, že to se mi zatím daří, ne?" mrkl Ben spiklenecky na Fernanda. Ten by mu rád oplatil podobnou grimasou, ale byl rád, že vůbec ještě zvládá vnímat, komunikace nepřicházela v úvahu.

            "Jasně, a za ty informace přijde tradiční spravedlivý trest." odvětil Kimi.

            "Právě naopak, povede-li se prokázat, že jste celý případ zamlčeli kvůli oprávněným obavám o svou bezpečnost nebo kvůli nátlaku, trestu se vyhnete."

            "Nezlobte se, ale tomu nevěřím." zakroutil Kimi hlavou.

            "A proč to prostě aspoň nezkusíte?" zeptal se Ben.

            "Proč?!" vyjel na něj Kimi, "Protože už když jsem se před několika lety probral v nemocnici z kómatu v jen o trochu lepším stavu, než je teď Fernando, tak na mě nalítla banda agentů, kteří vůbec nerespektovali můj zdravotní stav a začali mi vyhrožovat uzavřením na psychiatrii! Několikrát mi bylo vyhrožováno přímo fyzickou likvidací, se zdůrazňováním, že bych nebyl první ani poslední! Vstupy na soukromý pozemek, nerespektování osobní svobody, zásahy do soukromého života... Mám pokračovat?! A co teď, co teď, jak tady sedíme? Vidíte ho?" ukázal na Fernanda, "Za dva dny má začít brát konečně novou dávku, po těžkém úrazu je v takovém stavu, že je zralý na hospitalizaci, a vy místo toho, co byste to respektovali, ho tady vyslýcháte, místo toho, co byste mu pomohli! A po mě chcete, abych vám věřil? Stačí vám tohle jako vysvětlení, proč vám věřit nemůžu?!"

            Chvíli bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout na zem špendlík. První se probral Ben. Složil papíry na jednu hromádku a pronesl: "Tak co kdybychom udělali dobré gesto a přijeli si s vámi promluvit později? Třeba za týden? Budete pak sdílnější?"

            Kimi byl jeho reakcí tak zaskočen, že chvíli nevěděl, co odpovědět. Fernando mu lehce poklepal na ruku a Kimi jeho gesto naštěstí pochopil.

            "Ano. Ano, to bude nejlepší." přikývl Kimi.

            "Výborně. Takže jsme domluveni." podal mu Ben ruku. Jeho kolega už se na to zřejmě nemohl dívat, protože vyskočil jako na pérku a bez rozloučení zamířil ven.

            "Proč to vůbec děláte?" zeptal se Kimi zmateně.

            Ben se zvláštně pousmál.

            "Protože jsem relativně nedávno sám sobě slíbil, že už nikdo si nebude muset projít tím, čím si prošla moje sestra."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře