Leave No Scar, 6. část

29. březen 2014 | 19.38 |

Sean už druhým dnem procházel všemožnými výslechy. Měli na něj otázky, jako kdyby plánoval přinejmenším vyhodit do povětří celou centrálu, a ne jenom schovával jednoho pacienta.

            "Co proboha ještě chcete, už jsem vám všechno řekl." zahučel nakvašeně, když dorazil k dalšímu výslechu, na který byl předvolán. Nemohli ho zadržet, oficiálně byli organizace jako každá jiná a porušení interních předpisů se mohlo trestat maximálně okamžitým vyhazovem. Vězení mu hrozilo jedině za nějaké drobné kličky ve financích, a to nebyl dostatečný důvod brát ho do vazby. Nicméně měl zakázáno cestovat a náplň jeho dnů se smrskla na nekonečnou řadu výslechů a spánek.

            "Posaďte se, prosím." nechal jeho otázku bez odezvy vyšetřovací agent, který jeho výslechy vedl. Sean se tedy mlčky posadil a zabodl do vyšetřovatele lehce nepřítomný pohled, kterým dával najevo, že už jsou s těmi výslechy otravnější než osina v zadku a udělali by nejlépe, aby začali celý případ pořádně řešit, ať už je tahle noční můra co nejrychleji pryč.

            "K vaší otázce..." začal vyšetřovatel, když viděl, že Sean zarytě mlčí, "Stále ještě tápeme ohledně vašeho motivu."

            "Co je na něm k nepochopení?" opáčil Sean.

            Agent vyhrabal z hromádky papírů jeden a začal citovat: "Z obavy o bezpečí obou svých pacientů jsem se rozhodl řešit celý problém sám, dokud se situace neuklidní.

" Pak zase papír pomalu odložil a v klidu pokračoval: "Ta odpověď je nejednoznačná a vyvstává kolem ní mnoho otázek. Jaké obavy? Jaký k nim byl důvod? Kdy se měla situace uklidnit, co se vůbec mělo uklidnit?"

            Sean pokrčil rameny: "Na tom přece nezáleží. Celý případ je zaevidovaný, podrobnosti jsem vám dal, okamžitou výpověď už mi předali, čekám na datum stání před komisí. Co byste chtěli víc?"

            "Porozumět tomu, co naše zaměstnance vede k tak závažnému porušení předpisů." odvětil stále s ledovým klidem vyšetřovatel. Nenechal se nijak rozhodit Seanovou lhostejností.

            "Osobní důvody." odpověděl krátce Sean.

            "A dál?" vyzval ho vyšetřovatel, aby se rozpovídal.

            "Kdybyste měl jenom trochu svědomí, tak byste se takhle neptal." odsekl Sean, "Možná tušíte a potřebujete jenom, aby vám to někdo hodil do obličeje. Pro vás jsou ti lidé jenom položky na seznamu, jenom nějaká jména. Kdo ví, jestli jsou to pro vás vůbec lidé, rozhodně se tak k nim občas nechováte. Jenže já jsem s nimi pravidelně v kontaktu, jsem prakticky jediná osoba, se kterou si můžou promluvit. Oni mají za sebou cestu peklem, někteří kratší, někteří delší, a potřebují, aby jim někdo pomohl, ne aby nad nimi držel ostříží dozor a šikanoval je. Takže i když je mi jasné, že nechávám v šachu několik pacientů, kteří si to nezaslouží, tak jsem na jednu stranu rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Nechci už se na tomhle podílet, nemám na to žaludek."

            Sean se původně nechtěl tolik rozkecat, ale po prvních větách získal pocit, že ho agent skutečně poslouchá, a v takové atmosféře se přeci jen hovořilo o něco lépe. Pokud poslouchal, pak vlastně nebyl důvod mu odpovědi upírat. Nemůže říct nic, co by celou situaci zhoršilo. Tedy, pokud neprokecne ten balíček, co poslal, ale na to si dá sakra pozor. Stejně jako si dal sakra pozor, aby nikdo nevěděl o tom, že přes svou dobrou známou vůbec něco posílal.

            "Chcete tím naznačit, že za vašimi obavami a vaším rozhodnutím stálo nějaké nekorektní jednání dalších lidí?" zeptal se vyšetřovatel.

            "To je velmi kulantně řečeno." zasmál se ironicky Sean.

            "Proč jste to nenahlásil?"

            "Z předpisového hlediska nebylo co. Z lidského hlediska jejich jednání sice bylo na pár facek, ale to by zase nebylo korektní z hlediska předpisů."

            Vyšetřovatel jenom přikývl, sáhl po telefonu a vytočil něčí číslo. Sean si sám pro sebe zlostně odfouknul. Že by skutečně jenom vypadal, že poslouchá?

            "Bene? Kde to jsi, prosím tě? V letadle? Tak to je přesně to, co jsem chtěl slyšet, výborně! Dej mi pak echo. Ahoj."

            Jen co dotelefonoval, obrátil svou pozornost zpět na Seana, "Omlouvám se, tenhle hovor jsem musel vyřídit. A když teď vím to, co vím, doporučoval bych vám, abyste na mé otázky začal odpovídat maximálně konkrétně. Bude to nejen v zájmu vás, ale i v zájmu těch dvou."

            "Proč je do toho najednou pletete?" zbystřil Sean.

            "Nebyl jste to náhodou vy, kdo před chvílí mluvil o hloupých otázkách a nekorektním jednání?" opáčil vyšetřovatel, "Tak prosím, spusťte, já mám spoustu času."

            -.-.-

            Kimi sice původně přijel proto, aby dělal Fernandovi psychickou podporu, ale nakonec to byl on, kdo málem lezl po zdi. Fernando večer hodně brzy usnul a neprobudil se ani k poledni. Kimi chodil po jeho domě jako lev v kleci a cítil, že potřebuje vypadnout ven. Dojel by aspoň na tu poštu, jak slíbil Seanovi, ale zase se bál nechat Fernanda samotného. Co když se mu něco stane? Nebo co když agenti dorazí, jakmile za ním zapadnou dveře? Sice měli dorazit až další den, ale Kimi už několikrát zjistil, že je nějaké termíny moc nezajímají... Nakonec se silou vůle udržel na místě, ale dalo mu to hodně přemáhání.

            "Tak ty jsi neutekl?" konstatoval Fernando s lehkým úsměvem, když našel krátce po jedné hodině Kimiho popíjet u baru. Zjevně mu bylo absolutně jedno, kolik je hodin.

            "Kam bych utíkal?" ušklíbl se Kimi.

            Fernando pokrčil rameny a s žuchnutím se opřel o futra.

            "Měl by sis jít znova lehnout, vypadáš jak smrtka." sjel ho Kimi pohledem.

            "Říkal jsem si, že to třeba rozchodím." odvětil Fernando, "Nemůžu být celý den v posteli."

            "Měl bys." trval si Kimi na svém, "Vysiluješ se."

            "Fyzicky. Psychicky se udržím jen, když se z té postele vykopu." Fernando také nemínil ustoupit.

            Kimi mlčky pokýval hlavou a Fernando se proto rozhodl doskákat, respektive doploužit se k ledničce. Neměl vůbec hlad, ale doufal, že třeba mu padne pohled na něco, na co dostane aspoň chuť.

            "Pojedeš se mnou na tu poštu?" slyšel za sebou Kimiho, jak se snaží změnit téma hovoru.

            "Nevím." Fernando ledničku zase zavřel a rozhodl se uvařit si aspoň kafe, "Nevím, jestli bych tu cestu zvládl."

            "A myslíš, že zvládneš být tady sám?" zeptal se Kimi opět jeho zad.

            "Tu chvíli ano." přikývl Fernando, "Musíš mě mít plný zuby, co."

            "Co je tohle zase za řeči." zavrčel Kimi. Fernando jen tiše trhl rameny. Kimi věděl, že by ho měl ujistit, že to tak není, ale vynucené ujišťování k smrti nenáviděl.

            "Skoč do toho města a zdrž se, jak dlouho chceš." řekl tedy Fernando, když bylo mlčení už moc dlouhé. Trochu se mu točila hlava, nebyl si jistý, jestli zvládne hrníček s kávou i sebe vybalancovat zároveň, ale musí se o to pokusit. Chtěl se přesunout kamkoliv, kde by si mohl sednout, jak kvůli točící se hlavě, tak kvůli noze, která ho nepříjemně pobolívala, když stál.

            "Dej to sem, než si něco uděláš." přiskočil k němu okamžitě Kimi a vzal mu hrneček z ruky, "Kam ho mám dát?"

            "To je jedno, třeba sem." mávl Fernando odevzdaně rukou k jídelnímu stolu.

            Kimi splnil jeho přání a ještě stihl Fernandovi pomoct se posadit.

            -.-.-

            Kimi už nedokázal snášet ustarané pohledy své rodiny. Bylo mu zle jako snad ještě nikdy, byl rád, že se mu daří neomdlít, a chtěl mít jenom klid. Samozřejmě byl za každou pomoc vděčný, protože začínal mít problémy se sám o sebe postarat, ale nesnesl to pomyšlení, že si kvůli němu někdo dělá tolik starostí.

            "Kimi, vážně nemáme zavolat doktora? Vypadáš jako smrt." ptal se ho ustaraně otec.

            "Ne." odvětil Kimi a chytil se o něco pevněji hrany gauče, protože svět zase jednou začal nabírat moc rychlé obrátky.

            "Nebuď tak podrážděný, jen ti chceme pomoct." ohradil se otec. Kimi totiž celé dopoledne komunikoval pouze velmi úsečně, jako kdyby ho to snad obtěžovalo, že se o něj snaží postarat.

            "Promiň. Asi už mě máte plný zuby, co." špitl Kimi a zavřel oči. Nejen, že mu bylo špatně fyzicky, psychicky to bylo snad ještě horší.

            "Ty víš, že to není pravda." ucítil, jak ho otec hladí po hlavě. Byl to jenom krátký moment, ale stejně to Kimiho uvnitř zahřálo.

            -.-.-

            Kimimu ta vzpomínka vytanula na mysli sice pozdě, ale byl rád, že přece. Ten stav těsně před kolapsem nebyl žádný med a byla to tudíž další věc, kterou tolik vytěsňoval ze své paměti, až se mu to málem podařilo.

            "Promiň." omluvil se Fernandovi, "Promiň, nechtěl jsem na tebe být protivný."

            Fernando mu věnoval lehce nepřítomný pohled, nicméně odpověděl: "To nic."

            "Ale jo, není to nic, já vím, jak ti je." řekl Kimi, "Možná proto reaguju tak podrážděně, je to jako kdybych si připomínal, co se dělo se mnou."

            Konečně se na Fernandově tváři objevilo něco jako úsměv.

            "O to víc děkuju."

            "Jo, za málo." pokýval Kimi hlavou a odvrátil pohled. Za poslední dny projevil víc emocí než jindy za celý rok dohromady, takže to pro tentokrát zase na chvíli stačilo.

            Netušil, že ho Fernando s úsměvem pozoruje, a musí se kousat do jazyka, aby Kimimu neřekl, jak je roztomilý pokaždé, když zjistí, že nechtěně odložil svou nepřístupnou masku.

            "Víš co, tak zkusím spáchat k obědu něco poživatelného a pak dojedu do toho města." otočil se náhle Kimi. Fernando nečekal, že Kimi něco řekne, takže nestihl sundat ten pobavený úsměv.

            "Ehm, jo, jasně." odkašlal si, jak se to snažil rychle zamaskovat.

            Kimi ho provrtal pohledem, ale přešel jeho pochichtávání mlčením.

            Příprava oběda se nakonec omezila na nalezení té správné donáškové služby a vytočení toho správného čísla. Kimi chtěl sice Fernanda trochu potěšit, přeci jen ho hlodalo svědomí, ale došel k závěru, že ani to mu za riskování v kuchyni nestojí.

            "Vývar?" začichal nedůvěřivě Fernando, když před něj Kimi postavil kouřící misku.

            "Extra super silný." přikývl Kimi, "Na světě neexistuje nevolnost, na kterou by nezabral pořádný vývar."

            "No já nevím." Fernando se stále tvářil ostražitě. Vonělo to hezky, to ne že ne, ale stejně se jeho žaludek tvářil, jako že mu výsledek nemůže zaručit.

            "Tak do toho aspoň ten sosák nejdřív namoč a až pak pyskuj." byl s ním Kimi hotový raz dva a radši se začal věnovat své porci. Už měl hlad jako herec.

            "Až ty jednou budeš mít děti, to bude tragédie." ušklíbl se Fernando, nicméně Kimiho pobídku poslechl. Jelikož po prvních dvou ochutnáních se žádné nežádoucí reakce nedostavily, pustil se opatrně do jídla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře