Leave No Scar, 4. část

29. březen 2014 | 19.40 |

Kdyby tehdy Sean ještě zmínil, že bude celou dobu pod drobnohledem dohlížejících organizací, asi by se tak snadno uklidnit nenechal.

            Kimi zamyšleně koukal z okna a čas od času si hluboce povzdechl nebo prohrábl vlasy. Byl pátek večer, začínal další závodní víkend, ale on se nebyl ani za boha schopný zkoncentrovat. Věděl, že Fernandovi slíbil, že si promluví, ale neměl ani tu nejmenší odvahu za ním zajít. Věděl moc dobře, jaké peklo je s tou mutací žít, i když se tyhle vzpomínky snažil potlačit, takže už sám skoro zapomněl, že nebylo vždycky všechno tak klidné a relativně v pořádku, jako je v současnosti. Rozhodně by nikdy nikomu svoje zkušenosti nepřál, ani nejhoršímu nepříteli ne. A už vůbec ne někomu, kdo mu byl vlastně docela sympatický. Snad nikdy v životě neměl takové výčitky svědomí jako teď. Jenom kvůli jeho vlastní blbosti dostal do průšvihu někoho, kdo si klidně mohl žít šťastný život bez toho, aby vůbec kdy zjistil, co mu udělala skupina pošahaných vědců.

            -.-.-

            Byla neděle večer a Kimi stále seděl ve svém pokoji, pořád dokola si opakujíc, co má asi Fernandovi říct, až ho uvidí. Vzhledem k pozdní hodině nejlépe asi něco jako "promiň, že tě budím". Ne, skutečně neměl ani odvahu podívat se mu do očí, ale jednou si řekli, že si promluví, a přinejmenším mu dlužil hodně velkou omluvu...

            Fernando ho ale převezl na celé čáře. Přesně podle hesla "když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi". I když byl viditelně bledý a nebylo mu úplně dobře, doskákal o berlích až před Kimiho pokoj.

            "Ahoj, mám pocit, že tenhle víkend už bych se tě asi nedočkal." ušklíbl se, když mu Kimi otevřel a zůstal na něj překvapeně zírat.

            "Náhodou jsem si zrovna říkal, že vyrazím." odvětil rychle Kimi, "Pojď dovnitř." pozval ho dál a podal mu ruku, že mu pomůže.

            "Děkuju." přijal jí s vděčností Fernando, protože v takovou noční hodinu a v takovém stavu už skutečně mnoho energie neměl. Kimi mu pomohl do křesla a nabídl mu něco k pití nebo k jídlu.

            "Díky, nedám si nic." odmítl ho s lehkým úsměvem Fernando, "Stejně bych teď asi v sobě nic dlouho neudržel."

            "Pravda." přikývl Kimi a sedl si naproti němu. Pořád nevěděl, co říct a jak začít.

            "Sean se mi přiznal, jak na tebe vyjel." začal tedy Fernando, "Nesmíš si to tak brát."

            Kimi zhluboka vydechl: "Já se hlavně snažím najít nějakou vhodnou omluvu, ale ‚promiň‘ prostě nestačí. Mám to v hlavě celou dobu, nemáš ani ponětí, jak moc mě žere svědomí."

            "Nikdo z nás to nemohl tušit." odvětil s patrným smutkem v hlase Fernando.

            "Jak ti je?" zeptal se starostlivě Kimi.

            "Zatím žiju." ušklíbl se Fernando, "Ale žádná sláva to není. Mám týden do nové série dávek a z té staré mi zbyla jedna poslední, netuším, jak tenhle týden přežiju."

            Kimi přikývl, zvedl se a vyndal z nočního stolku krabičku se svými dávkami.

            "Na, vezmi si jednu. Ty jí teď potřebuješ víc, než já." podal mu jednu z ampulek.

            "To nemůžu, jsi jenom o týden napřed než já, bude ti chybět." odmítl jeho nabídku Fernando, i když s těžkým srdcem.

            "Bude třítýdenní pauza, tak se to nějak přežije." řekl odhodlaně Kimi a postavil ampulku na stůl před Fernanda, "Já si je obvykle míchám s vodkou, líp to pak působí."

            "Děkuju." usmál se upřímně Fernando a ampulku si vzal. Podruhé jí odmítnout nedokázal, na to mu bylo skutečně špatně.

            "Proč jsi nechtěl, abych o tobě věděl?" měl Kimi konečně odvahu se zeptat.

            "A co by se změnilo?" trhl Fernando rameny, "Já měl hrozný vztek a ty bys mohl tak maximálně litovat."

            "Máš vztek pořád?"

            "Mám." přiznal bez mučení Fernando, "Ale spíš už jenom tak obecně. I když jsem si ještě nedávno myslel, že jestli na mě jenom promluvíš, tak ti vzteky něco udělám. Ale... Když jsem zjistil, že už pravdu víš, tak... Jsem zkrátka začal mít pocit, že si strašně potřebuju promluvit. Dostat to ze sebe všechno ven."

            "Jo. Já vím." přikývl Kimi, ale i když toho měl najednou na jazyku tolik, neřekl nic. Sám se lekl svojí reakce, ale začalo se mu chtít brečet. Události posledních týdnů otevřely staré rány, o kterých už ani nevěděl, že existují. Nikdy se neohlížel do minulosti, protože to nemělo cenu, stejně jako se nikdy v ničem dlouze nepitval, protože to taky ničemu nepomůže, ale už jenom samotný fakt, že proti němu sedí někdo, kdo byl kdysi stejně vyděšený jako on, měl taky vztek na celý svět, a dusil v sobě spoustu emocí, které nemohl pustit ven, protože nikdo nevěděl, co je vlastně zač, v něm spustil řetězovou reakci.

            "Kdybych na tebe začal zvyšovat hlas, tak se nezlob, ale jsem teď ještě víc rozhozenej než obvykle." protnul nastalé ticho Fernando.

            "Vypadám jako někdo, kdo na sebe nechá zvyšovat hlas?" odvětil s mírným úšklebkem Kimi.

            "Bylo to šílený, měl jsem pocit, že jsem se zbláznil." začal Fernando mluvit, aniž by ho Kimi vyzval, "Teda, únava sama o sobě a chuť na syrový maso se přeci jen u nějakých nemocí objevuje, tak jsem se nejdřív jenom bál, abych nezmeškal sezónu, ale ty stavy, co přišly asi po měsíci... No, to tobě vlastně ani nemusím vysvětlovat." ušklíbl se Fernando a ukázal Kimimu malou jizvu na levém předloktí, "Tak jsem z toho všeho šílel a tak jsem se bál, že jsem radši řezal sám sebe a pil vlastní krev a před ostatními tvrdil, že je to jenom zranění, které se špatně hojí. A ostatně jsem ani nekecal, každý blbý škrábnutí se mi hojilo sto let."

            "Pít vlastní krev nepomáhá." dodal Kimi.

            "Nepovídej, fakt?" odsekl Fernando ironicky, "Naštěstí to bylo během sezóny, takže jsem Seanovi přišel pod ruku ani ne za dva měsíce, ale i tak jsem byl pološílenej strachy a vyčerpáním."

            "Chápu. Ale měl jsi větší štěstí než já, já s těmi stavy žil až do devatenácti, kdy jsem zkolaboval, a museli do mě narvat tři krevní konzervy, aby mě dali dohromady. Jaký kličky jsem si musel najít, abych vůbec přežil, radši nechtěj vědět."

            "Já si je umím dobře představit." odsekl znovu Fernando.

            "To s tebou... To byla výjimečná situace, nikdy jindy jsem už takhle neulítl." stáhl se Kimi trochu do sebe, "Vždyť víš, co to je, když začínáš s léčbou, je to jako droga, se vším všudy – jak s úžasnýma pocitama, tak se stále větší chutí a později i s vedlejšíma příznakama... A když si uvědomíš, že je to vlastně jenom upravený preparát, dostaneš obrovskou chuť vyzkoušet, jaké to asi je, dát si pravou krev..."

            -.-.-

            "Au! ¡Mierda!"

            Kimi zaslechl podle tónu hlasu jadrné nadávky, zrovna když se chystal ukončit testy a opustit garáž. Jelikož se mu zdálo, že nadávky přicházely z blízkosti jejich garáže, vykoukl ven, aby zjistil, co se děje. Venku stál Fernando a držel se za pravé rameno.

            "Co vyvádíš?" zeptal se Kimi stále ještě nadávajícího Fernanda. Koutky mu trochu cukaly, protože to bylo poprvé v životě, co slyšel někoho naživo nadávat ve španělštině, a líbilo se mu, že to zní jako navztekaný špaček.

            "Ale, zachytil jsem ramenem o nějaký kus plechu nebo co." otočil se Fernando za svá záda, kde o kus dál byly vyskládané stojany s pneumatikami a dalšími věcmi. Opatrně sundal dlaň z poraněného ramene a uviděl, že má na prstech trochu krve.

            "No super." zasyčel naštvaně.

            Kimi jenom nasucho polkl.

            "Jestli chceš, někde by tu měly být náplasti." ukázal automaticky za svoje záda do garáže.

            "Když budeš tak hodnej." souhlasil Fernando a stále pro sebe tiše bublal cosi ve španělštině.

            Kimi rychle našel lékárničku i náplasti. Snažil se sám sebe přesvědčit, že chce skutečně jenom pomoct Fernandovi, ale ten pohled na pár kapek krve se mu vypálil do mozku moc hluboko. Znal ten pocit, ale nikdy nebyl takhle strašně silný.

            "Tak ukaž." pobídl Fernanda, aby se k němu lépe natočil, když našel i dezinfekci. Fernando výzvu splnil a v ten moment Kimi ztratil veškeré zbytky ovládání. Ranka to byla malá, tekl od ní jen tenoučký pramínek krve... A vždyť spousta lidí si v takové situaci nejprve krev z rány slízne, než ji ošetří, ne?

            Jakmile měl vhodnou výmluvu, nic už ho nedokázalo zastavit, ani vlastní svědomí.

            Byl to jen mžik, Fernando sebou cukl, když viděl, co Kimi dělá, což probralo i Kimiho, který se od něj odtáhl – s chutí jeho krve stále na svých rtech.

            "No, je pravda, že tohle vždycky dělávala moje máma, když jsem byl malý, ale od tebe to opravdu nebylo nutné." snažil se Fernando znít slušně.

            "Promiň. Reflex. Moje máma to dělala taky." trhl Kimi rameny a rychle Fernandovi ránu vyčistil a zalepil.

            -.-.-

            "Stejně jsem doteď v šoku z toho, že to vůbec dopadlo takhle. Vždyť to byla jenom taková malá ranka." zakroutil Kimi hlavou.

            "Prosím tě." odfrkl Fernando, jako kdyby si myslel, že je Kimi totální blbec, "Viděl jsi někdy v životě aspoň jeden horor? Co horor, víš, jak se přenáší například HIV? V tomhle případě by se zdravému člověku nic nestalo, bohužel já jsem tolik štěstí neměl." po krátké odmlce pokračoval, "Což je hlavní důvod, proč mě Sean nenahlásil. Bál se, co by se stalo, kdyby se zjistilo, že se to dá takhle přenést. Já teda s agenty zkušenosti nemám, ale asi by to nebylo příjemné."

            "Byla by z toho ještě větší šikana, než je už teď." přikývl Kimi, "Seana chápu, už teď je evidentní, že se ty nejnebezpečnější z nás snaží nenápadně likvidovat – teda, myslím ty chudáky, kteří to psychicky neustojí a hrábne jim definitivně. Prakticky každý z těch, kteří skončili na psychině nebo ve vězení, časem buď spáchal sebevraždu, nebo přišel ke smrtelnému úrazu. Někdy dokonce ještě dřív, než je vůbec stačili někam zavřít. Nevím jak ty, ale já na náhody moc nevěřím." najednou si ale Kimi něco uvědomil, "Jestli nejsi nahlášený, tak odkud bereš dávky?"

            "Sean to bere přes nějaký kličky, moc se o to radši nestarám, abych nebyl ještě víc ve stresu, než už jsem." mávl Fernando rukou, "Je nám oběma jasný, že se to dřív nebo později dohmátnou, za současného stavu spíš dříve než později, ale rádi bychom současný stav věcí udrželi, dokud to půjde."

            "No, to přeju hodně štěstí." ušklíbl se Kimi, "Měl jsi radši zůstat doma a stáhnout se do ústraní, takhle na sebe zbytečně upozorňuješ."

            "Blázníš, hráblo by mi, kdybych měl takovou dobu sedět doma na zadku." odvětil Fernando.

            Kimi přikývl a na okamžik se podíval neurčitým směrem k podlaze. Nevěděl, co dál říct. A když pohled zase zvedl, viděl, že Fernando ucukl, nevydržel se na něj dívat. To Kimiho zarazilo. Chce mu snad ještě něco?

            "Myslíš, že bych tě mohl o něco poprosit?" sebral Fernando po chvíli ticha konečně odvahu se zeptat.

            "Jasně." přikývl Kimi, zvědavý, co se Fernandovi honí hlavou, když se tváří takhle.

            "Myslíš, že bys za mnou mohl během týdne přijet?" zeptal se trochu nesměle Fernando, "Samozřejmě pokud budeš mít čas a náladu... Ale předpokládám, že ke konci týdne už opravdu polezu po zdi, tak... By se mi docela hodila nějaká vzpruha."

            "Jasně. Proč ne." přikývl Kimi a v duchu kroutil hlavou nad tím, jaký je Fernando blázen – na tohle se přece nemusel stydět ptát.

            "Děkuju." pokýval Fernando hlavou, s úlevou, že se mu Kimi nevysmál nebo ho neposlal do háje, "No, asi půjdu, už jsem dost vyčerpaný..."

            "Jasně."

            Kimi vstal a chytil Fernanda za ruku, aby mu pomohl vstát. Fernando se divil, kde se v něm to gentlemanství bere, ale nestěžoval si, naopak, příjemně ho to překvapilo. Napadlo ho, že je Kimimu asi přeci jen doopravdy líto, co se stalo. Dřív ho totiž napadaly i takové paranoidní myšlenky jako že mu to udělal schválně. Což byla blbost, jak si rychle sám vysvětlil, ale zoufalou mysl napadají zoufalé myšlenky.

            Bylo to jen obyčejné gesto, které by pravděpodobně udělal každý slušně vychovaný člověk, ale pro Fernanda skutečně moc znamenalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře