Animal Instinct, 1.díl

9. duben 2009 | 17.12 |

Malou místnost zalévalo světlo petrolejové lampy, ač venku se sotva stmívalo. V pokoji panoval nepořádek, který Martin plánoval přes večer uklidit. Ale teď to rozhodně nevypadalo, že by k tomu mělo v nejbližším století dojít. Martin seděl na posteli, křečovitě svíral peřinu a stále ještě trochu vyděšeným pohledem zíral upřeně před sebe. Nejprve byl vyděšený k smrti, že to, co viděl, je prostě to, co viděl, tudíž holá pravda. Pak byl vyděšený, že se mu to všechno jenom zdálo a on začíná bláznit. Nyní se trochu uklidňoval, protože se smiřoval se skutečností, že to, co viděl, skutečně byla pravda. Není to paradox?
Nic ho v tu chvíli nemohlo vyděsit víc, než zaklepání na dveře. Ono vůbec zaklepání na dveře vás může vylekat, kdykoliv se zrovna soustředíte nebo myslíte na něco jiného, a to něco může být cokoliv, nemusí to zrovna být ta hrůza, jíž se Martin pořád ještě zdráhal úplně uvěřit.
"Dál..." řekl rozklepaně.

Dveře se s vrzáním otevřely a podivuhodně tiše zavřeli. V malém pokoji stál Owen, Martinův blonďatý spolužák a kamarád. A také ten, kdo ho tolik vyděsil.
"Co tu chceš??" vyjel na něj Martin podrážděně. Za oponou odtažitosti se ale neskrývalo nic jiného než strach, ten prostý pocit, který dokáže s lidmi hotové divy.
"Chci ti to vysvětlit." Odpověděl Owen přímo. I on věděl, že Martin viděl něco, co vidět neměl. Byť si mohl gratulovat, že to byl jenom on. Na druhou stranu, těch lidí bylo víc, včetně Martina byli tři. Problém byl v tom, že ti zbylí dva teď byli mrtví.
"A co mi chceš vysvětlovat? Vím moc dobře, co jsem viděl!!" odsekl mu Martin.
"Tak to víš víc než já." Vrátil mu Owen smeč, "Hele, uvažuj, je den, byl a pořád ještě je, a já tu před tebou stojím tak, jak jsem, kdyby to vážně bylo tak, jak si ty myslíš, asi by to bylo trochu jinak, ne?"
Martin musel uznat, že na tom něco je. Pomalu se začal uklidňovat.
"Tak co to ale kčertu bylo??" vydechl.
"Sám to nevím." Rozhodil Owen rukama a sedl si do křesla, "Už se to děje... Asi měsíc, a já pořád nevím, co to má znamenat. Vždycky, vždycky když mě někdo naštve nebo se cítím v nebezpečí, se to stane. Jen málokdy se mi to podaří zastavit. Proto ty moje útěky z domova."
Martin přikývl. Postupně se uklidňoval. Owena znal už dlouho, věděl, že teď ho nelakuje. Mohl mu věřit. A vlastně, kdyby měl pochybnosti, nechal ho přece jít. Jako jediného ho nechal žít.
"Takže ta holka minulý týden...?" začal, ale svou otázku nedokončil. Ten zatracený strach mu zase sešněroval hrdlo.
Owen bezhlesně přikývl.
"Ale mě si přece dneska jít nechal." Zamyslel se Martin.
"Já nevím... Je to hrozně zmatený. Vždycky si pamatuju jen něco... A to, že jsi tam byl, to si pamatuju. Možná proto jsem tě nechal jít, poznal jsem tě." Podíval se po něm Owen, jako kdyby u něj hledal jistotu a podporu.
"Ale co až najdou ty dva? Bude hodně velký kravál! Nebo jsi s nimi něco udělal...?" ptal se dál Martin. Odpovědí mu bylo dlouhé, tíživé mlčení.
"To si už nepamatuju." Špitl nakonec Owen, "Sakra, Martine, já to nedělám naschvál nebo proto, že bych chtěl... Netuším, co mám dělat, netuším, proč se to vůbec děje... Přece, kdybych byl jedním z Jiných, tak by to přece vypadalo úplně jinak!"
"Zas tak jinak bohužel ne." Uklouzlo Martinovi.
"Prosím?!" zvedl Owen prudce hlavu.
"Uklidni se, nemyslel jsem to tak. Chtěl jsem tím říct, že... Jsme v pěkný kaši." Uklidňoval ho Martin.
"Jsme? Snad já jsem v pěkný kaši!!" praštil se Owen do stehen. Martin se od něj nepatrně odtáhl. Měl na paměti, co mu říkal o tom rozčilování...
"Promiň, už jsem klidnej." Omluvil se mu Owen, který rozpoznal důvod jeho strachu. Upřímně, kdyby on byl na jeho místě, nejednal by jinak. Jenomže jak by se choval on, kdyby to bylo obráceně?
"Taky z toho mám strach." Přiznal sklíčeně.
"Hele, na něco už přijdeme. Nevím teď sice, u čeho bysme měli začít, ale na něco přijdeme, určitě!" vzal ho Martin kolem ramen. Najednou se cítil jako hrdina.
"Sám jsem nad tím přemýšlel už tisíckrát." Podepřel si Owen unaveně čelo, "A nedošel jsem prakticky k ničemu. Je přece prokázaný, že je to daný geneticky, nemůžu se tedy nakazit, a i kdyby, jaksi k tomu nebyla příležitost. Ale jak by se mi to proboha dostalo do genů, to je snad skoro stejně nemožný!"
"Oni se tu odněkud taky museli vzít. A že v tom podle pověstí byla kouzla a čáry a smlouvy s ďáblem a já nevím co všechno, to by možná zabralo na naše babičky. Oni se museli nějak vyvinout." Začal Martin rozvíjet svou teorii, ale Owen ho nenechal domluvit.
"Jo, a na mě se teď budete moct podívat, jak se to stalo, co? To je zase jeden z tvejch vrcholnejch nápadů!" přerušil ho rozladěně a začal přecházet po pokoji. Ruka mu automaticky putovala k puse a začal si kousat nehty, i když se snad stokrát zařekl, že se tohohle zlozvyku zbaví. Teď na to kašlal, když mu nehty stejně po každé proměně dorostou.
Martin rezignovaně vydechl a upřeně se na Owena zadíval. Věděl, kde je teď svými myšlenkami - v lese, kam je dnešní odpoledne zahnali dva podivíni z jejich vesnice. Les byl rozsáhlý a obklopoval polovinu jejich vesnice. Přesto žili v podstatě v izolaci, z druhé strany byla jen rozsáhlá pole, louky a pak už jen neprostupný terén. Kdo chtěl vesnici opustit, musel přes les. A přes ten se neodvážil téměř nikdo. Nebyly to jen pověsti, byla to hořce prokázaná pravda - kdesi v lese měli tábor Jiní. Dříve to bývali lidé. Kdy a proč odešli do lesů, nikdo nevěděl. Přes den se plížili krajem jako dravá zvířata, v noci na sebe mohli brát svou lidskou podobu. A každé vniknutí na své území krutě trestali. Posledních pět let to vypadalo, že konečně mezi lidmi z vesnice a Jinými zavládlo jakés takés příměří.
"Super nápad utéct zrovna sem." Bleskl Owen naštvaným pohledem po svém kamarádovi. Cestu ze školy jim zkřížili Harrold a Frank, bratři a místní podivíni. Bylo jim něco přes čtyřicet a kdo mohl, ten se jim vyhýbal. Lidé z vesnice je podezřívali z několika násilných činů - nikoliv vražd - ale nikdy se jim nepodařilo žádná obvinění prokázat. Proto je pouze vyhostili z vesnice a dál si jich nevšímali. A najednou ti dva stáli ozbrojení před dvěma vyděšenými studenty. Ti samo sebou vzaly nohy na ramena - a jediná cesta, kterou jim mohli utéct, vedla přes les.
"Skončil by jsi snad radši jako potrava pro červy?" otočil se po něm Martin. To on zareagoval jako první a víceméně odvlekl Owena do lesa. Harrold a Frank již jednou napadli jeho starší sestru a okradli jí, proto byl od té doby velice obezřetný.
"Jenže oni to tu můžou znát lépe než my, to tě nenapadlo?" zasyčel vztekle Owen a hrubě ho chytil za rameno.
"Pusť mě." Setřásl Martin jeho ruku. Najednou se mu sevřely útroby. To, co řekl Owen, by dost pravděpodobně mohla být pravda. A podvědomě cítil, že to pravda je.
"Musíme odtud." Pobídl ho Owen. I on dostával strach. Dokud na to jen myslel, dalo se to vydržet. Ale nyní to vyslovil, a to bylo skoro stejné, jako kdyby se to stalo skutečností. Nebyl si jistý, jestli to Martin cítí taky, ale on najednou získal velmi, velmi nepříjemný pocit - ten, že je někdo sleduje. Přímo cítil ve svých zádech něčí oči, a to ho zneklidňovalo ještě víc.
"Ano." Přikývl rychle Martin a tiše se vydal za ním.
Prvních pár kroků bylo nejhorších. Nejistota, strach, smysly vyburcované na maximum. Slyšeli i to, co slyšet nemohli. Taková byla síla úzkosti.
"Tuhle mýtinu znám!" zaradoval se po chvíli chůze Martin, "Odtud do vesnice trefím, není to sice nejblíž, ale nijak daleko taky ne."
"Tak dělej." Postrčil ho Owen před sebe.
V tu chvíli padla čísi noze za oběť větev tak blízko, až jim bylo jasné, že utíkat nemá cenu. Otočili se. Z jedné strany se na ně zkaženými zuby šklebil Frank, z druhé Harrold. Oba drželi v ruce dlouhý nůž. Owen a Martin neměli kam utéct. Byli v pasti.
"Byla to zábavná hra na schovávanou. Ale bohužel už skončila. A my jsme vyhráli." Zasmál se Frank. I když od nich stál na dva metry, cítili odporný zápach jeho dechu velmi zřetelně.
"Ale nebojte se, máme pro vás přichystanou ještě další hru. Určitě to bude stejná zábava!" doplnil svého bratra pisklavým hlasem Harrold a udělal jeden krok směrem k vyděšeným kamarádům.
Owenovi se zatmělo před očima. Věděl, že je zle. Ale nebylo to kvůli tomu, že je bratři dostihli. Ne. Tohle bylo něco mnohem, mnohem horšího.
Martin si všiml, že se jeho kamarád najednou zkroutil v křečích. A další věci už měl jen zahalené mlhou. Tíživou, děsivou mlhou, která mu svazovala nohy a ruce, vnikala mu do uší, očí, úst i nosu, dusila a škrtila ho. Najednou pohár přetekl a všechna ta hrůza se změnila v sílu v jeho nohách, otočil se a utíkal pryč, utíkal, utíkal až se mu nohy pletly, protože nestačil sám sobě. Nespočetněkrát se přerazil o nějaký pařez, stejně tolikrát se i zvedl a běžel dál.
Několik metrů před vesnicí se zastavil a udýchaně opřel o kmen stromu. Nohy už ho téměř neposlouchaly, byly jako z gumy. V plicích mu hořelo, hlava se mu točila a před očima mu tančily jasné hvězdičky. Celkově se cítil na omdlení.
Těsně jemu za zády se ozvalo temné zavrčení. To mu dodalo. Odlepil se od kmenu a do vesnice se víceméně doplazil po čtyřech. Teprve u prvních domů našel odvahu se podívat směrem k lesu. Nikde nic. Ticho.
Zprudka dýchal a po čele se mu řinuly potůčky potu.
Nějak doklopýtal domů.
"Promiň, že jsem nepříjemnej." Přestal Owen konečně přecházet po místnosti sem a tam a posadil se na okenní parapet.
"To je v pořádku." Pokýval Martin hlavou, "Poslyš, teď už toho moc nevymyslíme. Běž domů, vyspi se z toho a zítra zajdeme do knihovny, hm? Půjčíme si knihy, koukneme se i do starých novin. Na něco přijít musíme."
"Jo. Díky." Souhlasil Owen.
"Není zač. Ten problém je reálnej, tudíž musí mít i reálný vysvětlení a snad i reálný řešení. Ale dnes večer ne. Mám toho vážně tak akorát."
"Je mi to jasný. Nic bych ti neudělal." Řekl Owen, i když sám věděl, že to je lež. Ani on sám nevěděl, čeho všeho je schopný. Ale nechtěl, aby se na něj Martin vykašlal. Neměl, komu jinému by to řekl. Byl jedináček a ač měl s rodiči báječný vztah, nedokázal by jim přiznat pravdu.
"Doprovodím tě ke dveřím." Rozhodl se Martin.
Sešli ze schodů dolů do kuchyně a obýváku. Tam je odchytla Martinova matka.
"Slyšeli jste to, kluci? Ty dva staré blázny někdo zabil!"
"Ale ne, a jak se to stalo?" předstíral Martin údiv. Owen zbledl.
"Vypadá to, že je napadli Jiní. Našli je farmáři za vesnicí u polí." Odpověděla matka. Pak ztišila hlas, jako kdyby se snad za své myšlenky styděla: "Ale možná jim to patří. Teď už od nich bude konečně pokoj."
"Tohle si nezaslouží nikdo, mami." Pokáral Martin svojí matku, byť měl stále na paměti, co provedli jeho sestře a co se chystali provést jim.
"Já půjdu." Vpadl do jejich rozhovoru Owen, "Tak zítra ve škole."
"Jasně. Ahoj." Rozloučil se s ním Martin.
"Neměl bys chodit tak sám, vypadá to, že venku už zase není bezpečno." Řekla ještě Martinova matka a nepatrně si povzdychla.
"Dám na sebe pozor." Odpověděl jí mírně vykolejeně Owen a zavřel za sebou dveře. Zhluboka se nadechl a vydechl. A ještě jednou. Konečně se cítil trochu klidný. Dům, ve kterém se svými rodiči bydlel, byl skoro až na druhém konci vesnice. Snad se uklidní úplně, než dojde domů. I tak s ním jeho rodiče měli poslední dobou dost trápení.
"To je dost, že jdeš, už jsme o tebe měli starost." Uvítala ho matka. Tuhle větu nesnášel už dlouho, a teď se na tom rozhodně nic nezměnilo.
"Vždyť jsem celej." Odvětil, "Byl jsem u Martina."
"A já si myslela, že už byste z těch vašich blbinek mohli vyrůst. Pojď se najíst, suším ti tu večeři už hodinu." Postrčila ho matka do kuchyně. Byla přesný opak Martinovy matky - paní Hailwoodová byla drobná a oplácaná, s po zadek dlouhými, tmavohnědými vlasy, a nebála se nic říct na rovinu, občas to bylo až nepříjemné. Owenova matka byla oproti tomu krásná, vysoká, štíhlá a světlehnědovlasá, jakoby ustavičně zamyšlená. Ale jedno měli společné - své děti milovaly nade vše.
Owen se ve dveřích obýváku akorát střetl se svým otcem. Jako každé úterý večer odcházel na pochůzku - pracoval u stráže. Byl to vysoký, statný muž s knírem a téměř černými vlasy, budil respekt už jenom svým zjevem. Owen jako malý nechápal, proč mají z jeho otce ostatní takový vítr - on ho znal jako veselého, přátelského chlapíka, který se s ním navyváděl spoustu skopičin a jen málokdy ho něco dopálilo. Ale když už, tak to stálo za to.
"Nazdar mladej pane, takhle se chodí na večeři?" pokáral ho.
"Omlouvám se, byl jsem se učit u Martina na ty zkoušky." Vylhal se z toho Owen.
"Možná by si to neměl tak přehánět." Položil mu otec ruku měkce na rameno. Owen z toho dokázal vydedukovat, co tím chtěl říct. Myslí si, že se poslední dobou chová tak divně, protože má stres z těžké zkoušky, kterou bude muset tento týden složit. Z jedné setiny to byla pravda... Ale za jeho útěky z domova to nestálo.
Uhnul očima před otcovým zkoumavým pohledem a posadil se k prostřenému stolu.
"Owene, jestli máš ve škole nějaké problémy, řekni nám to." Nevzdával se otec. To už vedle něj stála i matka.
"Nemám žádný problémy." Odvětil tiše Owen a ucpal si pusu jídlem. Snad ho nechají být.
Tik-tak, tik-tak, tikaly do ticha hodiny pověšené na zdi.
"No, to musíš vědět ty sám." Řekl nakonec otec a Owenovi se nesmírně ulevilo, že otec uznal za vhodnější odchod do práce než hádku se svým osmnáctiletým synem.
Jenže co nedokončil otec, v tom pokračovala po jeho odchodu do zaměstnání matka.
"Vážně mi nechceš nic říct?" přisedla si k Owenovi ke stolu a chytla ho za ruku. Měkce se na něj usmála.
"Už jsem řekl, že ne." Odsekl Owen o něco prudčeji, než situace zasluhovala.
"Jak řekl tvůj otec, tohle musíš vědět sám, ale myslela jsem si, že my dva před sebou nemáme tajemství." Nevzdávala se matka tak snadno.
Owenovi najednou udělal žaludek doslova kotrmelec. Udržel ho na místě, ale v obličeji úplně zezelenal.
"Děje se něco?" všimla si toho matka.
"Ne, nic, už je to v pořádku." Uklidňoval jí Owen. Vážně už se cítil lépe a doufal, že to tak už zůstane, že ta nevolnost byla jen chvilková. Znovu se mu do tváře vrátila zdravá barva.
"Proč si se mnou proboha nechceš promluvit? Já už nevydržím jenom se dívat na to, jak se před námi uzavíráš! Něco se s tebou v poslední době děje, ale ty se tváříš, jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku."
A ani nevíš, kolik úsilí mě to stojí!!! křičel Owen v duchu.
"To bude tím, že je všechno v pořádku." Procedil nakonec mezi zuby, "Vážně, nedělej si starosti." Dodal podstatně přátelštějším hlasem.
"Dobře." Přikývla matka, "Já jen doufám, že otec má pravdu a že je to jen tím stresem ze zkoušky. I když mi přijde docela zvláštní si to ventilovat zrovna útěky z domova..."
"Vždyť jsem vždycky zase rychle zpátky." Namítl Owen.
Matka neodpověděla. Jen přikývla a nechala ho o samotě, aby se v klidu najedl. Odešla do ložnice a začala si pod lampou číst.
Owena mezitím chuť na jídlo absolutně přešla. Přemýšlel, co s těmi zbytky udělá, aby nebylo jeho matce divné, že už ani nedojídá večeři. Zkusil sníst ještě aspoň trochu. Jakmile ale vzal do pusy druhé sousto, byla zpátky ta nevolnost, a tentokrát podstatně silnější než předtím. Doběhl na záchod a s divokým dávením se vyzvracel.
Omámeně se vypotácel zpátky na chodbu a zadýchaně se opřel o dveře. Sakra, už fakt začínám magořit, pomyslel si, když ho napadlo, že ti dva museli být opravdu zkažení až do morku kostí, když mu udělali v žaludku takovou revoluci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře