Animal Instinct, 2.díl

9. duben 2009 | 17.20 |

Martin přes noc usnul jen na pár hodin. Zdály se mu divoké sny, a to s takovou intenzitou, že se až bál usnout. Jakmile se nad obzorem začalo rozjasňovat, vyskočil z postele ven. Měl radost, že ta hrozná noc už skončila.
"...ale vážně!" uslyšel akorát říkat svojí matku, když – už oblečený – otevřel dveře svého pokoje, aby sešel dolů na snídani.
"Není zbytí. Rada je proti naléhání bezmocná, a dnes to bude určitě vážné." Odpověděl podstatně hlubší hlas, hlas jeho otce.
"Ahoj, rodino!" pozdravil je Martin, aby si ho všimli.
"Ahoj, co že dnes tak brzo?" otočila se po něm matka, na tváři široký úsměv. Ale v očích se nesmála.
"Jen tak." Trhl Martin rameny a přitáhl si k sobě hrnek s čajem a mísu domácích buchet, které včera jeho máma napekla.

Zatímco do sebe bagroval snídani, rodiče rozpačitě mlčeli. Evidentně nechtěli svůj problém řešit před synem.
"Otec má odpoledne nějaké jednání a já půjdu za Rebecou, půjdeš se mnou?" protnula ticho konečně jeho matka.
"Mám už něco v plánu s Owenem." Ošil se Martin, jako kdyby seděl na bodláčí, "Chceme zajít do knihovny."
"Tak se tam nezdržujte příliš dlouho, ano? A nikde nechoď sám!" začala matka okamžitě udílet rady a pokyny.
"Mami, už nejsem malej!" ohradil se Martin, čímž nechtěl říct, že když už je velký, poradí si se vším, ale že není hloupý, aby si tyhle řeči odvykla.
"No to není podstatné. Nechci, aby se ti něco stalo, a bohužel to vypadá, že už zase není bezpečno. Otec o tom bude mít dneska poradu, a dokud se to nevyřeší, budu tě zase o něco víc hlídat. Mám o tebe pouze starost, nechci tě kontrolovat." Vytasila se na něj matka přesně s tím proslovem, který Martin očekával, a upřímně, kdyby ho vynechala, byl by nesvůj.
"Když už jsem vstal tak brzo, dojdu pro Owena, půjdeme do školy spolu." Oznámil rodičům jen tak mimochodem.
Na klepání mu odpověděla až po dlouhé době Owenova matka.
"Nevím, jestli dneska půjde do školy, včera mu nebylo dobře." Řekla omluvně, když jí Martin vysvětlil, proč přišel.
"Ale dneska už mi nic není." Protáhl se kolem ní Owen, "Vážně, mami, kdyby mi nebylo dobře, půjdu domů, Martin mě doprovodí, O.K.?"
"Tak dobře. Pa." Rozloučila se s ním matka letmým polibkem na tvář.
"Co se včera dělo?" vyzvídal Martin.
"Trochu jsem si popovídal s mísou." Odvětil Owen. Když viděl Martinův nechápavý pohled, dodal: "Prostě sem se zblil, no. Nevytrávim všechno."
"No, dneska se bude kvůli tobě scházet rada. Kravál začíná." Pokýval Martin hlavou.
"Ať mi daj svátek." Zavrčel Owen, "Stejně přijdou na velký kulový."
"Musíme rychle vymyslet, jak z toho ven.

Platí pořád ta knihovna?" ubezpečoval se Martin.

"To bych se měl snad spíš ptát já, ne?" strčil do něj Owen a poprvé za to ráno se usmál.
Škola byla peklo. Termín zkoušek se neúprosně přiblížil a učitelé se rozhodli ještě na poslední chvíli vyzkoušet znalosti svých studentů, takže co hodina, to písemná práce nebo ústní zkoušení.
Owen si podpíral hlavu, vztekle žvýkal násadku od pera a zíral do písemné práce z dějepisu. Neznal odpověď téměř ani na jednu otázku, on z dějepisu zkoušky skládat nebude, tak se na učení samozřejmě vybodl. A teď tohle. Na co mu bude nějaká francouzská revoluce, stejně jich je tolik, že jejich seznam vypadá spíše jako jízdní řád.
Martin na tom byl o něco lépe, ale ne o moc. Do smíchu mu rozhodně nebylo, už mu z těch věčných písemek šla hlava kolem, od rána nic jiného než jeden test za druhým. Najednou uslyšel za svými zády křupnutí a potlačovaný smích.
"Co blbneš?" otočil se po Owenovi. Neuvědomil si, že riskuje nařčení z opisování a pěkně vypasenou pětku.
"Rozkousl jsem pero." Ukázal mu Owen důvod svého veselí. Nebylo na tom v podstatě nic vtipného, ale v ten moment to i v Martinovi začalo bublat smíchy.
"Pokud jsou vám dějiny pouze k smíchu..." odebral jim učitel nesmlouvavě písemné práce.
"Hej, já bych to rád dopsal!" ozval se okamžitě Owen, Martin rovněž vykřikl něco v tom smyslu.
"Najednou." Odvětil jednoduše učitel, "To jste si měli rozmyslet dřív. Do konce hodiny můžete přemýšlet na téma vašeho chování."
"Kretén." Ulevil si Owen, když zazvonilo a učitel opustil třídu.
"Ber to s rezervou, já bych to stejně na nic lepšího než na čtverec nevytáhl." Protáhl se Martin.
"Já ani na to, ale to neznamená, že mě tohle arogantní chování nemůže naštvat." Ušklíbl se Owen.
"Jak se ti prosimtě podařilo rozhlodnout pero?" pousmál se Martin.
"Jak vidíš, tak jednoduše." Parafrázoval Owen dějepisáře, než si složil hlavu do dlaní, "Mě snad praskne mozkovna..."
"Taky už toho mám plný zuby. Když nás teď takhle zmučej, tak to zítra nevidím moc růžově." Pokýval Martin hlavou.
"Já mám vůbec hrůzu zítra na ty zkoušky jít." Ztišil Owen hlas, jako kdyby je snad někdo mohl poslouchat.
"Proč, myslíš, že se něco stane?" zamračil se Martin.
"Budu pod dost velkým stresem, nevím, co se může stát." trhl Owen rameny. Tahle myšlenka mu v mozku hlodala tím intenzivněji, čím víc cítil, že ten dnešní zápřah na něj začíná být přespříliš. Vážně to byla hodně stresová situace, a zítra to bude ještě horší...
"Hele, nemysli na to. Když se tím budeš děsit, moc ti to nepřidá." Uklidňoval ho Martin, "Vydrž to, už jen dvě hodiny, a pak tradá do knihovny."
Owen na znamení souhlasu přikývl.
Do knihovny šli dle úmluvy hned po škole a strávili tam opravdu dlouhou dobu. Ostatně těch materiálů bylo víc než dost.
"Začal bych od historie. Musíme nejdřív znát všechno okolo, než se pustíme do nějakých hádanek a závěrů." Rozhodl Martin, když si pořádně prohlédl tu hromadu knih a novin, co se před nimi tyčila.
"Dobře. Myslím, že na to bude bohatě stačit tohle." Zalovil Owen v kupě encyklopedií a vytáhl tlustou bichli v černé kůži, podle vzhledu již staršího data.
"Takže..." zalovil v ní Martin, "Vidíš, tohle je přesně to, co jsem říkal: "Podle vědeckého zkoumání, do nějž bylo zahrnuto jak zkoumání živých, tak mrtvých bytostí, bylo prokázáno, že Jiní se se svými schopnostmi již rodí, nemohou je získat druhotně, např. nákazou. Jsou tedy samostatnou rasou. Jak tato rasa vznikla, není dosud známo."
"To je hezký, ale schválně si najdi jejich charakteristiku." Zalistoval Owen o několik listů dál.
"Jiní na sebe přes den berou pouze podobu zvířat s tmavou srstí, tvarem těla vzdáleně připomínajících tygry. Proměny v lidské bytosti jsou schopni pouze v noci. V tuto dobu můžou své zvířecí a lidské podoby dle libosti střídat. Ve dne toto nelze."  Četl Martin.
"A je to." Zašklebil se Owen.
"Musíme to pročíst. Třeba někde narazíme na anomálii, která by byla podobná té tvé." Trhl Martin rameny a podal Owenovi druhou knihu, o něco tenčí než tu, co četl sám.
Jenže toho materiálu bylo na několik dní, pokud by to chtěli řádně prostudovat. A oni na to měli jen pár hodin. Hledali proto jen to nejdůležitější. Ale nenašli ani zmínku o tom, že by se někomu někdy stalo to, co Owenovi, že by byl vlastně Jiným jen "napůl".
"Jdu prohledat ty noviny." Zaklapl Owen "svojí" knihu.
"Vidíš, zrovna teď jsem tady narazil na zajímavou věc." Zarazil ho vprostřed pohybu Martin, "Vědci kdysi rovněž vyslovili přání pokusit se Jiné křížit s lidmi. Tento pokus se ale nikdy neuskutečnil, pro jeho velkou nebezpečnost. Zainteresovaní se přesto domnívají, že zkřížení by bylo možné – už se ale neshodují v názorech, jaká bytost by z tohoto spojení vznikla. Neboli, matka je jistá vždycky, otec ne."
"Jo, takže pokud jsem to správně pochopil, snažíš se mi právě naznačit, že si moje máma kdysi dávno před téměř devatenácti lety někde pěkně užila s nějakým tím bastardem, zázrakem to přežila a výsledek jsem já. To je blbost." Zakroutil Owen nevěřícně hlavou.
"Owene, musíme vzít v úvahu všechny fakty, a myslím, že tenhle je hodně, hodně pádný. Vysvětlovalo by to všechno, protože sám jsi slyšel, že jinak než geneticky se tohle dědit nedá. Ale zase kdybys byl jedním z Jiných, nebyl bys schopný vzít na sebe ve dne lidskou podobu. Co z toho vyplývá, je myslím jasné." Oponoval Martin.
"Ano, vím, že se několikrát stalo, že Jiní odvlekli lidi z vesnice, ale že by to ty dotyčné oběti nějak často přežívaly, to se říct nedá. Osobně si nevzpomínám na jediný případ." Pokrčil Owen rameny.
"Já si nejsem jistý." Povzdechl si Martin, ale v tomhle mu musel dát za pravdu, "Ale pusť se do těch novin, třeba tam bude zrovna nějakej případ přeživšího."
"Zatím tu jsou akorát zprávy o obětech." Prohrábl se Owen unaveně novinami. Poslední se datovali do doby před čtyřmi roky. Nedalo mu to. Martin mu, ač si to nepřipouštěl, nasadil do hlavy pořádného brouka. V temné předtuše se rychle probral horou papíru a nalistoval si příslušný rok. Z té doby bylo zpráv opravdu hodně. Nové útoky, přibývání obětí, a to na obou stranách...
"Hele, zase jsem tu něco..." začal Martin, ale svou větu nedokončil, protože když od knihy vzhlédl, spatřil Owenovu naprosto bledou tvář, jak zírá na jeden starý výtisk novin.
"Děje se něco??" naklonil se k němu v dychtivém očekávání.
"Tys měl pravdu." Špitl Owen přidušeně.
"Cože?!" vzal si od něj Martin noviny.
Měla štěstí v neštěstí
Dvacetiletá Angelica Crooková byla již tři dny pohřešována. Za jejím zmizením s největší pravděpodobností stáli Jiní. Zdrcení rodiče a novopečený manžel zmizelé, Benjamin Crook, se již smiřovali s nejhorším, když včera ve večerních hodinách našel vystrašenou, hladovou a zraněnou dívku jeden z místních farmářů nedaleko svého pozemku.
"Paní Crooková potvrdila verzi vyšetřovatelů, že se stala zajatcem Jiným. Přesto se jí podařilo uprchnout a dostat se bez vážnějších zranění zpátky do vesnice. Momentálně je pod naším dohledem a nemůže ujasnit podrobnosti." Sdělil našemu deníku ošetřující lékař.
Martin beze slova vrátil noviny zpátky na hromadu. Owenovi začaly do očí stoupat slzy.
"Myslíš, že je možný, že jí tam znásilnili?" řekl tiše a zlomeně.
"Já si myslím, že je to bohužel jistý." Vzal ho Martin konejšivě za ruku. Soucítil s ním. Sám z toho byl nešťastný.
"Řekni mi, že to není pravda." Zavřel Owen křečovitě oči. Přesto mu zpod zavřených víček unikla slza.
"Neřeknu ti, že to není pravda. Ale ani ti neřeknu, že to pravda je. To ví jen jeden člověk." Odpověděl opatrně Martin, "Pojď, půjdeme."
Owen se omámeně zvedl ze židle. Nikdy mu nepřišlo divné, že i když jsou jeho rodiče hnědovlasí, tak on je blonďatý – i když jeho vlasy vypadaly vytrvale jako po melíru, jako kdyby se nemohly rozhodnout, jakou barvu vlastně chtějí – to se přece stalo víckrát. Teď věděl, že to není náhoda. Počkat, věděl? Není to jisté! Třeba jeho máma řekne, že se nic nestalo.
Nutil se do toho. Nutil se věřit tomu, že mu vážně máma řekne, že to tak není, že se tenkrát nic nestalo. Teoreticky to přece možné bylo. Jenže teoreticky je možné úplně všechno.
"Mám tě doprovodit domů?" navrhl mu Martin.
"Prosím." Přikývl Owen. Děsil se toho, že by měl teď zůstat úplně sám, jen se svými myšlenkami.
Šli mlčky vedle sebe. Martin nevěděl, co má říkat, a že Owenovi není do hovoru, to chápal.
"Ale dneska se jí na to nezeptám." Promluvil Owen po zhruba patnácti minutách.
"Proč ne?" divil se Martin.
"I když, ono to v konečným výsledku vyjde nastejno – kvůli tý zítřejší pitomý zkoušce. Budu sice rozptýlenej i tak, ale myslím, že kdybych si s ní o tom promluvil už dneska, bylo by to ještě horší." Přemýšlel Owen nahlas.
"Taky bych to tak udělal. Ale konečný rozhodnutí je na tobě." Pokýval Martin hlavou.
"Víš co mě teď tak napadá?" vzpomněl si Owen, "Že jsem se ještě nikdy neproměnil v noci. Vždycky jenom ve dne. A není to jen náhodou, že bych se po setmění nikdy s nikým nepohádal nebo tak. Jestli je to vážně tak, že v noci se to dá ovládat, tak jsem přes noc v cajku, ale přes den si to se mnou cvičí dle libosti."
"Logiku to má." Zamyslel se Martin a zvažoval, jestli má dodat to, co dodat chtěl, "Víš, mám docela ostych ti to říct, není to zrovna taktní, ale možná by stálo za to to vyzkoušet."
"Jako že bych se pokoušel změnit záměrně? Tak to vážně taktní nebylo." Zasmál se křečovitě Owen.
"Byl to jen nápad." Ucouvl Martin.
Po zbytek cesty mezi nimi znovu zavládlo ticho.
"Hele, díky za všechno. A dík, že mi s tím pomáháš. Vážně jsem se bál, že... Se na mě vykašleš." Otočil se po něm Owen, když už stáli před jeho domem.
"Taky si říkám, že překonávám sám sebe." Rýpnul do něj Martin. Podařilo se mu na Owenově tváři vykouzlit alespoň letmý úsměv.
"Jo. Tak fajn. Tak ahoj zítra." Rozloučil se s ním Owen a povzdechl si.
"Čau, a drž se, to zvládneš. Hlavně se moc nestresuj." Doporučil mu ještě Martin, než se rozešli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře