Animal Instinct, 3.díl

9. duben 2009 | 17.22 |

Rozhodl se, že udělá svojí matce radost, a půjde za Rebecou. Rebeca byla jeho starší sestra, už u nich nebydlela, žila i se svým manželem v jednom z nových domků na návsi.
"Ahoj, Marty!" vítala se s ním, jako kdyby ho neviděla celou věčnost a ne měsíc. Martin si v duchu pomyslel, jak je vzájemné odloučení změnilo, dřív si lezli na nervy a pokud si mohli udělat nějaký naschvál, rádi tak učinili. Ještě dodnes si přesně pamatoval, jak záviděl Owenovi, že neví, co je to sourozenec, navíc starší a ještě k tomu sestra. Přesto mezi sebou on a Becky měli jakési sourozenecké pouto a to pouto jako by najednou převládlo, zesílilo.
"Nazdar rodino." Přivítal se Martin jednou větou s celým osazenstvem domu – Rebecou, matkou, Rebečiným mužem Barrym a malou roční holčičkou Lilly.

"Co ty tady, myslela jsem, že budeš doma." Divila se matka.
"Řekl jsem si, že půjdu radši sem." Odpověděl neurčitě Martin. Vždyť sám nevěděl, proč sem vlastně chodil.
"A možná je to tak nejlepší, když půjdete domů oba spolu, než abys chodila večer sama, mami." Podívala se Rebeca kradmě na svojí mámu. Byly si obě hodně podobné – ty samé oči, nos, vlasy. Na první pohled člověk poznal, že ty dvě jsou příbuzné.
"To je pravda, měli bychom se teď všichni mít mnohem víc na pozoru." Souhlasil s ní Barry.
"Jako bych to sama nevěděla. Je to k vzteku, už to vypadalo, že bude konečně klid. Otec si dokonce myslí, že bude rada muset vyslat posly." Zabručela nesouhlasně matka.
"To jsem zvědavý, který cvok se do toho pohrne." Zašklebil se Barry.
"Jakej cvok, na ochranu před Jinými jim stačí, když půjdou v bílým kápích. Poznají, že přicházejí v míru, a nechají je projít." Oponoval Martin.
"Mluvíš jako kniha, kdes to vzal?" zasmál se Barry.
"No... Myslím, že tohle by měl vědět asi každý." Prohrábl si Martin rozpačitě krátké vlasy. Mohl jim přiznat pravdu, že si pro tuhle vědomost stejně jako pro ty ostatní došel do knihovny. Ale měli by ho za cvoka. To by zase mohl svést na to, že má přeci jen trochu obavy a je lepší se informovat a být připravený, než pak vejrat jako sůva. Na to by mu oni zase řekli...
Potřásl hlavou. Tohle byl jeden z jeho zlozvyků, že si vždycky dopředu představoval různé rozhovory. Potíž byla v tom, že v devadesáti procentech případů se pak rozhovor vyvíjel úplně jinak a on byl tak akorát svými předtuchami svázaný a nebyla s ním rozumná řeč.
"Každopádně, nějak se to vyřešit musí. Dřív útočili hlavně na zvířata, na lidi útočili jen když je vyrušili nebo tak. Ale nepamatuju si, že by někdo z Jiných útočil na člověka prakticky bezdůvodně." Krčila matka bezmocně rameny.
"Co ty víš, co je k tomu vedlo. Třeba někdo vstoupil na jejich území, ostatně to se stalo již několikrát.

" Přisedla si k nim Rebeca. Byla uložit malou, už byla přeci jen pozdní hodina. Pro takové dítě určitě.

"Téměř najisto se bude svolávat shromáždění. Tohle se musí pořádně prošetřit. Uvidíme, co řekne otec, až se vrátí." Odpověděla jí matka.
"Já si stejně myslím, že pokud bude někdo něco vědět, tak to stejně neřekne. Bude se bát postihu." Přispěl se svojí trochou do mlýna Barry.
"V tom s tebou souhlasím." Přitakal Martin. On by v této chvíli vážně neřekl ani slovíčko, i kdyby mu za to zaplatili. I když on byl částečně chráněný, koneckonců byl vypiplávaný synáček člena rady. Ale věděl, že Owen by mu za to zpřerážel všechny kosti v těle. Dřív. Teď by ho možná poslal i pod kytky.
"Sakra, já už blbnu." Řekl si Martin pro sebe. Bohužel ne natolik potichu, aby to ostatní neslyšeli.
"Cože?" otočila se po něm Rebeca.
"Že magořím, to neřešte." Mávl Martin rukou, "Myslím na hovadiny."
Domů se vydali krátce po sedmé. Ještě nebyla úplná tma, ale už se smrákalo. Otec se vrátil ze zasedání o hodinu později.
"Teda, to bylo dneska zase něco. Dones mi čaj." Řekl a zhroutil se na lavici.
"Hodně zlý?" sedl si vedle něj Martin, zatímco jeho matka postavila vodu na čaj.
"To si piš. Tři hodiny jsme se dohadovali, než jsme se konečně na něčem dohodli." Ukázal mu otec na prstech, že tři, vážně, tři hodiny jim to trvalo.
"A na čem jste se dohodli?" zeptala se matka. Znala svého manžela již natolik dobře, že věděla, že očekává samozřejmé otázky, aby se ujistil, že ho ostatní poslouchají.
"Svolá se shromáždění, to je jasné. Ale taky se budou vysílat poslové." Odpověděl, "Já jsem tomu moc nakloněný nebyl a nejsem sám, ale nakonec nás přehlasovali. A na druhou stranu z toho stejně nebylo jiné východisko."
"A kdo půjde?" vyptávala se dál matka a podala mu horký čaj.
"To ještě nevíme jistě. Je jasné, že se do toho nikdo moc nepohrne, ale někdo se určitě najde." Pokrčil otec rameny.
Martin okamžitě začal přemýšlet, jestli by bylo možné, aby otce přesvědčil, že by mohl jít on. Owena by vzal s sebou a určitě by je už něco napadlo.
"No a co ty, připravený na zítřek?" změnil otec téma hovoru a poplácal Martina po zádech.
"Doufám. Udělal jsem, co jsem mohl, víc už bych toho vážně nezvládl." Trhl Martin rameny.
"Tak je to správně. Ne abys nám udělal ostudu." Pohrozil mu v žertu otec.
"Tak to bych si doopravdy nedovolil." Zvedl se se smíchem Martin a odešel do svého pokoje. Věděl, že by se už neměl učit, ale rozhodl se, že si látku pro jistotu ještě jednou projde a zkusí si jí i napsat. Ústní zkoušení mu šlo vždycky, ale bude se i psát, a tam to bylo o něco horší. Neuměl se moc dobře vyjadřovat písemně, vždycky všechno radši okecal. Owen byl oproti němu v nevýhodě. Sice když chtěl, dokázal být vynikající diplomat, ale se slovníkem dřevorubce.
"Vykašlat se na to, doufám, že mě ještě nevolali!" vběhl Martin mezi hlouček svých spolužáků, kteří seděli před dveřmi, za nimiž se právě mořil nějaký nešťastník, a snažili se dohnat to, co během posledních dnů nestihli.
"Kdyby tě už volali, neseděl bych tu s knížkou." Ušklíbl se Owen, "I když už bych jí vlastně odložit mohl, až domučej tohohle, půjdu na řadu já. Že já musím mít zrovna tak blbý příjmení..."
"Dej pokoj." Zhroutil se Martin vedle něj na okenní parapet, "Zkoušky na krku a já musím zaspat."
"Umíš si to zařídit." Pokrčil Owen s mírným úsměvem rameny. Nedával na sobě znát, že nervóznější zatím snad v životě nebyl, že má v krku a ústech jako na Sahaře a že se mu dělá špatně už dopředu.
"Ježiš, nemelte pořád!" vyjel na ně vynervovaně jeden z kluků. Evidentně toho uměl ze všech nejmíň. Nebo byl ze všech největší trémista.
"Owen Crook." Přišel si po chvíli učitel pro dalšího nešťastníka.
"Tak zlom vaz." Popřál mu Martin.
"To bych celkem nerad." Zašklebil se Owen. Za svými zády zaslechl ještě zoufalý sten toho nenaučeného chudáka: "Proč já vůl si napsal zrovna matiku..."
Zkoušení probíhalo ústně. Nejprve teorie, pak dva příklady na tabuli, samozřejmě s náležitým komentářem. Začátek teorie zvládl Owen v pořádku a býval by se postupně, pomalinku začal uklidňovat. Ale pak se spletl v naprosto primitivní věci a už se vezl. Znervózněl ještě víc a myšlenky se mu zaplétaly jedna do druhé.
"A já už si o vás chtěl myslet, že nejste tak hloupý, jak se při mých hodinách jevíte." Podal mu matikář křídu, aby mohl přejít k příkladům. Owen v duchu soptil. Měl smůlu, že musel na zkoušky chytit zrovna jeho. V matice sice žádný premiant nebyl, ale rozuměl jí celkem obstojně. U kteréhokoliv jiného kantora by prošel. Jejich matikář se po něm vytrvale vozil a kazil mu vysvědčení snad jen tak pro radost.
Začal počítat. Jenže ouha. Nervozita v něm vygradovala natolik, že nebyl schopný skloubit mluvení a uvažování nad příkladem.
"Nechcete si dát na chvíli oddych? Klidně můžete po chvíli začít znova, já začínám mít pocit, že si z nás snad děláte legraci." Dolétla k němu další jedovatá hláška.
Pak už věci vzaly rychlý spád – Owen zahodil křídu, prudce rozrazil dveře a zdrhal pryč. Martin zareagoval bleskově a vydal se za ním, ale přesto ho ztratil z dohledu. Běhal po chodbách, kde mu Owen zmizel a volal ho.
"Owene! Sakra, kde jsi?!"
Někdo kopnul přímo do dveří, vedle kterých stál. S nadějí je otevřel, i když škola byla v téhle části prázdná, neměl kdo jiný tam být.
Ve třídě byla otevřená okna a tak když Martin otevřel dveře, ofouknul ho celkem studený průvan. V první chvíli mu to vadilo. V druhé chvíli, kdy se málem přerazil o ležícího Owena, mu to už bylo naprosto jedno.
"Co ti je, jsi v pořádku?" sklonil se nad ním ustrašeně.
"Říkal jsem to, neměl jsem sem vůbec lízt." Zasyčel Owen. Prsty měl úplně bílé, jak si jimi drtil spánky. Mozek měl tendence vyletět mu z hlavy ven a celé tělo měl v jednom ohni.
"Snaž se uklidnit. Dýchej, to bude dobrý." Pokoušel se mu Martin pomoct. Přesto by se nejradši viděl někde hodně daleko odtud. Strach dostával doopravdy snadno, obzvláště v situacích, kdy se mu to vážně nehodilo.
"Tohle není dobrý, je mi čím dál hůř, nemám sílu to přemáhat." Zasyčel Owen o stupeň tišším hlasem než předtím. Pak svůj boj vzdal. Na jeho těle a v jeho tváři se objevily první známky přeměny ve zvíře.
"Uteč." Stihl ještě syknout na Martina. Ani nemusel, Martin od něj polekaně ucukl ještě dřív, než mu stačil cokoliv říct, a pud sebezáchovy zafungoval dokonale. Vyděšeně za sebou pevně přibouchl dveře a chystal se na úprk. Pak se ale otočil zpátky a vší silou se opřel do dveří. Správně odtušil, že Owen se pokusí dostat ven. Ač si to neuvědomoval, v mnohém se opakovala scéna z lesa – jeho strach mu dával sílu, o které ani netušil, že jí má. Dveře udržel i na druhý pokus. Pak ale nastal podivný klid.
Martin na okamžik povolil a zahleděl se zkoumavě na dveře. Prudce oddychoval, podle frekvence tepu to vypadalo, že za chvíli dostane infarkt. Nic. Pořád nic.
Ty okna! Uvědomil si najednou, že ho ten průvan neovanul jen tak pro srandu králíkům. Vtrhl do třídy a jeho obavy se naplnily. Místnost byla až na několik povalených stolů a židlí prázdná. Vyklonil se z okna, ale školní dvůr byl také prázdný. Nemělo cenu se vydávat na další pátrací akci, může být kdoví kde a jeho za chvíli zavolají na zkoušku.
Ještě chvíli stál a zíral ven. Pak se s těžkým oddechnutím vrátil zpátky.
"Hej, co se děje??" strčil do něj jeden ze spolužáků.
"Netuším." Pokrčil Martin rameny. Netušil, jestli vypadá aspoň trochu přesvědčivě, a bylo mu to jedno.
Zkoušky nějak překlepal. Neudělal žádné zásadní chyby a v konečném výsledku mohl být spokojený. Pak měl dvě hodiny volno, než začne další zkouška. Mohl jít na oběd. Ale radši se vydal hledat Owena. Nějaký hlad ho teď netrápil.
Ani se nemusel moc snažit. Owen na něj čekal před školou. Seděl na lavičce kousek od vchodu a tvářil se, že tu vůbec není.
"No nazdar, jak ti je?" sedl si vedle něj Martin.
"Fyzicky v pohodě." Odpověděl nevrle Owen.
"Málem jsem kvůli tobě neudělal zkoušku, měl jsem šílenej strach..." řekl Martin víceméně aby řeč nestála. Trochu zveličoval, ale to se čas od času zkrátka musí.
"Dej si pohov, já jsem právě u zkoušek totálně propad." Zamumlal Owen a dál zíral kamsi před sebe. Ruce měl zkřížené na hrudi, jako kdyby se chtěl ochránit před zimou, ale byl hezký den, slunečný a teplý, zima mu být nemohla.
"No tak, hlavu vzhůru, ještě bude jedna." Snažil se ho Martin povzbudit.
"To víš že jo, celej nakřivo, nejdu nikam." Zasmál se ironicky Owen.
Martin se mu ani nedivil. Povzbuzoval ho spíše ze slušnosti než že by sám věřil tomu, že se mu podaří Owena přemluvit.
"Mohl bych jít dneska po škole k vám? Nechci se doma potkat s tátou. Určitě daj našim vědět o tom mým běžeckým přeboru." Podíval se Owen poprvé za celou tu dobu, co seděli venku, na Martina.
"Určitě." Souhlasil Martin, "Vážně to nezkusíš?"
"Vždyť už jsem říkal, že ne!" odsekl Owen.
"V pohodě, jen jsem se ptal." Odtáhl se Martin, "Počkáš na mě tady nebo kde?"
"Je docela hezky, počkám tady." Přikývl Owen. Vypadal duchem nepřítomný. A taky asi i byl.
Než se Martin vrátil ze zkoušek, měl spoustu času na přemýšlení. Byl pevně rozhodnutý si dnes večer promluvit s matkou. To ho teď ale paradoxně zas tolik netrápilo. Mrzelo ho, že neudělal zkoušky a pravděpodobně bude muset ročník opakovat, pokud ho do začátku dalšího školního roku někdo nezabije. Chtěl se svým rodičům zavděčit, dost na něj oba dřeli a chtěli, aby to někam dotáhl. Jako kdyby to v tomhle zapadákově mohl někam dotáhnout! Všechny, všechny plány vzaly za své. Pokud tohle nedostane pod kontrolu, nemůže si plánovat vůbec nic. A jak to tak vypadalo, tohle se jen tak nesrovná. Ať se snažil sebevíc, nemohl to ovládat. Vlastně se mu to podařilo jen jednou, večer. Záměrně o tom zapomněl Martinovi říct. Je vážně možné, že v noci by to mohl ovládat?
Pro jeho tátu bude asi dost šokující, až se dozví, že vlastně není jeho syn. Nebo to snad ví taky?
Sakra, zatím to ještě není jistý!! Je to jasný?!
Nesnášel, když neměl nadhled. A o ten se teď opravdu snažil zbytečně.
Aspoň už nedostával ty strašný záchvaty paniky jako dřív. Několikrát to na něj vážně dolehlo. To si pak zalezl k sobě do pokoje, schoulil se do klubíčka, začal si kousat nehty a čekal, až to přejde. Nic jiného dělat nemohl, strach a úzkost mu zabraňovaly jakkoliv rozumně uvažovat. Trochu se divil, že při těhle stavech se mu ty radosti s proměnou vyhnuly. Asi není strach jako strach.
"Jsi tady?" zamával mu Martin rukou před očima.
"Co? Jo, jsem." Zakoktal se Owen, jak ho Martin prudce vytrhl z přemýšlení.
"To je fajn. Tak pojď." Pobídl ho Martin.
"Tak co, jak to dopadlo?" uvítala je s úsměvem od ucha k uchu paní Hailwoodová.
"Výsledky budeme znát až zítra, ale vidím to poměrně optimisticky." Usmál se na ní Martin nazpátek.
"To moc ráda slyším." Dala mu matka mlaskavku na tvář, "A co ty, Owene? Tys to taky určitě zvládl."
"Tak to bych zrovna netvrdil." Trhl Owen bez úsměvu rameny.
"Ale no tak, nebuď trudnomyslnej. Já vím, co vám spraví náladu, po takovém zápřahu si to zasloužíte." Mrkla na ně spiklenecky Martinova matka a s dalším z jejích srdečných úsměvů předala Martinovi jeho nejoblíbenější dort.
"Super, díky moc, mami! I když ještě není jistý, jestli jsem ty zkoušky udělal, stejně děkuju!" radoval se Martin jako malé dítě pod vánočním stromkem. Jak málo stačí ke štěstí – obyčejný kus žrádla.
"Máma je zlatá." Cpal se Martin, až se mu dělaly boule za ušima. To už seděli u něj v pokoji.
"To jo." Přikývl Owen a pomalu si ukousl další kousek z toho kousíčku dortu, který si nakonec po menším přemlouvání vzal.
"Ještě řekni, že ti to nechutná." Zatvářil se Martin překvapeně.
Kdyby Owen mohl, tak vyprskne smíchy. Stačila trocha dlabance a Martin naprosto vypínal myšlení. Hlavně že jedl, ostatní bylo nepodstatné. Jak zvířecí.
"Ale jo, ale já teď nemám na jídlo absolutně náladu. Vzal jsem si to jen proto, že..." zarazil se uprostřed věty, "To je jedno."
"Dopověz to." Vybídl ho Martin.
"No prostě podle toho poznám, jestli..." zarazil se znovu Owen, "Minule, když se stalo to s těma zatracenejma cvokama, tak když jsem se normálně najedl, tak jsem strávil příjemnejch pár minut na hajzlu, to víš. A předtím jsem sice neblil, ale nijak extra valně dobře mi taky nebylo. Tak jen chci vědět, jestli bude dneska další poplach." Dopověděl Owen konečně to, co chtěl říct.
"Myslím, že kdyby měl být, tak už je." Řekl Martin. Už mu zbýval jen poslední kousek, "Takže ti vážně nemám nechávat?"
"Ne." Zakroutil Owen hlavou.
"Tvoje blbost." Odtušil Martin a s požitkem se zakousl i do toho posledního kousku.
"Hele, teď si tak vzpomínám, cos mi chtěl říct včera v tý knihovně, že jsi našel něco zajímavýho? Jak jsem tě přerušil kvůli těm novinám." Vzpomněl si najednou Owen.
"Jo, bylo tam něco, co by se ti myslím mohlo hodit i z praktického hlediska. Psali tam, že co se týče oblečení, tak proměnou s tebou můžou projít jen čistě přírodní materiály, zbytek ne. Asi by se ti moc nelíbilo jít přes vesnici nahej." Zasmál se Martin při té představě.
"Tak já mám stejně skoro všechny hadry jen z přírodních látek, máma je na tohle dost pedant." Ušklíbl se Owen.
"To vysvětluje, proč jsi měl zatím to štěstí." Zasmál se znovu Martin.
"Necháš toho!" strčil do něj Owen. Taky se smál.
"Čistá pravda, brouku, čistá pravda!" ohradil se Martin.
"To je možný, ale to ještě neznamená, že ti to projde!" strčil do něj Owen podruhé.
"Ó, už se bojím, měl bych utíkat?" dobíral si ho Martin. Očekával, že mu Owen odpoví něco ve stylu "jo, a hodně rychle!", ale ten ho převezl.
"Ne, já si myslím, že už jsi toho dneska naběhal dost."
Martin se začal řehtat jako kůň. Tuhle odpověď nečekal, proto ho absolutně dostala.
"Jo, a ty ne, co?" odvětil až později.
"U mě se to nepočítá, já jsem pořád takovej – rozevlátej." Pousmál se Owen.
Cestou domů musel uznat, že to byl dobrý nápad, jít za Martinem. Rozptýlil ho, měl tak dobrou náladu jako už dlouho ne. Ta samozřejmě postupně mizela, čím víc se blížil k domovu, ale hodně ho podržela nad vodou. Jenže jakmile otevřel dveře, všechna dobrá předsevzetí šla do kytek.
"To je dost, že jdeš!" uvítala ho matka s rukama v bok, "Jen o pár minut ses minul s otcem, ale to je taky tvoje jediný štěstí, protože ten by tě přerazil vejpůl! Cos to dneska proboha zase vyváděl?!"
"No, co sem dneska vyváděl? Byl jsem ve škole a dělal jsem zkoušky, ale nějak to nedopadlo dobře." Odvětil nabroušeně Owen.
"Co jsi tím myslel?" nechápala matka, "Tváříš se, jako kdyby ti to bylo úplně jedno! Můžeš propadnout, jestli jsi to nezaregistroval, drahý pane syne! Nejdřív začneš utíkat z domova, pak utečeš i ze školy, co si přichystáš příště, zmizíš úplně?!"
Owen toho měl zrovna tak akorát dost. Začal se k matce pomalu krok po kroku přibližovat.
"Možná že se toho doopravdy dočkáš, že zmizím úplně. Víš, mami, se mnou se v poslední době děje něco moc, moc divnýho. Vážně. A chceš slyšet můj názor? Ty to tušíš. Ty máš strach, že za tím mým zvláštním chováním je vážně to, čeho se tolik bojíš. Vidím to na tobě. Jak mě pozoruješ. Jak se snažíš nedávat nic najevo, ale přitom tě uvnitř nahlodává pochybnost a říkáš si: Je to skutečně tak? Tak se tě ptám já, mami – je to tak?"
"O čem to mluvíš?" ucouvla před ním o dva kroky matka.
"O čem to mluvím?" zastavil se Owen, "O čem to mluvím? Nedělej si ze mě šašky, mami, ty moc dobře víš, o čem mluvím! Nebo mi chceš tvrdit, že si myslíš, že jsem jen nevychovanej, labilní puberťák?"
"Nekřič na mě!" zvýšila matka výhrůžně hlas. Lépe řečeno, snažila se, aby zněl výhrůžně, ale byly v něm slyšet obavy. Strach. Zmatení. Bezmoc.
Owen jí postupně zatlačil až ke zdi.
"Mami, ty sis toho všimla, netvrď mi, že ne." Řekl podstatně tišším hlasem, "Všimla sis toho, že se měním, že se mnou není něco v pořádku. Co se stalo tenkrát, když tě unesli? Protože, mami, mě nenapadá jiný vysvětlení než to, že můj táta vlastně není můj táta."
"Jak to víš?" vykulila na něj matka oči. Pak ale zbledla, jako kdyby před ní stanula sama smrt, a zakryla si ústa rukou, "Ne! Owene, ne! To není možný, to není pravda!"
"Ale je. Já jsem toho živoucí důkaz." Přikývl nemilosrdně. Vzal její obličej do svých dlaní, "Mami, musíš mi říct pravdu, ano? Co se stalo, když tě unesli? Prosím."
"Tenkrát..." začala matka a po tváři jí stékala první slza, "Bylo mi teprve dvacet, byla jsem čerstvě vdaná... A taky hrozně hloupá, šla jsem do lesa a myslela jsem si, že se mi nic nestane, když půjdu při soumraku a nepůjdu nijak daleko. Našli mě a odvlekli do tábora. Ještě než mě stihli zabít, podařilo se mi utéct. Protože... Hlídali mě tam. Dva muži. A najednou se na mě vrhli, a..."
"Já vím." Přerušil jí Owen, když viděl, že už nemůže mluvit dál.
"Nechali otevřené dveře, zatímco byli uvnitř, proto jsem mohla utéct. Ale mezitím mě... Oba znásilnili." Řekla tichým, zlomeným hlasem. Vypadala jako malá, zranitelná holčička, která si neví rady. Owen jí objal.
"A pak ses narodil ty... Přesně devět měsíců poté." Vzlykla, "Bála jsem se, že... S tebou nebude všechno v pořádku, ale nic se nedělo, a tak jsem to nechala být... Nikdy jsem nikomu neřekla, co se stalo..."
"To je dobrý, mami." Pohladil jí Owen konejšivě po zádech. Ramena se jí třásla.
"Takže ty... A ty tři vraždy..." podívala se po něm uplakaným pohledem.
"Nemůžu za to." Zakroutil Owen prudce hlavou a v tu chvíli ho začaly taky pálit oči, ale nerozbrečel se, "Netušil jsem, co se děje, byl jsem úplně bezradnej..."
"Já ti věřím." Pohladila ho něžně matka, "Víš, jediný, co mě mohlo znepokojovat, bylo, že jsem pak byla ještě třikrát těhotná, ale vždycky jsem potratila. Těžko říct, jestli to spolu souvisí..."
Owen koukal jako spadlý z višně. Právě zjišťoval, že o své rodině nevěděl skoro nic.
"Co budeme dělat?" vytrhla ho z úvah matka.
"Netuším." Zakroutil Owen rezignovaně hlavou, "Nemůžu se přiznat, v nejlepším případě by mě zavřeli do konce života. Musím nejdřív zjistit, jestli se to nedá nějak... Vyléčit nebo alespoň ovládat..."
"Určitě z toho musí být nějaké východisko. Ano, určitě." Přikyvovala matka. Owen si všiml, že je na pokraji hysterického záchvatu, ale nevěděl, jak by jí teď měl uklidnit.
"Přesně tak. S Martinem už jsme přišli na spoustu věcí, určitě přijdeme i na to, jak z toho ven." Řekl nakonec a znovu jí objal.
"Martin to ví taky?" podivila se.
"Martin byl doteď jediný, kdo to věděl." Řekl Owen.
"A odkud ty víš, o tom... únosu?" zeptala se ho trochu roztřeseně matka.
"Byli jsme s Martinem v knihovně, abysme zkusili štěstí, jestli někde na něco nenarazíme. No a v jedněch starejch novinách o tobě psali." Odpověděl Owen ve zkratce.
Matka se k němu přitiskla ještě pevněji.
"Moc mě to mrzí, Owene, vážně mě to moc mrzí." Zašeptala a znovu se rozvzlykala.
"Nemáš na tom nejmenší vinu, mami." Zašeptal jí v odpověď. Vzedmula se v něm vlna vzteku na ty dva mizery, kteří jí – jim – tohle provedli.
"Nech si to pro sebe, prosím. Neříkej to nikomu. A když říkám nikomu, tak tím myslím nikomu, rozumíš, ani otci ne." Upozornil jí pak.
"A proč bych to neměla říkat otci?" nestačila se jeho matka divit. Setkala se s tvrdým a nepřístupným pohledem, takový u Owena ještě v životě neviděla a značně jí znepokojil.
"Prostě mu to neříkej. Je to moje věc, můj problém, a budou o něm vědět jen ti, u kterých to uznám za vhodné. A nevidím důvod, proč by to měl vědět otec. Nemůže mi s tím pomoct." Odpověděl krátce a mírně špičatě Owen. Tvrdý výraz z jeho tváře nezmizel. Viděl, že je jeho matka v šoku. Ale nehodlal na to v tuhle chvíli brát ohledy.
"Dobře, jak myslíš. Nic mu neřeknu." Přikývla nakonec matka a o krok od Owena poodstoupila, aby si mohla sednout. Bylo toho na ní moc. Ta vzpomínka byla sama o sobě dost děsivá a bolestivá, i bez těhle hrozných následků... Jenže Owen nebyl jen tak nějaký následek. Byl to její syn, jediné a nade vše milované dítě. Ale bohužel nejen to. Už zabil tři lidi a kdo ví, co se může stát příště.
Pak ho začala ospravedlňovat. Nenese na tom nejmenší vinu, neudělal to naschvál, stal se obětí situace. Navíc jako každá matka nevěřila, že její do té doby bezproblémové dítě by mohlo být zlé. Ne, ona přece věděla, že je v jádru dobrý. A za tohle nemůže. Tak je to, nemůže za to.
"Mami, je ti dobře, nechceš něco?" sklonil se nad ní Owen starostlivě.
"Ne, nechci, děkuju." Pohladila ho tenkými prsty po tváři, "Musím si to jen... srovnat."
"Bude to dobrý, nedělej si starosti." Utěšoval jí Owen. Sám tomu nevěřil, ale to jí přece nemusí věšet na nos. Měl takové zvláštní tušení, že tohle dobře nedopadne. Nemohlo to dobře dopadnout. Byl pro své okolí příliš nebezpečný, ať se mu to líbilo nebo ne. Tohle byl prostě holý fakt.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře