Animal Instinct, 4.díl

9. duben 2009 | 17.25 |

Ráno ho vzbudil nějaký hlasitý zvuk. Owenovi intenzitou připadal jako rána z děla. Nevrle si protřel oči. Jakej kretén?! Těžce vstal a rozespale se dopajdal ke dveřím.
"Děje se něco?" zavolal do neurčité místnosti na neurčitou osobu. Nikdo mu neodpovídal. S naštvaným zavrčením se tedy odebral do obýváku.
Jeho matka seděla u stolu s jeho otcem. To bylo zvláštní, byl po noční, měl by spát jako nemluvňátko. Když se však podíval na hodiny a zjistil, že je půl jedenácté, bylo mu jasné, že tím, kdo zachrápl, je on.
Přesto mu nesedělo ještě něco. Oba seděli za stolem tiše, bez jediného slovíčka. Neměli před sebou ani hrnek nebo talíř, takže nemohli jíst. A otočili se na něj zhruba ve stejnou dobu.
"Našli další mrtvolu. Nezlob se, Owene, musela jsem." Přerušila nakonec napjaté ticho, rušené jen tikotem hodin, matka.

"Co...?" vydechl Owen šokovaně. Netušil, co ho znepokojilo víc. Jestli další mrtvola, nebo fakt, že jeho matka neudržela jazyk za zuby, byť jí o to důrazně žádal.
"Nemohl jsem to být já!" vyhrkl nakonec, "Kdo to je a kde ho našli??"
"Byl to jeden z obchodníků, kteří mají stánky na návsi. Našel jsem ho já v noci na pochůzce." Odpověděl otec.
"Nebyl jsem to já!" trval Owen na svém, "Včera jsem nebyl mimo tak dlouho, abych to stihl dvakrát přes celou vesnici! A... Všechno bylo normální, já jsem to být nemohl!" pak se zamyslel, "Proč jsi mu to říkala? Neřekl jsem ti včera jasně, že máš být zticha?!"
Pomalu se v něm začínal zvedat vztek. Může tady věřit vůbec někomu?!
"Owene, pokud si nestojíš na vedení, musí ti být jasné, že o tomhle bych rozhodně měl vědět!" řekl rázně otec, zaskočený Owenovou agresivní reakcí.
"Mluvím s mámou." Odsekl Owen, "Mami, čekám na odpověď."
"Neodpověděla bych ti nic jiného než otec." Odpověděla matka. Snažila se o pevný tón, ale hlas jí zrazoval.
A aby toho nebylo málo, vpadl do toho Martin.
"Dobrý den." Pozdravil rychle, div se mu jazyk nezamotal, "Owene, musím s tebou mluvit."
"Teď ne!" odvětil ostře Owen.
"Teď teda ano!" nenechal se Martin, "Je to důležitý, týká se to těch poslů, chtějí je vyslat už dnes večer, jestli chceme něco vymyslet, musíme to udělat hned. Navíc se našla další mrtvola, jde hodně do tuhýho!"
"Co máte v plánu?" ptala se okamžitě matka.
"Moment, jdu se uklidnit." Otočil se Owen na podpatku a zavřel se zpátky do svého pokoje. Jednou a pořádně nahlas zařval. To ho uklidnilo natolik, aby byl schopný se s Martinem normálně bavit. S rodiči to bude horší. Ale i tohle bude muset vyřešit, nic jiného mu nezbývá.
"Co se děje?" divil se Martin, když se odvážil vejít k němu do pokoje.

"Prosímtě, to teď nebudeme řešit." Smetl to Owen pod stůl, "Máš nějakej návrh?"
"No, původně jsem chtěl navrhnout, že by možná šlo nějak zařídit, abychom šli my..." začal Martin, i když dopředu tušil, že Owen jeho návrhem dvakrát nadšený nebude. A taky že nebyl.
"Nezlob se na mě, ale to je blbost, to přes tvýho tátu nemá šanci projít." Zavrtěl Owen rázně hlavou a na okamžik se odmlčel, "Půjdu tam sám."
"Jak to chceš udělat?" nechápal Martin.
Owen přestal přecházet po pokoji – další z jeho roztomilých zlozvyků – a sedl si na postel.
"Hele, oni budou muset jít v noci, že jo. Takže já se jich budu držet, projdu s nimi do vesnice, a tam už něco vymyslím. Neptej se co, neptej se, jak to chci provést. Já vím moc dobře, do čeho jdu a proč to dělám, O.K.?"
"No O.K., co s tebou." Trhl Martin rameny. Nervózně přešlápl z nohy na nohu.
"Co se děje?" zavětřil Owen.
"Nic se neděje, jsem jen nervózní." Zavrtěl Martin honem hlavou.
"Nelži, to je jasný, že seš nervózní, ale z čeho jsi nervózní?" propálil ho Owen zkoumavým pohledem.
Martin se pod tím pohledem nesložil jen díky tomu, že se zamyslel. A možná taky proto, že už byl za těch několik dnů trénovaný. Když se k němu teď ale Owen choval tak odměřeně a díval se po něm vyloženě zle, začal mu nějaký vnitřní hlas našeptávat, že se něco děje. Něco se děje, a není to dobře.
"No... Jde tu o to, že... To vypadá, že rada dostala ten samý nápad co my. A jestli to tak vážně je, tak pak je nepravděpodobný, že by z toho nevyvodili stejný závěr jako my. Nechtěl jsem to říkat před tvýma rodičema." Vysypal to ze sebe Martin jedním dechem.
Owen se popuzeně rozhlédl kolem sebe.
"Mohlo by mi třeba taky jednou něco vyjít, krucinál?!" praštil rukama vztekle do rantlu postele.
"Neblázni, ještě se nic neděje. Říkám ti to jen proto, abys s tím počítal, že se to může stát." snažil se ho Martin už poněkolikáté uklidnit.
"Hele, já osobně si myslím, že se to stane." Zvedl se Owen. Už nedokázal sedět, "Takže já si to jdu vyříkat s našima, můžeš jít se mnou, jestli chceš, ale připrav se na bengál."
Martin ani nestačil zareagovat, takovou rychlostí Owen z pokoje vyběhl. Když se za ním konečně doštrachal do obýváku, protože usoudil, že v takovém stavu, v jakém Owen je, by toho s rodiči asi moc nevykšeftoval, už se naplno diskutovalo.
"...takže bych vás moc prosil, abyste přestali blbnout a dělali to, co vám řeknu!"
"Co je tohle za tón?!" zvedl se popuzeně Owenův otec. Owen, který se do té doby opíral o stůl, se rovněž napřímil.
"Jestli mě budeš chtít napomínat za můj tón, moc daleko se nedostaneme." Odpověděl ledovým hlasem, "Teď musej všechny výchovný metody stranou, tati. Ty si pořád myslíš, že jsem ten malej kluk, ale už se změnilo hodně věcí. Takže teď si budu podmínky chvilku diktovat já."
"Já bych byl především pro to, abyste se nehádali. Nejlepší by bylo, kdybysme si sedli a v klidu to probrali. Rozčilování nám nepomůže." Snažil se Martin nastalou situaci nějak urovnat.
"Jak myslíš." Řekl k jeho údivu klidně Owen a sedl si. Jeho otec a Martin ho napodobili.
"Owene, tady teď nejde o to, co jsi udělal ty a co máme dělat my, teď je hlavní, aby se nikdo další nedozvěděl, že ty vraždy souvisí s tebou. A na tom bysme se měli dohodnout všichni navzájem." Začal otec debatu.
"No já osobně si myslím, že tohle už taky nemá valnou cenu. Teda aspoň podle toho, co říkal tady Martin." Ušklíbl se Owen.
"Co se děje?"
Martin sklonil hlavu.
"Před chvílí jsem Owenovi říkal, že to vypadá – nejsem si tím úplně jistej – že rada měla stejnej nápad jako my, a myslím si, že je pravděpodobný, že z něj vyvodí i ten samej závěr jako my. Klidně by se mohlo stát, že sem za chvíli přijdou i se stráží, táta s tím moc nesvede."
"Tak, a je to." Přetnul hrobové ticho Owen, "Co mám teď podle vás asi tak dělat?"
"Utéct." Odpověděl otec. Byl schopný si ještě zachovat chladnou hlavu, několikaletá služba ho to naučila důkladně.
"Něco podobného mám v plánu sám." Přikývl Owen, "Z toho vidíte, že já už mám všechno promyšlené, a že se to shoduje s vašima návrhama na řešení. S touhle situací se toho moc provést nedá."
Ostatní jen tiše přikývli. Netušili, že je Owen právě lakuje. Neměl v nejmenším úmyslu utéct. Chtěl jen vyřešit problém Jiných jednou provždy. A už měl přesně rozmyšleno, jak to udělá. Když půjde všechno podle něj, bude zítra ráno po všem.
"Zdržíš se na oběd, Martine?" změnila Owenova matka téma hovoru.
"Proč ne." Přikývl Martin. Věděl, že by se měl ohlásit svojí mámě, ale dlabe na to. Přijde v jednu, a bude to mít jako kompromis. U nich doma se stejně žádná pevná doba oběda nedodržovala, takže se vymluví snadno.
"Myslíš si, že jsem to fakt byl já?" položil Owen Martinovi záludnou otázku, když se zavřeli v Owenově pokoji.
"Já nevím, co si mám myslet. Myslím si maximálně to, že bys to měl vědět nejlíp ty." Vykroutil se Martin z nepříjemné otázky.
"Já si nejsem jistej." Vydechl Owen. Jak byl před chvílí sebejistý, až arogantní, teď vypadal zase zranitelný a nejistý. Evidentně ho tahle otázka trápila dost.
Martin taky mlčel. Protože jeho osobní názor byl, že to Owen skutečně udělal. Bylo to až příliš podobné těm minulým vraždám. Navíc si Owen ze svých proměn obvykle moc nepamatoval, nemohl tedy mít přehled o tom, jak dlouho byl mimo. A na to, aby to stihl, byl skutečně mimo dlouho.
"Nestresuj se. Nějak to dopadne." Vzal ho konejšivě kolem ramen, když už to napjaté ticho nemohl vydržet.
"Toho se právě docela bojím." Zašklebil se Owen, ač si byl téměř stoprocentně jistý, jak to dopadne. A svému cíly hodlal podřídit vše.
"Kluci, pojďte jíst!" zavolala je po půl hodině Owenova matka.
"No, asi už bych měl jít." Zvedl se Martin k odchodu. Stejně se zdržel déle, než předpokládal, oběd byl vynikající a tak se rozhodl ještě chvíli po jídle relaxovat. Těch pár minut relaxu totiž patřilo k nejkrásnějším okamžikům dne.
"Běž, ať tě doma neshánějí." Přikývla matka a usmála se na Martina, jako kdyby mu chtěla říct, že je ráda a vděčná, že přišel.
Zaklepání na dveře je vyrušilo tak, že Martin až nadskočil leknutím. Kdy už se sakra přestanu při každý příležitosti děsit, odplivl si v duchu.
"Dále..." vyzvala nejistě matka návštěvu, aby šla dovnitř.
"Tati!" oddechl si úlevně Martin, "Neboj, už jsem na odchodu, jestli jsi mě šel hledat."
"Ahoj, Martine." Kývl na něj otec bez úsměvu, "O tom, co děláš v tuhle dobu tady, si promluvíme potom, ale tentokrát jsem nepřišel za tebou."
To už vešli do místnosti i dva příslušníci stráže a všem rychle došlo, co se tady děje. Vždyť to předvídali. Ale úplně na to zapomněli.
"Je mi to líto, ale Owene, musíš s námi." Vybídl Martinův otec Owena. Podle výrazu jeho tváře se dalo poznat, že mu tahle povinnost není nijak příjemná, ale jednoduše musí, proto neřešil své pocity.
"A proč?" zeptal se Owen tak přesvědčivě nechápavě, že by mu člověk i uvěřil.
"Přesně tak, proč?" probral se i Owenův otec a podvědomě si stoupl blíž ke svému synovi, aby ho bránil.
"Rada má vážné a důvodné podezření, že za těmi vraždami stojí on. Takže bych prosil, aby šel s námi. Sám se zaručuji, že se postarám o to, aby se mu nic nestalo." Řekl krátce Martinův otec. Stráže si s stoupli k Owenovi, každý z jedné strany.
"Jo, to známe." Odmítl se Owen zvednout, "Protože osobně si myslím, že kdybych se přiznal, tak jdu rovnou na porážku."
"Jestli v tom jsi nevinně, nemáš se čeho bát." Řekl celkem logicky Martinův otec.
"Tak se zvedej." Vydechl jeden ze stráží a oba chytli Owena pod rameny, aby ho zvedli třeba násilím. Ten se samozřejmě proti tomuhle hrubému druhu zacházení prudce ohradil, proto ho chytili ještě pevněji a přitiskli ke zdi.
"Owene, měj rozum, když se budeš bránit, jen si to zhoršíš." Otočil se po něm bezmocně Martin. Nevěděl, na čí straně má teď stát. Jestli na straně svého otce, nebo svého přítele.
Owen se po něm podíval, jako kdyby nechtěl věřit tomu, co slyší.
"Martin má pravdu." Přikývl ztěžka Owenův otec, který jako člen stráže znal moc dobře jejich praktiky, jak někoho donutit ke spolupráci, i to, že se umí náležitě mstít.
"To ste se všichni zbláznili, ne?!" vyštěkl Owen.
"Dělej, pohni se už!" došla strážím trpělivost a chtěli Owena konečně odvést, aby tohle měli za sebou. Ten se ale ze všech sil vzepjal a nehnul se ani o píď. Ba dokonce couvnul i se strážci, byť to byli statní chlapi, o kus zpátky.
"Pusťte mě." Dalo by se říct, že zaprosil, ale kdo se trochu zaposlouchal do tónu jeho hlasu, poznal, že jim to přikazuje.
I ostatní si všimli, že značně zneklidněl.
"Tak už pojď." Pokývl Martinův otec naprosto klidně hlavou směrem ke dveřím. Stráže tedy znovu zabrali, aby dostali Owena z místa. Znovu neúspěšně. Jenže tentokrát jim bylo odpovědí temné zavrčení.
"Proboha, pusťte ho!!" vykřikl Martin vyděšeně. Tenhle samý zvuk totiž slyšel tenkrát v lese.
"Na to už je stejně pozdě." Odpověděl mu Owen a podíval se mu do očí. Martin si všiml naprosto neobvyklého výrazu, který u něj nikdy neviděl. Až o pár setin sekundy později si uvědomil, že za to mohli nepřirozeně zúžené zorničky.
Owen se trhnutím osvobodil ze sevření stráží, a když se ho Martinův otec pokusil u dveří zadržet, jednoduše ho kousl. Pak zmizel jako pára nad hrncem. Stráže za ním sice vyběhli, ale bylo to zbytečné.
"Je mi líto, zmizel nám." Hlásil jeden ze strážníků.
"Sakra, ten měl ale páru." Ulevil si druhý.
"Tys to věděl?" otočil se Martinův otec po svém synovi.
"Ano." Přikývl Martin tiše.
"Pojď prosímtě se mnou." Vzal ho za ruku jako malého kloučka, "A vy," obrátil se na Owenovi rodiče, "přijďte za hodinu do Velkého sálu. Tam se rozhodneme, co dál."
"Co tvoje ruka?" zeptal se Martin nesměle svého otce, když mířili domů.
Jako kdyby si až teď uvědomil, že ho ruka vlastně bolí jako čert, si jeho otec vyhrnul rukáv. Kůži na předloktí měl prokousnutou až do krve.
"Doma si to ošetřím." Řekl krátce.
Martin už mlčel. Poznal, že se na něj otec zlobí. Ale co měl asi tak dělat?
"Proboha, co se ti stalo??" vyděsila se paní Hailwoodová, když jí manžel poprosil o dezinfekci a obvaz.
"To ti hned řeknu." Nadechl se a naštvaně ze sebe vysypal celou historii. Martin seděl na lavici a tvářil se nezúčastněně.
"A teď k tobě, drahý pane syne," otočil se na něj po chvíli otec, "nechápu, kde se v tobě vzala ta neuvěřitelná drzost a lehkomyslnost, že jsi mi to nejen neřekl, ale ještě jsi mu pomáhal! Mohl nás všechny zabít!"
"Ale já žiju, jak vidíš, a to jsem u toho, když se proměnil, rozhodně nebyl poprvý." Ohradil se Martin, "A co jsem měl dělat? Nabonzovat ho? Tati, je to můj kamarád! Úplně přesně jsem věděl, že kdybych o tom někomu řekl, tak ho zastřelej. Nebo mi snad chceš tvrdit opak? Přece jen má na krku tři vraždy, byť je spáchal neúmyslně! V tom je ten rozdíl tati, Owen je obětí situace, je proti tomu bezmocnej! Už měl dokonce i nějaký plán, jak z toho ven, ale vy jste to svým zásahem zmařili!"
"Takže nakonec je to ještě naše vina!" vyprskl otec.
"Ale ty mě vůbec nechápeš, nechytej mě za slovo." Zakroutil Martin hlavou, "Nepronásledujte ho, dejte mu aspoň pár hodin náskok. Tati, moc tě prosím." Sepjal prosebně ruce.
"Je od tebe hezké, že se pro něj tak obětuješ, ale tohle už není tak úplně náš problém." Pohladila ho matka zlehka po vlasech.
"Ale trochu času mu přece dát můžeme. Nechte mě aspoň říct, jak to bylo. Když zabil Harrolda a Franka, byl jsem s ním, ty dva blázni nás chtěli přepadnout, utekli jsme před nimi do lesa, ale našli nás. A Owen nám oboum zachránil kůži, i když přitom ty dva zabil. Ale nebýt jeho, tak teď pravděpodobně ležím v nemocnici nebo ještě hůř. Nikdy nikomu neublížil úmyslně, nezabíjí pro zábavu. Proto jsem mu pomáhal a nenechal ho v tom, už mě chápete?"
Viděl, že jeho rodiče přemýšlejí. Byl zticha a skoro ani nedýchal. Schválně při tom svém vyprávění přeháněl, jako už ostatně tolikrát, ale to udělal čistě jenom proto, aby své rodiče přesvědčil, nechtěl je nějak obelhávat.
"Něco by se snad udělat dalo." Přikývl nakonec otec, "Jelikož hlášení budu podávat já, můžu získat trochu času tím, že se kvůli tomu zranění nechám prohlédnout v nemocnici, což mu ale zase na druhou stranu moc nepomůže u soudu. Ale jiné řešení nevidím, takže to zkusím."
"Tati, ty seš zlatej!" skočil mu Martin radostně kolem krku.
"Jen mě neuškrť." Sundal ho otec zase dolů, "Ale pamatuj si, že za tohle u mě budeš mít černej puntík."
Martin přikývl, jako že rozumí. Ale měl co dělat, aby se nesmál. Už to zase vypadalo o něco růžověji.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře