Animal Instinct, 5.díl - KONEC

9. duben 2009 | 17.26 |

Hodinu před setměním byl Martin předvolán před Radu. Všechno šlo až neskutečně rychle.
"Počkej tady." Vyzval ho muž, stojící na stráži před zasedací místností. Martin přikývl, že rozumí.
Přecházel po chodbě sem a tam a nehorázně se nudil. Chtěl už být uvnitř. Chtěl už to mít za sebou. A hodiny jako kdyby zamrzly.
Po půlhodině čekání se dveře do zasedačky konečně otevřely. V tu chvíli taky Martinovi došlo, proč to trvalo tak dlouho – na chodbu vyšli Owenovi rodiče.
"Martine, máš tam jít." Kývla na něj paní Crooková.
"Děkuji. Bude to v pořádku." Odpověděl jí Martin, tu poslední část řekl víceméně ze slušnosti. Owenova matka neodpověděla, jen sklopila oči k zemi.
"Ještě se nevrátil." Stihl Martinovi špitnout Owenův otec, než je rozdělily dveře zasedačky.
"Prosím, Martine, posaď se." Vyzval ho Grent, předseda rady. Kromě něj tu byli ještě Shifter, Fletcher, a jeho otec, jinak už nikdo.
Martin se tedy poslušně posadil.

"Nechceš pití nebo něco k jídlu?" zeptal se ho nejdřív Grent. Martin byl všeobecně známá osoba, proto se k němu chovali tak přátelsky.
"Ne, to je dobrý, děkuju." Odmítl Martin, "Já už bych měl radši tohle za sebou."
"No, tohle za sebou jen tak mít asi nebudeš." Pokýval Grent hlavou, "Věděl jsi dlouho, že ty vraždy spáchal Owen?"
"Dozvěděl jsem se to teprve před čtyřmi dny." Trhl Martin rameny. Ač věděl, že se nemá moc čeho obávat, byl nervózní. Košile se na něj začala nepříjemně lepit.
"A proč jsi nic neřekl?" položil mu Grent celkem zásadní otázku.
"Na tohle když vám odpovím podle pravdy, tak mě budete soudit taky, ale když vám řeknu něco jiného, tak mi stejně neuvěříte, takže nevím, jak na tohle odpovědět." Přiznal Martin. Neměl co ztratit.
"Řekni nám pravdu, Martine. Jak sám tvrdíš, kdybys nás obelhal, stejně bychom se to dozvěděli a bylo by to ještě horší. Takhle to můžeme ještě nějak zahrát do kouta." Snažil se ho Grent umluvit.
"Prostě jsem věděl, že podle zákonů byste Owena nechali okamžitě zastřelit. A tomu jsem se chtěl vyhnout." Řekl tedy Martin.
"Netušíš, kde by se mohl Owen skrývat?" zeptal se Fletcher. Pro něj byla přednější tahle informace, jelikož byl velitelem stráže.
"Netuším." Pokrčil Martin rameny, "Pravděpodobně bude někde v lese, ale tam se přece nikdo neodváží."
"Po setmění vyšleme podle plánu posly. Však my už něco zjistíme." Rozhodl Fletcher.
Po skončení spíš přátelského popovídání než výslechu se Martin vydal k východu. Chtěl už být pryč. Ale dohonil ho jeho otec.
"Kam teď jdeš?" zeptal se.
"Za Owenovými rodiči." Odpověděl Martin. Na krátkou otázku krátká odpověď.

"Buď radši doma." Doporučil mu otec.
"Tati, myslím, že oni teď budou potřebovat uklidnit. Představ si, že bysme my byli na jejich místě." Odporoval Martin.
"Stejně to nevidím rád." Zdráhal se otec dát Martinovi povolení.
"Proboha, tati, já jsem myslel, že už jsi to pochopil. Vždyť oni v tom jsou nevinně, jak Owen, tak jeho rodiče! Ovšem jestli si to tak moc přeješ, půjdu domů." Zavrčel Martin.
"Víš co, dělej si co chceš. Ale do hodiny ať jsi doma." Nakázal mu otec. Martin ho v náhlém výbuchu radosti objal. To neudělal už hodně dlouho, naposledy, když byl malý. Neměl ve zvyku se ke svému otci chovat nějak důvěrně. V první řadě byl pro něj otec autoritou, ne kamarádem.
Znáte to, když se čas vleče, a vy ho nejen že nemůžete popohnat, ale ani nemůžete udělat nic, co by vám pomohlo se zabavit. A tak jen sedíte, chodíte, bloumáte, a doufáte, že se už brzy něco stane. Musí se přece proboha jednou něco stát. Absolutní klid přece neexistuje, ale proč se jako na potvoru veškeré události soustředí na jiné místo, na jinou osobu, než jste vy...
Přesně tohle si myslel Martin, když ležel na lavici jako tělo bez duše. Mohl si jít lehnout do svého pokoje. Ale děsil se být sám. Pak by ho ty myšlenky užraly docela.
Neprobralo ho ani klapnutí dveří, ani rozhovor rodičů. Ležel, zíral do stropu, a přemýšlel o kravinách.
Zato zvuk zvonu ho probral dostatečně. A nejen jeho. Celá vesnice byla v tu chvíli na nohou. Poplach? Poplach!
"Ty zůstaň uvnitř!" vystrčil ho otec prudce ze dveří, jak se automaticky chtěl rozběhnout ven, "Já zjistím, co se stalo, ty zůstaň tady s matkou!" přikázal, a už byl pryč.
"Co myslíš, že to je, mami?" otočil se Martin na svou matku.
"Nemám zdání." Pokrčila ta rameny. Zdání sice neměla, ale tušení ano...
Martinovi to nedalo a pootevřel dveře, aby se rozhlédl alespoň po blízkém okolí. Měli dům kousek od návsi, pokud se něco děje, zjistí to snadno.
"Martine, co to děláš?!" napomenula ho ostře matka.
"Nikam nejdu, jen..." začal Martin, ale svou větu nedokončil. Na chvíli se totiž odmlčel a v příštím okamžiku už dočista zapomněl, co chtěl říct. Odkudsi se totiž ozval výkřik, při kterém tuhle krev v žilách. A v těsném sledu za ním další. A ještě jeden.
Martin vyděšeně zabouchl dveře, jeho matka se začala křižovat.
"Mami... Co když to jsou Jiní?" zašeptal Martin do úzkostného ticha.
"Rychle, musíme zabarikádovat okna!" rozhodla se matka v tom okamžiku, "A pak vlezeme do krytu a počkáme, co se stane. Tak běž!"
Martina pustila ta děsem způsobená křeč a začal zavírat okna v kuchyni a obýváku, zatímco jeho matka zavírala okna ve sklepě. I když zabedňování oken nebyla fyzicky nijak namáhavá práce, byl během chvíle propocený skrz naskrz. Zavřel poslední okno a zhluboka si oddechl. Už jen okno u něj v pokoji.
Ale ještě než stačil otevřít dveře, přimrazil ho k zemi zvuk rozbíjeného skla. I když byl vyděšený k smrti, ještě si zachoval tolik rozumu, aby dveře zapřel židlí, a pádil zpátky do kuchyně, kam se zrovna ze sklepa vracela jeho matka.
"Mami, rychle! Jsou tady, u mě v pokoji!" vysypal ze sebe ve zkratce, co se stalo, zatímco vyhrabal z dřezu dlouhý nůž.
"Jsi v pořádku??" byla její první starost.
"Jo, nic mi není, ale nevím, kolik máme času, než povolej dveře." Odpověděl Martin a snažil se znít klidně. Samotného ho uklidňovalo, když cítil, že je ještě schopný rozumně uvažovat. Dokonce ho v tu chvíli ani nerozhodil zvuk praskání dřeva, ze kterého byly dveře vyrobené. Jen suše konstatoval: "A vypadá to, že nemáme žádnej."
"Rychle, do haly, určitě už tam bude víc lidí." Popadla ho matka za ruku a vlekla ven. Neměli jinou možnost, do úkrytu už by utéct nestihli.
Martin se ještě otočil, aby za sebou důkladně zavřel dveře. Podle zvuku, jaký vydaly, je musel zavřít opravdu důkladně, možná je dokonce i zkřížil. Otočil se zpátky a zařval, že to muselo být slyšet až za lesem.
"Neřvi, to jsem já!" položil mu Owen ruku na pusu, "Jdete do haly?"
"Hm." Zahuhlal Martin, jak nemohl kvůli Owenově ruce mluvit.
"A nevíte, kde jsou moji rodiče?" otočil se Owen na Martinovu matku.
"Netuším." Pokrčila rameny, "Owene, máš... S tímhle něco společného?" zeptala se roztřeseným hlasem.
"Na to teď není čas. Běžte, budu se držet za vámi, aby se vám nic nestalo." Odpověděl příkře Owen, než jim opět zmizel ve tmě.
"Opravdu půjde za námi?" pochybovala Martinova matka.
"Prosímtě, pojď...!" popadl jí Martin za paži přesně jako před chvílí ona jeho. Sám netušil, jestli to Owen myslel vážně, ale každopádně se do haly dostali bez problémů. Staccato výstřelů, výkřiků a vytí už ani nevnímali.
"Co tu děláte, jste celí?!" vyšel jim otec v ústrety, když bez dechu doběhli do haly. Kromě nich tu skutečně bylo už poměrně dost lidí.
"Není nám nic." Vydechla zmoženě matka a všichni tři se společně objali.
"Řekl jsem vám, abyste zůstali doma!" láteřil otec.
"Nestihli jsme se skrýt, museli jsme ven." Řekl ve zkratce Martin, co se stalo.
"Víš už, co se děje?" zeptala se matka, jen co se trochu vydýchala.
"Co se děje? Ty svině nás normálně napadly! A vzhledem k tomu, že se bezpečně vyhnuli většině zátarasů, si troufám tvrdit, že vím, kdo za tím stojí!" zvýšil otec naštvaně hlas.
"Ale..." chtěl něco namítnout Martin, ale vzápětí se ztratil sám ve vlastních myšlenkách.
Nadávky jeho otce k němu doléhaly jakoby přes hustou mlhu, poznal, že jeho strach už zase začíná přecházet únosnou mezi. Ale vždyť on se necítí vyděšeně. On se cítí... Bezmocně. Naprosto bezmocně.
"Prolomili zadní vchod!!!"
Tenhle výkřik k němu dolehl až moc jasně, byť byl tlumený velkou vzdáleností toho, kdo jej vyřkl. A pak mu myšlení prostě vyplo. Zkrátka začalo stávkovat. Oči něco viděly, uši něco slyšely, ale mozek absolutně nevnímal co. Jen si uvědomoval, že ho dav odhazuje tu na jednu, tu na druhou stranu. A ještě si uvědomil, že dovnitř vtrhli tři Jiní. Víc už nic.
Probral se nárazově. Tak, že byl chvíli totálně dezorientovaný. Ale velmi rychle si uvědomil, že je před halou, že okolo něj stojí dav lidí, z jedné strany ho drží otec a z druhé matka a že všichni stojí v jakémsi strnulém štronzu. To už i viděl, co toho bylo příčinou. Stál prakticky v první řadě, u nohou mu ležel voják, vyjukaný jako zajíc, který cítí za zády myslivce a stejně jako ostatní zíral na to, co mu zachránilo život – z těch tří Jiných, co vtrhli do haly, zbyli už jen dva. A ti rozhodně nevypadali nebezpečně. Právě měli nejvíc napilno bojovat mezi sebou.
Voják, povalený na zemi, si najednou všiml, že se nad ním někdo sklání. Ten dotyčný se nad ním zjevil znenáhla, jako kdyby snad vyrostl ze země. Ale nechtěl mu pomoci, jak se voják mylně domníval. Místo toho mu vzal zbraň, na níž si seděl, a vystřelil. První vetřelec padl k zemi mrtvý.
Ale počkat, kde je ten druhý?!?
To už si nejen on uvědomil, že ten druhý právě stojí nad ním a bez jakéhokoliv výrazu v obličeji mu vrací jeho zbraň. To ho probralo definitivně.
"Zůstaň stát a ani se nehni!" přikázal ostře a zvedl se. Puškou pevně zamířil cíl.
"Nebráním se." Zvedl Owen ruce.
"Zatkněte ho!" přikázal kdosi ostře. Stráže rozkaz splnili okamžitě.
"Kolik jich tu ještě je?" strachoval se další.
"Už nikdo." Zašklebil se Owen, "Kromě mě."
V tu chvíli si všichni ti shromáždění lidé uvědomili, že skutečně panuje neobvyklé ticho – žádný výstřel, křik, nic. Jen ticho. Rušené jen jejich vlastním zrychleným dechem.
"Tobě tak budeme ještě někdy něco věřit." Sjel ho Martinův otec zdrcujícím pohledem, "Odveďte ho! A pořádně ho hlídejte!"
Owen se nechal poslušně odvést. Nechtěl se bránit, ta stráž byla zbytečná.
Odvedli ho do cely, kde měl strávit noc, než se rozhodnou, co s ním. Natáhl se na pryčnu a usnul. Nemělo cenu zůstávat vzhůru, a beztak byl utahaný. Dalo mu dost práce, než všechny dostal tam, kde je potřeboval. Ale vypadá to, že to vyšlo.
Probudil se s rozbřeskem. A s bolením hlavy. To dřevěné ležení nebylo zrovna nejpříjemnější. Vzápětí si uvědomil, že tahle bolest není jen od nepříjemného ležení. Vycházela odkudsi z něj, a přece zdánlivě odnikud. A taky poměrně rychle přešla.
Owen se nervózně posadil na posteli. Co má tohle znamenat? Co to bylo za bolest?
Cítil, jak pomalu přichází panika. Ta známá panika, která ho zachvacovala, kdykoli měl pocit, že svou situaci nezvládá.
Přitom to měl ale přece promyšlené. Všechno bude dobré, když to vyjde, nebude muset do dvou dnů už řešit žádné problémy...
Ale co když se něco zkazí? Nebo... Nebo se to zhorší natolik, že...?
Přitiskl si prsty ke spánkům a zakázal si myslet dál. Bude to dobrý. Bude to v pořádku. Nic se nestane. Už se nic nestane...
Býval by tomu i uvěřil, ale ta bolest se vrátila zpátky a byla intenzivnější než předtím. Owen se pevně chytil okraje pryčny, nehty zaryl vší silou do dřeva a čekal, až to přejde. Měl štěstí, odeznělo to rychle, mohl jen doufat, že se to tentokrát znovu nevrátí. Pohlédl z okna. Slunce se už vyhouplo celé a stoupalo pomalu výš a výš...
Sklouzl očima na místo, kam tak zarýval své nehty. I když bylo dřevo bytelné, byly v něm jasně vidět malé rýhy. Pak si všiml, že nehty, které si včera okousal, měl dorostlé.
Srdce mu na okamžik opět zrychlilo tep, ale pak se silou vůle donutil dostat tepovou frekvenci zpátky do průměru.
Tohle přece mohl očekávat. Dalo se to předvídat. Tak co se teď plaší.
K soudu ho přišli odvést ještě dřív, než sám očekával. Asi to chtěli mít rychle za sebou, stejně jako on.
Martin seděl v davu a ani nedutal. Ani ne tak kvůli tomu, že by tak zaujatě poslouchal. Na vyvolání těch rozporuplných a nezvyklých pocitů stačila jediná věta.
"Měl jsi pravdu, promiň."
Když na něj těsně před začátkem soudu otec tohle vybafl, zůstal stát jako když do něj uhodí. Ani v nejmenším netušil, co to má znamenat. Záhy pochopil – včera se jim podařilo vyhrát jen z jediného důvodu. Owen jako syn strážníka moc dobře věděl, kde jsou připraveny pasti pro stav nouze a jak fungují. A perfektně toho využil. Proto se mu otec omlouval, že mu nevěřil. Ale ani zbla nechápal, proč mu to řekl a hlavně proč se u toho tvářil tak zkroušeně. Martin tenhle výraz u svého otce nikdy nepoznal a samotnému mu z něj bylo úzko.
Soud se vyvíjel podle očekávání a Owenovi rodiče odmítli dát souhlas doktorům a vědcům k prozkoumání jejich syna, k čemuž by ale zase býval byl svolný Owen. Soud skončil krátce před šestou hodinou s tím, že rozsudek bude vynesen již druhý den.
Owena do cely vyprovázeli rodiče i Martin. Měli právo na půlhodinový rozhovor.
"Nevěš hlavu, nebylo to tak zlé, třeba tě zítra neodsoudí." Utěšovala Owena jeho matka, ale spíš tím utěšovala sebe.
"Spíš koukejte, ať se s tím nějak srovnáte vy." Odhadl Owen přesně, co se děje. Letmo se podíval po svém otci a oba na sebe lehce kývli. I když nebyli skutečný otec a syn, dokázali si rozumět beze slov. Navzájem vždy chápali, co ten druhý chce říct. Tohle spojení ovšem u matky neplatilo. Vytrvale se trápila výčitkami a než jí člověk něco vysvětlil, obvykle to stálo určité úsilí.
"Martine?" zadržel Owen svého kamaráda, když odcházeli.
"Co?" otočil se po něm Martin.
Owen jen zkontroloval, jestli je neposlouchají jeho rodiče, a pak řekl: "Mohl bys sem prosím zítra ráno přijít? Ještě než bude ten soud?"
"Pokusím se." Přikývl Martin.
Svůj slib splnil a přišel dokonce ještě před rozbřeskem. Owen už byl vzhůru, ale evidentně ho nečekal.
"Proč jsi tu tak brzo?" vyhrkl.
"No, řekl jsi, ať přijdu ráno, neurčil jsi hodinu." Trhl Martin rozpačitě rameny. Byl zaskočený Owenovým přivítáním a nevěděl, jak si ho má vysvětlit.
"Ale nemyslel jsem, abys sem chodil tak brzo." Sklouzl Owen dolů z pryčny, z čehož bylo dobře poznat, že je nervózní, a stoupl si k oknu, "Měl jsi přijít za světla."
"Proč, něco se děje?" zavětřil Martin.
"Mohlo by." Vydechl Owen a se starostlivým pohledem pozoroval, jak temné nebe začíná na východě červenat. Martin sice se zpožděním, ale i tak poměrně rychle pochopil, co myslí.
"Chceš, abych šel pryč?"
"Dělej co chceš." Trhl Owen rameny, "Ale nerad bych, aby... se něco stalo."
"Nestane se nic." Chytil ho Martin zezadu kolem ramen a společně s ním pozoroval východ slunce. Znovu se bál – a bylo to přirozené – ale zároveň cítil, že teď nemůže Owena nechat samotného. Za chvíli ho může navždy ztratit, a pak by téhle chvíle do smrti litoval. Proto se od něj neodtáhl ani v momentě, kdy se Owen ošil, z čehož bylo více než jasné, že začíná mít bolesti. Bylo to poznat i z toho, jak se mu napínaly svaly pod tričkem. Doslova jako kdyby se mu obracely na žerď.
"Díky." Chytil ho Owen děkovně za ruku.
"Nemáš zač. Už je to lepší?" vydechl Martin úlevně.
"Jo." Přikývl Owen a nespouštěl oči z ranní oblohy, "Bylo to horší než včera. Ale to mě může být jedno."
"Ty vážně chceš, aby tě odsoudili?" zeptal se tiše Martin.
"A co se mnou?" otočil se po něm Owen, "Martine, já jsem pro vás udělal, co jsem mohl. Teď je čas na mě. Jestli mě nezabijou oni, zabiju se sám. Nemůžu s tímhle žít!!" vykřikl najednou.
"Nebul jak malej." Odsekl Martin, aniž si uvědomil, že tu slanou příchuť na rtech nemá jen tak.
Owen pomalu procházel zástupem lidí, z obou stran jednoho strážníka. Nerozhlížel se kolem sebe, i tak se cítil jako zvíře v zoo. Do rukou spoutaných za zády ho chytala křeč, ale byl psychicky natolik rozervaný, že neměl čas vnímat ještě své tělo. V hlavě měl tisíce myšlenek, ale pořádně nedokázal zachytit jednu jedinou. Věděl jen, že chce své rodiče ušetřit takové ostudy, jako byla veřejná poprava.
Pak ale jeden záchytný bod spatřil.
Okolo soudce a poroty stála ozbrojená stráž.
Rozběhl se přímo proti nim.
Zamířili.
Ještě jeden krok.
Vystřelte, vystřelte! Prosím!
Teď, nebo nikdy...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře