Pyromania, 1.díl

9. duben 2009 | 17.29 |

Čas je relativní pojem. Běží kolem vás a vy ho ani nevnímáte. Přitom každé slovo, každé gesto, je něco, co je už navždy minulostí a co se již nikdy nevrátí. A kolikrát už jste jen tak seděli, chodili, případně leželi a bloumali s nikým o ničem a měli pocit, že život si jen tak prochází okolo vás a vy si říkáte, proč se vlastně staly věci, které se staly, proč máte dostatek času nad nimi přemýšlet, ale většinou naprostý nedostatek je vykonat, dotáhnout do konce, zamyslet se nad nimi. V tu chvíli vám připadá, že už vlastně nemá cenu nikam chvátat, chcete dát všemu svůj čas... Ale najednou se zase ženete jako blázni, ať už za čímkoliv, najednou máte další myšlenku, další přání, další sen, něco, co vás nutí znovu přišlápnout plyn. A najednou vám ten plyn znovu exploduje pod nohou, vy znovu ležíte, chodíte, sedíte, bloumáte s nikým o ničem, a přemýšlíte... Sníte... Usínáte...

Co je to za světlo? Odkud jde?
"Vypadá to, že je vzhůru."
"Vážně přišel k sobě?"
"Už je to tak."
Kdo to mluví? Kde to jsem? Proč tu jsem? Co se stalo? Proč nic nevím, proč si nic nepamatuju? Můj bože, tolik otázek...!
"Hej, mladej, vnímáš mě?" sklonil se nad ním jakýsi obr v bílém plášti, šedivým strništěm na bradě a brýlemi na nose.
Přikývl.
"Můžeš mluvit?" zeptal se znovu ten obr. Zdálo se, že vůbec nepohybuje pusou, jako kdyby všechna slova vycházela z jeho břicha. Jak komické!
"A... Ano." Vykoktal ze sebe.
"To je dobře. Jak se jmenuješ?"
Zamyslel se.
"Já nevím. Nevzpomínám si, na nic."
"To se dalo čekat." Řekl sarkasticky jako tyčka hubený mužík, taktéž v bílém plášti, "Je zázrak, že vůbec žije."
"Co se děje? Proč jsem tady?" zeptal se bezejmenný.
"Teď se hlavně nerozčiluj. Máš za sebou... Těžkou havárii." Odpověděl bílý obr.
Havárii? Jakou havárii? Vždyť se můžu normálně hýbat...
Počkat, teď si na něco vzpomínám... Ano, něco se skutečně stalo. Vzpomínám si na oheň...
Oheň?
Oheň!!!
"Děje se něco?" zbystřil okamžitě doktor, kterému nenadálá aktivita jeho pacienta nemohla uniknout.
"Já nevím." Odpověděl mladík. Skoro to vypadalo, jako kdyby nebyl jiné věty schopný.
"Jen jsem si na něco vzpomněl."
"A na co?" chtěl vědět doktor.
"Byl to jen obraz, nestihl jsem to zachytit." Trhl mladík rameny.
"Kdyby sis na něco vzpomněl, musíš nám to okamžitě a po pravdě říct, ano?" naléhal na něj doktor.
"Vzpomněl jsem si jen na oheň." Mávl mladík rukou.
Oheň... Oheň... Oheň? Proč se mu ta myšlenka tak silně usadila v hlavě? Co se to děje?
"Pusťte mě ven!" vyhrkl najednou.
"Blázníš, sotva ses probral z kómatu." Usadil ho asistent, ten malý scvrklý pidimužík.
"Je mi fajn!" bránil se mladík.
"Ne natolik, abys mohl jen tak odejít." Usmál se na něj doktor.
"Proč mi neřeknete aspoň kdo jsem a proč jsem tady??" naléhal mladík.
"Protože to sami nevíme." Uklidňoval ho doktor. Mluvil pravdu ale jen napůl – na druhou část otázky totiž pro jistotu neodpověděl vůbec.
Schoval hlavu do dlaní, protože měl pocit, že se mu rozskočí. Proč si sakra na nic nevzpomíná?! Na nic, kromě toho ohně!!
V ohni se přece poznáváš... Přemýšlej, Pyro...
"Zase sis na něco vzpomněl?" znovu se zeptal doktor.
"Pyro..." zašeptal.
"Pyro? To jsi ty?" podíval se na něj nedůvěřivě doktor.
"Ano." Otočil se po něm mladík a po tváři mu mimoděk přeběhl samolibý škleb.
"Takže přeci jen..." vydechl doktor.
"Říkal jsem to už od začátku, že tenhle zmetek prostě musí být mutant!" mírně se rozlítil asistent.
Pyrovy myšlenky najednou začaly proudit rychlostí světla, doslova se zbláznily...
"Kdo je u tebe zmetek?!" podíval se výhrůžně po asistentovi.
"Pomalu, pomalu, uklidni se." Chytil ho doktor za rameno, "Na co všechno sis ještě vzpomněl?"
Pyro se tedy podíval zpátky na něj: "Už na nic... Teda, na něco si vzpomínám, ale vůbec mi to nedává smysl, nemůžu z toho dostat žádnou myšlenku."
"To je dobře. Tak si teď odpočiň." Usmál se doktor. Pyrovi ten úsměv nepřišel vůbec starostlivý nebo uklidňující, ale chladný a vypočítavý.
"Co bude teď??" zeptal se.
"Teď? Teď si tě tu pár dní, možná týdnů necháme. To záleží na tom, jak rychle se budeš uzdravovat." Odpověděl doktor, než za sebou zavřel a zamkl dveře.
"Pokud mě dřív nepošlete do hrobu vy." Zasyčel nenávistně Pyro. Bylo mu úplně jasné, co měly ty zamčené dveře znamenat. Odteď je jejich zajatec. Otrok, majetek. Vlastně mu tím dali najevo, že pro ně není nic víc než nebezpečný hmyz. To v něm probouzelo vztek. Vztek, který rovněž znal již z dřívějška...
Teprve teď si mohl pořádně prohlédnout své vězení. Na první pohled obyčejný studený nemocniční pokoj. Okolo postele ještě stály přístroje. Kromě nich už zde byl jen malý bílý stolek a postel, jinak z podlahy i zdí čišela jen prázdnota a studenost. A tady ho chtějí držet. Ne, tady dlouho nevydrží. Ta strašná prázdnota a sterilita ho jednou dočista zničí. Zblázní se z ní. Vždyť už teď se mu pomalu vkrádala na mozek jako plíživý had. Byl rozdělený na dvě osobnosti. A podvědomě cítil, že to není rozpolcenost v důsledku amnézie – ne, tuhle rozporuplnost měl v krvi.
Najednou si všiml i miniaturních kamer. Byly dvě, jedna v zadním levém, druhé v předním pravém rohu.
Pyro si přitiskl prsty ke spánkům. Proč ho tu drží, proč ho sledují? Přeci jen si nevzpomínal tolik, aby měl odpovědi na své otázky.
Měl dojem, že ho snad z nějakého hodně pofidérního důvodu nechávají vydusit ve vlastní šťávě. Doktoři se u něj sice občas stavili, ale všichni se chovali úplně stejně jako ti dva předtím. A hlavně mu nikdo nechtěl říct tu nejpodstatnější věc – co se mu vlastně stalo. Proč si nic nepamatuje a proč má ty zvláštní jizvy na rukách, kterých si všiml až po nějaké době. Řekli mu akorát jeho občanské jméno – John Allerdyce.
Jednoho dne se dveře jeho cely otevřely a v nich stál doktor, kterého zde ještě nikdy neviděl. Vypadal nepřirozeně, už jenom proto, že se široce usmíval. Pyrovi přišel spíš jako cvok, utečenec z blázince.
"Ahoj, Johne. Půjdeš teď se mnou na jeden takový pohovor. Týká se to tvé minulosti." Řekl ten podivín.
Pyro už chtěl s posměšným výrazem odseknout, jestli se náhodou nezbláznil, ale uvnitř mu něco našeptávalo, aby šel. Vždyť by se mu mohlo podařit utéct. I když, kam by šel? Kam asi tak? Nepamatuje si ani datum svého narození, natož svojí nebo jinou adresu.
Zatímco přemítal o pro a proti svého nápadu, odváděli ho dlouhou chodbou do další odporně bílé místnosti. Nebyla tolik velká jako jeho přechodné bydliště, jedna její část byla prosklená, ale přes sklo nebylo vidět. Asi dva metry před tím sklem stála židle, na kterou se měl posadit.
"Já tě teď opustím. Sednu si támhle za to sklo, budu ti pokládat otázky a ty mi na ně budeš pěkně podle pravdy odpovídat." Řekl mu pak ještě ten jako blázen vyhlížející doktor, než za sebou zavřel dveře.
"Nech se vyšetřit ty." Ucedil znuděně Pyro.
"Tak co, Johne, jak mě slyšíš?" ozval se za okamžik zdánlivě odnikud poněkud zastřený hlas.
"Dobře." Odpověděl stroze Pyro.
"Můžeme začít?"
Pyro trhl neurčitě rameny, tentokrát to ovšem znamenalo souhlas.
"Proč se odmítáš podrobit léčbě?" zněla první otázka.
"Protože se necítím nemocný." Odsekl Pyro.
"Ale ty nemocný jsi." Odpověděl mu doktorův hlas.
"Aha, takže vy pořád vnímáte mutanty jako nákazu?" zašklebil se ironicky Pyro. Ta myšlenka mu prostě najednou vyskočila na mysli, nikdy předtím ho nenapadla. Asi proto, že mu tady dávali jeho odlišnost značně sežrat. Kdyby ho chtěli "uzdravit", dávno by to udělali.
"Na to sis vzpomněl kdy?" zbystřil doktor.
"O tom se tu nebavíme." Odsekl Pyro, "Znovu říkám, že mi nic není. Jestli mě tu držíte jenom proto, že jsem mutant, řekněte mi to rovnou."
Nevyznal se sám ve vlastní hlavě. Ale nějaký tichý, podvědomý hlas mu našeptával, co má dělat a jak se má chovat. Hlavně být tvrdý, nenechat si nic líbit a především si je nepustit moc k tělu a nevyklopit jim všechno.
"Tohle s tím opravdu nemá nic společného, to ti přísahám. Věříš mi?" zkoušel to na něj doktor po mateřsku.
Pyro mlčel.
"Co by jsi řekl tomu, kdyby ses, až se uzdravíš, vrátil ke svým rodičům?" pokračoval doktor v otázkách.
Pyrovi se najednou zcela změnil výraz ve tváři. Už nebyl uzavřený a vzdorovitý, zdálo se, že začíná chtě nechtě spolupracovat.
"Já si na rodiče nepamatuju." Řekl nakonec.
"Kontaktovali jsme je. Pokud zůstaneš nějaký čas ještě pod naším dohledem, jsou ochotní vzít tě zpátky k sobě. Chtěl by ses k nim vrátit?"
"Znovu říkám, že si na ně nevzpomínám, nemám důvod se k nim vracet, ale ani nemám důvod se k nim nevracet." Řekl netrpělivě Pyro.
"Mám to brát jako souhlas?" položil doktor zásadní otázku.
Pyro dlouho váhal. Kdyby se měl soustředit jenom na svůj vnitřní hlas, asi by nakonec odpověděl ne. Něco ho od jeho rodiny odrazovalo, říkalo mu, aby se k nim nevracel, aby minulost nevyhledával. Hlava ale zase chtěla znát odpovědi na své otázky. Proto nakonec přikývl.
"Řekněte mi o nich něco." Zaprosil nakonec.
"Později. Teď tu otázky pokládám já." Utnul ho doktor, "Nejdřív mi odpověz na otázku, jestli si vzpomínáš na jistého Erica Lanchera, také se mu říkalo Magneto."
"Ne." Zakroutil Pyro hlavou.
"Vážně?" zeptal se zkoumavě doktor.
"Vážně. Nepamatuju si nic." Zakroutil Pyro hlavou.
"Dobrá tedy."
Kdyby se doktor více než na pozvolný nátlak soustředil na změny v chování svého svěřence, musel by si všimnout, že zatímco nad většinou otázek týkajících se jeho minulosti se Pyro chvíli zamýšlí, na otázky ohledně Magneta odpovídal rychle a okamžitě. Věděl totiž, že přesně tohle je to, k čemu se nesmí přiznat. Nevzpomínal si na žádné podrobnosti, ale s určitostí věděl, že patřil k Bratrstvu, které vedl právě Magneto. Určitě to byl pravý důvod, proč ho tu drží. Bojí se ho.
Občas se mu stávalo, že když se touhle myšlenkou zaobíral – a dělal to poměrně často – tak se tak trochu samolibě ušklíbl. Vida, jaký z něj mají vítr. A co teprve, až ho pustí ven.
Skutečnost ale byla zcela jiná než čekal. Vykolejilo ho to natolik, že měl co dělat, aby si svůj vnitřní svět dal zase aspoň v náznacích dohromady.
Začalo to tím, že si pro něj opravdu přijela jeho matka. Stále si ještě na nic o své rodině nevzpomínal, proto nevěděl, co může čekat. Ale když si ho na příjmu vyzvedla postarší, ztrhaně vyhlížející žena a pozdravila ho "Dobrý den", jako úplně cizího člověka, zarazilo ho to. Natolik, že ani neodpověděl.
"Dlouho jsme se neviděli." Řekla ještě jeho matka, když odnášela tu trochu věcí, co měl u sebe v nemocnici, k autu.
"Pro mě se vidíme poprvý." Odvětil Pyro.
"Bohužel je tomu jinak." Povzdychla si matka.
Pyro, který zrovna otevíral dveře od auta, ustrnul vprostřed pohybu.
"Nikdo tě nenutí, abych jel s tebou." Řekl tvrdě a dveře zase zabouchl.
"Ale nutí. Ty sám. A nedělej tu scény a nastup si." Odpověděla mu matka hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Seděli vedle sebe mlčky. Pyro to ticho dlouho nedokázal snášet. Pustil rádio.
"Ten kravál poslouchat nehodlám." Vypnula ho vzápětí jeho matka.
"Proč seš na mě jak na cizího?" naštval se Pyro.
Matka neodpověděla.
"Buď rád, že si nic nepamatuješ." Řekla nakonec.
"Já bych zase naopak moc rád věděl, o co tu kráčí." Trhl Pyro rameny.
"Dozvíš se to." Odvětila matka.
"Nemohla bys mi říct aspoň něco o tom, jak to teď doma vypadá?" nevzdával se Pyro, který byl čím dál víc nervóznější.
"Přestěhovali jsme se. Koupili jsme si nový dům, jen pár bloků od toho bývalého. A babička s námi žije pořád, i když jsme jí jeden čas chtěli dát do domova důchodců."
"Proč?" nechápal Pyro.
"Ty si vážně nic nepamatuješ?" otočila se po něm zkoumavě matka.
"Vypadám na to?" zeptal se otráveně Pyro. Jestli mu tuhle otázku položí ještě jednou, asi vyskočí z kůže.
"Babička byla těžce nemocná a poté ochrnula." Odpověděla s rezignovaným vydechnutím matka, "Udělali jsme jí její vlastní bezbariérový pokojík, aby mohla v klidu dožít."
"Fajn." Přikývl Pyro, "Co zbytek rodiny? Mám nějaké sourozence? A co táta?"
Při slově táta sebou matka prudce trhla.
"Máš mladšího bratra. Před měsícem mu bylo patnáct." Řekla odměřeně, "Ve škole se učí dobře, dokonce byl párkrát i v televizi, vzala si ho pod patronát jedna agentura. Žádné problémy s ním nejsou."
Pyro se rezignovaně opřel o okénko. Správně pochopil podtón té věty: "Na rozdíl od tebe."
"Mami," řekl nakonec, "netuším, proč mě nesnášíš. Každopádně můžu teď začít nový život, a vy mě v tom dost můžete ovlivnit."
"Ale prosimtě." Zašklebila se matka, "Jakýpak ovlivňování. Ty se nikdy nezměníš. Nezměnil ses ani teď. Pořád stejně mluvíš, stejně se chováš. Je to prostě v tobě. Nevím, co si kdo slibuje od toho, že pokud dostaneš druhou šanci, že se nějak změníš. Je jen otázkou času, kdy se zase vrátíš do starých kolejí. Ale u toho já být nechci, proto si zapiš za uši, že jakmile tě přestanou doktoři hlídat, půjdeš hezky z domu."
"Tak zastav, já půjdu rovnou!" naštval se Pyro. Tentokrát to myslel smrtelně vážně.
"Ne. Chtějí, abysme to zkusili, tak to zkusíme, co nám zbývá." Pokrčila matka klidně rameny.
"Ty nemusíš absolutně nic. A já si taky nenechám líbit všechno." Zasyčel nenávistivě Pyro.
"Vidíš, a je to zase tady. Když nevíš kudy kam, začínáš vyhrožovat. To je to hlavní, co by ses měl odnaučit, Johne. Protože tahle tvoje nerozvážnost málem stála život nejen tebe, ale jistě i spoustu dalších lidí. Ostatně jsi ve vzteku málem zabil i svého vlastního otce, to je ten důvod, proč tě u nás nechci! Je to náš dům a ty už do něj nepatříš!"
Na tohle Pyro nedokázal odpovědět ani jakkoliv jinak zareagovat. Příliš mnoho emocí a informací na jeho hlavu, která znovu, jako už tolikrát, začínala bolet.
Sakra, kdyby se svého otce pokusil zabít, tak by si na to přece vzpomněl, ne?!
Taky že si vzpomněl. Sotva dojeli před jejich nový dům, už to ho málem porazilo. Taková snobárna! Kde na to vzali? Něco mu říkalo, že zas tolik peněz nikdy neměli, aby si mohli dovolit tohle.
"Jsme doma!" zavolala matka vyčerpaně do chodby, když za nimi zapadly domovní dveře. Dlouhá chodba s nablýskanou podlahou vedla do haly s vysokým stropem a novou sedací soupravou, která už sama o sobě musela stát majlant. Pyro na to zíral značně nechápavě.
"Skutečně." Ozvalo se po jeho pravém boku. Stál tam jakýsi muž, pravděpodobně jeho otec. Celou půlku obličeje měl ošklivě zjizvenou, dokonce mu chyběla část ucha.
Pyro křečovitě zavřel oči.
Bylo to už dávno. Na Den díkuvzdání. Seděli okolo stolu, on seděl přímo naproti svému otci, mezi nimi stály dvě svíčky. Začali se hrozně hádat, protože mu to nějak skřípalo ve škole a jeho otci se to samozřejmě nelíbilo a dával mu to sežrat vždy a všude. I při slavnostní večeři. Pyro se na něj nakonec naštval takovým způsobem, že měl tisíc chutí okolo sebe všechno zničit, před očima měl rudo. A to doslova. Protože ve chvíli, kdy už se hladina jeho vzteku stala neúnosnou, se plameny obou svíček rozzářily jako při požáru a obrátili se proti jeho otci. Dlouho si poté poležel v nemocnici s ošklivými popáleninami, které mu zničili téměř celý obličej.
Tak proto se mu pořád vracely myšlenky o ohni! Umí ovládat oheň! No jasně, teď si úplně skvěle vzpomíná!
"Tak co, už jsi zjistil, co jsi potřeboval?" vytrhl ho z přemýšlení bodrý hlas jeho matky, "Tak pojď, zavedu tě do pokoje."
Na schodech se najednou Pyro ještě otočil po svém otci, který je němě pozoroval.
"Neudělal jsem to schválně."
Do otce jako když střelí. Otočil se na podpatku a zmizel ve vedlejší místnosti.
"Neprovokuj ho." Napomenula ho okamžitě matka.
"Jen jsem se chtěl omluvit." Bránil se Pyro.
"Na to už je stejně pozdě." Plácla ho matka mírně přes rameno. Bylo to vůbec poprvé za celou tu dobu, co se ho dotkla.
On to přece neudělal schválně! Neměl tenkrát ještě o svých schopnostech ani tušení, tak jak ho můžou obviňovat z toho, že to udělal schválně? Proč nechtějí ani přijmout jeho omluvu?
Ale nepochyboval, že všechno, co si myslel teď, si myslel i tenkrát. Určitě se jim omlouval, určitě se jim snažil to vysvětlit. Ale prostě si nic nedali říct.
"Tak, tohle je tvůj pokoj. Tak trochu provizorní, samozřejmě." Dovedla ho matka až do malého pokojíku v podkroví, který zřejmě původně sloužil jako sklad. Teď byl ovšem docela pěkně zařízený. Až moc pěkně zařízený na to, že je pro mě, pomyslel si kysele Pyro.
"Fajn." Přikývl a otočil se po svojí matce, "A kde je brácha? A jak se vůbec jmenuje? A co babička, můžu za ní?"
"Jistě, ale nejdřív si vybal. Charlie tu bude až za hodinu, dneska má dlouho školu. Babiččin pokoj je hned v přízemí vedle kuchyně." Odpověděla matka stejně krátce, jako s ním mluvila vlastně celou dobu, a zavřela za sebou dveře.
Pyro to vyřešil jednoduše. Otevřel tašku a tu trochu věcí vyházel na postel. Měl vybaleno.
Pokoj své babičky našel snadno, kuchyň byla ostatně v celém domě pouze jedna. Zaklepal. Ozvalo se "Dále."
Vešel do starožitně zařízené místnosti se starým dřevěným nábytkem, žlutými záclonami na oknech a několika drobnostmi včetně televize, uprostřed které na vozíku seděla drobná stará paní. Jeho babička. Otočila se na něj a chvíli si ho prohlížela.
"Ahoj, babi." Řekl nesměle Pyro. Ale něco mu napovídalo, že tady se mít na pozoru nemusí.
"Johne, tak jsi to opravdu ty!" zaradovala se babička a natáhla ke svému vnukovi ruce. Pyro se nenechal dvakrát pobízet a objal ji. Konečně nějaký člověk, který ho vidí rád.
"Tolik ses změnil, málem bych tě nepoznala!" prohlížela si ho babička, "Když jsem tě viděla naposledy, bylo ti čtrnáct, a teď už jsi dospělý chlap!"
"Zato ty vypadáš pořád stejně." Usmál se Pyro. Vzpomínal si na svou starou, dobráckou babičku. Jedna jeho vzpomínka byla dokonce konkrétní. Tenkrát mu byly čtyři roky a jeho máma byla v porodnici, protože se právě narodil Charlie. Byl doma jen on a babička, jeho táta jel pro jeho matku a bratra. Měli se vrátit domů. A babička zrovna pekla koláč na uvítanou a připravovala slavnostně prostřený stůl.
"Kdy už přijedou?" ptal se jí snad stokrát nedočkavě.
"Už za chvilku, uvidíš." Odpověděla mu vždycky a přitom ho něžně pohladila po vlasech. Bylo to moc příjemné odpoledne, i s tím napjatým očekáváním.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře