Pyromania, 3.díl

9. duben 2009 | 17.33 |

Stočil se do klubíčka jako raněné zvíře. Pocity jím cloumaly sem a tam. A že už se u něj vystřídaly snad všechny, které mohly – vztek, sebelítost, pasivita, agrese, nadřazenost, bezmoc... A nedávalo mu to pokoj. Před každým člověkem se choval jinak a nevěděl, jak to zastavit. Napadlo ho, že to může mít kořeny v jeho minulosti a že to může vypnout jedině, když si vzpomene. Jenže to právě nešlo na povel!
Bral svůj pobyt doma jako výlet, jako trip, který měl jednoho dne skončit. Protože to byl jediný způsob, jak z toho všeho nezblbnout. Měl co dělat sám se sebou a rodiče, natož bratr, mu to ani trochu neusnadňovali. Jenže co radši? Stát se zajatcem armády, předmětem zkoumání a pokusů, nebo pomalu cvokatit z týhle rodiny? I když, jak z ní může zblbnout teď, když už z ní zblbnul jednou.
Stop! Počkat, další vzpomínka?

Aspoň v tomhle ohledu tahle "domácí terapie" splňovala to, co splňovat měla. Vracely se mu vzpomínky. Pomalu, ale jistě. Zjistil, že když se dostává do situací, ve kterých už jednou byl, vybaví se mu jeho minulost prakticky hned. Na některé své otázky stále neměl odpovědi – například na tu, odkud má ty jizvy na rukou – ale zase se dozvěděl pár "novinek". Například tu o Xavierově škole pro nadanou mládež. V ní studoval. Ale kde je, to nevěděl. A jeho rodiče se tomuhle tématu vyhýbali. Jako kdyby jim bylo natolik nepříjemné. Jenže co by jim na tomhle asi tak mohlo být nepříjemného? Doufal, že si časem vzpomene i na tohle.
"Jedu na nákup, kdo mi pomůže?" zeptala se jednou odpoledne matka.
"Se mnou nepočítej." Zavrhl to rovnou otec a přepnul televizi na jiný kanál.
"Tak Charlie, pojď se mnou ty." Kývla matka na mladšího syna.
"Nemůžu, zítra píšeme z matiky, musím se učit." Odsekl Charlie, "Ať s tebou jde ten pyroman."
"Půjdeš se mnou, Johne?" obrátila se tedy matka na posledního člena rodiny.
Pyra zarazilo, že se ho zeptala. Obvykle se ho na nic neptala, buď mu něco přikázala nebo zakázala. Dělala to tak už hezkou řádku let.
"Tak jo." Souhlasil. Mezi dvěma zly zvolil menší zlo – než strávit večer doma s otcem a tím blbečkem, to radši pojede s matkou na nákup.
"Tak fajn. Já budu číst, co máme mít, a ty to zkontroluj." Vydechla rezignovaně matka. Měli za sebou téměř hodinu bloudění v obchodním domě a oba toho měli plné zuby. Pyro se tedy nahnul do vozíku a za pochodu ke kase přerovnával věci, jak mu matka diktovala. Tak se stalo, že najel přímo do dívky, stojící ve frontě. Dívka polekaně vykvikla.
"A, omlouvám se." Mírně se zašklebil Pyro. Dívka by to vzala v pohodě, ale její přítel se evidentně naštval.
"Kam čumíš, ty debile?!" chytil Pyra necitlivě za rameno. Ten se po něm podíval tak zlým pohledem, že matka okamžitě začala panikařit.

"Nechte ho, slyšíte?!" osopila se na toho chlápka.
"Vy ste asi neviděla, že se ten fracek ani neumí omluvit!" otočil se po ní chlápek.
"Ale omluvil jsem se, teď je řada na tobě." Zasyčel na něj Pyro, byť ve skutečnosti o žádnou omluvu nestál.
"To víš, že jo ty zmetku." Zafuněl hromotluk a napřáhl se, že mu jednu ubalí.
Pak už to byla blesková reakce, nedalo se nic dělat. Ruku do kapsy, škrtnout a chlápek mohl být rád, že stihl uskočit. Spadl na zem, Pyro si nad něj stoupl, napřáhl proti němu ruku s ohněm a zasyčel: "Ještě jednou, a je z tebe ubohá hromádka popela."
"Hej, ty!" přiložil mu najednou člen ochranky pistoli ke spánku, "Okamžitě toho nech, je to jasný?"
Pyro se pomalu narovnal a otočil na policistu.
"Necháte mě odejít?" položil zásadní otázku.
"Seš na hlavu?!" zavrčel policista.
"Tak fajn." Přikývl Pyro. Matka zatajila dech. Teď je všechny zabije.
Pyro se ale spokojil pouze s tím, že policistovi trochu přiškvařil ruku, ve které držel zbraň, takže mu upadla na zem a on měl čas utéct.
Už když vybíhal před supermarket, tak cítil, že se za chvilku pravděpodobně složí. Před očima měl tmu, že málem nevěděl, kam běží, hlava mu třeštila. Doběhl až k blízkým keříkům, které vytvářely dojem přírody uprostřed města, tam padl na zem a jen bezmocně čekal, co se stane. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, aby s ním jeho vzpomínky takhle cvičily. Nevěděl, kde je, nevěděl, kolik času uběhlo, vznášel se kdesi v absurdním světě svých zapomenutých a znovu připomenutých vzpomínek a neměl sílu absolutně k ničemu. Viděl sebe, policejní auta, svojí rodinu i jiné lidi, jejichž jména si nevzpomínal, a oheň, oheň, oheň... A pocity, točily se pořád dokola a bylo jich strašně moc, jednou byly takové, pak zase jiné.
Ostře ho zabolely prsty a hlava a tentokrát si to už uvědomil. Polekaně se zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo, ani nic nebylo v plamenech. Bolest pocházela od toho, jak si pevně a intenzivně tiskl prsty ke spánkům. Nebyl si jistý, jestli to nebyla obranná reakce, kdoví, kdy by se jinak probral. Co teď, má jít domů? Nebudou na něj čekat s brokovnicí?
Nakonec se rozhoupal směrem k domovu. Kam jinam by asi měl jít?
S brokovnicí na něj nečekali. Nečekali na něj vůbec, všichni byli zalezlí ve svých pokojích a nebylo poznat kdo spí a kdo je ještě vzhůru. Pyro opatrně došel po špičkách do svého pokoje a padl na postel. V okamžiku spal jako zabitý.
Ranní sluníčko ho vytrhlo z těžkého a neklidného spánku. Promnul si oči a mrkl na hodiny. Půl desáté.
S rezignovaným výdechem vstal. Čekalo na něj ale překvapení – dveře se neotevřely. Prostě ho jednoduše zamkli! Rozhozeně se rozhlédl kolem sebe. Mělo mu být divné hned od začátku, že má ve svém pokoji jídlo...
Tohle si ale nemínil nechat líbit. Začal lovit ve svých kalhotách, aby si mohl propálit cestu ven.
Jenže nic nenašel. Určitě mu prošacovali šaty, když věděli, že má u sebe zapalovač. Kruci!
Prudce rozrazil okno dokořán a rozhlédl se po ulici. Ať tudy proboha projde alespoň někdo s cigaretou...!
Po hodině byl zralý na infarkt. Běsnil doslova jako uvězněné zvíře. Neshledával, že by mu mohl někdo vyhovět, ale začal ze všech sil mlátit do dveří a volat, ať ho pustí ven.
Najednou někdo praštil do dveří z druhé strany.
"Dej už pokoj!"
Podle hlasu poznal svého otce.
"Pusť mě ven, prosím!" snížil se Pyro natolik, že prosil.
"Nepustím a buď už zticha!" odpověděl mu otec prudce.
"Ty zasranej sviňáku, pusť mě ven! Hned!!!" praštil Pyro znovu do dveří. Tentokrát mu byl odpovědí akorát vzdalující se klapot bot.
"Ty zamidrákovanej ubožáku, koukej mě pustit, nebo ti vopálím i druhou půlku toho tvýho prašivýho ksichtu!!" zařval nepříčetně Pyro.
Jeho otec reagoval stejně nepříčetně, akorát si to neventiloval slovy, ale pěstmi. Vtrhl dovnitř a začal Pyra mlátit hlava nehlava. Když se i přesto bránil, zasadil mu pěstí takovou ránu do žeber, že se Pyro jen bolestivě svezl na zem.
"Naposled, rozumíš?! Naposled...!!" funěl Pyrovi otec vztekle do od ran rozbolavělého obličeje.
"Je to tvoje vina!!" rozkřikl se z posledních sil Pyro, "Nejenže jsi mi nikdy nevěřil, nikdy jsem ti nebyl dost dobrej, ale i mě nesnášíš za něco, co jsi způsobil ty! Protože mutantské geny se šíří přes chlapa! I tohle je tvoje vina! Já jsem jenom výsledek tvého snažení, otče!!"
Otec úplně zesinal. V první chvíli měl v obličeji výraz absolutního zvráceného sadistického vraha, pak se ale jen otočil, se vší razancí za sebou zavřel dveře a znovu je zamkl.
Pyro si složil hlavu na zem. Teprve teď se v jeho těle ozvala bolest, divoce pulzovala na všech místech, kam ho otec udeřil. Cítil, že mu po čele teče tenký pramínek krve. Neměl sílu ho utřít.
Ani nevěděl, jak se doplížil zpátky k oknu. Rezignovaně si opřel hlavu a přejel si rukou přes obličej. Ucítil něco mokrého na svých tvářích. V první chvíli se lekl, že je to další krev, ale pak zjistil, že to jsou jen slzy.
Nebrečel už dlouho. Vlastně měl až pocit, že to prostě neumí. Kolikrát byl v situacích, kdy by se někdo jiný na jeho místě rozeřval jako malé dítě. On ale vždycky brečel dovnitř. A teď seděl na okně a zjevně ty všechny spolykané slzy se z něj chtěly vyhrnout v jednom jediném proudu, protože ten pláč zkrátka nepřestával. A stejně tak jako si nevšiml, že začal brečet, tak si nevšiml, kdy přestal.
Z té letargie ho probralo až klapnutí zámku na dveřích. Vystřelil jako šílený, ale nikoho na chodbě už nezastihl. Běžel dál. Proběhl celý dům, zhluboka dýchal a snažil se tak zahnat tu náhlou bodavou bolest na plicích. Konečně se cítil znovu jakž takž v pořádku.
"Johne, můžeš na momentík?" zeptala se ho matka, když se spolu střetli v obýváku. Pyro by býval odsekl, ale zarazil ho její tón. Řekla to tak mírně, tak prosebně, tak poddajně... až ho to zarazilo.
"Jo, jasně." Trhl rameny a přisedl si k ní. Byli úplně sami.
"Co potřebuješ?"
"Johne, co se stalo mezi tebou a tátou?" zeptala se matka a k Pyrově nekonečnému údivu mu něžně položila ruku na koleno.
"No, to se zeptej toho, kdo mě zamkl." Odvětil Pyro.
"Je mi to líto, že to muselo být, ale prostě... Tak co se stalo? Podle toho, jak vypadáš, jste se museli přinejmenším porvat." Pokračovala matka.
"Trefa." Přikývl Pyro, "Nechtěl mě pustit ven, tak jsem si trochu pustil jazyk na procházku... A on na mě vlítnul a zřezal mě tak, že jsem se ani nemohl pořádně bránit."
"Já vím. Myslela jsem si to." Přikývla unaveně matka, ruku stále položenou na koleni svého syna, "Ničí mě to, Johne. Nevím, na čí straně mám být, nevím, co mám dělat. Mrzí mě, že pro tebe nemůžu nic udělat, ale mrzí mě i..." to už nedopověděla.
"Víš, mami, mohla jsi mi pomoct už dávno. A můžeš mi pomoct i teď. Ale ani nevím, jestli tu pomoc pořád ještě chci." Řekl Pyro zatrpkle.
Matka jen němě přikývla.
"Asi už se s tím budeme muset smířit. Johne." Řekla nakonec a sundala ruku z Pyrova kolena.
"Proč mi pořád říkáš Johne?" podivil se Pyro.
"Protože se tak přece jmenuješ." Pousmála se smutně matka a zvedla se. Na odchodu se ještě otočila: "A ta přezdívka Pyro zní strašně."
Pyro se od ní odvrátil. Víš, ale je v ní schované všechno, co mi zbylo. Mami.
"Jsem doma!" ohlásil se právě příchozí Charlie.
"Fajn, jdeme vyvěsit fangle." Zvedl se Pyro a ironicky se na něj zašklebil. Otočil se ke svému bratrovi zády a jeho slovní splašky k němu doléhaly jen jakoby z velké dálky. Zmizel v pokoji své babičky.
"Ahoj babi, jdu na kousek pokecu." Usmál se na uvítanou.
"Ahoj, Johne!" vítala ho srdečně babička, "Jen pojď, dáš si něco?"
"To co vždycky." Trhl Pyro rameny. Za chvíli už byl pohodlně uvelebený v křesle, chroupal sušenky a zapíjel je čajem a koukal zamyšleně z okna.
"Babi, řekni mi něco o tom, jak to tu vypadalo, když jsem odešel." Poprosil po chvíli rozhovoru o ničem.
"No, jak by to tu vypadalo..." plácla se babička do stehen, "Poměrně se tu pročistila atmosféra, jak už neměl nikdo moc tendence se s někým hádat. To samozřejmě moc dlouho nevydrželo, našly se jiné a důležitější problémy. Nevím, co ti mám o tom povídat."
"Myslíš, že maj naši bráchu vážně rádi?" zeptal se Pyro.
"Možná až moc." Ušklíbla se babička, "Jak jsi na to přišel?"
"Jen tak. Jestli si na něm jen náhodou nekompenzujou mindráky ze mě." Trhl Pyro rameny.
"Určitě se z něj snažili mít pečlivě vypiplaného kloučka. Jen jim to trochu přerostlo přes hlavu. V jedný věci jste s Charliem oba stejní, oba se dokážete na lidi snadno naštvat a kvůli blbostem. Jenže zatímco ty jsi to vždycky řešil rázně a na místě, Charlie se chová podle. To je další věc, ve který máš ve srovnání s ním mínus."
"Jo, provokace až za hrob." Zasmál se krátce a ironicky Pyro.
"A děláš to pořád." Odpověděla babička.
"Promiň." Omluvil se okamžitě Pyro.
"Ale já se na tebe nezlobím. Jen ti tím chci naznačit, že ti to dost komplikuje život." Odpověděla babička.
"Každej jsme nějakej. Pořád si ale myslím, že je lepší být takovej, jakej jsem, než abych skončil jako Charlie. Můj hodnej, slizkej bratříček, výkvět společnosti." Kroutil Pyro hlavou, ač sám nevěděl proč, "On je obletovanej, chválenej, zářná kariéra skvěle našlápnutá. Přitom je to obyčejnej bastard. A já sem taky bastard, a přesto jsem vytěsněnej ze společnosti. Zvláštní, viď?"
"Takhle nemluv. Přijde mi, že se oba stylizujete do něčeho, co nejste." Odvětila babička s mírným pokrčením ramen.
Pyro se v duchu zašklebil jako kdyby kousal citrón. Že se stylizuje do něčeho, co není? A co vlastně je? Vyděděnec. Vytěsněný z každé společnosti. Tak co má asi tak dělat?
"Budeš jíst s námi?" zeptala se ho matka, když odcházel od babičky. Pyro si jen poklepal prstem na čelo, jestli se nezbláznila.
Po týdnu mu jeho situace začala lízt pěkně krkem. Byl zaseklý v jednom bodě a potřeboval se z něj dostat. Tahle stagnace se mu vůbec nelíbila. Jednou si vzpomene úplně, a co pak? Kde bude mít smysl života? Jak bude moct poznat, která cesta je ta správná, aby zase neskončil hrobníkovi na lopatě? Už po stopadesáté prvé si říkal, že by bylo stokrát lepší, kdyby tenkrát zařval doopravdy. Stejně to nebude dlouho trvat a smrt si ho najde znovu, protože byl z nějakého zvláštního, neznámého důvodu přesvědčený, že na tomhle světě dlouho nevydrží.
Nepředpokládal, že by mu někdo mohl pomoct když už ne z té situace, tak alespoň otočit život o několik stupňů. Protože zpráva o tom jeho pyromanském vystoupení v obchodě se dostala do médií a nemohla uniknout pozornosti. Takže všechno bylo tak akorát zase o stupeň horší...
"Johne, můžeš na moment?" zavolala si ho matka. Pyro jen protočil oči v sloup. Co ho zase otravuje...
"Dnes mi do práce někdo zavolal." Začala tajemně a vážně, "Vzpomínáš si na Xavierovu školu, do které jsme tě poslali?"
"Jo." Přikývl Pyro a divil se, co mu můžou chtít zrovna z jeho staré školy, když věděl, že jejich vztahy nebyly zrovna ideální.
"Ozvali se mi. Vyptávali se na tebe a po zvážení všech pro a proti jsou pro to, aby ses vrátil." Shrnula mu matka krátce obsah více než půlhodinového rozhovoru.
"Takže si mám jít sbalit věci?" zeptal se naoko s nezájmem Pyro.
"Přijedou si pro tebe až za dva dny, a to ještě jenom proto, aby se tě zeptali, jak ses rozmyslel, takže nemusíš chvátat." Odpověděla mu matka ve stejném stylu.
Pyro se na jednu stranu těšil a na druhou by se nejradši prostě vypařil. Aby mu nikdo do života nezasahoval, aby ho nechali na pokoji. Protože čím víc se mu vybavovala minulost, tím víc se obával, že si možná nechce vzpomenout, co se dělo... Nesnažil se popsat, co všechno se mu děje v hlavě, ale zároveň věděl, že jednou se s tím bude muset konfrontovat. Jen si nebyl jistý, jestli je na to připravený. Jako kdyby k němu mluvily dva hlasy, každý s jiným názorem. Aby si to trochu usnadnil, když už to přestávalo být snesitelné, začal jim říkat jednoduše John a Pyro. Nejhorší na tom bylo, že oba měli tu svou pravdu podloženou pádnými argumenty.
Od někoho, kdo zrovna šel po ulici se zapálenou cigaretou, si nenápadně vypůjčil oheň a z ruky do ruky si začal přehazovat malou ohnivou kouli, aby se trochu uklidnil a mohl si všechno v klidu promyslet. Nesnášel čekání, dva dny byly moc. Když se jednou rozhodne, nesmí mít další čas na rozmyšlenou, jinak svůj názor zase rychle změní. Zbrklost. Prostě udělat to, co ho napadne.
Když si tak hrál s ohněm, napadlo ho, že jediné, co ho momentálně oddaluje od rozhodnutí, je pouze jeho strach a obavy. Napadlo ho, že pokud je tohle jediný důvod proti, pak je pěkně malicherný a nemá důvod dále otálet.
První rozhodnutí, dobře. Udělá to tedy tak. A nebude čekat. Ještě teď si sbalí věci a nejpozději zítra vyrazí. Každá další minuta v tomhle domě hrůzy by pro něj byla jenom k horšímu.
-.-.-
Cvak, škrt, cvak, škrt... a znovu.
"Můžeš toho nechat?" nevydržela nakonec Agnes.
Cvak, zaklapl Pyro zapalovač s provokativním úsměvem. Kdyby tu byl Wolverine, nepochyboval, že už by zapalovač letěl z okna, ale ten tu teď nebyl. A tahle novicka, kterou ani nezná, ho z míry nevyvede.
"Logan a Storm by tu měli být za moment." Řekla Agnes víceméně proto, aby něco řekla.
"Jen ať nechvátaj. Vždyť jsem to jen já." Škrtl Pyro se zapalovačem a zahleděl se do plamenu. Užíval si to, nakolik tím Agnes znervózňuje. Přesně mohl vycítit, jak uvažuje, jestli mu má zapalovač sebrat nebo ne. Ale proč by to tu nechával shořet? Měl sice pocit, a celkem zvrácený pocit, že by mohl, ale na pocity kašlal. Musel, pokud to chtěl aspoň zkusit.
"Jsme tady." Ozval se od dveří příjemný hlas Storm. Agnes se evidentně ulevilo.
"Proč jsi tu zůstala sama, měla sis sem zavolat Bobbyho." Ozval se i Logan.
"Proč? Vždyť jsme to zvládli, ne?" usmála se Agnes a podívala se na Pyra, ale ten měl v tu chvíli zcela jiný objekt zájmu, protože vyslovení toho jména ho konečně přinutilo vytrhnout se z klidu. Tohle už někde slyšel... Další z party lidí, které by měl znát.
"Vidím, že žádné spáleniště tady není." Poznamenal suše Wolverine.
"Ale mohlo by." Upozornil ho Pyro s úšklebkem na to, že má opět v ruce doutník.
"Tak co, Johne, půjdeme nahoru?" vložila se do jejich slovní přestřelky Storm.
"Já taky nevím, proč tu sedím." Odvětil Pyro a zvedl se.
Pomalu procházel chodbami, které by si měl pamatovat, ale nic mu povědomé nebylo. Věděl naprosto přesně, že tu studoval, ale aby si pamatoval, kde má pokoj, kde je jídelna nebo něco podobného, tak daleko jeho paměť skutečně nesahala.
"Koukám, že přepych vlastního pokoje se nekoná." Ušklíbl se mírně otráveně, když ho Storm zavedla do dvoulůžkového pokoje.
"Nemyslíme si, že by bylo rozumné nechat tě se separovat. Bobby z toho bude určitě stejně nadšený jako ty, tohle je totiž jeho pokoj." Položila mu Storm ruce na ramena.
Zase to jméno!
"Kdo je to?" zeptal se dutě.
"Bobby? No, však budete mít dost času se znovupoznat." Vyhnula se Storm odpovědi.
"Jo, ale šťastný shledání to nebude, co." Ušklíbl se znovu Pyro a hodil nejdřív svůj kufr a pak i sebe na volnou postel, "Rád bych teď byl sám."
"Dobře, ale ne nadlouho." Přikývla Storm a zavřela dveře, "Však víš, jaká je naše dohoda."
"Nezůstávat sám, jasně, jasně! OK, strážníku." Mávl na ní Pyro, aby za sebou dveře zavřela zvenčí.
Ležel a koukal do stropu. Myslel... Nemyslel vlastně na nic. Byl rád, že konečně nemusí na nic myslet. Poslední dny si namáhal mozek víc než dost. Teď už ne. Poznával, že je šťastnější, když si nevzpomíná. Možná si ani vzpomenout nechce. Zatím nenašel ve svém okolí prakticky jediného člověka, který by ho vítal s radostí. Přehazovali si ho mezi sebou jako horkou bramboru, chodili okolo něj po špičkách a věčně se měli na pozoru. Dřív mu to dělalo dobře, teď... Teď ho to unavovalo.
"Spíš?" ozvalo se tak znenadání, až se mírně vyděsil. Prudce se posadil. Ve dveřích stál Bobby. A i když si nechtěl vzpomínat, stalo se...
"Vidím, že ne." Dořekl Bobby. Byl skutečně přešťastný, že teď bude mít nocležníka. Ještě ke všemu Johna. Dřív ho míval rád, ale po tom, co se stalo... A co, zvrzal si to sám, co on s tím má co dělat a hlavně proč za to on má teď platit ztrátou soukromí?!
Ale než se nadál, byl zase z pokoje venku, málem zažehlený do zdi.
"Tak s tímhle já v jednom pokoji nebudu!" řekl rezolutně Pyro a švihl pohledem po Storm a Wolverinovi, kteří přišli s Bobbym.
"Budeš muset." Odpověděl mu krátce Wolverine.
"Taky bych se bez něj obešel." Zvedl se Bobby ze země.
"Bobby, prosím tě." Otočila se po něm Storm ve stylu "něco-jsme-si-domluvili" a pak se otočila zpátky na Pyra, "Už jsem ti řekla, že to nejde jinak a proč to nejde jinak."
"Jo, ale to neznamená, že mě musíte dát na jeden pokoj zrovna s tímhle! Když se to tak vezme, tak za tohle všechno může on!!" vypěnil Pyro a jednoduše utekl. Běžel ven do zahrady, která patřila ke škole a začal se procházet. Nejprve šel rychle a rázně. Postupně začal zpomalovat. Nakonec si sedl na jednu z laviček.
"Ahoj, ty jsi tu nový?" sedlo si k němu jakési škvrně.
"Ne." Odvětil krátce Pyro. Neměl náladu se s kýmkoliv vybavovat.
"Ale já tě tu ještě neviděl." Vedl si klouček dál svou.
"To je možný, hele, vyřešíme to jindy, jo?" bleskl po něm Pyro pohledem. Byl čím dál podrážděnější.
"Tak jo." Přikývl klouček s úsměvem, jako kdyby nic nepochopil, a vrátil se ke svým kamarádům.
"Je tak šťastný..." zašeptal si zničeně Pyro.
Zpátky do budovy školy se vrátil až když se začalo smrákat.
"To je dost, že jdeš." Uvítal ho Bobby, "Nevěděli jsme, kdy se ukážeš, tak máš večeři tady." Hodil hlavou směrem k nočnímu stolku.
"Nemám hlad." Odvětil Pyro.
"Jak myslíš." Rozhodl se Bobby nevšímat si ho.
"Já si myslím něco jinýho." Promluvil najednou Pyro a podíval se na Bobbyho, jež si zrovna četl knížku, ležíce na posteli.
"Nepovídej." Otočil se po něm Bobby. Neměl náladu se se svým bývalým nejlepším kamarádem vybavovat.
Jeho ironie popíchla Pyra ještě víc. Vztekle se rozmáchl a shodil knížku na zem.
"Poslouchej mě, sakra! Když už nikdo jinej, tak ty musíš!!" vykřikl vztekle, "Pamatuješ si, co jsem ti řekl?! Proč se tohle všechno stalo?!"
"Můžeš si za to sám!" zvedl se Bobby výhrůžně, "Za svůj život sis zodpovědný jen ty, a tak to prostě je, ty sis takhle vybral, tak tu teď nelkej, jak za to můžou všichni, jen ne ty! Každý z nás měl na vybranou!"
"Jo, protože mě zase všichni říkaj opak, že já můžu za všechno, já jsem se vlastně ani neměl narodit! Tyhle jizvy mám od tebe, ty zmetku!" strčil do něj Pyro zjizvenými dlaněmi, "Proč jsi mě sakra nezabil?! Měl jsi mě buď nechat jít nebo mě dorazit, tohle je horší než cokoliv jinýho! Víš, já bych měl být rád, že žiju, ale jediný, co si přeju, je, abych zemřel!! A je mi jedno, čí rukou!!" rozkřikl se Pyro zoufale. Najednou cítil, že Bobby je jediný, komu tohle může říct. Konečně může vykřičet všechnu tu bolest, nespravedlnost, to, co si způsobil sám i to co mu udělali jiní.
"Myslel jsem, že jsem tě zabil. A pokud ne já, měla tě dodělat Jean." Ohradil se Bobby, ale byl zaskočený. Takového Johna neznal. Vždycky byl cynický, nebezpečný, vtipálek, výbušný, ale nikdy takovýhle... Nevěděl, jak to má popsat...
"Tak ty jsi myslel, to je úžasný! Všichni vždycky jen myslej, ale případů, kdy myslej dobře, je žalostně málo!" pokračoval Pyro jedním dechem. Pomalu se opřel o zeď a začal sklouzávat dolů.
"Johne... Johne proboha, hlavně nebreč." Sklonil se nad ním Bobby.
"A co je tobě do toho?! Kdy jsem plakal naposledy? Já už jsem si skoro myslel, že to ani neumím! A teď, když začínám znovu, najednou to zase jde, ale je to čím dál tím těžší!" chytil se Pyro za hlavu a ztišil svůj hlas do šepotu, "Já mám na výběr ze dvou cest. Jednu jsem zkusil, byla špatná, a ta druhá je špatná taky. Prostě mám pocit, že jediný, co mi zbylo, jsou moje schopnosti, ale neumím nic jiného, než za sebou všechno spálit, všechny mosty, všechny vazby s kýmkoliv..."
Bobby svého plačícího kamaráda objal.
"Nemůžeš vědět, jestli ta druhá cesta je špatná. Zkus se po ní vydat. Když nás necháš, pomůžeme ti. Jen se musíš snažit. Jestli chceš, řeknu ti všechno, co jsi minule podle mě udělal špatně. Uklidni se."
Pyro se opřel o Bobbyho rameno. Ano, věděl, že říct mu to je správné. Kromě toho, že byl jeho nepřítel, byl taky jeden čas nejbližší osoba, kterou měl. Než si našel přítelkyni... Tři lidi jsou zkrátka někdy moc, vždycky bude jeden přebývat. A tentokrát přebýval on. Pak najednou všechny ty rozdíly, které mezi nimi byly už jen z principu, narostly do obludných rozměrů a najednou bylo po všem.
Náraz. Najednou byl naprosto klidný. Neměl potřebu dál brečet, začalo mu být trapné, že tak sedí na zemi a nechává se utěšovat.
"No, dobrý." Zamumlal a zvedl se.
"Tak snad ti to "dobrý" chvilku vydrží." Poznamenal Bobby.
"Vydrží tak dlouho jako já. Je tu nuda, jdu to tu trochu prolízt."
Bobbymu jen samovolně podklesla čelist.
"Hej, počkej! Nemáš chodit sám."
"Ježiš, no tak pojď se mnou, ale hejbni sakra kostrou!" zaskučel zoufale Pyro.
Schizofrenik, pomyslel si Bobby, netušil jsem, že je na tom tak špatně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře