Dream On, Shine On! 1.díl

9. duben 2009 | 17.35 |

Eric se zrovna vrátil ze školy. Batoh trůnil hned u dveří, jak ho odhodil a nechal napospas osudu. Kytara, stojící ve druhém koutě jeho pokoje, ho zajímala víc. Její struny jen tiše promlouvaly, zatímco Eric vymýšlel melodii k novému motivu, který se mu zhruba před třemi hodinami zrodil v hlavě. Proto tak pospíchal. Nechtěl nechat myšlenku uniknout. Venku svítilo slunce a foukal mírný větřík. Prostě počasí jako stvořené pro nějaký ten tah do města, rozhodně ne pro sedění doma. Ale ne tak, když je pro vás hudba vším. Jako pro Erica. Dejte mi kytaru a já zařídím léto uprostřed února i obráceně, říkal. Svět se v těch okamžicích topil v nových barvách, které jim v Ericových očích vdechla hudba. Den, noc, co na tom sejde, svět se točí dál a vy jen splýváte s melodií...

"Nemohlo by rádio Darren pro dnešek ukončit vysílání?" zabušil najednou někdo na dveře pokoje, až se Eric lekl.
"Co...? No jo..." houkl. Pak se ale rozmyslel: "Proč?"
"Protože je fůra hodin a za chvíli je večeře!" odpověděl mu příchozí. To už Eric poznal svého otce.
"Sním to později." snažil se Eric vyšetřit aspoň pár minut.
"Sníš to teď." rozhodl nekompromisně otec. Eric s povzdechem odložil kytaru a šel si do kuchyně vzít svůj příděl.
"Kvůli tomuhle jste mě vytáhli?" zakřenil se Eric nad sandwichem se slaninou a cibulí, což rozhodně nebylo jeho nejoblíbenější jídlo, "To s chutí věnuju Rickovi."
Rick, který se ve skutečnosti jmenoval Patrick, byl jeho mladší bratr a právě do sebe rval už třetí sandwich.
"Fakt? Davaj!" chytil se toho okamžitě Patrick.
"Tak si vem něco v lednici, pokud tam teda ještě něco bude, protože jsi zapomněl dojít na nákup." řekla ledově matka.
"No jo. Když mě zrovna dneska líbla múza." pokrčil Eric rameny a zadíval se do ledničky.
"Prosimtě, Darrene, kdy už tě to pustí..." vydechl rezignovaně jeho otec.
Darrene, Darene... Jeho rodiče spolu žijí tolik let a nejsou schopný se domluvit na jednom jméně. Proto se jmenoval Eric Darren a každý z rodičů mu říkal jinak. Ještě se vlastně jmenoval Stanley, ale tak mu neříkal vůbec nikdo, to jméno měl spíše jen jako doplněk. Patrickovi se sice říkalo prostě Patrick, ale zato byl druhým jménem Napoleon. Patrick Napoleon a Eric Darren Stanley Hayesovi. Úžasná rodinka.
Erica dřív štvalo, že Patrickovi říkají všichni stejně, proto mu říkal Bonaparte, dokud mu to jeho rodiče rázně nezatrhli. Tak mu aspoň říkal Ricku, to mu tolerovali.

"Zřejmě nikdy." málem odsekl Eric na otcovu otázku, ale včas se zarazil a řekl to jakž takž normálně.
"Kdyby ses radši zabýval učením a vybíráním vysoké školy." pokýval otec hlavou.
"Kdyby jste mě bejvali dali na konzervatoř, nemuseli jsme řešit tyhle problémy!" odsekl Eric doopravdy.
"Tohle téma jsme už probrali stokrát." dal mu otec jasně najevo, že stoprvní rozhovor na tohle téma je přinejmenším zbytečnost.
"Hm, taky jsem si už všiml, že kompromisy nejsou tvoje silná stránka." zakřenil se Eric a odešel do svého pokoje – bez večeře.
K melodii ho za chvíli napadl i text. Šel spát v půl třetí.
Byla zima. Vločky se snášely na tiché město. Odkudsi se linula melodie. Eric šel tímhle zimním městem sám, bloudil ztichlými uličkami, kam ho zrovna hudba vedla. A najednou nebyl sám. Někdo šel vedle něj. Bál se ho, ale neutíkal. Ten druhý nic neříkal, ani nechtěl utíkat. Jen šel prostě vedle něj.
"Vstávej! To seš hluchej nebo co?" zacloumal kdosi s Ericem.
"Co? Co je?" vymrštil se Eric do sedu.
"Vstávat! Škola volá. Neslyšel jsi budík, přijdeš pozdě." oznámila mu matka.
Eric mrkl na hodiny. Půl osmé. Do prdele!
"A proč jsi mě proboha nevzbudila dřív?!" volal na ní přes dveře šatní skříně, za kterými na sebe házel tmavé, volnější džíny a černé triko s až moc dlouhými rukávy.
"Netušila jsem, že ještě spíš, vždycky ráno býváš vzhůru naopak brzo. Až když se mi zdálo, že je tu nějak podezřele ticho, jsem se šla podívat, co se děje." argumentovala matka.
Eric se rychle snažil najít ty správné učebnice a sešity na dnešní den, který začal vážně úchvatně. To ještě nevěděl, že bude i úchvatně pokračovat.
Poslední autobus, mířící přímo k obchodní akademii, na které studoval, mu ujel před deseti minutami, proto se aspoň dvě zastávky svezl s dalším, který jel přibližně tím směrem, a zbytek trasy dosprintoval.
"Nezamykejte, prosím!" vletěl Eric do vstupních dveří od šaten jako kulový blesk, až málem porazil školníka, který se chystal školu jako vždy po osmé zamknout. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, bylo motto většiny učitelů včetně ředitele, proto tohle opatření. Kdo zaspal, měl smůlu. Pokud potřebuješ k doktorovi, hlaš to nejmíň den předem.
"Vopatrně, mladej!" houkl školník, "Kterej ty seš?"
Ale Eric už smykem po kluzkých dlaždičkách mizel za ohbím chodby. Cestou zavadil pohledem o hodiny. Zhruba čtyři minuty po osmé. No, mohlo to dopadnout hůř.
"Chybí někdo?" zeptal se třídní profesor a zašvidral pohledem po své třídě.
"Hayes!" ozvalo se z třetí lavice u okna, kterou Eric sdílel společně s Isaacem Beersem.
"Nevíte náhodou, co s ním je?" zeptal se profesor.
"Jo, prej jede na turné, vrátí se za týden." řekl posměšně Matt Fuller, vysoký, na krátko ostřihaný blondýn v modré kostkované košili. Třída se tlumeně zasmála.
Najednou se na chodbě ozvala tupá rána, něco narazilo do dveří a poté následoval dvojitý výkřik. Ač učitel jasně přikázal: "Zůstaňte sedět!", celá třída se mu nahrnula za záda, aby se podívala, co se to děje.
Eric měl pocit, že právě uviděl všechny svaté. Kde se vzal, tu se vzal, najednou mu stál v cestě, přímo před dveřmi třídy, cizí kluk. Nejenže se mu nestačil vyhnout a tudíž ho srazil na zem, ale ještě se při tom praštil do hlavy o zeď, jen mu mozek zachrastil. Teď seděl na zemi, před ním ten cizí kluk, a oba vypadali stejně překvapeně. Třída zaburácela smíchy, učitel si dal ruce vbok: "Hayesi, kde se flákáte?"
"Omlouvám se, autobus měl zpoždění." vymluvil se Eric, protože po tomhle nástupu se bál přiznat, že ve skutečnosti zaspal.
Ten druhý se mezitím zvedl zpátky na nohy a mnul si naražené rameno.
"Ty vole, ty máš páru jako opravdovej vůl!" sdělil Ericovi. Třída se znovu rozesmála.
"Do třídy! Na místa!" zavelel učitel. Třída i s kulhajícím Ericem se poslušně usadila do lavic, jen ten nový zůstal stát u tabule.
"Takže mi, vážení, dovolte, abych vám představil vašeho nového spolužáka, Daniela Jonese." představil učitel nového studenta třídě.
Daniel mávl rukou a pousmál se.
"Tě pic!" zvolal někdo.
"Dozer tě pic!" doplnil toho dotyčného Matt a jeho vtípek byl odměněn dalším hurónským výbuchem veselí. Dozer byla totiž Ericova přezdívka a nebyla nijak extra lichotivá.
"Do slova a do písmene." přisadil si někdo další.
Eric si založil ruce křížem a do obličeje si nechal spadnout své po ramena dlouhé vlasy, když zamumlal: "Ale omylem."
"Dobrý." hodil po něm Daniel.
"Sedni si támhle vedle Andrewa." poslal učitel Daniela do poslední lavice u dveří.
"Hlavně co nejdál od toho našeho vola." ušklíbl se pro sebe Matt.
"Teda čéče, jak se ti tohle povedlo?" řekl Isaac, jak nejtišeji uměl, svému sousedovi.
"Prostě tam stál a já si ho v tom fofru nevšiml." trhl Eric rameny, "Zaregistroval jsem ho, až když jsem ho málem zažehlil do dveří."
Isaac vyprskl smíchy.
"Ale díky. Takhle hezky už jsem se dlouho nezasmál." poklepal Ericovi na rameno.
"Nemáš zač." ušklíbl se Eric.
"Ticho tam!" dolehl k nim ostrý hlas profesora.
Odstřel na měsíc, napadlo Erica. Na měsíc. To the moon... And back.
I would fly you to the moon and back...
So would you be my baby...
Ne, nesmí se zamýšlet. Nesmí zase myslet na hudbu. To tak, aby si zase začal zpívat před celou třídou, když už se mu dneska ty průsery tak hezky hromadí.
Mother never loved her much and daddy never keeps in touch... That's why she...
"Hej!" drbl do něj loktem Isaac.
Eric doširoka otevřel své modré oči, aby zjistil, že si ho ne moc hezkým pohledem měří profesor.
"Tak pan Hayes se nám ráčil vrátit zpátky do reality?" řekl ironicky, "No prosím, mladý pane, tady máte taky místa dost na předvedení svých schopností."
Eric to pochopil jako jasnou výzvu k tomu, aby šel před tabuli.
"Povězte nám něco o cestovním ruchu v naší rodné zemi." vyzval ho profesor. Eric si mírně skousl ret. Sakra, tohle mu ten dědek dělá schválně...
Zapotil se víc, než když před chvílí doháněl časovou ztrátu. A ještě ke všemu se mu vybavil jeden z nedokončených popěvků, který se mu navíc začal v hlavě rozvíjet a transformovat se do nové dimenze.
Break me, shake me, hate me, take me on...
"Myslím, že se mnou budete zcela souhlasit, že tenhle takt byl čtyřčtvrťový." zapsal si profesor k sobě do notesu druhé nejhorší ohodnocení, jaké je možné dát, a poslal Erica zpátky do lavice.
"Ty válíš." vystihl jedinou větou Ericovu situaci Isaac.
"A taky mě to pěkně jebe." zavrčel Eric. První hodina nového dne a on už by se nejradši ani neviděl! Jestli to takhle půjde dál, bude večer zralý na rakev. Jindy by byl vděčný za to, že má tolik nápadů, ale dneska mu to moc příjemné nebylo. Už včera pro něj byly poslední dvě hodiny k nepřečkání, protože se jednoduše nemohl soustředit na vykládanou látku, když mu v hlavě hrála úplně nová melodie. Dokonce si troufl místo poznámek psát noty. Dnes se k tomu přidal i ten text, co ho včera začal psát. No, Ericu Darrene, poper se s tím, jak nejlíp umíš, řekl si.
O přestávce se všichni kluci a tři dívky – víc jich ve třídě nebylo – slezli okolo Daniela na výzvědy.
"Odkud ses tu vyloup, čéče?" kývl na něj Dennis.
"Spadl jsem z vesmíru." zasmál se Daniel.
"A vzal sis s sebou kámoše, co?" otočil se Matt s úšklebkem na Erica, který jediný dál seděl ve své lavici a díval se zamyšleně z okna.
"Hej, ty!" zavolal na něj Daniel. Eric se po něm pomalu otočil.
"Co je?"
"Pojď sem!"
Eric se tedy zvedl a připojil se k hloučku svých spolužáků.
"Jen se neboj, teď ti v cestě nikdo nevyroste." dloubl mu do boku Casey.
"Ne, jenom jeden takovej vtipnej." zašklebil se Eric.
"Co dělá hlava?" staral se Daniel.
Než stačil Eric otevřít pusu, řekl Matt: "Vybílená, neviděl jsi? Má amnézii jak sviňa."
"Kdo by neměl, když tě uvidí." odsekl Eric Mattovi. Ti dva se už dlouho nesnášeli, ani nevěděli proč. Ale zuřila mezi nimi válka a nevypadalo to, že by měla někdy přestat.
Eric se otočil zpátky na Daniela a řekl: "V pohodě."
"Tak aspoň že tak, protože mě to rameno celkem bolí." pousmál se Daniel.
"Nemáš stát přímo za rohem. Neviděl jsem tě." pokrčil Eric rameny.
"Ty autobusáci jsou ale potvory, viď." otočil se po něm Matt.
"Jsou, ale někteří jsou ještě větší... Debilové." opáčil Eric.
"Stejně jsi zaspal, přiznej se." mrkl na něj Daniel.
"To se klidně přiznám, teď už mi to nic neudělá." trhl Eric rameny, "Jak jsi na to přišel?"
"Vlastní zkušenost." pokýval Daniel hlavou, "Na pozdní příchody kvůli zaspání jsem expert."
"Tak to tady budeš trpět." rozesmál se Isaac, "Nezajímá tě, proč Darren letěl tak, až tě srazil? Tady se totiž po osmý zamyká, zpozdíš se a máš jeden den v luftu, zpozdíš se víckrát a seš v prdeli."
"Nebo zažehlenej do zdi." pousmál se Casey.
"No jo, tak ste se zasmáli, nemůžete už toho nechat?" zamračil se Eric.
"Ale chápeš, že tohle je skoro svátek?" rozesmál se Casey, "Eric Hayes přišel pozdě do školy, no to je skoro zázrak!"
Eric musel uznat, že to je skoro něco jako sci-fi.
"Moment." řekl Daniel zaraženě, "Proč ty mu říkáš Darrene," ukázal na Isaaca, "a ty Ericu?" ukázal na Caseyho.
"Eric Darren, jména má." podal mu Eric ruku, "Vyber si sám, jak mi chceš říkat. Jsem na to zvyklej."
"Hustý." usmál se Daniel, "Já jsem jenom obyčejnej Daniel."
Co bych za to dal, pomyslel si Eric.
Zbytek školního dne se mu podařilo celkem úspěšně přežít. Další šok ho ale čekal doma.
"To je skvělé, že konečně jdeš!" uvítala ho matka hned ve dveřích, "Ani se nepřevlíkej, tady máš peníze, skoč si do toho kadeřnictví, co je tady za rohem!"
"Počkej, počkej, počkej!" skočil jí Eric do řeči, "Co má tohle znamenat a proč bych měl chodit do nějakýho kadeřnictví?"
"Na večer nás pozvala teta Sussanah na večeři, protože strýc Jay slaví narozeniny, a víš, jak bys vypadal, kdyby jsi tam vpadl s tímhle tvým hárem?" drbla mu do polodlouhých, světle blonťatých vlasů, "Dej si to trochu přifiknout a učesat!"
Eric málem padl naznak. Snobskou večeři u svých milovaných příbuzných ještě přežije, ale aby si kvůli nim střihal vlasy...?!
"To si ze mě děláš srandu, ne?!" vyprskl pohoršeně, "Co já bych si kvůli drahé tetince a strýčkovi nechal střihat vlasy?! Nezbláznila ses?!"
Veškerý odpor byl ale marný. Ericova matka musela být v minulém životě zřejmě generál, protože dokázala srovnat do latě celou rodinu a nepřipouštěla žádné námitky.
"Dobrý den." uvítala Erica rudovlasá kadeřnice, "Střihat?"
Eric v ten moment dostal nápad, za který si málem gratuloval.
"Obarvit. Na černo."
Domovní dveře klaply.
"No sláva, to byla doba!" zavolal z obýváku otec a vyšel svému synovi vstříc. V chodbě ale zůstal stát jako přimražený.
"No tohle... Ruth, pojď sem!"
Eric okolo něj nevšímavě prošel do obýváku.
"Co se děje?" vešla do oné místnosti téměř současně s ním jeho matka. Když spatřila Erica, na chvíli zcela ztratila řeč.
"Co koukáš? Jsem přece učesanej." řekl klidně Eric. Nově obarvené vlasy měl sice napomádované a sčesané dozadu, ale černá barva na jeho bledém obličeji doslova křičela. Působilo to excentricky.
"Co to má být?!" chytla jeho matka konečně znovu dech, "To smeješ! Okamžitě!"
"Mami," zasmál se Eric, "Tohle je trvalá barva. Ta mi na tý hlavě nějakej ten pátek vydrží."
"Tak půjdeš do hola, to je mi jedno! Tohle si na tý hlavě nenecháš!" láteřila matka.
"Jo, a všichni si budou myslet, že jsem skin nebo že mám rakovinu. Mysli, mami." poklepal si Eric na čelo.
"Mysli? To ty jsi přišel o rozum! Vypadáš jako mrtvola!" čílila se matka.
To už křik přilákal do obýváku i Patricka.
"Jé, brácha taky jednou vypadá normálně!" zasmál se Patrick, "To si teď můžu obarvit hlavu na blond?"
Patrick měl totiž narozdíl od Erica vlasy tmavě hnědé.
"To ať tě ani nenapadne!" řekla rázně matka a pro jistotu mu pohrozila rukou. Pak se obrátila zpátky na Erica: "Ty seš vážně cvok, Ericu, vždyť jsi měl takový krásný vlasy."
Jo, sladký blonďáček s modrýma očima, ušklíbl se Eric v duchu.
"Promiň, mami. Ale když už Eric, tak Eric Draven. Nic proti Darrenovi, tati." otočil se na svého druhého rodiče a šel do svého pokoje, aby se převlékl. Když míjel Patricka, pošeptal mu: "Tu barvu ti seženu, ale oficiálně jí ode mě nemáš, jasný?"
Patrick na něj spiklenecky mrkl.
Eric sám netušil, co ho to najednou popadlo. Ale tenhle vzdor rodičům se mu začínal líbit. Teď už jen chybí, aby jim dokázal, že i v hudbě něco dokáže. Jenže bohužel v tomhle ohledu ho stíhala samá smůla. Sám nic nezmůže, potřebuje k sobě aspoň jednoho člověka, aby mu pomohl nejen s dotvořením songů, ale i s těmi ostatními věcmi. Odhodlání mu sice nechybělo, ale když šli všichni proti němu, neměl už prostě sílu se tomu protiproudu postavit.
Když se kriticky prohlížel v zrcadle v modré košili a černých kalhotech, zaměřil se znovu na své vlasy. Až je zase rozčeše do normální podoby, zjistí ostatní, že si je nechal po stranách sestříhat, přesně tam, kde se mu kroutily a tvořily andělské lokýnky. Proč si nemůžou s Patrickem vyměnit těla nebo aspoň obličeje? Vždyť to Rick je ten andílek, zlatíčko, to on by si zasloužil zlaté vlasy, andělské prstýnky okolo tváří, modré oči, světlou pleť a plné rty. To jeho ladění do čokoládových odstínů se k němu nehodí, stejně jako k Ericovi Darrenovi look hodného chlapečka.
A kdyby vypadal jinak, možná by v něm Janet neviděla svého vysněného prince a on si mohl ušetřit trpkou zkušenost...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře