Dream On, Shine On! 2.díl

9. duben 2009 | 17.38 |

"Darrene, pojď, přijdeme pozdě!"
No, škoda, že nemá umělé zuby, aby jeho transformace v upíra mohla být dokonalá... To by drahá společnost koukala, pomyslel si škodolibě, když za sebou zavíral dveře a běžel dolů po schodech.
"Snaž se tvářit nenápadně, ať se tě moc neleknou." napomínala ho matka, když nasedli do auta.
"Vždyť jim to bude volný." mávl nad tím Eric rukou, "To si myslíš, že celý město zajímaj moje vlasy? Mám je z aminokyselin a teď už i barvy, ne ze zlata."
"Tos míval." povzdychla si matka.
"Andílka si udělej z Ricka." pokrčil Eric rameny, "Když už mám být divnej, tak pořádně."

"Na co narážíš?" zavětřila matka.
"Na Erica Darrena." řekl Eric takovým tónem, aby bylo jasné, že tohle téma dál nehodlá rozvádět.
"Ty to prostě musíš pořád řešit, pořád se k tomu vracet." vytkla mu matka.
"Nemusím. Myslím, že jsem dal srozumitelně najevo, že o tom nehodlám debatovat." odvětil Eric. Do konce cesty už pusu skutečně neotevřel.
Na uvítanou se jim dostalo jen naoko vřelého přivítání od tety a potřes rukou od strýce. Najednou se k nim zničehonic přihrnula silně nalíčená starší paní a padla jim kolem krku.
"Jé, babi!" radoval se Patrick, zatímco Eric jen napůl překvapeně a napůl vyděšeně koukal, mezitím co se ho jeho babička pokoušela udusit.
"Jakpak se máte, vy moje sluníčka? Takovou dobu jsme se neviděli!" pohladila babička Patricka po vlasech a otočila se na Erica.
"Proboha, Dazi, co sis to udělal??" oslovila ho přezdívkou, kterou Eric zrovna nemiloval, protože pocházela od další přezdívky "Dozer", což byla pak vyloženě nadávka, kterou ho často titulovali jeho spolužáci.
"Myslíš snad moje vlasy?" zeptal se pro jistotu Eric.
"A co jiného!" vyhrkla pohoršeně babička, zatímco teta řekla: "Koukala jsem, že máš novou barvu. Sluší ti to."
Tohle ale Eric nebral vážně. Znal svojí tetinku dobře. Nikdy neříkala, co si doopravdy myslela, pokud teda zrovna nepomlouvala.
"Ještě mu to chval!" prskala babička, "Ty nemáš rozum, hochu! Takový krásný vlasy, takový andílkovský, a ty s nima provedeš tohle!"
"Protože nejsem andílek." řekl Eric krátce a trochu tvrdě. Už byl otrávený z toho, jak to pořád opakoval.
"Nech ho, mami, je to marný." zasáhla do rozhovoru maminka, "Je to zbytečný, ten kluk je tvrdohlavej jak mezek."
"Aspoň mi to jednou na něco bylo." řekl Eric drze. Než mohl kdokoli reagovat, řekl zdvořile: "Omluvte mě." a zmizel v další společnosti, která stála v hale. Ty lidi sice skoro neznal, ale rozhodně líp u nich než u rodičů. Aspoň pro teď.
Vzal si koktejl, zabral židli v rohu u okna a hleděl zasněně ven. Myslel na hudbu. Zavřel oči. Pomalu k němu začala doléhat tichá, jemná melodie, která plula z místnosti ven oknem a tiše se vznášela k čím dál tmavší obloze.
"Ericu!" položil mu najednou někdo ruku na rameno. Byla to jeho teta.
"Co kdybys nám trochu zahrál?"
"No..." zakoktal Eric, který byl tolik překvapený, že na chvíli zcela vypadl z konceptu, "Nevím... Jestli tolik chcete..."
"Prosím o trochu pozornosti!" zvolala teta, aby si zjednala klid. Do ticha pokračovala: "Jelikož máme v rodině nadaného hudebníka, dovolte mu, prosím, aby nám trochu zahrál."
Eric přešel k vyhrazenému místu s barovou židlí. Kdosi mu podal kytaru. Hrábl do strun.
"Máte nějaký speciální přání, nebo tam mám dát svoje vlastní?" zeptal se. Jelikož nikdo neměl námitky, aby hrál svoje skladby, začal tedy tou, na kterou myslel.
"I'll be your dream, I'll be your wish, I'll be your fantasy..."
Následoval potlesk. Trochu strojovitý, ale ne úplně.
"A to jste opravdu skládal sám, mladý muži?" zeptal se ho muž kolem padesátky s knírem a brýlemi.
"Ano." přikývl Eric, "Ještě můžu přidat jednu, ale ta ještě není úplně hotová."
Ani to nevadilo. Tak zahrál i To the moon and back. Ale tím končil. Byl sice rád, že mohl předvést svoje výtvory na veřejnosti, ale zároveň se ho zmocňoval zvláštní smutek a nostalgie, že skuteční fanoušci a koncertní turné jsou v nedohlednu.
Ten samý muž, který ho předtím chválil, k němu ještě, než odešel, přistoupil, dal mu ruku na rameno a řekl: "Máte opravdu talent, mladíku. Držte se toho."
"Děkuju." přikývl Eric a usmál se. Konečně. Konečně mu někdo řekl, že jeho talent je opravdový a ne jeho výmysl! Z celé rodiny ho v hudbě podporovala akorát babička, jinak nikdo.
"To bylo nádherné, Dazi." řekla mu nadšeně babička, když se k němu přes dav lidí prosmýkla, "Jsi moc šikovnej. Vždycky jsem ti říkala, ať se tomu věnuješ. Jsem ráda, že jsi mě poslechl." dopověděla a pohladila ho.
"Taky jsem ti za to vděčný." usmál se na ní Eric, "Jen škoda, že jsi naše nepřemluvila k tý konzervě."
"Já osobně si myslím, že ty se protlučeš i bez konzervatoře." Mávla babička rukou, "Chce to jen poctivě trénovat a být trpělivý. Jednou se ti to vyplatí, uvidíš. Tvůj čas ještě přijde."
Eric se usmíval jako sluníčko. Tahle slova ho hřála na duši, že už to snad víc nešlo.
"No, tak ses předvedl, tak pojedeme domů." vyrušil je otec.
"Už?" divil se Eric.
"Jsme tu už dvě a půl hodiny." řekl suše otec, "A Patrick je moc malý na to, aby tu vysedával kdoví do kdy."
Eric v duchu hvízdl. Páni, to se zamyslel na dost dlouhou dobu, že mu to tak rychle uteklo!
"Kdy se vracíš do Melbourne?" otočil se Eric zpátky na svou babičku.
"Už zítra, Dazi, už zítra." pokývala babička hlavou, "Půjdu se s vámi ještě rozloučit."
"Proč vždycky přijedeš jen na takovou chvilku?" kabonil se Patrick, když už seděli v autě a babička stála nakloněná za okýnkem.
"Nejde to jinak, drahoušku." pokrčila babička rameny, "Mějte se moc hezky, a můžete mi taky někdy napsat nebo zavolat, kdyby se vám zastesklo po babičce."
"Já ti určitě napíšu!" slíbil jí Patrick. Pak odjeli.
"Stejně by mě zajímalo, jak si sestra, taková cholerička, mohla vzít takovýho flegmatika jako je Jay." zauvažovala matka, "A ten nábytek, viděl jsi, ten nový, ten musel stát nejmíň majlant."
"Když na to mají." pokrčil otec rameny, "Já bych v takovým luxusu žít nemohl. Ve svým bytě chci žít, ne tam pořádat výstavy."
"Díky, tati, jednou jsi mi taky promluvil ze srdce." dal mu Eric uznale ruku na rameno.
"Copak vy dva." mávla nad tím matka rukou, "Nemáte vůbec smysl pro krásu."
"To záleží na tom, jak se to vezme, mami." namítl Eric, "Já mám smysl pro krásno uvnitř písniček, což zase prozměnu neoceníš ty."
"Ocením, ale ne všechno." odvětila matka.
"Vždyť říkám, že je to věc vkusu." pokrčil Eric rameny, "Jak se tak hezky říká: Někdo má rád vdolky, někdo zase holky."
Budík si pro jistotu nastavil na mobilu na nejvyšší hlasitost. Jeden nikdy neví. Další sprinterský přebor do školy pořádat nehodlá.
Takže druhý den byl už jako tradičně ve škole ve čtvrt na osm jako jeden z prvních. Ke svému překvapení ale nebyl první z jejich třídy. Matt a Daniel seděli na svých lavicích a povídali si.
"Ahoj!" pozdravil Daniel Erica, zatímco Matt se nenamáhal ani kváknout.
"Čau." odpověděl Eric Danielovi a sedl si do své lavice.
"Co že dneska tak brzo?" usmál se na něj Daniel.
"Kdo tady včera říkal, že do školy chodí zásadně pozdě?" koukl na něj Eric přes černou clonu svých vlasů.
Daniel jen pokrčil rameny.
"Hele, Dozere, tobě se vylil asfalt na hlavu bo co? Myslíš, že to půjde seškrábat?" hodil po něm s úšklebkem Matt.
"Nevylil, tudíž nepůjde." odpověděl mu krátce Eric.
"Vypadáš jako hrabě Drákula." zašklebil se i Daniel.
"Zato ty vypadáš inteligentně." řekl si pro sebe Eric.
"No promiň, že jsem se ozval!" ohradil se Daniel.
"Kašli na to." mávl nad tím Eric rukou.
"To nic, to je normální." vysvětloval Matt Danielovi.
"Hm, tady se fakt někdo nevyspal." pokýval Daniel hlavou.
"Byli byste tak moc hodný a věnovali se užitečnějším věcem než mí náladě?" otočil se po nich Eric.
"Beze všeho, mistře." uklonil se Matt. Eric ho sjel pohledem ostrým jako břitva.
"Co ste si vy dva vůbec udělali?" zajímalo Daniela.
"Oba máme pocit, že sme narazili na debila. Teď záleží na tom, kdo má pravdu." řekl provokativně Eric a zadíval se významně na Matta.
"Já mám pravdu, ale ty si klidně dál namlouvej, že to tak neni." Mávl Matt rukou.
"Já bych spíš řekl, že vedle seš ty." zašklebil se Eric a šel se projít na chodbu.
Škoda, že se Daniel dal dohromady s takovým blbcem jako je Matt, vypadal docela mile, přemýšlel, zatímco bloumal školou. Ale třeba sám přijde na to, jakej je Matt trotl.
Podvědomě zamířil k šatnám čekat na Isaaca. Sedl si na lavičku před jejich skřínky a čekal. Isaac přišel zhruba během pěti minut.
"Čau." pozdravil ho Eric. Isaac ale okolo něj prošel bez povšimnutí.
"Hej, seš při vědomí?" chytil ho Eric za rameno. Isaac se po něm otočil a oči se mu rozšířily údivem.
"Ježiši, Darrene, to seš ty?!"
"Ne, tohle je Eric!" odsekl Eric, "To's mě neviděl?"
"Nepoznal jsem tě." přiznal Isaac a dlouze si ho prohlídl.
"Tak už ses pokochal?" zašklebil se Eric.
"Obávám se, že tohle asi jen tak nerozdejchám." pokýval Isaac hlavou, "Tak z našeho andílka je upír. Ale vypadá to zajímavě, dokonce bych řekl, že to ani nevypadá špatně."
"Díky za ta upřímná slova." poděkoval Eric.
"Co tě to popadlo, člověče?" ptal se Isaac.
"Touha po změně." pohodil Eric hlavou a trhl rameny.
"Hm... Ty vole, tohle je ale vážně kvalitní budíček! Sorry, že se k tomu pořád vracim, ale nějak mi nejde dohromady, že seš to pořád ty!"
"Možná je načase se separovat na jednu osobnost, ne na dvě." zamyslel se Eric. Tahle myšlenka ho napadla až teď a rozhodně ho zaujala.
"A pro kterou ses rozhodl?" pousmál se Isaac.
"Darren." plácl Eric první jméno, pro které se spontánně rozhodl, "Ode dneška se představuju pouze jako Darren. Tebe na to ale upozorňovat nemusím, ty mi tak říkáš i normálně."
"Jak chceš." pokrčil Isaac rameny, "Ale že tě to konečně napadlo."
"Darren je ten šťastnější a slavnější." řekl Eric krátce svojí definici na své od nynějška jediné jméno, "Doteďka jsem o sobě mluvil jako o Ericovi a moc věcí mi nevycházelo. Tak teď to obrátím."
"Seš cvok, viď." plácl ho Isaac přes záda a společně odešli do třídy.
Ještě spousta lidí kvitovala Ericův nový look, ale ten to přecházel mlčením. Poslední vyučovací hodinu totiž měli mít dělenou hodinu. Každý žák si mohl na začátku roku vybrat, jestli chce mít výtvarku nebo hudebku. Spousta lidí si s vidinou dobré ulejvárny vybrala výtvarku, jen sedm lidí včetně Erica si vybralo druhou možnost. Byla to jediná hodina, na které byl Eric schopný udržet myšlenky pohromadě.
Jelikož předposlední hodinu měli oběd, šel si Eric ve zbytku volného času do učebny hudební výchovy zahrát na klavír. Dělal to často, nikdo tam totiž takhle před hodinou obvykle nechodil.
Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jakmile zahrál pár tonů, vrzly dveře a v nich se objevil Daniel.
"Co tu chceš?" vyjel na něj Eric, protože se v první chvíli lekl a netušil, co má dělat.
"Rád bych si sem šel sednout. Nebo mi to chceš zakázat?" usmál se na něj provokativně Daniel. Eric jen pohodil hlavou.
"Klidně hraj, mě to nevadí." pobídl Daniel po chvíli tiše sedícího Erica.
"Jo, a pak si ze mě budeš dělat srandu. Celej žhavej." odvětil Eric.
"Proč bych to dělal?" poklepal si Daniel na hlavu, "Seš normální?"
"Nejsem. A dávaj mi to tady dost sežrat." odsekl Eric podstatně prudčeji.
"Já taky?" zeptal se s úšklebkem Daniel. Pak se zvedl a přešel ke klavíru.
"Hele, já mám taky hudbu rád, jinak bych tu nebyl, flákal bych se jako ostatní na výtvarce. Dokonce jsem hrál i v jedný skupině, tak tu neházej ramena." řekl klidně.
"Pokračuj, řekni mi, proč házím ramena?" řekl vyzývavě Eric.
"Proč seš na mě tak jedovatej?" ohradil se Daniel.
"Protože ti nevěřím!" zasyčel Eric. Daniel pokýval hlavou.
"Dobře. Jak chceš." řekl a šel si sednout zpátky na své místo.
Ericovi se zatím jeho slova rozležela v hlavě. Sakra, chlape, vždyť on opravdu neřekl nic špatnýho, to ty ho pořád řadíš mezi tupce, a to jenom proto, že se jednou bavil s Mattem. Tupec seš tu leda ty, nadával si. Říkal přece, že hrál ve skupině, takže musí mít nějaký zkušenosti, tak co kdyby...
Pomalu hrábl do kláves. Zkusí, jestli se chytí.
"...guess she knows from the smiles and the looks in their eyes..."
Když skončil, všiml si, že Daniel už zase stojí vedle klavíru a rukama se opírá o jeho křídlo.
"Máš fakt pěknej hlas." řekl, "Takovej hodně zajímavej. Trochu holčičí, ale chytlavej. A ta písnička... Fakt pěkný."
"Díky." usmál se Eric, "To byla moje tvorba, není to celý..."
"To mi došlo." zasmál se Daniel, "Ale víc by k tomu seděla kytara než klimpr."
"To vím taky. Ale ty tu někde nějakou vidíš?" zašklebil se Eric, "Kdybych tu měl svojí, ukázal bych ti, jak jsem tu písničku myslel."
"Hraješ na kytaru?" zajímalo Daniela.
"Jasně!" vyhrkl trochu pohoršeně Eric, "Klimpr je sice užitečnej, ale oproti kytaře šíleně jednotvárnej. Aspoň teda pro mě, protože musím přiznat, že jsem na něj trochu levej."
"Ty seš můj člověk." rozesmál se Daniel, "Co bicí? Ovládáš?"
"Ani náhodou!" rozesmál se i Eric, "Teda, ne že bych o to občas nestál, ale už takhle naše dost prudím s kytarou a klávesama, ještě bicí do toho."
"Máš štěstí, já ano." poplácal ho Daniel po zádech.
"Vidíš, a dáme dohromady celou skupinu!" pohodil Eric radostně hlavou. Jenže Daniel to bral spíše jako legraci a taky mu to dal najevo.
"Ze srandy možná." řekl.
"Hm. A proč ne doopravdy?" zeptal se Eric s náznakem zklamání v hlase.
"Darrene, to přece nemůžeš brát vážně." zakroutil Daniel hlavou, "Hele, já už jsem v jedný skupině hrál. Makali jsme jak blbci, koncertovali jsme, a bylo nám to k hovnu. Za á o nás žádnej vydavatel nestál a za bé kdykoliv to vypadalo, že se to k něčemu pohne, tak dali přednost konkurenci. A když začali kluci chlastat a dva se dali na drogy, sbalil jsem svejch pět švestek a vzal jsem roha. Je sice hezký, když máš takovýho koníčka, ještě když mu věříš, ale máš hrozně malou šanci, že se prosadíš. Jen málokdy se vyplatí na to vsadit všechno, protože stejně spláčeš nad výdělkem."
"Jenže přesně tohle si nesmíš říkat!" vyskočil Eric jako na pérku, "Když tomu věříš, tak tomu prostě věříš, neexistuje nic mezi tím! Nesmíš se vzdát, i kdybys v tom už strávil dvacet let a pořád nic! Nejde o komerční úspěch, i když je to určitě příjemný, jde o ten zážitek, o ten pocit z tý hudby, když víš, že tvoje slova poslouchá několik lidí, i kdyby jich mělo být jenom pět! Nevěřím tomu, že když tomu věříš, snažíš se až do úmoru, že se ti to potom nějak nevrátí! Jsou to tvoje sny, tak pro ně musíš něco udělat!"
"Hodně bys o to stál, co?" podíval se na něj Daniel zkoumavě. Nemusel blíž vysvětlovat, co myslí, Eric mu rozuměl.
"Ty ani nevíš, jaký máš štěstí, že ses dostal do skupiny. Já bych za to platil zlatem a skákal radostí do stropu, kdyby se mi něco takovýho poštěstilo." řekl Eric mírněji než před chvílí ten proslov.
"Popřemýšlím o tom." slíbil Daniel.
"Utáhnu klidně všechno sám." navrhl Eric, "Budu se angažovat ve vystupování, budu dělat mluvčího, cokoliv. Ale potřebuju k sobě někoho do tvůrčí dvojice. Nechci dělat hudbu jen jedním směrem, chci jí mít trochu ovlivněnou i jiným vlivem než tím svým."
"Jak jsem řekl. Zvážím to." pokrčil Daniel rameny, "Ale počítej i se zápornou odpovědí, abys pak nebyl zklamanej."
"Dobrá." přikývl Eric. Ale věděl, že bude zklamanej tak jako tak, pokud ho Daniel vážně odmítne.
"Teda..." rozesmál se Daniel a dal si ruce vbok, "Víš, že se mi začínáš jevit jako pořádnej cvok?"
"A vadí to snad něčemu?" podíval se na něj Eric zkoumavě.
Daniel už nestačil odpovědět, protože se do třídy nahrnul hlouček dalších zájemců o hudbu, a i když si mezi nimi byl Eric o něco jistější v kramflecích než před zbytkem třídy, radši dál s Danielem diskuzi nerozváděl. Místo toho zacouval zpátky na své obvyklé místo u okna a pozoroval, jak se ostatní připravují na hodinu.
"Dobrý den!" uvítal je starý profesor dobráckým úsměvem a vyzval je, aby se posadili.
"Koukám, že máme nového člena." mrkl zpod brýlí na Daniela, sedícího ve druhé lavici uprostřed, "Nuže, mladý muži, nebude vám vadit, když si vás přezkouším ze zpěvu, abych věděl, kam vás zařadit?"
"Ne." zakroutil Daniel hlavou, "Aby to spíš nevadilo vám."
Ostatní se téhle poznámce zasmáli.
"Tak, dáme ti tam něco modernějšího, ne..." sedl si profesor za klavír. Daniel si stoupl vedle něj.
"Třeba." pokrčil Daniel rameny.
"Tak třeba... Disappear od INXS znáš určitě, ne?" řekl profesor a zkoumavě se na Daniela podíval.
"No, znám." přikývl trochu nervózně Daniel, protože tušil, že tohle moc dobře nedopadne, ač byli INXS jeho oblíbená skupina. Každopádně to zkusil.
"Ten refrén nám tam trochu vrže." pokýval profesor hlavou, když shledal Danielovu nepřesnost za opravdu do uší bijící.
"No, tohle není zrovna poloha, která by mi vyhovovala." přiznal Daniel.
"Nevadí, to dáme do kupy. Darrene, pojď mu pomoct!" sehnal profesor okamžitě Danielovi pomocnou berličku.
Eric si tedy stoupl ke klavíru vedle Daniela.
"Začneš zpívat od začátku." řekl Ericovi učitel a otočil se na Daniela, "Ty ho dobře poslouchej, ať chytneš jeho tóninu, a přidej se k němu na refrén, O.K.?"
Eric tedy svým jemným hlasem začal: "Say I'm crying... Looking at what's on TV..."
Na refrén se k němu podle učitelova příkazu přidal Daniel: "You're so fine, lose my mind, and the world seems to disappear, all the problems, all the fears, and the world seems to disappear!"
"No vida, že to půjde!" zaradoval se profesor. Eric a Daniel se na sebe pousmáli.
"Máme dokonce pěveckou dvojici, ladí vám to hezky, kluci." pochválil je profesor a poslal je oba sednout.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře