Dream On, Shine On! 3.díl

9. duben 2009 | 17.39 |

"Slyšels to, vole?" dloubl do Daniela Eric, když si šli sednout. Daniel mu dloubanec oplatil.
Jakmile skončila škola, šel Eric do drogerie koupit Patrickovi tu slibovanou barvu. Když tak stál nad tím regálem, měl ohromnou chuť mu koupit místo žluté třeba ohnivě rudou, ale to by ty prachy mohl rovnou hodit do kamen. Najednou zaregistroval na druhé straně obchodu osobu, se kterou se netoužil vidět do konce života. Janet. Sklonil proto hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje a doufal, že ho díky těm černým vlasům přehlédne. Možná by se to opravdu povedlo, kdyby si k němu o chvíli později nestoupla do fronty.

"Darrene??" uslyšel za sebou šokovaný hlas. Nejprve rezignovaně vydechl a teprve pak se otočil: "Ano?"
"Ježiši! Co to máš na tý hlavě??" položila mu Janet otázku, na kterou už pomalu začínal být alergický.
"To je snad moje věc, ne?" odvětil a v duchu proklínal tu babku, co stála před ním a měla nemožně velký nákup.
"Ty se chceš obarvit zpátky?" ukázala Janet na barvu, kterou měl Eric v košíku, "To ale asi přes černou nepůjde..."
"To není pro mě." mírně zasyčel Eric, protože začínal být čím dál víc vzteklý.
"Tak se nemusíš hned tak vztekat." ušklíbla se Janet, jelikož postřehla ten mírně naštvaný tón.
"Musím, protože mě rozčiluješ!" vybuchl Eric jako přetopený papiňák, "To seš vážně tak blbá, že ti ještě nedošlo, že s tebou nechci mluvit?! Dost toho, že tě musím potkávat! Nebo myslíš, že po tom, jaks mě zruinovala, ti budu skákat kolem krku?!"
"Pardon..." odkašlala si významně prodavačka, aby dala Ericovi najevo, že má zaplatit a nedělat scény na celý obchod.
Eric beze slova zaplatil požadovanou sumu a tryskem vypadl na ulici. Byl to už rok a půl, co se s Janet rozešel. Chodil s ní rok, za který ho stihla tak citově vyždímat, že se z toho doteď pořádně nevzpamatoval. Chtěla si ho udržet tak vehementně a za každou cenu, že v podstatě nemohl samostatně udělat jediný krok, všude a pořád ho kontrolovala a využívala toho, že jí měl Eric přese všechno nějaký čas opravdu rád, a pokud něco nešlo podle jejích představ, dokázala ho mistrně citově vydírat. Tenkrát taky tolik přilnul k hudbě. Tedy, hudbu miloval sice už od svého narození, věta "Sklapni, Darrene!" popřípadě Ericu, se stala něčím jako rodinným pořekadlem, ale jeho závislostí se stala teprve po téhle nešťastné známosti. Pomáhala mu se vyjádřit, mohl jí dávat všechnu svou energii a dostal jí zase zpátky. Svět byl s ní zkrátka hned nádhernější a snesitelnější. Už se nemohl dočkat, až dorazí domů a hezky se z té vražedné nálady vyhraje.

Chtěl se mlčky a nepozorovaně protáhnout do svého pokoje, ale zarazila ho jeho matka: "Ericu, počkej! Pomůžeš mi uklidit. Můžeš vyluxovat."
"Mami..." opřel se Eric rezignovaně o rám dveří, "Promiň, nechci se ulejvat, ale začíná mě bolet hlava a vůbec nejsem ve stavu, kdy bych měl na tohle náladu."
"Ale no tak, bude to chvilka." přemlouvala ho matka.
"Prosím..." zaprosil Eric úpěnlivě. Matka se po něm otočila. Znala svého syna dobře a z výrazu jeho očí poznala, že se právě snaží vyrovnat se starou bolestí, která se mu připomněla.
"Tak běž." propustila ho.
"Díky moc." usmál se Eric vděčně a konečně se mohl zavřít ve svém pokoji.
"I never thought I change my opinion again, but you moved me in the way that I've never known..."
Venku byla už tma, když do jeho snění najednou pronikl hlas jeho otce: "Darrene, telefon!"
Eric s mírným zavrčením odložil kytaru a šel do chodby k aparátu.
"Kdo to je?" zeptal se ještě cestou.
"Já nevím, asi nějakej Daniel, představil se tak rychle, že jsem to jméno skoro neslyšel." pokrčil otec rameny.
V Ericovi hrklo. S napětím se vrhl po sluchátku.
"Prosím?"
"No sláva, to byla doba." ozval se na druhém konci aparátu Danielův hlas.
"Mám něco rozdělanýho." odpověděl Eric, "Co potřebuješ?"
"Přemejšlel jsem o tom, co jsi říkal..." začal Daniel, "Hele, myslíš, že bych se u tebe mohl zítra stavit?"
"No... Jasně, samozřejmě." přikývl Eric.
"Fajn. Hodilo by se ti to ve tři?" zeptal se Daniel.
"Klidně." trhl Eric rameny.
"Super." řekl Daniel a i přes sluchátko bylo slyšet, že se usmívá, "Budu se těšit."
"Jo." přikývl Eric. Bylo to to poslední, co stihl říct, protože Daniel zavěsil.
"Já mám hlad!" vtrhl Eric do kuchyně jako hurikán na Floridu.
"Aby ne, už seš zase zavřenej tři hodiny." odpověděla jeho matka. Sama ale musela uznat, že se asi musí něco dít, protože Eric nejenže do ledničky nezíral sto let a vzal si první věc, co mu přišla pod ruku, ale ještě si u toho prozpěvoval Beautiful day a na tváři mu hrál úsměv.
"Kdo to byl, že ti tak zvedl náladu?" zeptala se.
"Jeden kluk od nás ze třídy, je novej, přišel teprve včera." Odpověděl Eric, "It's a beautiful day..."
"Takže si ještě nestihl všimnout, jak seš divnej, jo?" popíchl ho Patrick.
"Hele, ty skrčku...!" nátahl se po něm oslovený, chytil ho za triko a přehodil si ho přes rameno. Patrick začal okamžitě pištět, ale to už ho Eric táhl pryč.
"Přestaň ječet!" napomenul ho tiše, když už stáli v chodbě, "Kdy budeš chtít nabarvit tu hlavu, malej?"
"Jakej malej, sakra?" praštil ho Patrick do zad, "Je mi třináct!"
"To je toho, mě osmnáct." setřel ho Eric a postavil ho zpátky na pevnou zem, "Tak kdy teda?"
"Až naši nebudou doma." řekl celkem logicky Patrick.
"No, to bysme se taky nemuseli dočkat." pokýval hlavou Eric, "Tak až si půjdeš v neděli mýt hlavu, tak mi dej vědět, jo?"
"Jasně." přikývl Patrick a běžel zpátky do obýváku.
Než se Eric stačil vrátit do svého pokoje, zeptala se ho matka: "Dneska nikam nepůjdeš?"
"Možná bych šel, ale má to tři háčky." zašklebil se Eric, "První, nemám s kým. Druhý, nemám proč. Třetí, nemám za co, jsem švorc."
"Vždyť jsem se jenom zeptala." pokrčila matka rameny a vrátila se do obýváku.
"Vždyť jsem jenom odpověděl." zabrumlal si pro sebe Darren. A už vůbec nemluvil o tom, že mu nějaké peníze mohla dát.
Daniel byl přesný jako švýcarky. Před jejich domem se objevil přesně ve tři.
"Tak, hlásím nástup." smál se už ve dveřích.
"Pěkně vítám." oplatil mu úsměv Eric, "Pojď dál."
"Kde máš rodinu?" rozhlédl se Daniel po dlouhé chodbě.
"Brácha někde lítá a naši si dělaj sobotní chvilku u kafe a piva." vysvětloval Eric.
"Tak to jo." pousmál se Daniel, "Víš co, sem zvyklej na hluk, sme doma tři kluci, tak si asi dokážeš představit, jak to u nás někdy vypadá."
"Úplně živě, já mám jednoho bráchu a bohatě to stačí." pokýval Eric hlavou.
"Kolik mu je?" vyzvídal Daniel, když vstupovali do Ericova království.
"Třináct. A někdy bych ho nejradši nakop, jako třeba právě teď." Zavrčel Eric, když zjistil, že si Patrick udělal výlet do jeho šatníku.
"To je nic." zašklebil se Daniel, "Kluci mě doma pronásledovali kvůli horším věcem."
"Á, rodinný mazánek, což?" pokýval Eric hlavou.
"Asi tak." souhlasil Daniel, "Ale vycházíme spolu skvěle, za nic na světě bych neměnil."
"Hm, to je jasný." pokýval Eric hlavou.
"No, tak čapni tu kytaru, ať tu nezahálíme." pobídl ho Daniel.
"Jak dlouho tu můžeš být?" zeptal se ho Eric.
"Mám tři hodiny, takže celkem dost, ale stejně... Když se člověk do něčeho zabere, letí pak čas strašně rychle."
"Mi vykládej ještě chvilku." pokýval Eric hlavou, "Kdyby nade mnou nebdili naši, tak už jsem dávno pošel hlady. Ale já si to v tu chvíli prostě neuvědomuju."
"Tak tolik vážný to se mnou zas neni." zasmál se Daniel, "Já jsem se vlastně až donedávna proháněl na fotbale, takže sem ani neměl příležitost."
"Ježiši, další čutálista!" zakroutil Eric hlavou.
"Něco proti fotbalu?" naježil se z legrace Daniel.
"Ne, ani to nejmenší." zazubil se Eric, "Jen mám pocit, že je v mým okolí přefotbalistováno."
"No to máš taky jediný štěstí!" pohrozil mu Daniel.
"Co, že sem chudinka samotnej mezi tolika fotbalistama?" obrátil to Eric.
"Ty seš tak leda vůl!" tlemil se Daniel.
"A ty ohromně milej!" smál se Eric s ním.
Daniel věděl, o čem mluví, když říkal, že tři hodiny jsou málo. Oba totiž zjistili, že jsou dohromady schopný dát spoustu nápadů a že si ohromně rozumí, proto když Daniel v šest odcházel, neopomněl se u Erica objednat na dobu neurčitou s tím, že se ještě blíž domluví ve škole.
Eric seděl u sebe v pokoji a byl tak zamyšlený, že nestačil zírat, když k němu do pokoje vtrhl Patrick s ručníkem okolo těla a řekl: "Tak co?"
"Co co?" nechápal Eric, "Co sem vůbec sakra lezeš?"
"No tu hlavu, ne?" napověděl mu Patrick. Teprve teď si Eric vzpomněl na svůj slib, přesto ještě Patricka mírně popíchl: "Copak já vím, kde sis jí nechal?"
"Ha ha, vtipnej." zašklebil se Patrick.
"Hele, mladej, ty si vůbec nevyskakuj, ať už sis ode mě půjčil cokoliv, koukej to vrátit brzo a v pořádku, nebo ti udělám takovej dril, že mi budeš říkat pane, jasný!"
Patrick sice svatouškovsky přikyvoval, ale Ericovi bylo jasné, že to pouští jedním uchem tam a druhým ven. No co, aspoň si pak nebude moct stěžovat, že ho nevaroval.
"Ale chceš to fakt na tý hlavě mít? Je ti jasný, že tohle jen tak dolů nedostaneš?" zeptal se Eric ještě, než započal své dílo.
"Jasně." přikývl Patrick.
Eric tedy začal podle návodu trochu nešikovně nanášet barvu na Patrickovy vlasy. Po pěti minutách mu víc problémů než to, co tomu řeknou rodiče, dělala otázka, jak ten strašný smrad vyvětrat, aby to pokud možno nikdo další nezaregistroval. A že to byl teda odér...
"Teď to musíme nechat třicet minut působit." oznámil Patrickovi, když skončil s nanášením.
"Fajn." kývl Patrick a chtěl jít pryč, ale Eric ho zarazil.
"Co blbneš?! Chceš, aby naše jeblo?"
"Mě jebne z toho smradu, když v něm budu půl hodiny!" protestoval Patrick.
"Budeš to muset vydržet, protože kdybys takhle pochodoval po domě, tak dostaneme sjeba nejen za to, že máš přebarvenou hlavu, ale ještě za to, že si naši budou myslet, že sme zamořili barák kdoví čím!"
"Peroxidem a amoniakem, myslím, že v tomhle by se nespletli!" odsekl Patrick, každopádně zůstal na svém místě a Eric si oddechl, že nejhorší část má za sebou. Byl ale na omylu. Nejhorší část pro něj nastala, když Patrickovi tu barvu z vlasů umyl. Ne, tohle rozhodně nebyla blond. Tohle byla zlatá. Normálně, zářivá zlatá, místy až s nádechem do zrzava. Ericovi se hrůzou zatajil dech a když se na sebe Patrick šel podívat do zrcadla, radši ani nedutal. Čekal neskutečný jekot, případně jiné protesty, proto se mu neskutečně ulevilo, když Patrick prohlásil: "No není to úplně vono, ale taky to de."
"Tak to sem sám smrad, teď padej do pokoje, já to tady musím zlikvidovat." vyhnal ho Eric pryč z koupelny, aby se mohl nějak zbavit té smradlavé nálože. Ale ten kvalt si mohl ušetřit, jelikož Patrick vletěl přímo do obýváku, aby se rodičům pochlubil se svou novou hlavou.
"Darrene!!!" zařval velitelsky otec. Eric tedy shrábl všechny věci na jednu hromadu, že je cestou vyhodí, teď už s tím nemusí dělat tajnosti. Sakra, po kom je ten kluk tak blbej!!
"Neptejte se mě, sami vidíte." Řekl rychle, když prošel okolo obýváku ke dveřím, aby mohl ty věci vyhodit do popelnice, "Jdu to jen vyhodit, za chvilku jsem zpátky."
A pak následovala kanonáda.
"To že seš ty cvok, ještě neznamená, že zjančíš i Patricka!"
"Akorát si tím zničíte vlasy, na tohle máte ještě času dost!"
"Co bude příště? Přijdeš s tetováním nebo kroužkem v nose?"
Ale Eric se rozhodl, že tentokrát si dupne.
"Dovolte mi, abych vám připomněl, že je mi osmnáct, jsem tedy plnoletý a za svoje činy zodpovídám sám. Kdybych chtěl, tak se taky od vás můžu odstěhovat a vy mi to už nemůžete zakázat, mám na to právo. A ta Rickova barva nebyl můj nápad, pokud si ještě pamatujete, tak Rick si jí přál sám. Ostatně už není malý dítě, je mu třináct, a pokud mi dovolíte ještě jednu výtku, tak ho vychováváte mnohem víc volnomyšlenkářsky než mě."
"Slyšíš to, maminko? To jsme se dočkali vděku!" otočil se otec na svou ženu, "Pokud se chceš odstěhovat, mladej, tak prosím, prosím, nikdo tě tu nedrží, když na to teda máš právo. Ale jedno si zapamatuj – jednou jsme tvoji rodiče a takhle se k nám chovat nebudeš, je ti to jasný? A myslím, že jsme k tobě ještě velmi benevolentní..."
"Co je podle tebe benevolentní? Že jste mi zakázali jít na konzervatoř a radši mě přihlásili na obchodku, na kterou se mi chtělo ze všeho nejmíň? Že ignorujete moje přání ohledně budoucího povolání a vytrvale ze mě chcete mít inženýra nebo já nevím co? Řekl jsem ti alternativu, co bych chtěl teda dělat jinýho než hudbu, a ty ses mi tak leda vysmál! Tak kde je ta benevolentnost, nějak jí nevidím."
"Přece tě nenechám jít na učitele!" zaúpěl otec, "Učitelování je stejně strašný jako kdybys mi řekl, že se budeš živit hraním po barech! Chceme pro tebe s maminkou jen to nejlepší, protože máme v životě víc zkušeností a víme, jakých chyb se vyvarovat. Děláme to jen pro tvoje dobro!"
"Kdybyste mysleli na moje dobro, tak bych teď před váma nestál s černejma vlasama, neříkal bych vám věci, co vám říkám, a už vůbec by se mi nechtělo řvát na celej barák a nechytal by mě takovej rapl, když se mnou mluvíš tímhle povýšeným tónem! Nejsem žádnej dělník v tvý firmě, abys mi všechno předepisoval, jsem tvůj syn a mám svoje vlastní názory! A už vůbec nechápu, co maj s tímhle vším společnýho Rickovy obarvený vlasy! Pořád ste chtěli mít syna andílka, a já to prostě nebudu, tak si vypiplávejte Ricka, tváříte se, jako kdybyste to nedělali už třináct let!"
"Tak a dost!" vypěnila i matka a vyšla z obýváku. Eric se za ní nechápavě podíval a viděl, že jde do jeho pokoje.
"Co chceš u mě v pokoji?!?" volal za ní. Vzápětí to mohl vidět na vlastní oči – odnášela pryč jeho kytaru!
"Ne, prosím, nech mi jí!!" změnil okamžitě Eric výraz z panovačného na prosebný.
"Až se naučíš chovat." Řekla ledově matka a odnesla kytaru do ložnice.
Eric jako omráčený došel nahoru do svého pokoje. Pak se zhroutil na postel. Brečel dlouho a moc. Vždyť tady vůbec nešlo o tu kytaru, copak vážně nemůžou pochopit, že už je dospělý, že má svoje názory? Je jim jedno, že ho ve škole šikanují, že se každý všední den budí s pocitem, že už víc nevydrží? Že hudba je to jediné, co má, často to jediné, co ho drží nad vodou? Že si chce konečně začít žít svůj život, vyrovnat se se vším, co ho v minulosti potkalo?
Ráno vypadl z domu snad ještě dřív než jindy. Patrick ještě sladce spal, jeho rodiče právě vstávali, když odcházel. Nechtěl se s nimi potkat. Možná proto tak chvátal. Jemu bylo jedno, jestli přijde do školy o pět minut dřív nebo později.
Seděl na okně a pozoroval, jak se třída postupně plní. Bylo zvláštní, že téměř všichni žáci přicházeli do školy pět minut před zvoněním, dřív přišel opravdu málokdo.
Co ho ale štvalo, bylo, že se nějak opomněl dostavit na vyučování Isaac. Eric si naštvaně odfrkl. Bylo jasné, že dneska se Isaac ve škole neukáže, za minutu mělo zvonit.
Jako poslední vběhl do třídy Daniel s jazykem až na vestě, respektive na triku. Eric se mírně uchechtl do rukávu. Daniel si toho všiml a přešel k jeho lavici.
"Moc se mi netlem." Zašklebil se na něj.
"Když já se málo tlemit neumím." Udělal na něj Eric svatouškovský kukuč.
"Kde máš souseda?" zeptal se Daniel.
"To kdybych věděl." Trhl Eric rameny.
"Takže když dovolíš." Pousmál se Daniel, hodil si tašku vedle Ericovy lavice a sedl si na Isaacovo místo.
"Radši si to rozmysli, zítra se po tobě bude vozit polovina třídy." Varoval ho Eric.
"Už jsem si všiml, že to tu nemáš moc dobrý." Pokýval Daniel hlavou, "Ale víš, co mi můžou... Co ste si vůbec navzájem udělali?"
"Nekouřím, nepiju, snažím se dobře učit." Trhl Eric rameny, "Navíc jsem jeden čas míval menší nadváhu, takže se po mě vozili i kvůli tomu. Občas to dělaj i teď."
"Teď?" podivil se Daniel a sjel pohledem Ericovu postavu. Pravda, Eric sice nebyl tak útlý jako většina kluků ze třídy, ale tlustý rozhodně nebyl. Černé delší triko se mu napínalo přes ramena a hrudník, takže bylo poznat, že se pod ním skrývají pouze svaly, ani deko navíc.
"To je jejich problém." Odvětil Eric. Pak dodal: "Z čeho myslíš, že vznikla moje přezdívka."
"Která?" zeptal se Daniel, jelikož Eric měl přezdívky dvě – Daz a Dozer.
"Obě. Teda Daz vzniklo až z Dozera, ale zkus si to dosadit do slova, vyjde ti buldozer." Vysvětlil mu Eric původ svých přezdívek. Daniel vyprskl.
"Promiň." Omlouval se, "Ale přijde mi to k smíchu."
"To je vidět." Zašklebil se Eric. Víc už si říct nestačili, neboť do třídy vplul chemikář.
"Prosím!" přihlásil se Daniel, když je profesor vyzval, aby se posadili.
"Nemáte sedět jinde?" divil se profesor, "Jak se jmenujete?"
"Jones a právě jsem se chtěl zeptat, jestli tu můžu dneska sedět." Odpověděl Daniel na obě otázky jednou větou.
"Vy jste ten nový?" zabrejlil na něj chemikář.
"Ano." Kývl Daniel.
"Tak dobrá, seďte si kde libo." Mávl chemikář rukou.
"Jo, když vám haraší na půdě." Dodal Matt posměšně.
"A jéje, už to je to tady." Zašklebil se Eric.
"A vůbec mě to nesere." Zasmál se Daniel.
"Pod jednou podmínkou – neuslyším ani slovo." Napomenul je okamžitě profesor.
"Už mlčim." Usmál se Daniel nejsvatějším úsměvem, jakého byl schopen.
Přesto spolu občas nějakou tu větičku prohodili, ostatně jako většina třídy. Vtipkovali, smáli se, probírali spolu výklad, kterému přes všechnu snahu místy nerozuměli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře