Vodopády, 4.díl

10. duben 2009 | 15.14 |

Nickymu se udělalo dobře poměrně rychle. Pátý den už mohl celkem normálně chodit. Bolesti i únava zmizely. Za to ovšem vděčil jen a jen práškům. Jestliže jich dřív polykal kvanta, tak teď jich bylo dvakrát tolik.
Byl se za ním podívat jeho doktor. A řekl mu přesně, jak to s ním vypadá.
"Tvoje nemoc ti bohužel citelně poškodila srdce." Řekl, "I kdybychom ti dali jiné, bylo by to za pár let stejné. A jelikož orgánů je hrozně málo, tak se myšlenky na tuhle operaci můžeme vzdát tutově."
"A co teda bude dál?" zeptal se Nicky.
"Budeš brát nové léky, častěji chodit na prohlídky... Musíš prostě dostat víc péče. Ovšem vzhledem k tomu, že údajně pojedeš do Itálie, tak nebudu vypracovávat nějaký složitý program, postarají se o tebe tam." Pokrčil doktor rameny.

"A... Jak dlouho s tímhle budu moct žít?" položil Nicky pro něj dost důležitou otázku.
"Na odhady je brzy, ale když to půjde hodně dobře, tak do dvaceti pěti let. Víc si opravdu netroufám odhadnout." Pokýval doktor hlavou.
Nicky přikývl a zahleděl se do neurčita. Takže v hodně optimistickém případě 25 let... To bude Izzymu 23. To je pořád ještě dost dlouho, snad se mu podaří něco vymyslet.
Nicky si za ta léta vypěstoval utkvělou představu, že musí Izzyho vychovávat. Ostatně mu už od útlého věku dělal vychovatele a kamaráda zároveň. Proto měl i teď plnou hlavu toho, jak dostat Izzyho taky do Itálie. Jelikož o udělení občanství může v Itálii usilovat až po pěti letech, nebudou do té doby moct svěřit Izzyho do péče jemu, a po pěti letech už by stejně bylo pozdě. Musí zkrátka nějak zpracovat tátu, i když ho patnáct let neviděl a v podstatě si ho ani nepamatuje.
A do tohohle blázince se za ním přišla podívat i Mary – Kate.
"Ahoj, jak ti je?" pozdravila trochu nejistě.
"Už bylo hůř." Trhl Nicky rameny a otočil se k oknu.
"Hele, Nicky, jestli se to stalo kvůli mně, pak mě to mrzí." Přisedla si vedle něj na postel Mary – Kate.
"Stalo by se to jindy." Vydechl rezignovaně Nicky, "Asi to k tomu přispělo, ale nebyl to hlavní důvod."
"To jsem ráda." Usmála se Mary – Kate, "Abych nezapomněla, pozdravuje tě Danny, říkal, že se zítra staví, pokud mu to vyjde."
"Dobře." Přikývl Nicky.
"Zlobíš se?"
"Ale ne."
"Já myslím, že ano."
"Teď mám v hlavě úplně jiný věci než to, co myslíš ty." Mírně se zamračil Nicky.
"A jaký teda?" zeptala se Mary – Kate.
Nicky jí tedy vylíčil celé své trápení.
"To je strašný." Kroutila Mary – Kate nevěřícně hlavou.
"Uvidíme, co se z toho vyvrbí. Víceméně mi to moc nepřidá." Trhl Nicky rameny.
"To chápu." Přikývla Mary – Kate, "Chudák Izzy, asi to pro něj taky není lehký. Hele, nemám ho vzít k nám? Nemyslím, že by bylo moc dobrý nechat ho teď samotnýho doma."
"Pokud by se do toho nemíchala sociálka, tak by to šlo. Takhle těžko." Rozhodil Nicky rukama. Zahleděl se do neurčita.
"Nedělej si starosti." Pohladila ho Mary – Kate po vlasech, "Nebuď hned pesimista, ještě zdaleka nevíš, co se může stát."
"Asi máš pravdu." Pokýval Nicky hlavou. Pak si Mary – Kate přitáhl k sobě a políbil jí. Už teď věděl, že mu bude hrozně chybět. Přeci jenom jí miloval, a tenhle cit prostě nešel vypnout na povel, byť by se to občas hodilo. Zároveň ho ale užírala myšlenka, že se jeho dívka takhle důvěrně chová ještě k jinému...
"Škoda, že to muselo dopadnout takhle." Povzdychla si Mary – Kate na odchodu.
"Všechno máš ve svých rukou ty. Ty se musíš rozhodnout." Pokrčil Nicky rameny, "Měj se."
"Ahoj."
Erna se samozřejmě musela stavit i za ním. Nicky měl občas pocit, že jim všem asi unikl fakt, že je nemocný. Návštěvy si u něj doslova podávaly dveře.
"Ahoj, ty musíš být Nicky." Usmála se na něj Erna, když vešla do jeho pokoje.
"Ano." Přikývl krátce Nicky.
"Doktor mi řekl, že jsi schopný poskytnout mi menší rozhovor." Posadila se k němu Erna.
Nicky se zamyslel.
"Můžu se nejdřív na něco zeptat?"
"Prosím, ptej se." Pobídla ho Erna.
"Volali jste už tátovi?" zeptal se tedy Nicky.
"Ano, zkontaktovali jsme ho." Přikývla Erna.
"A co říkal?"
"Samozřejmě, že tě k sobě vezme." Ujistila ho s úsměvem Erna.
"Ale na to se neptám. Myslím, co bude s bráchou." Zamračil se Nicky.
"Tam ještě není věc úplně vyřízená. Tvůj otec povídal, že si to rozmyslí. A ta teorie, že bychom mohli vyhledat Izzyho biologického otce, je dost zběsilá. To rozhodně nemíníme udělat." Řekla Erna ve zkratce, co chtěl Nicky vědět.
"No super." Povzdychl si Nicky, "A není možný, že by zůstal prostě se mnou? Vždyť já jsem taky jeho rodina."
"Samozřejmě bychom byli rádi, kdybyste vy dva mohli zůstat spolu, ale vzhledem k tomu, že nejsi plnoletý, to nemůžeme udělat tak, jak navrhuješ. Pokud by byl Izzy mladší, pak by se o tom dalo uvažovat, ale už není malý, je mu šestnáct, a proto teď záleží čistě na tvém otci, jestli řekne ano nebo ne."
"A co kdybych řekl ne já? Co kdybych řekl, že za ním nechci? Ostatně, chodím tady do školy, mám tady kámoše, a mám tu i svýho doktora." Namítl Nicky. Ale věděl, že ani tenhle protest neobstojí. Byl zkrátka úplně bezmocný. K čemu to ale potom celé je, vždyť by se stejně klidně mohlo stát, že by svou matku miloval a otce až za hrob nenáviděl a stejně by ho poslali za tátou, protože "matka k tomu není způsobilá". Zajímá se taky někdo o to, co chce a potřebuje on sám?
Věděl moc dobře, co by udělal, kdyby nemusel do Evropy – utekl by. Však už by to nějak potom vymysleli. Ale takhle? Ať si nad tím lámal hlavu, jak chtěl, nemohl na nic přijít.
A co víc, po třech dnech přišla další špatná zpráva.
"Nicky?" oslovil ho doktor, zrovna když se vracel z oběda. Jeho stav se lepšil rychle, proto už se mohl pohybovat po nemocnici.
"Ano?" otočil se po něm Nicky překvapeně.
"Můžeš jít se mnou? Potřebuji ti něco říct." Vybídl ho doktor, aby ho následoval do kanceláře. Tam mu řekl, co mu dnes zatelefonovali.
"Izzy zmizel. Je pravděpodobné, že utekl. Víceméně už o něm dva dny nikdo nemá žádnou zprávu. Naposledy ho viděli jeho spolužáci, když odcházel ze školy, ale domů podle všeho nedošel. Policie už po něm pátrá, určitě ho brzy najdou." Pokusil se Nickyho trochu uklidnit.
"Doufám, že teď ty všichni kreténi viděj, co způsobili." Zasyčel Nicky, "Jestli se Izzymu něco stane..."
"Nerozčiluj se." Napomenul ho znovu doktor, "Nemůže být nijak daleko, pravděpodobně se jen u někoho schovává. Nech to na policii."
"A co bych měl asi tak dělat jinýho?" rozhodil Nicky bezmocně rukama.
Izzy seděl v rohu baru Sport, kam s Nickym tak často chodili, v ruce držel pití a snažil se nepřemýšlet. Kousek od něj několik jeho kámošů hrálo stolní fotbal, a ač si jindy zahrál rád, tentokrát se k nim nepřidal. Jenže když se nezabavil jinak, tak si jeho myšlenky stejně našly svojí cestu. Domů se nemínil vrátit. Chtěl zůstat pryč jak nejdéle to půjde, však ono to musí nějak dopadnout. Štvalo ho, že nemůže za Nickym, ale kdyby se objevil v nemocnici, okamžitě by ho chytli a tentokrát jen tak snadno nepustili.
Zatím spal kde buď. První noc strávil u jednoho kámoše, další strávil v nonstopu, kde bude dnes večer, to zatím doopravdy neřešil. Zima ještě není a prachy má, hlady ani zimou tedy neumře.
"Neseď tady tak, ty svině mi tu už podruhý naložili! Pojď si zahrát!" vybídl ho Mick. Izzy se po chvilce váhání nakonec zvedl. Dost bylo lenošení, když delší dobu seděl, cítil se nesvůj.
Týden uběhl jako voda a po Izzym nebylo stále ani vidu, ani slechu. Nicky už začínal být značně nervózní. Co to ten trotl zase vyvádí?! Co tímhle hodlá vyřešit? Akorát si zadělává na pořádnej průser!
Andělem spásy se nakonec stala Mary – Kate.
"Ahoj, co se děje?" divil se Nicky, když uviděl její rozrušený výraz.
"Nikdo nás tu neslyší?" rozhlédla se Mary – Kate vyděšeně po pokoji, jako kdyby každou chvíli měl někdo vylézt ze zdí a něco jim provést.
"Rozhodně ne, co se stalo?" zopakoval Nicky svou otázku.
"Nemáš si dělat o Izzyho starosti. Včera se objevil u nás." Vysypala ze sebe Mary – Kate jedním dechem, proč vlastně přišla.
"Vážně?? Sám od sebe?? Kdy? Jak mu je?" zaplavil jí Nicky okamžitě přívalem otázek.
"Nevypadal zas tak nejhůř, měl akorát hlad a byl unavenej, jinak mu nic není. Nestihla jsem si s ním pořádně promluvit, hned ráno zase zmizel, ale slíbil mi, že se večer vrátí a mám ti vzkázat, aby sis o něj nedělal starosti."
Nickymu v tu chvíli dočista povolily nervy. Strašně se za sebe styděl, ale rozbrečel se jako malé dítě.
"Ježiš...!" rozesmála se soucitně Mary – Kate.
"Mě se tak ulevilo, ani nevíš jak." Utřel si Nicky slzu, která mu stékala po tváři, "Nešlo by, aby zůstával vždycky přes noc u vás? Přes den ať si dělá co chce, to se o něj nijak nebojím, ale na noc..."
"Večer mu to navrhnu." Slíbila Mary – Kate, "Ale je ti jasný, že takhle to nemůže jít věčně."
"Mě je to úplně jasný. Jemu to musí někdo vysvětlit, pochybuju, že by mu to dolezlo samo od sebe." Trhl Nicky rameny.
"Fajn." Pokývala Mary – Kate hlavou. Zavládlo ticho.
"No a... Co ty? Pořád nic?" zeptal se nakonec Nicky.
"Já... Zatím vážně nevím. Je toho na mě moc. Bojím se o tebe a Izzyho a..." začala Mary – Kate, ale Nicky jí přerušil: "Rozejdeme se."
"Vážně?" vykulila Mary – Kate nevěřícně oči.
"Vážně. Akorát mě lituješ, to je všechno. Navíc, za pár tejdnů už budu někde v Evropě. Mezi náma to nemá budoucnost." Řekl Nicky. Sám se divil, jak je přitom klidný.
"Pokud to vidíš takhle..." pokývala Mary – Kate hlavou, "Je mi líto, že to mezi náma muselo dopadnout zrovna takhle."
"Mě taky. Ale to se stává. Život jde dál a já ho mám až moc krátkej." Odpověděl lakonicky Nicky.
"Zítra se tu zase stavím." Slíbila mu Mary – Kate, když odcházela.
Izzy se k domu Mary – Kate a Dannyho blížil se značnou nedůvěřivostí. Měl strach, aby tam na něj nečekala policie, ale na druhou stranu se uklidňoval, že tyhle dva by nemuseli být podrazáci, když už je znají takovou dobu. Dodal si odvahu, obešel dům a zaklepal na okno.
"To je super, že jsi tu." Otevřel mu Danny, "Polez."
"Co se děje?" divil se Izzy.
"Co by se mělo dít?" nechápal Danny.
"No že mi říkáš, že to je super, že jsem tady." Odpověděl Izzy, "Ahoj Mary – Kate." Všiml si teprve teď Dannyho sestry.
"Ahoj." Usmála se na něj Mary – Kate, "Dáš si něco k jídlu?"
"Blbá otázka, jasně, že jo." Přikývl Izzy. Mary – Kate se tedy zvedla a odešla pro něco k snědku.
"Ségra byla dneska za Nickym." Řekl mezitím Danny Izzymu.
"A jak mu je?" ptal se Izzy.
"Podle všeho dobře." Pokrčil Danny rameny, "Ale zároveň má o tebe velkou starost, ostatně, zeptej se ségry, až se vrátí."
Mary – Kate se vrátila za chvilku, musela to jídlo už mít připravené. Izzy za celý den nic moc nejedl, proto mu připadalo, že právě jí nejúžasnější sendvič na světě.
"Co bys řekl tomu, kdybys šel zítra do nemocnice se mnou?" navrhla mu Mary – Kate.
"Chtěl bych, ale nechci, aby mě chytli." Pokrčil Izzy rameny.
"Hodíš na sebe něco pořádnýho a bude to." Vyřešil tenhle problém rázně Danny.
"Jo, a co?" zasmál se Izzy.
"Nejseš zas o tolik menší než já. Určitě se něco najde. No a když nenajde, tak si vybereš něco od ségry." Zazubil se Danny. Mary – Kate ho za to nazvala blbečkem, Izzy se s tím tolik nežinýroval.
"Mimochodem, co škola? Jestli budeš mít tolik neomluvených hodin, vyrazej tě." Načla Mary – Kate další téma, které začínalo být nebezpečně aktuální.
"No a co." Trhl Izzy rameny, "Seru na školu."
"Teď možná. Za pár let tě to bude mrzet." Prorokoval Danny.
"Ve spojenejch pornostátech nikdo hlady neumře." Odvětil Izzy. Ne, v tuhle chvíli z něj vážně kloudnou myšlenku nebylo možné dostat.
Noc prospal jako zabitý. Přeci jenom, to spaní po všech koutech nebylo zrovna stvořené pro odpočinek. Vychutnával si, že je v teple, v čisté posteli, najedený a v podstatě spokojený. Jen jedna věc mu vrtala hlavou, ještě než usnul – má jít do tý nemocnice?
Danny ho probudil už v půl osmé ráno.
"Vstyk, nemůžeme tě tu nechat přes den." Strčil do něj.
"To mi tu nemůžeš nechat klíče? Nechal bych je třeba pod květináčem." Zamručel rozespale Izzy.
"Ne, naši by si toho všimli." Řekl rezolutně Danny.
"Kolik je?" promnul si Izzy otráveně oči.
"Půl osmý."
"Bože, seš ještě horší vopruz než Nicky." Padl Izzy zpátky do polštářů.
"Máš deset minut. Pak se koukej vyhrabat. Na mým stole máš něco k jídlu. A pokud budeš chtít jít do tý nemocnice, tak v půl čtvrtý před ambulancí."
"Přijdu." Slíbil Izzy.
Jakmile Danny odešel, vyskočil Izzy z postele jako na pérku a pootevřel okno, aby pokud možno nebylo nic vidět, ale aby bylo víceméně otevřené. Protože až ostatní odejdou, tak se prostě vrátí zpátky a že Danny a Mary – Kate najdou ve svém pokoji otevřené okno? Zázraky se dějí, ne?
Vymyšlené to měl dokonale, ale málem se nechal chytit. Okolo druhé hodiny odpoledne uslyšel klapnutí dveří. Nehodlal zjišťovat, kdo to je, popadl věci na převlečení, které mu obětoval Danny, skokem byl u okna a zmizel venku. K nemocnici tak dorazil s menším předstihem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře