Vodopády, 5.díl

10. duben 2009 | 15.16 |

"Sakra, brácha, co tu děláš?" dobírala si ho Mary – Kate, když dorazila.
"S tebou zatím ještě příbuznej nejsem." Odvětil Izzy a narazil si kšiltovku o něco víc do čela, kdyby náhodou.
Nicky zrovna seděl na okně a hlavu měl příjemně prázdnou. Konečně na nic nemyslel, nic neřešil, nad ničím se nerozčiloval. Ten klid byl úžasný... Vtrhlo do něj zaklepání na dveře.
"Ťuky ťuky na vrátka, otevřete, kůzlátka..." strčila dovnitř hlavu Mary – Kate. To už se ale před ní vedral Izzy. Nickyho reakce byla bouřlivá. Zatímco se objímali, stíhal Izzymu spílat na celou místnost: "Ty kreténe zajebanej, já tě tak nenávidím, nejradši bych tě zabil, ty bastarde..."
"Klid, brácha, to bude dobrý, jsem tady, živej a zdravej, v Dannyho hadrech, nic mi není a nestěžuju si." Poplácal ho Izzy po zádech.

"Ty seš tak nehorázně blbej, víš, jakou jsem měl starost kde seš?!" pokračoval Nicky v naštvaném kázání, zatímco zářil radostí. Vypadalo to dost zajímavě.
"No to slyším." Zasmál se Izzy, "Hele, hoď se do klidu, nekradu, drogy neberu, nemocnej nejsem."
"Ještě abys byl!" praštil ho Nicky do ramene.
"Nechám vás o samotě." Vpadla do jejich bouřlivého vítání Mary – Kate, "Izzy, budu u toho matu na kafe, co jsme okolo něj šli."
"Jasně." Hodil za ní Izzy. Stejně pochyboval, že pak půjde poslušně s ní. Nesmí se u nich moc zdržovat, to by se rovnou mohl jít přihlásit na policejní stanici.
"Izzy... Proboha, co blbneš?" zeptal se Nicky, když se trochu uklidnil.
"To je těžký." Dosedl Izzy na postel, jen zapérovala, "Já nechci do děcáku, a nikdo mě tam nedostane jinak než násilím. To budu radši na tý ulici."
"Ale to nemůže jít věčně. Uvažuj, brácha, tímhle se akorát namočíš do nějakýho průseru a stejně tě jednoho hezkýho dne najdou. Mě pošlou do Itálie a co bude potom? Já chci mít aspoň jistotu, kde seš a že ti nic není." Snažil se ho Nicky přemluvit.
"Aha, takže podle tebe se mám jít sám nabonzovat a pak se nechat vesele zavřít do pasťáku, jo?!" vyskočil Izzy naštvaně.
"Proč do pasťáku? Jestli nejseš mladistvej delikvent, tak tě do pasťáku zavírat nebudou." Namítl pragmaticky Nicky.
"To je jedno!" mávl Izzy rukou, "To nic nemění na tom, žes mi právě řek, ať se nechám vesele zavřít! Seš normální? Já do žádného děcáku nepůjdu, a už vůbec ne k nějakejm blbejm pěstounům! Pch, už mluvím, jako kdyby mě snad někdo do rodiny chtěl! Takže to vypadá tak, že nejmíň dva roky skejsnu jako úředně potvrzená socka.

Seš vůbec normální?"

"A ty snad jo? Když budeš blbnout, jen to všechno ztížíš! Já se pokusím... Tátu ještě přemluvit, aby tě k sobě vzal. Ano?" pokoušel se ho Nicky uklidnit.
"Kdyby mě k sobě chtěl, tak se nerozvedl s mámou." Odvětil syčivě Izzy. Otočil se k odchodu.
"Izzy, počkej!" vyskočil Nicky a u dveří ho zadržel, "Já chápu, že to pro tebe není lehký... Ale myslíš si snad, že pro mě je?"
"Jo, až na to, že si momentálně přeju umřít místo tebe!" vypálil ze sebe prudce Izzy. Když se dostal do ráže, říkal to první, co mu slina přinesla na jazyk a neuvědomoval si, co tím může způsobit.
Nicky se narovnal jako svíčka.
"Tak já ti něco povím." Řekl kamenně, "Když víš, že umřeš, je ti úplně jedno, za jak dlouho to je. Kór když víš, že to bude brzo. A stejně se s tím musíš nějak vyrovnat. Já to mám prakticky za pár, nejenže mám vadu tvorby krve, ale teď mám ještě ke všemu v háji i srdce, měl bych bejt vděčnej, že to moje ubohý tělo má vůbec na co fungovat, a stejně tady ještě řeším problémy, do kterejch bych vlastně ani vůbec zasahovat nemusel, protože to chce spoustu energie a možná s tím nakonec ani nepohnu, ale já to stejně nevzdávám, a kvůli komu? Kvůli tobě! Kvůli nám! Takže se zamysli nad tím, co všechno člověk může když chce a přestaň mi vykládat, že chceš umřít!!"
"Promiň." Omluvil se Izzy a přešlápl z nohy na nohu. Pohledem neuhnul, vydržel Nickymu koukat do očí. Nicky se tak ocitl v paradoxní situaci. Na jednu stranu by Izzyho za jeho horkokrevnost a tvrdohlavost nejradši zabil, na druhou stranu byl rád, že je natolik silný, aby se mu dokázal postavit čelem a všechny jeho výtky přijmout.
"No, tak jsme si každej hezky ulevili..." vydechl Nicky.
"Hele, a víš, že je mi fakt líp?" zamyslel se Izzy.
"A víš, jak skvěle je mě?" zasmál se Nicky, "Brácha, jedno ti řeknu. Hádky s tebou jsou nad všechny prášky."
"Jo, a proto seš na ty prášky pak většinou zralej, co." Rýpl do něj Izzy.
"Jo, sem z tebe na prášky! Bohužel jsme se do týhle situace ale nedostali sami..." podrbal se Nicky rozpačitě na hlavě, "Hele, když už chceš mermomocí zůstat na ulici, slib mi jedno – zůstaneš v kontaktu s Dannym a Mary – Kate, nebo s někým jiným, koho znám, ano?"
"Rozkaz nesnesitelnosti." Zasalutoval Izzy. Nicky se pousmál. Tuhle větu používal jeho mladší bratr od té doby, co jí coby sedmiletý capart slyšel v televizi.
Izzy ovšem musel najednou řešit dilema. Nechtěl se nechat chytit, to bylo jasné. Ale pokud se bude zdržovat v okolí svých známých, chytnou ho nato šup. Asi radši zůstane v kontaktu pouze s Mary – Kate a Dannym, ti se mu jevili nejvěrohodnější.
Ale stejně tohle dilema nakonec vyřešili za něj.
"Mám pro tebe prima novinu, radši se na to posaď." Uvítal Danny Nickyho, sotva vkročil do jeho pokoje.
"Co se stalo, bráchu konečně chytli?" odhadl Nicky.
"To taky. Sedí ve vazbě." Trhl Danny rameny.
"Co proboha proved?" zděsil se Nicky.
"Trochu se bránil při zatýkání."
"Trochu?"
Danny se pousmál.
"Udělal ještě s několika dalšíma bordel v jednom klubu, chytli je policajti, když zdrhali před několika nasranejma korbama. Kdyby Izzy nezpanikařil a nezačal se bránit, tak by se z toho vylízal v pohodě, ale začal okolo sebe docela mlátit, tak mu chtěli dát želízka. Takže už je ti asi jasný, jak to dopadlo, jeden zlomenej nos, jedna rozbitá hlava, přeražený prsty a ještě nějaký drobnosti."
Na tohle už si Nicky skutečně musel sednout.
"Kolik mu dali?"
Teď už se Danny rozesmál.
"Sorry, já jsem ti neřekl, že až tak děsný to není. Je mu šestnáct, a do sociálního zařízení by šel tak jako tak, takže ho to vyjde ještě hodně levno."
"Takže co vlastně?" zeptal se trochu prudce Nicky.
"Zatím sedí ve vazbě a pak poputuje hezky do děcáku, už mu našli pěkný místečko, bohužel se mi nepodařilo zjistit kde." Pokrčil Danny omluvně rameny.
"No, super, mě zas přišli papíry od táty." Ohlédl se Nicky za své rameno na noční stolek.
"A co v nich je?" zajímalo Dannyho.
"Jen nějaký údaje o tom, jak ta jejich rodina vlastně vypadá." Prohrábl se Nicky papíry. Oči mu mírně zčervenaly, "Nasral jsem se nad tím tak jako už dlouho ne."
"Co se stalo?" sedl si vedle něj Danny.
Nicky chvíli mlčel. Pak mu podal jeden papír.
"Přečti si to sám."
Po přečtení Danny Nickyho rozhořčení naprosto chápal. Vypadalo to, že Nickyho otec má skutečně veselou rodinku – byl dvakrát rozvedený, se svou současnou ženou má desetiletého syna, má dvě nevlastní dcery, patnáct a sedmnáct let, které vyženil, ale hlavně... Hlavně se svojí první ženou adoptoval kluka, který byl dnes zhruba v Nickyho věku a po rozvodu si ho ponechal u sebe.
"Rozbiju mu hubu, jen co ho uvidím." Zasyčel Nicky.
"To tě úplně chápu." Pokýval Danny hlavou.
"Já bez Izzyho nikam nejedu."
Danny ho vzal kolem ramen. Nicky sám věděl, jak chabě jeho věta zněla. Ale už se neměl čeho chytit. Všechno bylo v háji.
Izzy seděl na okně a nasupeně se skrz mříže díval ven. Dali ho do děcáku s ostrahou, po tom všem, co provedl. A provedl by toho býval víc, kdyby mohl. Byl teď ve vražedné náladě téměř permanentně. Navíc, datum Nickyho odjezdu už bylo stanovené. A kvapem se blížilo. Zbývaly jim poslední tři dny.
"Izzy, máš tu návštěvu." Přišel pro něj civilkář, kterému tu všichni svorně říkali Zmrzlý Ferdinand, protože i v těch největších vedrech chodil navlečený ve svetru.
"Koho?" zahučel Izzy.
"Tvýho bráchu." Odpověděl krátce civilkář a zase za sebou dveře zavřel. Věděl, že Izzy půjde, a kde je místnost pro návštěvy, to už snad za tu dobu ví.
"Ahoj." Pozdravil Nicky s úsměvem Izzyho. Už vypadal podstatně lépe, v nemocnici se jim podařilo dát ho do kupy.
"Ahoj." Objal ho Izzy, "Co ty tady, přišel ses podívat, jak mi to tu sluší?"
"To taky." Zasmál se Nicky, "Ne, vlastně jsem se jen chtěl domluvit... Vždyť víš, že ve čtvrtek odlítám. Tak jsem jen chtěl se zeptat, jestli ti dovolej jít se mnou na letiště."
"Budou muset." Dal mu Izzy jasně najevo, že i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá, tak půjde. I když předem věděl, že bude vyvádět jako malá holka. Samozřejmě že prolil potoky slz.
"Já tě nikam nepustím." Šeptal, zatímco pevně objímal Nickyho.
"Ještě se uvidíme, to ti slibuju. Udělám, co budu moct, abys mohl za mnou." Uklidňoval ho Nicky.
"Rozhodně mi musíš alespoň napsat... Nebo tak něco. Na mě adresu sice nemáš, ale na Dannyho snad ano." Přikázal mu Izzy.
"Samozřejmě." Přikývl Nicky a mírně se od něj odtáhl. Byl nejvyšší čas, aby nastoupil.
"Tak... Ahoj." Chytil ho Izzy nesměle za ruku.
"Ahoj. Dávej na sebe pozor." Odpověděl Nicky a na okamžik mu taky stouply slzy do očí. Hned je ale zatlačil zpátky. Uvidí se. Určitě. Udělá pro to všechno. Přece ho tu jen tak nenechá. I když si tohle všechno říkal, bylo mu do breku, když sledoval, jak ho Izzy vyprovází smutným pohledem. Pak už mu zmizel z dohledu.
Cestu zvládal poměrně dobře, co se týkalo té fyzické stránky. Ale i tak vyděsil sám sebe. Jeho první kroky po přistání směřovaly na záchod, a při pohledu do zrcadla se docela lekl. Byl bledý jako syn ředitele vápenky. Ale vzhledem k tomu, že špatně se mu nedělalo, nemělo smysl brát si prášky. Proto se jen štípl do tváří, aby získal alespoň trochu zdravou barvu. Pak zalovil v batohu a vytáhl složený papír, na kterém bylo popsáno, jak se dostane z letiště do svého nového domova. Nikdo z rodiny neměl bohužel zrovna v tu chvíli čas pro něj dojet. Doufal, že se neztratí. No a i kdyby, italsky přece umí. Sice to ještě netestoval in natura... Ale všechno je jednou poprvé.
Autobusem se sice dostal do ulice, kam potřeboval, dál už to ale nebylo tak snadné. Jak má v týhle spleti uliček, co jsou ještě ke všemu všechny do pravého úhlu, najít dům číslo 1556/4?
No dobře, tak tedy nádech, a hurá do toho. Někoho se zeptá. Jelikož ho zrovna v tu chvíli míjel kudrnatý kluk zhruba v jeho věku, rozhodl se zkusit štěstí u něj.
"Ahoj, prosím tě, nevíš, kde bych našel tenhle barák?" ukázal mu Nicky papírek s adresou.
"A co tam chceš?" prohlídl si ho nedůvěřivě dotázaný.
"Do toho je ti houby, tak víš, jak se tam dostanu?" ztratil Nicky trpělivost.
"Hele, když tak poslouchám ten tvůj přízvuk, ty budeš asi Nicky, co? A nečuč na mě jako vůl, ode dneška jsme spolubydlící."
"Super." Pousmál se Nicky nad tím, jakou měl dobrou ruku při výběru kolemjdoucího, "Já jsem Nicky Hayden, ale to asi víš."
"Valentino, ale radši mi říkej Vale." Podal si s ním Vale ruku. Ale jinak se na Nickyho moc nadšeně netvářil. Nicky to hodil za hlavu, byl rád, že nejhorší část cesty má za sebou.
Když došli domů, málem to Nickyho porazilo ve dveřích. Vyvalil se na něj řev jako kdyby vlezl do jámy lvové, a ne do rodinného domku.
"Joshi, koukej to ztlumit!" vletěl Vale vztekle do domu, ani se nepřezul. Nicky zůstal stát sám v dlouhé tmavé chodbě a zíral. Nevěděl, jestli má Valeho napodobit a vydat se do bytu v botách, nebo jestli se má radši zachovat kultivovaně a zout se. Jenže pak si vzpomněl, že tenisky na doma má až někde vespod v cestovní tašce a kdyby tu byl naboso, asi by tím puchem nikoho neomámil.
Konečně se řev trochu ztišil, to jak Vale konečně ukořistil ovladač a ztlumil televizi, na níž se jeho desetiletý bratr koukal.
"Nestůj tady jak tvrdý y a pojď dál." Houkl na Nickyho do chodby. Z toho Nicky usoudil, že týhle rodině asi trocha toho bláta a štěrku na koberci nevadí, a hodil otázku přezouvání za hlavu.
"Kam si mám dát věci?" zeptal se Nicky. Za chodbou se nacházela velká místnost, pravděpodobně obývák. Vale beze slova otevřel dveře na pravé straně místnosti a odešel si do kuchyně pro jídlo.
"Budeš něco jíst?" zavolal na Nickyho, zatímco se hrabal ve špajzu.
"Ani ne, dík." Zavolal Nicky zpátky na něj. Místnost, kde měl být odteď jeho pokoj, byla poměrně malá, ale pěkně zařízená, takový typický klučičí pokoj. Nickymu začalo svítat.
"V tom pokoji je ještě někdo další nebo tam budu sám?" zajímalo ho.
"Budeš mít přepych vlastního pokoje." Odvětil Vale, "Tamhle dál," ukázal do druhé chodby, "maj pokoj holky a naši ložnici, ještě tam s nima spí Josh, kterej si tu televizi zase znova hezky ztlumí, nebo mu vypnu elektriku!!" zvýšil Vale hlas.
"Trhni si!" odpověděl mu dětský hlas, víceméně se zvuk televize zase stáhl.
"Jasně." Přikývl Nicky, protože neměl jaksi víc co říct. Pak zarachotil klíč ve dveřích a do domu vešla další část rodiny.
"Sakra, lidi, já mám hlad, já bych sežrala třeba i slona!!" víceméně proběhla okolo Nickyho dlouhovlasá blondýnka v bleděmodrých riflích a červeném tričku, ani si ho nevšimla, a zamířila neomylně k ledničce.
"Ještě by tam měli bejt nějaký párky..." odpověděl jí ženský hlas. Paní domu byla všímavější než její dcera a Nickyho zmerčila okamžitě.
"Ahoj, ty jsi určitě Nicky, viď?" potřásla mu rukou, "Já jsem Julia."
"Ahoj, můžeš mluvit italsky, budu ti rozumět." Honil si Nicky tričko.
"Pochybuju, Ameriko." Ušklíbl se Vale.
"Stop talking that shit and put the breaks on, or I´m gonna turn your face into a mushing pulp." Vrátil mu to Nicky i s úroky a schválně se pokusil co nejvíc napodobit Izzyho styl mluvy, protože jemu kolikrát nerozuměl ani on sám. Občas Izzyho podezíral, že má místo pusy kulomet. Sakra, Izzy, měl by mu dát vědět, že cestu přežil ve zdraví... Ale jak? Zkusí poslat ten dopis Dannymu. I když to bude trvat dost dlouho než se to k Izzymu dostane... Detail.
"Ale no tak kluci, nemusíte se hádat hned na úvod." Mírnila je Julia, "Nemáš hlad, Nicky?"
"Ne." Odpověděl Nicky s vážnou tváří, ale v duchu úpěl a ptal se sám sebe, kolikrát tuhle otázku ještě uslyší. Radši si vzal bonbon, svojí pravidelnou zásobu cukru. Dneska to bude potřebovat dvojnásob. Protože až uvidí tátu, tak mu asi na místě utrhne hlavu.
Byl z toho víceméně zděšený a byl neskutečně rád, že má pokoj sám pro sebe. Všude v domě panoval takový chaos... Chaos, který on nedokázal pochopit, ale ostatní se v něm pohybovali s naprostou dokonalostí a dokonce jim snad i vyhovoval. Proto vzal radši zpátečku do svého nového pokoje a zbývající čas do večeře strávil zabydlováním se. Na poličkách našel pár zarámovaných fotek, na nichž byl Vale se svými kámoši. To jen potvrdilo Nickyho domněnku, proč je na něj Vale tak vysazený – právě byl kvůli němu nucen vystěhovat se z pokoje.
Nicky ztěžka vzdychl.
Pro mě za mě, klidně jsem se mohl vychrápat ve spacáku na podlaze, zavrčel v duchu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře