Vodopády, 6.díl

10. duben 2009 | 15.18 |

"Nicky, pojď k večeři." Vytrhla ho z přemýšlení okolo půl sedmé Julia a příjemně se na něj usmála.
"Už jdu." Odpověděl Nicky a letmo jí úsměv oplatil. Julia ho dovedla až k velkému dřevěnému jídelnímu stolu, u něhož již seděli všichni členové rodiny.
"Takže, Nicky, dovol, abych ti představila zbytek rodiny – Valeho a Joshe už znáš, tohle je Tiffany," ukázala na tu blonďatou bláznivku, "Linda," ukázala na druhou, hnědovlasou dívku, "no a svého tátu si snad pamatuješ."
"Ahoj." Usmáli se na něj ti tři představovaní, jeho táta dokonce neváhal vstát a potřást si s ním rukou.
"Tak ať se ti u nás líbí." Řekl a poplácal mu po rameni.
"Díky." Odpověděl tiše Nicky. Překvapoval sám sebe. Nebyl naštvaný. Byl netečný. Cítil se nesvůj jako snad ještě nikdy. Tak nějak nepatřičně. Navíc jídlo, které před ním leželo, absolutně nepoznával.

"Co v tom je?" zeptal se a tvářil se, že Valeho ne zrovna přívětivý pohled nevidí. Chápal, co si asi myslí – nafoukanej Amerikánec, nic mu není dobrý.
"Neboj, snažila jsem se to udělat dietně." Ujistila ho Julia. Zdálo se mu to, nebo na něj mrkla?
Nicky vzal do úst sousto a zarazil se. Byl v pokušení to velkým obloukem vyplivnout zpátky, ale až takový buran zase nebyl.
No tak, nebuď balík a sněz aspoň kousek...
Večeři nakonec nějak překlepal, překlepal i zvídavé otázky, které se daly čekat. Do postele zalezl na své poměry docela brzo, protože se po tom náročném dni cítil docela unavený a navíc se mu někdy okolo deváté udělalo špatně. Zatím to byla jen slabost, tak doufal, že to zaspí. Okolo půl dvanácté ho ale něco vzbudilo.
Vztekle se zvedl z postele a šel se podívat, co se děje.
V obýváku hrála televize a před ní sladce chrupal Vale. Nicky nechápal, jak mohl v takovém rámusu usnout. Potichu se protáhl okolo gauče, televizi vypnul a stejně neslyšeně odešel zpátky do svého pokoje. Ještě než si lehl ale uslyšel televizi znovu.
Vztekle se vrátil zpátky do obýváku a uviděl, že Vale je už úplně vzhůru.
"Mohl bys to dát alespoň míň?" zasyčel Nicky.
"A co ty my máš co vypínat televizi?" opáčil Vale.
"Když před ní usneš tak co asi." Ušklíbl se Nicky, "Tak dáš to míň nebo ne?"
"Já to za chvíli stejně vypnu." Řekl Vale a otočil se zpět k obrazovce. Nicky vzteky zúžil oči do tenkých škvírek, naštvaně došel k televizi a vypnul jí. Vale se však naklonil z gauče a znovu jí zapnul.

"Sakra, je ti jasný, že já bych se rád vyspal?!" naštval se Nicky.
"Sakra, a je ti jasný, že já bych to rád dokoukal?" parafrázoval ho Vale.
"Jak chceš." Zasyčel Nicky a pak vzaly věci rychlý spád. Vytáhnout z bedny, vytáhnout ze zásuvky a šup!, kabel letí z otevřeného okna přímo na ulici.
"Seš blbej nebo co?!" dopálil se i Vale a tentokrát neváhal z toho gauče vstát.
O chvíli později se barákem roznesl zvuk tříštícího se skla.
"Co se to tu děje??" vběhla do obýváku vyděšená Julie s Joshem za zády. Uviděla Nickyho a Valeho, jak sedí na zemi ve střepech z roztříštěného skleněného stolku. Valemu jeden ze střepů rozřízl loket.
"To tenhle idiot!" nadával Vale, "Nejdřív vyhodí kabel od televize z okna a pak mě ještě strhne na tu pitomou skleněnou tabuli!"
"Měl jsi tu zasranou bednu vypnout, když sem ti o to řekl, ty kreténe!!" nadával Nicky.
"Nicky, ten slovník." Napomenula ho jemně Julia, "Běž ven pro ten kabel, já to tu zatím uklidím."
Nicky bezhlesně přikývl, pomalu a ztěžka se zvedl a ztratil se.
"Ukaž, bolí to hodně?" rozhodla se Julia nejprve ošetřit Valemu rozříznutý loket.
"Ani ne." Trhl Vale rameny.
"Co se tu dělo? Pravdu, prosím." Řekla Julia, zatímco v domácí lékárničce hledala dezinfekci a obinadlo.
"Co by, vypínal mi televizi, že prej ho to ruší, i když jsem to měl daný na minimum, a nakonec vyhodil ten kabel z okna. Tak jsem po něm samozřejmě vystartoval a on mě strčil na ten stůl, jau!" zasyčel, jak ho dezinfekce zaštípala.
"Vale, musíš mít s Nickym trochu trpělivosti. Nediv se, že je z toho trochu vykolejený, musí to pro něj být, jako kdyby se ocitl na jiné planetě. A navíc, jeho matka ho zanedbávala a není na tom zdravotně moc dobře, tak se ho pokus nerozčilovat, ano?" poučovala ho Julia.
"Hm." Trhl Vale znovu rameny. To už se vracel Nicky s tím proklatým kabelem.
"Tak, teď ho pěkně zapoj zpátky a běž si lehnout." Pousmála se na něj Julia. Nicky jí úsměv nevrátil, bez jediného slova zapojil televizi zpátky do elektřiny a zmizel ve svém pokoji.
-.-.-                                         
Izzy pevně svíral před tělem svůj batoh jako ochrannou zeď a tvářil se jako nelítostný vrah.
"Tak, jsme tady." Oznámila mu jeho paní ze sociálky, Dana se jmenovala.
"Super." Odsekl Izzy a letmo se z okna podíval na malý rodinný domek se zahradou, který se od těch ostatních zde na předměstí až tolik nelišil, byl to prostě jeden z mnoha. Ale pro něj to neměl být jeden z mnoha. Pro něj to měl ode dneška být jeho nový domov.
Nepochyboval o tom, že jeho noví rodiče musejí být pošahaní cvoci.
"Ahoj Ryane, ahoj Tino!" pozdravila se Dana se svými známými, kteří už je vyhlíželi, a zaklepala na zadní okno, "No tak, Izzy, vylez."
Izzy se zamračil o něco víc a neochotně vylezl z auta.
"Takže, ráda bych vám představila Izzyho. Izzy, to jsou Ryan a Tina Greenwoodovi." Usmála se na něj Dana a postrčila ho před sebe.
"Ahoj, Izzy." Usmála se na něj přívětivě Tina, Ryan mu podal ruku. Izzy se chvíli zdráhal, ale nakonec ruku přijal.
"Tak, půjdeme dovnitř, ať si můžeš odložit věci, ne?" vzala ho Tina zlehka kolem ramen. Izzy neřekl ani ano, ani ne, jen Tinu tiše následoval do domu.
"Ryane, kdybys byl tak laskav a podepsal mi tohle..." podala mezitím Dana Ryanovi nějaké papíry, "Užijete si s ním, Izzy je pěkný číslo."
"Vypadá, že má tuhej kořínek. Ale neboj, nějak si s ním poradíme." Ujišťoval jí Ryan.
"Stejně nechápu, proč jste si vzali zrovna jeho. Je už moc velký na to, aby si zvykal v rodině, a upřímně řečeno, on si asi ani zvykat chtít nebude." Pokrčila Dana nejistě rameny.
"A neříkala jsi snad sama, že je to pro něj jediné řešení, pokud má jeho život nabrat nějaký smysluplnější směr?" podíval se na ní s letmým úsměvem Ryan.
"To říkala, a stojím si za tím... Jen z něj asi brzo zešedivíte, protože jsem za těch pár dní získala dojem, že je schopný opravdu všeho." Pokývala Dana hlavou, "Už musím jít, tak zatím ahoj a dávejte mi průběžně vědět, jak jste na tom."
"Tak, tohle bude ode dneška tvůj pokoj." Ukazovala zrovna Tina Izzymu menší podkrovní místnost s velkým oknem za postelí, "Máš tu dvě skříně, tady je rádio... Víš co, prohlédni si to tu, vybal se a pak přijď dolů na večeři, ano?" mrkla na něj a nechala ho samotného.
Izzy se chvíli po svém novém pokoji rozhlížel a pak ztěžka dosedl na postel. Pokoj byl skutečně krásný, ač malý. Dřevěný nábytek, čistě povlečená postel, kostkovaný koberec... o tom všem se mu mohlo nechat doma zdát. Ale k čemu mu celý ten luxus byl, když v něm byl sám.
S povzdechem vyházel věci z báglu na postel. Měl vybaleno. A na nějaké převlékání se zvysoka vykašlal.
"Ahoj, to byl fofr." Uvítala ho s překvapeným úsměvem Tina. Izzy jen trhl rameny.
"No, tak se pojď posadit." Vyzvala ho Tina, která zrovna prostírala.
Izzy se beze slova posadil za stůl. Přímo naproti němu seděl Ryan a četl si noviny.
"Doufám, že jíš ryby?" zeptala se ho Tina.
"Může bejt." Trhl Izzy znovu rameny. Cítil se tu absolutně nepatřičně a nejradši by byl co nejdál odtud.
"Jak se ti líbí tvůj pokoj, Izzy?" pokusil se s ním Ryan zapříst rozhovor.
"Ujde." Odpověděl opět krátce Izzy. Pak už před něj Tina postavila jeho talíř. Nebylo to žádné nóbl jídlo, rybí prsty v bramborovou kaší, ale přesto Izzymu stačilo jediné sousto, aby si uvědomil, že takovouhle baštu nejedl už hodně dlouho.
"Máte tatarku?" zeptal se a vůbec ho netrápilo, že má plnou pusu. Vůbec jeho styl stolování byl poněkud... Nezdvořilý. Ale Ryan a Tina ho protentokrát nenapomínali. Jen si dali předsevzetí, že musí Izzyho co nejdříve naučit základním pravidlům slušného chování.
"Díky, tohle bylo to nejlepší jídlo za poslední rok." Pokýval Izzy hlavou a dokonce se mírně pousmál, když dojedl. Spráskal toho víc než Ryan a Tina dohromady a poprvý za hodně dlouhou dobu měl pocit, že se přejedl. Zvedl se, že půjde do svého pokoje.
"Nechceš tu ještě chvíli zůstat?" zastavila ho Tina.
Izzy se zarazil.
"Upřímně, nechci. Mám toho za dnešek dost." Řekl, dal si ruce do kapes a bojovně se napřímil.
"Dobře, tak si klidně jdi odpočinout. Jen jsem myslela, že bysme si třeba mohli trochu popovídat, trochu se poznat..."
Izzy protočil oči v sloup a začal ze sebe pálit věty jako z kulometu: "Takže dobrý večer vespolek, já se jmenuju Izzy Gallegos a je mi šestnáct let. Vím, že v papírech máte sice napsáno něco o nějakým Chrisovi, ale s tím hnusným jménem nechci mít nic společnýho. Mám staršího bratra Nickyho, kterej se teď pravděpodobně placatí někde v Evropě. Jo a taky jsem byl nedávno ve vazbě kvůli rvačce a jsem z totálně sociální rodiny. Můžu už teď jít?"
"Běž." Propustil ho Ryan bez úsměvu. Izzy se otočil na podpatku a poněkud hlučně vydupal po schodech nahoru do svého pokoje.
"No, vypadá dost tvrdě." Poznamenala Tina, která pracovala jako učitelka psychologie.
"A ty se mu divíš?" odvětil Ryan, "Dana měla pravdu, s ním si ještě užijeme."
"Nemusíš to hned vidět všechno černě." Uklidňovala ho Tina, "Jen musíme něco udělat s tím jeho vychováním, myslím, že pojem slušné chování považuje za nadávku."
"Spíš přemýšlej, jak to uděláme s tou školou." Řekl pragmaticky Ryan.
"Tak jak jsme to plánovali. Už jsem tam volala, všechno je vyřízené. Příští týden může nastoupit." Odpověděla Tina.
"To bude zajímavý ho tam dostat." Vydechl rezignovaně Ryan a zahleděl se opět do novin.
-.-.-
"Takovou menší oslavu." Povysvětlil Greg, co chtěl říct. Vale i Nicky se tvářili jako kdyby spolkli jeden citrón, druhý ježka, zbytek rodiny přijal vyhlídku na výlet do restaurace s povděkem.
"Čeho, narozeniny nemám." Odvětil nakonec Valentino.
"Netvař se jako pitomej." napomenul Greg Valentina. Nicky se smíchy prohnul v pase.
"A ty se neřehtej jako kůň." otočil se po něm Greg. Teď se zase smál Valentino.
"No tak pánové, nemůžete tu vážnost aspoň předstírat?" došla Gregovi trpělivost.
"Už jsem plně vážnej." ujistil ho Nicky a nasadil kamennou tvář.
"Úplně." opravil ho Greg.
"I´m serious." Ušklíbl se Nicky, nehodlal si lámat jazyk s italštinou, měl toho plný zuby.
"Nejde to, Ameriko, co?" využil toho okamžitě Vale.
"Jdi do prdele." Odbyl ho Nicky.
"Vy se prostě musíte pohádat." Pokýval Greg přísně hlavou.
"Ale ne. Tak já tam teda půjdu." Řekl odevzdaně Vale.
Nicky, když viděl, že se Valentino vzdává, se začal tvářit mnohem poddajněji. I cesta do restaurace proběhla v poklidu, pokud se teda nepočítá ten fakt, že Tiffani celou cestu nepřetržitě mlela bůhví o čem. Její kecání bylo ovšem mnohem snesitelnější, než kdyby se Valentino a Nicky rozhodli vyřešit své spory po chlapsku, ani jeden k tomu neměl daleko.
Dalším problémem bylo najít restauraci, která by za něco stála a kde by měli volný stůl pro sedm lidí. Nakonec se ale vyřešilo i tohle.
"Hele, objednejte mi tohle!" ukazoval Josh na šíleně drahé jídlo v jídelním lístku a nemohl pochopit, že si prostě musí vybrat něco levnějšího. Tiffani měla problémy úplně opačného rázu. Každých pět vteřin měnila svůj názor na jednotlivá jídla, a než si vybrala, začali se po nich ostatní hosti nevraživě otáčet. Pravděpodobně jim vadila i Nickyho čepice, kterou si nesundal, ale ten na to – lidově řečeno – dlabal.
"Mě stačí ten salát s mandlema, nemám moc hlad." řekl klidně Valentino, stejně jako Linda. To už u nich stál pingl a zapisoval si objednávku.
"A co si dáš ty?" zeptala se Julie Nickyho.
Nicky se už hodnou dobu na jídelní lístek mračil jako na nějakou odpudivou věc. Až teď zvedl hlavu a nejistě se zeptal: "Můžete mi to někdo přeložit? Kromě nápojů nepřečtu vůbec nic."
Greg mu tedy přeložil komplet celou nabídku, načež si Nicky vybral klasické boloňské špagety. Pingl, za tu dobu už značně nevraživý, si s úlevou zapsal i poslední objednávku a odešel.
"Proč sis nevzal něco lepšího?" zeptala se ho Julie, "A sundej tu čepici."
Nicky splnil rozkaz a řekl: "To bylo jediný jídlo, který sem znal. Nevycuchám vás přece z peněz jenom proto, abych to pak nesnědl." usmál se a pak si povzdychl: "Jen doufám, že do toho nedaj moc oleje."
"Rozhodně ne." ujistil ho Greg.
Aby ti to neprovrtalo žaludek, pomyslel si Valentino, ale byl zticha.
Jen se nestarej, pomyslel si Nicky.
Další šok Nicky zažil, když jim přinesli příbory. Zatímco je pingl rozdával, Nicky si nedůvěřivě prohlédl jednu z vidliček a pak se ho zeptal: "A vidle nemáte?"
"Ne, pane." odpověděl pingl schválně co nejvíc škrobeně. Tiffani se rozesmála, přišlo jí to ohromně srandovní, Josh jí po chvíli napodobil, Linda se nenápadně smála do rukávu a Valentino jen němě zíral. Greg a Julie se na sobě snažili nedat žádné emoce znát.
"Co to mělo být?" zeptal se Nickyho poněkud vykolejeně Greg, když pingl zmizel v kuchyni.
"Vždyť s tímhle by se dal kydat hnůj! Na co je dělaj tak obrovský? Vždyť to ani nenarvu do držky!" divil se Nicky upřímně. Pravděpodobně netušil, že tohle je zcela normální a že takhle by se na veřejnosti chovat neměl. Přece jim nebude vykládat, že je v restauraci prvně v životě.
To už Julie nevydržela a začala se smát taky.
"To seš vážně tak blbej nebo to jenom hraješ?" zeptal se Valentino štiplavě, "Tady nejseš v nějakým blbým ghettu, tak si snad nemyslíš, že tu bude všechno stejný!"
"A byl bys ty tak strašně laskavej a přestal do mě aspoň na pět minut jebat?" otočil se po něm Nicky.
"Aspoň se pokus mluvit slušně!" napomenul ho Greg.
"Pardon." omluvil se Nicky a zabodl pohled do stolu.
Linda, která seděla hned vedle něj, se po svém sousedovi zkoumavě podívala. Zdálo se jí to, nebo v tu chvíli vypadal vážně nešťastně...?
Z tíživého ticha je vysvobodila Tiffani, když si vzpomněla na několik zážitků ze školy. Jeden se týkal jejího příšerného výkonu při anglické konverzaci.
"Teď mě napadá..." otočila se po Nickym, "že bys mi mohl dát školení!"
"Jenže vy se asi učíte britskou angličtinu, ne?" zeptal se Nicky.
"Já nevím." zakroutila Tiffani hlavou, "V tom je nějakej rozdíl?"
"Dost podstatnej." rozesmál se Nicky, "Třeba kdybych ti v obchodě řekl: Here's your nickel back. Věděla bys, o co go? Ono by ti to z tý situace pravděpodobně došlo, ale stejně, štěstí přeje připraveným."
Tiffani jen rezignovaně vydechla a zakroutila hlavou.
"To samý, co v britský Here you are. To snad víš, co znamená, ne?"
"Otázku, jestli seš tady?" tipla si Tiffani.
Valentino šel smíchy do kolen, Nicky se přemáhal.
"Ne, ale vracím ti drobný. Kapíruješ?"
"Teď už jo." usmála se Tiffani.
"No." kývl Nicky. V ten moment mu začalo cukat v koutcích a za chvíli napodobil Valentina, kterého záchvat smíchu stále ještě nepustil.
"Se tlemte, no." sekla po nich Tiffani mírně uraženě.
"Nezlob se, ale..." chtěl se omluvit Valentino, ale v ten moment ho v krku zašimrala další várka smíchu.
"Asi ty džusy nebyly nealkoholický." poznamenala věcně Linda a pobaveně pozorovala jak ty dva, svíjející se v křečích málem na podlaze, tak uraženou Tiffani.
"Teda, díky za pobavení, takhle jsem se už dlouho nezasmál." řekl Nicky slabým hlasem, když ho záchvat smíchu konečně pustil, "Až mě bolí břicho a pusa."
Jenomže jakmile to dořekl, Valentino si jako na povel škytl. Pravděpodobně to byl důsledek toho smíchu. Nicky se každopádně začal znovu smát na celé kolo. Jak rychle se smát začal, tak rychle ale zase přestal. V obličeji zbělel jako křída, ale toho si díky tomu šrumci málokdo všiml.
"Jen si dojdu na záchod, hned jsem zpátky." řekl a zvedl se od stolu. Greg ho mávnutím ruky propustil. Zcela evidentně si Nickyho představoval úplně jinak a teď se nestačil divit, co mu to přijelo domů za poklad.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře