Vodopády, 7.díl

10. duben 2009 | 15.20 |

Nicky se na WC musel opřít o umyvadlo, hrozně se zadýchával. Ve skutečnosti si totiž potřeboval vzít prášek, protože se smál víc, než bylo jeho nemocnému tělu milé. Prášek zapil vodou z vodovodu a trochu si jí chrstl do obličeje, aby se osvěžil. Pak si sedl do podřepu a opřel se o vykachlíkovanou zeď. Začalo se mu dělat mdlo a bolelo ho srdce, jako kdyby nenaráželo do hrudního koše, ale do nože, který mu s každým úderem zasazuje další a další ránu... Snažil se na to nemyslet. Prostě seděl a doufal, že to rychle přejde.
Měl štěstí. Po pár minutách už se cítil podstatně lépe. Ještě se štípl do tváří, aby trochu zamaskoval tu bledost, teď ještě výraznější než jindy, a vydal se zpátky ke stolu. Přišel akorát ve chvíli, kdy od jejich stolu odcházel pingl, který jim přinesl jídlo.

"Koukám, že jsem přišel akorát včas." řekl pro začátek, když si sedal.
"Tak si nech chutnat." popřála mu Julie.
Těžko mohli posoudit, jestli mu chutnalo nebo ne. Nicky prostě jedl. Netvářil se ani tak, ani tak. Lindu napadlo, že jí možná až moc mechanicky. Bylo docela zvláštní, kolik toho na něm dokázala vypozorovat. Lindě totiž připadal Nicky hrozně zajímavý. Takový tajemný. A jí tajemství vždycky lákala.
Nicky dojedl svou porci mnohem rychleji než ostatní.
"Jak může někdo s tvým apetitem být tak hubenej, to nechápu, já už bych byla dvojitá." Promluvila poprvé od té menší roztržky Tiffani.
"Mám dobrej metabolismus." řekl rychle Nicky. Pak se podíval na Grega a Julii: "Budete tu ještě sedět, nebo půjdete hned po jídle domů?"
"No, rádi bychom tu ještě chvíli poseděli, proč?" divil se Greg.
"Že bych šel docela domů. Jsem dost utahanej." řekl Nicky.
"Z toho nicnedělání?" rýpl si Valentino.
"Vale, nech toho." okřikl ho Greg, "A ty si jdi, kam chceš. Jestli seš unavenej, tak klidně. Trefíš domů?"
"Já ho tam klidně zavedu." nabídla se Linda.
"Tak fajn. Tady máte klíče. My přijdeme nejpozději za hodinu." podala jí Julie klíče. Linda a Nicky se tedy zvedli a odešli.
Jakmile vyšli před restauraci, chytil Nicky Lindu za zápěstí.
"Počkej moment." řekl nesměle a toužebně se zahleděl na druhou stranu silnice, kde žlutě zářil lokál s logem McDonald.
"Co je?" nechápala Linda.
"Víš..." začal opatrně Nicky, "Doma nic k jídlu nebude, a tahle večeře mi vážně nesedla.

.."

Linda pochopila, co tím myslí.
"A máš prachy?" zeptala se.
"Jasně. Počkáš tu teda chvíli?" zeptal se Nicky.
"Jo." přikývla Linda, "Ale trochu sebou hoď."
Nicky byl zpátky do deseti minut. V ruce nesl malou misku salátu a malinovou kapsičku.
"Ušlo mi něco, ty držíš dietu?" podivila se Linda, která čekala, že když už jde k McDonaldovi, tak si dá alespoň hamburger nebo hranolky.
"V tomhle případě jo, protože kdybych si na ty špagety dal hambáče, tak by mě můj žaludek asi proklel." pousmál se Nicky. Pravda byla samozřejmě úplně jiná, ale to jí nehodlal vykládat. Nechtěl, aby o něm kdokoliv cokoliv věděl. Litovali by ho, a to by nesnesl.
"Máš problémy se zažíváním?" ptala se Linda.
"Někdy jo. Ale hlavně nemůžu víc mastných jídel najednou." Odpověděl Nicky.
"Jaks to vůbec myslel, že ti ta večeře nesedla?" vyptávala se Linda dál.
"Chutnalo to úplně jinak, než jsem zvyklej." řekl po menší odmlce Nicky, "Vůbec mi přijde, že tu maj všechny jídla úplně jinou chuť než v Americe."
"Když už jsme u toho... Jednou bych se ráda podívala do Kanady." zasnila se Linda.
"Jednou jsem tam byl." zavzpomínal Nicky, "Jen tak s kámošema, menší prázdninová jízda... Moc hezká země. A skvělí lidi."
"Skvělé lidi můžeš potkat všude na světě. Jen se musíš umět dívat." filozofovala Linda.
"Záleží na tom." nadechl se Nicky, "Je to hlavně o improvizaci. Pokaždý musíš slevit ze svejch nároků. Nevěřím, že by někde po světě běhal člověk, kterej by stoprocentně odpovídal tvejm představám.."
"Tohle záleží na víře." zakroutila Linda hlavou, "Musíš věřit."
Nicky se zašklebil: "Kdybych neměl žádnou víru, tak už jsem dávno mrtvej."
Linda se zastavila uprostřed pohybu.
"Jak to myslíš?"
"Ale nijak. Zas tak vážně jsem to nemyslel." vybruslil Nicky z nepříjemné situace. Místo vysvětlování nabídl Lindě kus svého dlabance: "Chceš hloda?"
"Jasně, díky." zasmála se Linda.
"Opatrně, ta náplň je dost horká." upozornil jí Nicky.
"Já vím, nejím to poprvý." odpověděla Linda s plnou pusou, "Kde ses vůbec naučil tak dobře italsky?"
"Pár let jsem plánoval, že sem zdrhnu i bez příkazu soudu, tak jsem pilně studoval. Nakonec jsem tady stejně a ani jsem se nemusel moc namáhat. Ach jo." řekl Nicky o stupínek chladnějším hlasem než předtím.
"A ty nejsi rád?" divila se Linda.
"Jak se to vezme." odpověděl Nicky krátce a téměř úsečně. Ze začátku rád byl. Teď? Teď by nejradši řval, řval a řval, až do úmoru. Jestliže se nemá rozčilovat, tak to moc dlouho nepřežije, protože byl vytočený permanentně.
Co teď asi Izzy dělá? Kolik je teď vůbec v Americe hodin?
-.-.-
"No mě vomejou." Vzdychl Izzy.
"Klid, je to jen normální škola." Houkl na něj od volantu Ryan. Docela se divil, že měl Izzy jen takovéhle mírně uštěpačné řeči, čekal, že se bude bránit podstatně divočeji.
"Stačí, že je to škola." Vydechl ne zrovna šťastně Izzy a otevřel dveře auta.
"Izzy? Vyzvednu tě tu v půl čtvrté, ano?" ujišťoval se ještě Ryan.
"Třeba." Odvětil Izzy a zabouchl za sebou. Bez rozloučení.
Na chodbě si ho zvědavě prohlíželi. Jak u blbejch. On prostě nemohl zůstat na svojí starý škole. On musel jít do nový. Už to vidí, jak tady na něj budou všichni koukat skrz prsty. Socna největší. Najednou ho napadlo, že tady vlastně nevědí nic z těch příšerností o jeho rodině. Zatím. Snad.
Narovnal se a zvedl hlavu. Trochu přidal do kroku. Lidé si ho stále prohlíželi, ale jako kdyby si ho najednou prohlíželi se zaujetím a ne s pohrdáním. Vida, jak málo udělá taková zdánlivě banální věc, jako je vzpřímená chůze a trochu drze nadzdvihnutá brada. Rozhodně vám to dodá na sebevědomí, což je vidět.
"Čau, prosimtě, nevíš, kde je ředitelna?" vybral si Izzy jednoho kluka, který stál o samotě u své skříňky a tudíž nehrozilo, že by si ho spolu se svými případnými kámoši podal.
"Jo jasně, tady za šatnama doleva a pak už to najdeš." Mávl kluk rukou kamsi dozadu.
"Dík." Poděkoval krátce Izzy a vydal se určeným směrem. Ředitelnu našel opravdu prakticky hned. Zaklepal a na vyzvání "dále" vešel dovnitř.
"Á, ty budeš ten nový, že?" uvítal ho ředitel a vědoucně ho sjel pohledem.
"Jo, to jsem já." Přikývl Izzy. Viděl, že si ho ředitel nijak zle neprohlíží, a na jednu chvíli byl Tině i vděčný, že mu vnutila ty nové, na jeho vkus moc usedlé hadry. Ale piercingů se nevzdal. Ani dobrovolně, ani nedobrovolně.
Ředitelova slova mu šla jedním uchem tam a druhým ven, moc ho neposlouchal, stejně mu neříkal nic, co by nevěděl. A ve spoustě věcí si věděl rady víc než všichni učitelé dohromady. Pozor začal dávat až když mu ředitel popsal, jak se dostane do své třídy a že už by tam na něj měla čekat jeho třídní učitelka.
"Můj bože, ať jsou nějaký normální." Přál si Izzy cestou. Do třídy vešel ve svém obvyklém stylu, jakápak tréma. Když někdo ukáže, že se bojí, pohřbí ho to hned dopředu. Od té doby už bude napořád otloukánek.
"Ahoj, Izzy, konečně jdeš!" uvítala ho učitelka, "Tak, děti, ráda bych vám představila vašeho nového spolužáka, Izzyho. Posaď se támhle do zadní lavice."
No tě pic, i lavici navíc sem kvůli mně museli dát, pomyslel si Izzy, když si šel sednout do volné lavice na konci řady u okna, která evidentně přečuhovala. Sakra, zrovna u okna, to ho bude zbytečně svádět koukat ven a nedávat pozor. Jako kdyby ho snad někdy dával... Bylo jedno, kde seděl, pozornost prostě dlouho neudržel, pokud ho to aspoň trochu nebavilo.
Všiml si, že se po něm jedna holka kouká a mírně se usmívá. Usmál se na ní nazpátek. Nemusí se přece nutně na každého mračit, nové známé potřebuje, a mimoto, není přece žádná primadona. V neposlední řadě ta holka byla taky vlastně docela hezká. A hned se otočila na svou kamarádku a musela se s ní o svůj zážitek podělit. Za chvíli už se na něj culily obě.
Izzy nikdy netrpěl mindráky, pokud se týkalo vzhledu, byť prohlašoval, že oproti svému bráchovi – "lamači dívčích srdcí" – je malá obludka. Ale myslel to spíše ze srandy. Proto nepochyboval o tom, proč se s ním ty dvě snaží flirtovat, a ochotně jim jejich flirtovací pokusy vracel. Nepřeháněl to ale, nechtěl si to polepit u zbytku třídy. Do druhého dne by z něj byl děvkař, proutník, frajírek a tak dále.
Neříkal si snad, že je mu úplně jedno, co si o něm lidi myslí a budou myslet?
"Ach jo." Povzdychl si tak, aby ho neslyšela učitelka, která tam u tabule mlela cosi o podnebí. To bude sranda vůbec se nějak chytit, natož se snad zapojovat, pomyslel si.
-.-.-
Nicky si svůj první den ve škole taky užil. Doma sice vedl dlouhé boje, přišlo mu to jako absolutní blbost, aby chodil do školy, když výuku stejně pravděpodobně stíhat nebude, ale dosáhl tím jediného – že ho táta přihlásil do prvního ročníku. Se slovy: "Představuj si, že jsi tu na studentský výměně."
Představovací řeč nějak přežil a pak už jen seděl v lavici a koukal do blba. Nebo spíš na blba, na toho blba, co mluvil tak strašně rychle – co to vůbec Italové maj za dementní zvyk mluvit jako když střílí z kulometu? – a tím pádem neměl šanci zaregistrovat, co se vůbec probírá. A to, že po něm polovina jeho nových spolužaček koukala s pusou dokořán, div jim sliny na podlahu nekapaly, ho netankovalo už vůbec.
Otevřel si sešit a bezmyšlenkovitě do něj začal něco čmárat. Do konce hodiny se mu povedl tak dokonale vyvedený nápis Kentucky Kid, že začal uvažovat, jestli si ho nevylepí na skříňku. Nebo spíš do skříňky, taky by o něj mohl rychle přijít.
Ani o přestávce neměl o moc sdílnější náladu. Na Valentina se ale dalo vždy spolehnout.
"Hej, Ameriko!" zavolal na něj, najednou stojíce ve dveřích, a hodil po něm cosi, co Nicky později identifikoval jako svačinu. Kdyby mohl, zrudne až u kořínků vlasů.
"Tohle ti mám poslat!" dodal ještě Vale stejně nahlas jako předtím, pak třídu zase rychle opustil.
A už to jelo. Páni, ten novej je z Ameriky! A zná se s Rossim! Cože, vy jste dokonce bráchové? No to je jedno, že nevlastní. Ty bláho, tak to je hukot! Hele, a taky seš takovej blázen do motorek?
Když Nicky dorazil domů, byl úplně zničený.
"Tak jak bylo první den ve škole?" zeptala se ho Julia, když konečně přehopsal přes kupu dětí, sedících na zemi – všechno Joshovi kamarádi – a probojoval se za ní do kuchyně. Měl hlad, že by snědl cokoliv.
"Jo, šlo to." Odvětil krátce, "Táta je ještě v práci?"
"Táta byl celý den doma, odešel před chvílí, má dneska noční směnu. Proč?" zajímalo Juliu.
"Ale, jen jsem se chtěl zeptat, jestli nemá nějaký zprávy o bráchovi." Trhl Nicky rameny, byť si byl téměř jistý, že žádné nemá. Víceméně zeptat se snad mohl, ne? Aspoň měl pocit, že se nějak stará.
Z obýváku se ozval neskutečný řev. Nicky i Julia leknutím jen nadskočili, ale jejich další reakce už byla zcela jiná. Zatímco Nicky jen zavřel oči, sedl si na nejbližší židli a ruce si přiložil ke spánkům jako kdyby přemýšlel, Julia šla vynadat těm uličníkům, co se do nich vejde.
"Promiň, mami, my jsme se jen o něco vsázeli!" omlouval se Josh.
"To je mi jedno, co jste dělali, řvát si choďte ven, ale tady budete potichu, ano?" hubovala Julia. Když se vrátila zpátky do kuchyně, sedla si naproti Nickymu a chytla ho za jednu ruku: "Jsi v pořádku?"
"Jo, jen jsem se šíleně lekl." Odvětil Nicky, víceméně oči měl dál zavřené.
"Není ti dobře?" starala se Julia.
"To bude dobrý, jen co se uklidním." Ujišťoval jí Nicky a konečně otevřel oči, "Málem jsem z těch zmrdů měl infarkt."
"Tak se nerozčiluj, už nebudou vyvádět. A jestli jo, tak ať si mě nepřejou." Blýskla Julia pohledem do obýváku, kde už se zase skupinka dětí vesele bavila.
Nevěděl, jestli to bylo tímhle výstupem, faktem ale bylo, že se Nickymu udělalo večer tak špatně, že musel vstát a jít si vzít prášek. Cestou do kuchyně sice smetl snad všechno co mohl, protože měl co dělat, aby se udržel na nohou, a určitě tím musel probudit přinejmenším Valentina, ale bylo mu to upřímně putna. Prakticky se opakovala situace z restaurace – rychle zapít prášek, a pak na zem do dřepu a čekat, až to přejde.
"Hele, je ti dobře? Jsi v pořádku?" přistála mu na rameni Valeho ruka.
"Prosím, nemluv na mě..." zasípal Nicky. Nebyl teď ve stavu s ním komunikovat, musel počkat, až přejde ta zatracená bolest a pocit, že omdlí.
Seděl tam asi patnáct minut a Vale celou tu dobu seděl poslušně s ním. Nickymu už pak ani nebylo špatně, jen zkrátka doufal, že Vale odejde. Nechtěl mu cokoliv vysvětlovat.
"To je dobrý, to už zvládnu sám." Pokusil se ho dostat pryč oklikou, protože už mu začínaly dřevěnět nohy.
"Seš si jistej?" ujišťoval se Valentino.
"Jo." Odsekl Nicky. Jestli ho tu bude prudit ještě chvíli, udělá se mu blbě znovu.
"Tak dobře." Poslechl ho nakonec Vale a šel si zase lehnout. Nicky si upřímně oddychl.
Když pak tak ležel zase ve své posteli a snažil se spát, přemýšlel, jestli je skutečně možné, aby se o něj bez přetvářky a postraních úmyslů staral někdo, s kým se zrovna dvakrát nemusí. Život ho naučil, že to tak obvykle nebývá. Radši si bude před Valem dál krýt záda.
-.-.-
"Izzy, kde jsi se zase toulal?" řekla vyčítavě Tina, sotva za Izzym zapadly dveře. Bylo po půl desáté.
"Tak... venku." Odpověděl neurčitě Izzy.
"Já měl dojem, že jsme ti o těhle "venku" něco říkali, ne?" vmísil se do toho i Ryan.
"Prostě jsem byl s kámošema, buďte rádi, že jsem si nějaký našel." Odsekl Izzy.
"To by mě moc zajímalo, co to bude za kámoše, když můžou být venku takhle dlouho." Pokýval Ryan znalecky hlavou.
"Jsou to naprosto normální lidi. To jako že lidi, co choděj pozdě domů, jsou podle vás socky, jo? No tak to jste si ale měli radši adoptovat nějakýho malýho uřvanance, kterej ještě neumí chodit ani mluvit, mohli byste ho všechny ty šaškárny hezky naučit, já jsem celej svůj život prožil na ulici, tak co ode mě teď čekáte, že se ze mě stane hodnej chlapeček z nedělní školy?"
"Čekáme, že nám třeba dáš jinou možnost než poslat tě zpátky do děcáku." Odvětil vyčerpaně Ryan a jakoukoliv další konverzaci vzdal.
"Ale, Ryane...!" pokusila se ho zadržet Tina, "Izzy, běž nahoru do pokoje."
"Já půjdu radši prvně doleva do koupelny, ano?" opáčil Izzy a vydal se určeným směrem. Když se nad ním na krátký okamžik zamyslel – protože obvykle neměl ve zvyku se svým chováním moc zabývat – vlastně ani nevěděl, proč je provokuje. Do děcáku zpátky nechtěl... Ale na druhou stranu mu bylo všechno jedno.
Když zavřel kohoutek s vodou, uslyšel skrz stěnu tlumený hovor. Ve skutečnosti ale nebyl tlumený vůbec, Ryan a Tina se právě hádali.
"Ještě se ho zastávej! Copak si skutečně myslíš, že s tímhle klackem něco svedeme? Po tom všem?" říkal zrovna Ryan.
"Pochop ho, on má pravdu, neměl to v životě jednoduchý ani trochu, a to je mu teprve šestnáct. Třeba je tohle skutečně ta šance, kterou potřebuje." Oponovala Tina.
"Já si na něm nervy ničit nebudu. Ať si ty dva roky odkroutí v děcáku, když mu my nejsme dost dobrý a pak ať táhne ke všem čertům!"
"Vždyť jsi ho ty sám chtěl! Jsi jenom uražený, že ti Izzy hned neskočil kolem krku, ale uvědom si, jak moc je to pro něj všechno těžký."
"Pro mě to taky není nijak lehký, Tino, to mi můžeš věřit."
"Fajn, takže co chceš dělat? Poslat ho zpátky? S tím já souhlasit nebudu."
"Ne? Tak si vzpomeň, jak krásně nám tu bylo, když jsme tu byli sami..."
Izzy zůstal uvězněný v koupelně, bylo mu hrozně trapné teď jít nahoru do pokoje, protože by je vyrušil. Ale zase poslouchat tyhle řeči nebylo vůbec, ale vůbec nic příjemného.
"On tu s námi evidentně být nechce, jenom nás využívá. A zkus mě přesvědčit o opaku!"
"Nebudu tě o ničem přesvědčovat, přestaň mi dávat ultimáta." Odsekla Tina rozlíceně.
"Promiň. Ale já už mám vážně nervy na pochodu. Samozřejmě jsem počítal s tím, že to může být těžké, ale na tohle já vážně nejsem stavěný. Jak mu můžeme dát šanci nebo příležitost, když on jí nedává nám?"
"Fajn, takže co chceš dělat? Jestli se ho vážně chceš zbavit, tak mi řekni a já můžu zavolat..."
Izzy si mimoděk začal kousat nehty. Konečně mu došlo, nebo si spíš konečně přiznal, že to přehání. Má počkat, jak se to vyřeší, nebo má jít za nimi a omluvit se? Ale jak by to vypadalo, kdyby zjistili, že poslouchal cizí rozhovor?
"...vždyť jsme věděli, že to nebude nijak lehké. Izzy není malé mimino, není mu ani deset, je mu šestnáct a už má svojí hlavu."
"Možná je načase si přiznat, že jsme na sebe naložili víc než uneseme."
Izzy nakonec nechal promluvit svojí výbušnější stránku. Rozrazil doširoka dveře a nakráčel zpátky do obýváku ve velkém stylu.
"Omlouvám se, ale nedali jste se neslyšet." Řekl, "Tak to řekněte mě do obličeje, myslím, že takhle to vyřešíme snáze než za zavřenými dveřmi. Takhle jsme všechno řešili doma a jak jistě víte z mýho životopisu, moc platný to nebylo."
"No, když jsi nás slyšel, tak určitě i víš, co je hlavní problém." Dal si Ryan ruce v bok.
"Jo, že ste toho na sebe naložili víc, než unesete." Odvětil drze Izzy, "Teď vážně. Fajn, já uznávám, že naše společný dohody moc nedodržuju. Takže vám klidně tady na místě slíbím, že se ode dneška pokusím je dodržovat. Čestný pionýrský. Zase na druhou stranu, není to tak děsný, jak to vypadá. Taky bych mohl chodit domů vožralej a zfetovanej, to už by se vám asi tuplem nelíbilo, že? Hele, já jsem rád, že jsem tady, než v nějakým blbým ústavu, takže slibuju, že se pokusím to zlepšit, OK?"
"Jen aby to zase nebyla jen prázdná slova." Nedal se Ryan tak lehce obměkčit.
"No tak mě teda pošlete zpátky, no! Super." Naštval se Izzy, otočil se na patě a rychle vydupal po schodech nahoru do svého pokoje.
"Ryane..." vydechla nerozhodně Tina.
"Fajn." Rozhodil Ryan rukama, "Má poslední šanci. Ale jestli jí promarní, tak přísahám, že jde z domu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře