Kingdom Of Libria, 23.díl

10. květen 2009 | 21.00 |

Ocitli se v kamenné místnosti s klenutým stropem, do které nevedlo žádné okno, byla osvětlená pouze umělým světlem. Ne klasickým světlem jako se používá třeba ve sklepích a tak, tyhle lampy viděli poprvé. Byla tu trochu zima, ale ne taková, aby to nešlo vydržet. Spíš takové chladno. Uprostřed místnosti stáli Kash, Zoicite a ještě někdo třetí, koho na první pohled nedokázali poznat. A všichni tři na ně zírali více než nechápavě.
Johnovi se nakonec podařilo vzít sebou všechny tři kluky, ale teď měl pocit, že se neudrží na nohách a hlava se mu točila, jako kdyby měl v příštím okamžiku omdlít. Zoicita a Kashe našel jednoduše, prostě šel po jejich stopě, kterou za sebou nechali. Netušil, kde jsou, ale evidentně u cíle. A zpátky se snad také nějak dostanou. Corey a Darren ho starostlivě podepřeli. Věděli, že tohle od něj bylo nejen odvážné, ale hlavně obětavé. Riskoval tím víc, než bylo na první pohled patrné.

"Nechceme konflikt, odejděte." Vyzval je Zoicite hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Darren pustil Johna, udělal tři kroky směrem dopředu a stejně rázně řekl: "Já mám právo tu být. A oni zrovna tak jako ty, Zoicite."
Zoicite se nejistě podíval na císaře, který stál vedle něj.
Malcolm se o kousek pohnul, ale Corey ho tvrdě chytil za ruku. Dal mu tím jasně najevo, že zůstane tam, kde je. On sám netušil, co tím Darren sleduje, ale jestli má někdo šanci tuhle situaci vyřešit, je to on.
"A co tu potřebuješ?" promluvil konečně i císař.
"Jen jsem Kashovi dal poměrně velkorysou nabídku a rád bych věděl, jestli jí přijal. Zatím pořád ještě patří ke světlým, takže na to mám právo." Odpověděl Darren.
"Jakou nabídku?" zpozornil císař.
"Má naposledy na výběr. Takže." Otočil se Darren na Kashe, "Jak ses rozhodl? Já svoje slovo dodržím."
"Jak... Víš, že je to správně?" zeptal se pohnutým hlasem Kash. Nevěřil, že to Darren myslel vážně. A najednou vyšlo najevo, že to myslel smrtelně vážně...
Darren udělal směrem k němu jeden krok.
"Už do toho začínám trochu vidět. Chci se vyvarovat starých chyb. A začnu tím, že napravím ty staré." Řekl potichu.
"Žádný nátlak." Upozornil ho Zoicite.
"Netlačím na něj. Jen mu odpovídám na jeho otázku." Odvětil nedotčeně Darren.
Kash jen těžko skrýval své dojetí: "Ani nevíš, jak strašně jsem rád, že tohle slyším."

4pt">"Slibuju, že když to bude v mých silách, pokusím se ten soud znovu otevřít."

"Na tohle kašli." Řekl však naprosto nečekaně, "Je tu něco mnohem... důležitějšího, čeho by ses měl vyvarovat, ale nemůžu nic říct, váže mě mlčení."
Kash se musel smutně zasmát. Vlastně ho před tím něčím celou dobu chránil, ale přitom na příkaz císaře. Svět je zvláštní místo.
Darren neodpověděl. Jen se jakoby narovnal a o něco víc nahlas se zeptal: "Můžu?"
Kash přikývl: "Můžeš."
A pak všichni teprve oněměli. Kash sklonil hlavu a Darren mu vzal znak zrádce. V jeho rukách se okamžitě změnil na prach.
"Měl jsem na to právo. Teď je váš." Poodstoupil od něj o krok Darren.
"Škoda. Škoda, žes dřív nezjistil, co jsi v něm ztratil. Já to bohužel vím." Řekl císař. Ale nebylo to smutné nebo snad pohoršené. Naopak zněl naprosto vyrovnaně a smířeně.
"Stejně jsem vám nesloužil dobrovolně." Vzdoroval Kash. Teď už mohl, teď to bylo jedno.
Malcolm sebou trhl takovou silou, že Corey neměl šanci ho udržet. Vrhl se před Kashe a roztáhl ruce na obranu. Místnost okamžitě zaplavilo světlo tak ostré, až si ostatní museli zakrýt oči.
"Nech toho." Řekl potichu Kash a zezadu ho objal, "Zbytečně se vyčerpáš."
"Já tě to nenechám udělat!"
"Ale víš, jak jsem teď šťastný? Jak dlouho jsem na tuhle chvíli musel čekat?"
Malcolmovi stouply do očí slzy.
"Nech toho." Zopakoval Kash a chytil ho za dlaně, "Vždyť přece víš, že takhle jsem si to přál. Je to pravda, že ano? Říkal jsem ti to. Tohle je hlavní, už nade mnou nemají moc, už nejsem zrádce. I když si to sebou asi ponesu navždy. A právě proto, že už nade mnou nemají moc, musím odejít. S tím znakem byl svázaný můj život. Ale ani nevíš, jaká úleva to pro mě je, že už není. Dopřej mi tu radost, nech mě odejít. Mám tě rád. A kam půjdeš, půjdu s tebou. Odpustil jsi mi už jednou, odpusť mi i teď."
Světlo začalo ztrácet na intenzitě.
"Já ti nemám co odpouštět." Řekl ochromeně Malcolm.
"Děkuju." Objal ho naposledy Kash, "Dej pozor na sebe. A na ostatní taky, budete se ještě moc potřebovat."
Světlo se vytratilo docela. A vše šlo beze slov. Císař věnoval Kashovi poslední povýšený pohled, luskl prsty a zmizel. S ním zmizel skoro jako na povel i Zoicite. Kashovo bezvládné tělo kleslo k zemi, jako kdyby jej ještě chvíli nadnášel nějaký neviditelný vítr. Pak se stejně, jako předtím znak, rozpadlo na šedý, jemný prach...
Kluci si soustrastně přisedli vedle Malcolma a objali ho, zatímco on měl pocit, že zoufalstvím a bolestí zešílí. Prožil tuhle ztrátu už podruhé a tentokrát bolela o to víc. Jako kdyby jeden z posledních textů Kashovy skupiny patřil jemu: Vím, znovu tě ztrácím, klesnem až na dno a zblázníme se.
-.-.-
"Tak tohle bylo poprvý a naposledy, co jsem něco takovýho zkoušel." Vydechl z části otráveně, z části unaveně John. Na hlavě ho příjemně chladil mokrý obklad, přesto měl pořád pocit, že ho do hlavy kopl kůň.
"Já myslím, že to naposledy určitě nebylo." Odvětil s úsměvem Darren. Snažil se Johnovi dodat v té horší chvilce trochu optimismu. Vzal ho radši na chvíli k sobě, nechtěl ho v tomhle stavu posílat domů, těžko by Ianovi vysvětloval, co ho tak dodrbalo.
"Tak přinejmenším na hodně dlouhou dobu." Odsekl John. Mohl se jenom modlit, ať to co nejrychleji přejde.
"Ale bylo to od tebe skvělý. Vážně."
"Hm, ale příště si budu hrát na hrdinu trochu s rozvahou."
"Proti tomu sám nic nemám." Usmál se Darren pobaveně, "Ale myslím, že tentokrát to bylo na místě, tak to neřeš... Dobře jsme si to prohodili, co? Minule ses staral ty o mě, teď se starám já o tebe."
"Taky jednou nějaká vítaná změna." Pousmál se i John, ale skutečně jenom trochu, protože jakýkoliv větší projev veselí jenom zhoršoval bolest v jeho hlavě. Naštěstí už to začínalo být lepší, ale o tom, že by mu bylo nějak extra dobře, nemohla být ani řeč. Navíc za těmi úsměvy se oba necítili ani trochu dobře...
"Darrene?" odhodlal se John konečně zeptat.
"Hm?"
"Jak jsi věděl, že to, co děláš, je správně?"
Darren se odmlčel.
"To se nedá vysvětlit. Já to prostě věděl."
"Vzpomínáš si na něco?"
Darren získal takový neurčitý pocit, že ho John snad vyslýchá. Ale ze stejně zvláštních důvodů to chápal, byla to dost šílená situace.
"Víceméně ano." Přikývl.
"Já jen..." vydechl John, "Pokud si dobře pamatuju, tak by tohle znamenalo, že jsi princ... Teda, ne že by mě to nějak překvapovalo, ale..."
"Cože?" tohle zaujalo prozměnu Darrena, "Jak to myslíš, že tě to nepřekvapuje?"
"Protože jsem to taky věděl." Odpověděl John popravdě. Sundal si z hlavy obklad a začal ho nervózně žmoulat v ruce.
"Aha." Udělal mnohoznačně Darren, "Ještě nějaký věci, který bych o sobě měl vědět?"
"Ne." Zakroutil John hlavou, "Stejně ti to ani říct nemůžu."
"Řekni. A jestli chceš, klidně ti na to dám písemný povolení."
"Ne, Darrene, prosím tě, nech toho, mě bolí hlava a není mi dobře..."
"Já to nemyslel zle." Stáhl se okamžitě Darren.
"Já nevím, co ti říct můžu a co ne. Nevím ani, co z toho, co si myslím, že vím, je pravda. Tohle náhodou asi pravda byla." Trhl John rameny, "Mimochodem, úplně stejně bych se mohl vyptávat já tebe, ale protože vím, že to nikdy není nic dobrého, tak se radši ani neptám."
"To není pravda." Ohradil se Darren, "Víš... Já jsem z tebe trochu zmatený. Vůbec se v tobě nevyznám, natož abych něco chápal. A hlavně jsem se tě doopravdy někdy i bál... Nevím. Nevím vůbec, jak ti rozumět a jak tě chápat. Přesto mám paradoxně zároveň pocit, že si s tebou skvěle rozumím. Je to šílený."
"To nic, já v tom mám někdy sám bordel." Pousmál se John, "Mimochodem, asi už chápu to divný nařízení, že si máme na všechno přijít sami. Protože dozvědět se o sobě tolik hezkejch věcí, když ani nevíš, co se vůbec stalo, je pěkně na bednu. Máš kliku, žes to řekl ty, tobě jedinýmu za to nic nehrozí."
"Nic kromě vlastního svědomí." Vydechl Darren.
"Ale, kašli na to." Mávl John rukou a pleskl si obklad zpátky na hlavu, "Ach jo, kdyby už to tak chtělo přestat..."
"Dost ses vyčerpal, tohle asi zpraví jedině pořádně dlouhej a vydatnej spánek." Pokrčil Darren rameny.
"Myslíš, že s takovouhle migrénou se dá usnout?"
"Kdybys měl migrénu, vypadalo by to jinak."
"Hm, já mám mimozemskou migrénu, ta se chová jinak."
Darren vyprskl smíchy.
"Jen se směj, jednou se zase budu smát já tobě." Ušklíbl se John, "Ale když se vrátím k tématu... Zajímala by mě jedna věc, ale nevím, jestli mi budeš schopný na ní odpovědět."
"Zkusit to můžeš, za pokus nic nedáš." Pokrčil Darren rameny.
"Proč jsi mě vracel zpátky, když... Bys ani neměl."
"Na to není lehký odpovědět. Máš pravdu, nevím to jistě. Ale nemám ve zvyku dělat něco bezdůvodně, určitě to nějaký pádný důvod mělo. Navíc jsem si třeba myslel, že jsi temný, ale evidentně nejsi... Zajímalo by mě, v čem má tohle váhání původ."
"Mě taky. A proto se nebudu přidávat na žádnou stranu, dokud nezjistím, co se vůbec stalo." Řekl John, jako kdyby se takhle rozhodl už dávno, ale ve skutečnosti ho to napadlo právě v tu chvíli.
"Slib mi ale, že budeš opatrný. Strašně nerad bych o tebe přišel."
John se zarazil a zamračeně se otočil na Darrena. Čekal, že pro tyhle své nenadálé projevy náklonnosti bude mít jako vždy nějaké opodstatnění, ale ten vypadal také překvapen svou vlastní větou.
Dej si pozor, problesklo Darrenovi hlavou Kashovo varování.
"Co tak koukáš, je to pravda. Přišel bych nerad o kohokoliv z vás."
"Jasně." Přikývl John. Jak mohl být tak naivní, že si jednu chvíli dokonce i myslel, že...
"Asi už bych měl jít."
"Jsi si jistý, že to zvládneš?" ptal se pro jistotu Darren.
"Jasně." Zvedl se John a zamířil ke dveřím.
"Ozvi se mi, až dorazíš domů."
"Jasně."
"A řekni mi už taky prosím tě něco jiného než jasně."
"Měj se." Usmál se na něj John.
"Ty taky." Vrátil mu úsměv Darren. Když John konečně odešel, hodil sebou na gauč a pustil si televizi, ale stejně nevnímal, na co kouká.
Tak tohle byla skutečně hodně divná situace...
-.-.-
"Co je s tebou?" přisedl si Corey s falešným úsměvem vedle Angie, která seděla na jejich oblíbeném místě u okna, v ruce držela mobil a tvářila se smutněji než šafářův dvoreček.
"Ale..." pohodila Angie hlavou, "Už dva dny se mi neozývá."
"A zkoušela jsi to u něj doma?" zeptal se Corey. Nebylo těžké poznat, o kom Angie mluví.
"Zkoušela, nebyl tam. Pokud se teda nenechal zapírat."
"Jdi, proč by to dělal?"
"Nevím. Proč se mi neozývá?" odvětila Angie.
Corey jí věnoval pouze další nevalný úsměv. Věděl, ale nemohl říct. Musí to být strašný pocit, když v sobě nosíte velkou bolest, ale ani svým nejbližším jí nemůžete svěřit.
"To je ti špatně?" zeptal se s kapkou starostlivosti v hlase, když si všiml, že si Angie zlehka hladí břicho.
"Co?" nechápala nejdřív, ale pak pochopila, "Ale ne. Nebo takhle, to taky. Jen jsem nervózní."
Jako na zavolanou jí v ruce zavibroval mobil. S nadějí rozklikla symbol obálky a úlevně se usmála: "Napsal!"
Corey byl sám zvědavý, co jí píše, tak jí nakoukl přes rameno.
Ahoj lasko, moc se ti omlouvam, zitra ti vsechno vysvetlim. Kdy a kde?
"No vidíš, aspoň máš jistotu, že žije." Podotkl.
"Hm." Zavrčela Angie. Že by z takhle suché SMSky měla radost, to se říct nedá. Sice se ozval, ale nestálo to za moc.
"To jsem zvědavá, co mi k tomuhle řekne."
Corey to neřekl nahlas, ale sám na to byl taky zvědavý. Asi o půl hodiny později mu také přišla SMSka: Neco jsem nasel, zitra na to musime mrknout.
Ten je tajemnější než hrad v Karpatech, ušklíbl se Corey v duchu.
-.-.-
Asi dvě hodiny předtím, než napsal ty SMSky, stál Malcolm před Kashovým bytem a přemýšlel, jak se dostat dovnitř. Zabrala by na to jeho síla? Tím si nebyl jistý a hlavně nevěděl, jak asi by jí měl použít. Dveře vyrazit nemůže, to by měl okamžitě v patách sousedy s domovníkem v čele. Musí na to jít nenásilnou cestou. Je možné, že by Kash patřil k těm, co nechávají klíče pod rohožkou? Těžko, posledně měl klíče u sebe... Stejně se ale pro jistotu pod tu rohožku podíval. Samozřejmě že tam nebyly. Ale jak tak klečel na koleni, všiml si škvíry mezi prahem a dlaždičkou. Něco kovového z něj vykukovalo. Skutečně tam nějaký klíč byl. Teď ještě aby pasoval.
Naštěstí se žádné komplikace nekonaly a dveře se konečně otevřely. No vida, že to šlo i bez použití síly, ať už jakékoliv. Vstoupil do chodby a opatrně za sebou zavřel. Rozhlédl se kolem sebe. Nevěděl přesně, co hledá, zkrátka něco, cokoliv, co by ho něčím zaujalo, co by pomohlo, napovědělo... Ale podvědomě věděl, že Kash si všechno pamatoval, moc věcí si nezapisoval ani neukládal. Nakonec se vydal do ložnice, většina lidí má přece své věci tam.
V ložnici našel na nočním stolku položenou jakousi krabici, skoro jako kdyby tam na něj čekala. Začal trochu pochybovat, že ten klíč pod prahem byl jen tak. Sedl si na postel a krabici otevřel. Byla to obyčejná krabice od bot, ale uvnitř se nacházel poklad. Kashovy osobní věci.
Cítil se trochu blbě, že se v nich hrabe, ale jakmile si přečetl dopis, který se válel navrchu, přestal mít výčitky a přestal pochybovat. Stálo v něm: Ahoj, pokud čteš tento dopis, tak jsem pravděpodobně mrtvý – rozhodně bych tu tyhle věci nenechal jen tak válet. Pamatuj, že já tě k ničemu nevybízím, všechno, co děláš, děláš z vlastní vůle, a proto nenesu odpovědnost za to, co se dozvíš (nebo si budeš myslet, že ses dozvěděl). To jen takové drobné upozornění. K.
Malcolm se přes slzy ušklíbl. K ničemu ho nenutí, ale válet to tu nechal výmluvně. Alibista.
Nejdřív vytáhl ven malé kapesní zařízení, které bylo něco jako fotoalbum. Když člověk zadal správný kód, mohl si jako na malém počítači prohlížet nejrůznější fotografie. Malcolm Kashův kód neznal, ale i na to Kash pamatoval a připsal kód na malý papírek. Malcolm to radši neotevíral, nebyl si jistý, jestli by to ustál. Pak z krabice vyndal několik přívěsků a náramků, a pod nimi našel gumičkou stažené dopisy. Nahlédl do nich. Byly to dopisy, které byli evidentně adresované někomu z Temných, a které ten dotyčný psal zase zpátky Kashovy. Malcolm se zamračil, neměly by tyhle dopisy být uložené v budově soudu? Je možné, že si je Kash jednoduše odtud vypůjčil, ale proč by to dělal?
Na dně krabice našel několik fotek už vyfocených normálních foťákem. Byli na nich všichni – on, Corey, Darren i John. A evidentně v těch momentech neměli ani tuchy, že je někdo fotí. Na jedné byla dokonce i Angie a Ian. To musí také ukázat klukům, vypadalo to skoro jako kdyby je sledovali.
Dál už v krabici nic důležitého nebylo, kromě papírku, na kterým byl další číselný kód. Od čeho je tenhle? Malcolm se rozhlédl po místnosti a do oka mu padl notebook na pracovním stole. To by mohlo být ono. Zapnul ho a skutečně – heslo. Zadal kód a bez problémů se dostal dovnitř. I tady bylo vidět, že se na něj Kash připravil, přímo na ploše měl vykřičníkem označené soubory, které by mohly být zajímavé. Malcolma konkrétně zaujala složka s názvem "profily". Když jí ale rozklikl, byl mírně rozčarovaný – jména jaksi nepatřila jim, ale jejich alter-egům. No tak, mysli, mluvil sám se sebou. Mluvil jsi o Aiovi, to znamená, že to jméno musí začínat na samohlásku... A na tu tam začínalo jenom jedno jediné. Otevřel ten soubor a poznal, že se trefil do černého. Byl to jeho dokonalý životopis, a to jak z minulosti, tak ze současnosti. Přečetl si ale jen ten ze současnosti, minulost radši nechal u ledu. Chápal ten zákaz, chtěl si na všechno přijít sám. Ale co se té přítomnosti týče, začínalo ho děsit, odkud tolik věcí mohl Kash vědět.
Připojil se na internet, přihlásil se na mail a všechny věci, které mu přišly důležité, si uložil do schránky. Pak počítač zase vypnul, vzal krabici a odešel z bytu ven. Už by stejně víc nenašel, věděl to. I tak toho našel víc než dost, Kash se skutečně dobře připravil. Trochu mu vrtala hlavou myšlenka, proč to dělal.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře