Kingdom Of Libria, 16.část

19. duben 2009 | 22.18 |

"Corey, můžeš ještě na okamžik?" zeptal se po večeři nenápadně otec.
"No, záleží na tom, o co jde." Odvětil Corey, kterému tohle nebylo vůbec po chuti. Nejradši by se zavřel ve svém pokoji a třeba byl na počítači nebo si četl, cokoliv, ale do rozhovoru s rodiči se mu dvakrát nechtělo.
"Jenom jsme se s maminkou chtěli zeptat, jestli nemáš nějaké problémy."
A je to tady, pomyslel si Corey. Však ho Malcolm a John varovali, že tahle věta jednou přijde.
"Poslední dobou skoro nejsi doma, pořád někde lítáš, navíc jsi i často duchem mimo... Jestli máš nějakou přítelkyni, tak nám to klidně řekni, vždyť to přece není žádný problém."
Corey se pro sebe uchechtl. Jo, že to není problém. Byl a je to problém. Jenže doba se trochu změnila, je starší a jeho psychika se zase posunula kousek dál.

"Nebo jestli je v tom něco jiného, klidně nám to můžeš říct, my ti rádi pomůžeme, pokud budeme moct." Přisedla si k nim i matka.
"Paráda, ještě Angie můžete zavolat." Zamumlal si pro sebe Corey.
"Co jsi povídal?"
"Nic." Odsekl, "Nic mi není, není tu nic, po čem by se dalo pátrat."
"To my si ale nemyslíme. Začalo to tím průšvihem ve škole, a od té doby se hrozně uzavíráš, celé dny nejsi doma a kolikrát ani noci..." naléhala na něj matka.
"Ale vždycky vám řeknu, kde jsem." Odtušil Corey.
"Víš, nevím jak ti to říct a neurazit tě." Usadil ho otec.
"Takže vy mě prostě nevěříte?" urazil se Corey, "No to je báječný, sakra, nevšimli jste si třeba taky náhodou toho, že jsem plnoletej? Že už mi není deset? A dokonce mi není ani šestnáct, aby tady nedošlo k mýlce."
"Proboha, Corey, to už je přece dávno pasé..." mávl nad tím jeho otec rukou, ale to možná Coreyho pobouřilo ještě víc než kdyby mu za to vynadal.
"A co když to pro mě pasé není?" vyhrkl bez rozmyslu, "Tenkrát jsem pro vás byl moc mladej. Tak co teď, jsem pořád moc mladej? A budu vůbec pro vás někdy dostatečně starý?"
"Takže jste zase spolu??" nevěřila matka vlastním uším.
"Takže nejen že s ní byly problémy už tenkrát, ale teď kvůli ní ještě málem propadneš ve škole!"
Corey zůstal sedět jako přimražený. Sakra, tak takhle to rozhodně nemyslel... Nechtěl na Cassie vztáhnout svoje podivínské chování, když za tím bylo něco docela jiného.

4pt">"Ne, to není pravda, my jsme spolu teprve... chvilku, ani ne měsíc..." snažil se z toho vymluvit.

"A to ti máme věřit, když jsi nám doteď lhal?"
A v tuhle chvíli toho měl Corey tak akorát dost.
"Tak se taky zkuste zamyslet nad tím, proč jsem vám lhal! Já vám řeknu proč, protože mě k tomu nutíte!" zvedl se vztekle od stolu. Býval by pokračoval dál a mohla z toho být větší hádka než ve dvou telenovelách dohromady, ale jakmile vstal od stolu, tak se jediná volná židle, na které obvykle sedávala právě Angie, posunula o dobré dva metry od stolu. Coreyho doslova polil studený pot a všechen vztek byl v tu ránu pryč.
"Přestaň! Ještě tady něco rozbij, to by tak chybělo!" dolehl k němu zlý hlas jeho otce jako přes hustou clonu bílého čehosi. Nevnímal. Byl mimo... Díky té poslední trošce vědomí, která mu zbyla, se alespoň přiměl k tomu, aby se dostal do svého pokoje. Zamknout už ho nenapadlo. Opřel se o skříň, protože mu najednou vypověděly službu jak nohy, tak hlava. Ta se motala a bolela a čím dál víc se to zhoršovalo. Co to s ním je?
Nevěděl už co jiného dělat než že si přitiskl prsty ke spánkům. A najednou... Jako když někdo cvakne vypínačem, svět kolem něj zmizel. Zmizelo i jeho vědomí. Netušil, co se s ním stalo. Prostě jen ta mlha byla najednou všude...
"Takže ty si hodláš hrát na velkého pana soudce? Proč vždycky odsoudíš každého, kdo nejede podle přesně zaběhnutých pravidel, proč prostě jednou nedokážeš zahodit všechna pravidla? Proč aspoň na nás nebereš trochu ohledu?"
"Na mě taky nikdy nikdo ohledy nebral. Představuješ si to moc jednoduše, já svojí úlohu na lehkou váhu neberu. Ale kdo ví, možná jednou budu. Ale pak bych být tebou radši ani nechtěl vědět, co se stane."
"Myslíš, že se zhroutí svět, když jednou prostě vysadíš, vypneš?"
"Tohle nemůžeš nikdy pochopit. Co se stane, když takzvaně vypneš ty? Nic, pokud to nebude znamenat, že ti zároveň přeskočí. Ale kdybych něco takového udělal já, bylo by to mnohem horší."
"Možná se prostě jenom přeceňuješ."
"Tak to bych rozhodně neřekl. Vy jste všichni úžasně bezstarostní. A když se jeden stará, tak je to najednou špatně? Kam si asi představuješ, že tímhle tempem dojdeme?"
"A kam si myslíš, že dojdeš ty? Do úplný izolace."
"Jenže ty nevíš, že já už v ní dávno jsem."
"Hej, tak sakra slyšíš mě? Prober se!" probral ho najednou hlas tak hlasitý, až se před ním přikrčil.
"Proč, co... Co se děje?" zakoktal nechápavě Corey. Bolesti hlavy postupně mizely... Počkat, proč leží na zemi?
"No to je dost, tys nás vyděsil. Není ti špatně?" vzala ho matka starostlivě za ruku, hned vedle ní Corey zaregistroval svého otce. A tentokrát už nechyběl ani ta Angie.
"Ne, není, je mi fajn." Zakroutil Corey hlavou. Co se to proboha stalo, co to mělo znamenat??
Zkusil se posadit.
"Hlavně opatrně." Podpíral ho otec.
"Je mi fajn." Zopakoval Corey, "Vážně, už je to dobré. Asi jenom tlak, už přes den mi nebylo dobře..."
"No, tak si radši běž lehnout." Doporučila mu matka a otočila se na Angie, "A kde ty se tady vůbec bereš, kdes byla?"
"Já jsem byla jenom venku... S kámošem..." trhla Angie rameny.
"Aha, další taková." Řekl vědátorsky otec.
"S jakým?" zeptal se v neblahé předtuše Corey.
"Neřeknu, omdlel bys podruhý." Rýpla do něj Angie, "On je to vlastně i Coreyho kámoš, takovej náš společném známej..."
"Bože." Plácl sebou Corey teatrálně zpátky na zem.
-.-.-
John nervózně poklepával nohou a pohledem zkoumal koberec a vůbec všechno, co se nacházelo co nejvíc u země. Po dlouhé době měli všichni čtyři sraz v bytě a on z toho měl hrozně roztodivné pocity. Tak už i Corey přišel s tím, že se mu začíná vybavovat minulost... Proč se jemu ještě nic takového nestalo? Namlouval si snad, že se skutečně posunul někam dál, byl to všechno jenom klam? Nebo jak má na sobě poznat, že je něco jinak?
Byl nesmírně vděčný Malcolmovi, když ho vytáhl na balkon na cigaretu.
"Mám pro tebe takovou zajímavou novinu." Oznámil mu potutelně Malcolm, zatímco si zapaloval.
"Mám se bát?" opáčil John.
"Ani ne. Spíš ode mě je to odvážný, že ti to vůbec řeknu." Dělal Malcolm tajemného, "Ale dal jsem to dohromady s Angie."
John mohl být šokovaný, ale místo toho dostal záchvat smíchu.
"Ty vole, tak to si věříš."
"Já vím, a nestydím se za to." Zazubil se Malcolm, "Ale aby sis nemyslel, tak támhleta stíhačka už to ví, a kupodivu nejeví tendence mi zakroutit krkem."
"To teprve přijde. Třeba až jednou Angie přijde a řekne, že je v tom..." posmíval se mu John.
"Haha, vtipnej." Oplatil mu to Malcolm.
"Copak, nerad bys byl taťka?" dobíral si ho John, "Bude to na tobě, Angie zásadně odmítá nechat si předepsat prášky."
"Hele, tak do tohohle mi vážně kecat nemusíš." Usadil ho Malcolm.
John už to víc nekomentoval a radši se zahleděl kamsi do houstnoucí tmy, dneska to dost protáhli, už byla skoro regulérní tma. Nedalo mu to a nenápadně se otočil. V obýváku se svítilo, takže přes okno bylo vidět přímo parádně. Darren a Corey se zrovna něčemu smáli.
A kdy se něčemu zasmáli naposledy oni dva...?
John radši rychle odvrátil hlavu.
"Co je s tebou?" všiml si toho prudkého pohybu Malcolm.
"Nic." Odvětil John, "Jen jsem přemýšlel."
"Nemysli, škodí to zdraví."
John se ušklíbl. A co to slovo od L? To je taky zdraví škodlivé?
-.-.-
"To se mi snad zdá! Přestaň se už konečně vymlouvat, já od tebe chci slyšet jasné vysvětlení, a ne tyhle kecy!"
Kash se tedy rozhodl radši pomlčet, protože poznal, že teď to chce skutečně být nejvíc opatrný.
"V tom případě nemám, co bych dodal." Řekl nakonec a pokorně sklonil hlavu k zemi.
Císař udělal několik rozčilených kroků.
"Jak si to vůbec jenom představuješ?! Jestli se chceš vracet na jejich stranu, měl sis to rozmyslet, než jsi je zradil!"
"Já jsem nezradil." Zasyčel tiše Kash.
"Ale samozřejmě že ano, a všichni tě tak vidí, nedělej si iluze. Jsi zrádce, a zůstaneš jím. Jenom tě upozorňuji, že já k tobě tak shovívavý jako princ nebudu, abych tě nechal bezbolestně umřít, takže se koukej sebrat, nebo teprve poznáš, co je to utrpení!"
"Nemůžu říct nic jiného než že se omlouvám."
"Tak aby bylo mezi námi jasno. Za tohle chci od tebe bez jakýchkoliv vytáček jednu věc. A jestli zvořeš i to, tak se těš." Zdálo se, že se císař konečně trochu uklidnil.
"A co to má být?" zeptal se Kash.
"Přivedeš mi druhého zrádce, co nejrychleji. A přivedeš ho z jeho vlastní vůle, protože to je to, o co nám jde nejvíc, dostat ho zase pryč z princova vlivu. Spoléhám na tvé umění manipulace, ve kterém jsi vždy tak vynikal, a zjevně je to ta jediná schopnost, která ti ještě zbyla. Nic víc od tebe nechci. Kromě toho, aby ses přestal plést Zoicitovi do cesty."
"Tohle všechno splnit můžu." Ušklíbl se Kash. Paradoxně z toho měl radost. Může se tedy konečně pevně zaměřit na to, co měl v plánu už dřív. Tady ho skutečně nic rozčilovat nebude. Stáhne Johna až na samé dno a udělá to s největší radostí...
-.-.-
Když John přišel domů, padla na něj trochu nostalgická nálada, tohle je vlastně poslední večer, který v tomhle bytě stráví... Ještě si ani nezabalil, ale měl by to udělat. Ani nešel za Ianem do obýváku, zamířil rovnou do pokoje a otevřel skříň se svými věcmi. Vzal několik trik, ale nakonec je zase dal zpátky. Ne, takhle to nepůjde. Prostě musí ještě jednou promluvit s Ianem, a tentokrát mu klidně naslibuje cokoliv, jen aby ho u sebe nechal.
"Brácha, máš chviličku?" vyrušil ho tedy od televize.
"Samozřejmě, zrovna jsem za tebou chtěl jít zeptat se tě na to samé." Přikývl Ian.
"Fajn." Pousmál se nervózně John, "Víš, já... Kdybys byl ženská, tak bych ti snad přinesl i kytku a voňavku, já jsem tě prostě chtěl poprosit, jestli bys to ještě jednou nezvážil a nenechal mě tu, moc tě o to prosím..."
"No počkej, tak než se mi tu úplně roztaješ, tak nech mě říct, co jsem chtěl říct." Zarazil ho Ian, "Dneska mi volala máma. Vypadá to, že jste se poprvé v životě shodli, protože dle jejího přání máš zůstat hezky kde jsi, že má teď dost nervů a stejně ví, že byste se akorát hádali, že takhle je to pro vás pro oba lepší."
"Já jí miluju!!" zvolal John v náhlém pocitu radosti, "Paráda!"
"No, taky už se z toho jakou dobu raduju." Řekl uštěpačně Ian.
"Ale no tak brácha, vždyť by ses beze mě nudil." Hodil sebou John spokojeně do křesla. Poprvé za dlouhou dobu miloval svůj život.
"Ale možná že by ta nuda pro mě byla snesitelnější." Ryl do něj Ian dál.
"Hele! Drž pec, jo." Ohnal se po něm John, "Nekaž mi náladu, kazisvěte."
"No vida, já jsem si říkal, že mi přijdeš nějakej jinačí... A ty máš dobrou náladu! To bude ono." Pousmál se Ian.
"Jo, to bude ono." Usmál se John a zavřel oči. Ian nad ním zakroutil hlavou a začal se zase věnovat televizi.
S Johnem ta znenadání až moc dobrá nálada skutečně dělala divy. Za zavřenými víčky si začal promítat dnešní večer. Konkrétně Darrena. Už dlouho o něm nepřemýšlel. A dnes vypadal, že je v dobré náladě, asi to byl nějaký večer dobré nálady obecně. Tolik mu to slušelo bez těch brýlí, měl nádherné oči... Přemýšlel, jestli mu víc sluší vlasy světlé nebo tmavé, ale došel k závěru, že je to úplně jedno. V obou vypadá svým způsobem neodolatelně.
John otevřel oči a povzdychl si. Proč. Proč zrovna Darren, někdo, kdo je pro něj absolutně nedosažitelný... Ale pomalu se začínal smiřovat s myšlenkou, že zůstane navždy jenom u té platonické lásky, že o něm může přemýšlet, ale nesmí to míchat do reality. Jaká změna oproti těm nenávistným pocitům...
Netušil, že ještě přijde období, kdy se všechno stokrát zhorší a z banální zápletky se stane boj o holé přežití. A mělo to přijít už velmi brzy.
-.-.-
Darren nehybně stál uprostřed tělocvičny a pokoušel se maximálně soustředit. Cítil, že je v něm nějak moc energie, kterou ze sebe zkrátka musí dostat. A tušil, že tohle je ten nejlepší způsob. Vydal se na cestu do svého podvědomí. Schválně, jak daleko bude moct zajít...
Že si nějakým zázrakem automaticky vybavuje základy boje, to věděl už dávno. Ale bylo potřeba dostat se hlouběji, zdokonalit se. Zase jednou v něm zaplála touha po boji a po vítězství. Možná proto, že podvědomě tušil, co přijde...
Teď se ale soustředil na něco úplně jiného. Pomalu opouštěl reálný svět kolem, byl jenom on a jeho myšlenky, jeho vnitřní, tajný svět. Konečně se dostal do bodu, kdy se mohl naprosto odpoutat od čehokoliv, co by ho svazovalo.
Představ si nepřítele. Silného nepřítele, skvělého bojovníka. Jak ho asi porazíš?
Ještě než se pustil do cvičení, myslel Darren na všechno. Po ruce měl jak atrapu meče, tak dlouhou dřevěnou tyč. Plus ještě nějaké ty chvaty s volnýma rukama. Ať si projde doopravdy všechno.
Nevnímal svět okolo sebe, a to v tom nejpravdivějším slova smyslu. Soustředil se jen na sebe a svého nepřítele, dokonce viděl i obrysy jakési postavy. Skvěle, teď to půjde ještě líp.
Jeho ruce a nohy se pohybovaly samy od sebe, jako kdyby je vedla nějaká neznámá síla. Byly to pohyby naprosto automatické a přesné. Darren mohl být spokojený, podařilo se mu beze zbytku dosáhnout toho, co si usmyslel.
Přesto ale poznal, že možná překročil onu povolenou mez. Bylo velice těžké z toho jiného světa zase vyklouznouz zpátky do reality, šlo to skutečně ztuha. Jako kdyby ho v něm něco stále drželo, mělo to snad být nějaké znamení? Nemínil zůstat v tomhle stavu dlouhodobě, mohlo by ho to až příliš vyčerpat. Přesto si mimoděk sedl na zem a vydal se za svými myšlenkami. Vedly ho zvláštní cestou, kterou nestíhal a ani nemohl řádně sledovat. Vedly ho zpět k nepříteli. Mělo to být varování?
Na konci cesty stály tři postavy. Nestály vedle sebe, ale v určitých vzdálenostech za sebou. Darren se snažil pohlédnout jim do tváří, ale zdálo se, že postavy žádnou tvář nemají, že to jsou zkrátka jen černé obrysy nějakých postav. Pak ale poznal, že i ty obrysy mají nějaký tvar. Jestli jsou to tváře, které zná, mohl by je zkusit poznat podle nějakých rysů...
Postavu, která stále první, stoprocentně nepoznával. Možná to je někdo, s kým se ještě nesetkal, kdo teprve čeká na svou příležitost. Nechal to být a zaměřil se na druhou. A byl to pro něj takový šok, že si třetí postavu stihl sotva prohlédnout, a obrovská vlna jeho vlastního strachu ho doslova katapultovala zpět do světa živých.
Seděl stále na zemi, bledý, zpocený a těžce oddychujíc. Snažil se racionálně zamyslet nad tím, co viděl a proč ho to tak vyděsilo. Najednou mu to tak děsivé nepřišlo, i když to stále bylo dost znepokojující. Druhým největším nepřítelem bude sám sobě... Ale ono to ostatně do jisté míry dávalo smysl.
Štvalo ho, že nevydržel ještě o chvíli déle a nestihl si pořádně prohlédnout i třetí postavu. Postřehl pouze dvě věci, dlouhé vlasy a že byl o dost vyšší, což sice nebylo nic tak nemožného, Darren nebyl zrovna z nejvyšších, ale...
Zoufale se chytil za hlavu a praštil sebou nazad. Sakra. Takže jestli si doteď dělal naděje, že to s Johnem při troše dobré vůle nebude tak zlé, tak teď měl černé na bílém, že se zmýlil. To nebyla moc dobrá devíza. Tři nepřátelé, a dva z nich jsou z jejich vlastních řad...
Jenže čím by proboha mohl on sám být takovou hrozbou? Jenom proto, že to minule projel? Blbost, to by tam museli stát i ostatní. Čím se provinil? Provedl snad něco špatného, něco srovnatelného se zradou?
To už to nevydržel a zoufale začal hledat mobil. Okamžitě vytočil číslo na Coreyho. Bylo sice dost hodin, ale to ho v tu chvíli nezajímalo. A Corey byl naštěstí taky vzhůru.
"Nazdar, co se děje, že voláš tak pozdě?" divil se Corey.
"Ahoj, něco jsem zjistil, a potřebuju to nutně někomu říct, je to dost zlé." Vyhrkl Darren a nervózně si skousl ret.
"Co se stalo?" zostražitěl i Corey.
"Zkoušel jsem meditovat... A měl jsem vidění a nebylo to nic hezkého a jsem si naprosto jistý, že to souvisí s minulostí a má to svůj význam, zkrátka to cítím." Začal Darren vysvětlovat.
"Nemusíš mi to vysvětlovat, já ti věřím." Přerušil ho Corey, "O co jde?"
"Já nevím, jak to správně popsat, zkrátka mě něco dovedlo až ke třem lidem, kteří jsou pro nás tím největším nebezpečím, jednoho jsem nepoznal, ale dva ano."
"No?" musel ho povzbuzovat Corey, aby mluvil dál.
"Byl jsem to já a John." Řekl tedy Darren.
Corey se na druhém konci telefonu chvilku odmlčel.
"Poslyš, jsem rád, že jsi mi to dal vědět, určitě to probereme, ale takhle po telefonu toho moc nevymyslíme. Můžeme to probrat zítra, svoláme další schůzku, snad budou mít kluci čas."
"Děkuju ti moc, ani nevíš, jak jsem ti vděčnej." Vydechl úlevně Darren. Jeho obavy nezmizely, ale už aspoň neměly tak ostré hrany a mohl normálně dýchat.
John a Malcolm samozřejmě nechápali, co může být tak urgentního, že se musí bezpodmínečně sejít znovu, víceméně slíbili, že si čas udělají, takže se druhý den odpoledne mohli všichni opět sejít.
Darren jim barvitě vylíčil, co se stalo, jenže se nemohl rozhodnout, na co má dát větší důraz. Na to, že se ještě objeví další nepřítel, o kterém zatím neví? Nebo na to, co mu hlodalo v hlavě celý večer i celý den? Nebo se od toho má úplně odklonit a říct jim, že stačí akorát se pořádně soustředit a můžou se ve své mysli dostat skutečně daleko?
"Corey už o tom ví, potřeboval jsem to říct i vám." Zakončil Darren svou řeč.
"Můžu něco říct?" přihlásil se John o slovo, jestli náhodou Darren ještě nehodlá pokračovat.
"Hm." Přikývl Darren.
"Takže, předem se omlouvám jestli budu sprostej nebo se budu vztekat." Spráskl John ruce, "Ale já už toho začínám mít dost. Já vím, že jsi určitě chtěl říct spoustu jiných věcí, ale když dovolíš, začal bych u tohohle. Pominu to, jak strašně je od vás milý, že mi pořád předhazujete, že jsem nebezpečnej a mám si dávat pozor. Ale co kdyby jste mi třeba konečně řekli, co mám sakra dělat?!"
"Johne, kdybychom to věděli, tak už to určitě dávno víš taky. My si s tím sami nevíme rady." Oponoval Darren.
"Ale víš, jak mě to štve? Zkus si představit, že bys ty byl na mém místě, dal jsem vám sakra jedinou záminku, udělal jsem někdy něco, čím bych vás nějak zásadně ohrozil? A vy si stejně o mě myslíte bůhví co, proč, proboha?! Dobře, tak uznávám, že jsem poslední dobou nebyl nejmilejší, ale tak mám snad právo na problémy, já jich mám teď požehnaně, a navíc to přece není žádný zločin! Tak co máte, co vás štve?"
"Přestaň se prosím rozčilovat." Vložil se do toho Corey, "My proti tobě nikdo nic nemáme..."
"Co máme?" vskočil mu najednou do řeči Darren, zcela zaujatý Johnem, "Víš co, všechno má svoje hranice. Až budeš zase nadávat, že se k tobě chovám hnusně, tak si vzpomeň, jak se chováš ty ke mně, naprosto zničehonic, aniž bys mi řekl důvod! Kdybys přišel a řekl, co ti vadí, pochopím to, ale tohle se na mě nezlob, to vážně neberu."
Malcolm a Corey se po sobě vyděšeně podívali. Ti dva se snad ještě pohádají.
"Tak se ale drž v tý osobní rovině, nevylejvej si to na mě takhle!" obul se do Darrena John.
"Ty si myslíš, že to dělám naschvál? Myslíš, že tak hrozně zbožňuju komplikace, že si je chci ještě přidělávat?"
"No skoro to tak vypadá, komplikuješ to už od začátku!"
"Jo a čím?"
"Držte hubu!!" zařval Malcolm, aby měl jistotu, že ho bude slyšet, "Okamžitě se přestaňte hádat, chováte se jak manželé po dvaceti letech!"
Oba kluci trochu zahanbeně zmlkli.
"Všichni čtyři jsme vykolejený, protože nevíme, co se děje. O to se snad nebudeme přít. Ale nemá cenu hádat se kvůli věcem, který absolutně ještě nejsou aktuální. Naopak, jestli se teď začneme hádat, můžeme je snadno vyvolat. Máme konfliktům předcházet, a ne je vyvolávat. Takže jestli máte kdo něco na srdci, tak to řekněte, ale řekněte to jako lidi."
"Jmenuji tě mým osobním mluvčím. Protože mi mluvíš z duše." Přikyvoval souhlasně Corey.
"Omlouvám se." Řekl rezignovaně John, "Nechal jsem se strhnout, ale říkal jsem, že se to může stát."
"To je v pořádku." Přikývl Corey, "Podívej, jestli to vážně cítíš tak, jak jsi to říkal, že se k tobě chováme nějak odmítavě nebo tak, tak ti můžeme slíbit, že se pokusíme s tím něco dělat. A ty si skutečně dávej pozor, to není výtka, ale přátelská rada."
"Jasně." Souhlasil John, "Jenže... Pak mě napadá, jestli má vůbec cenu se snažit si na něco vzpomínat, nemělo by to spíš být naopak? Co, Darrene, o tom ti vize nic neřekly?"
Darren skutečně nevěděl, co na tohle má říct.
"Víš, my dva bychom si spíš měli později promluvit mezi čtyřma očima." Řekl nakonec.
"Já si myslím, že bys to měl nechat být. Stejně to bude muset někudy ven, a lepší je, když to budeš mít aspoň částečně pod kontrolou, než abys to pod kontrolou neměl vůbec." Odpověděl mu tedy místo Darrena Malcolm.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře