Kingdom Of Libria, 1.část

15. duben 2009 | 18.58 |

"Mám toho dost." Sedl si Corey unaveně na podlahu. Byla prkenná, tudíž chladila více než příjemně.
"To brzo." Řekl provokativně Darren a sedl si vedle něj.
"Dej pokoj." Odbyl ho Corey udýchaně, "Jednou ti tyhle kecy vrátím i s úrokama."
"Tak to abych si radši kryl záda." Nenechal se Darren zastrašit.
"Už abys s tím začal." Ušklíbl se Corey a dloubl Darrena prstem do boku, jen nadskočil.
"Au! Ty mě nevykládej, že máš málo energie, ty jí máš až kam!" třel si Darren bolavý bok.
"Kdepak, tohle byl poslední zbytek." Vydechl Corey. Ještě chvíli seděl, ale pak se radši zvedl.
"Už půjdu, máma by měla řeči."

"Předpokládám, že je má i tak." Vydedukoval Darren a zvedl se také, aby mohl jít Coreyho doprovodit. Opustili malou místnost, která nyní suplovala takovou provizorní tělocvičnu, a vydali se směrem ke dveřím. Vůbec kdyby tenhle byt viděl někdo nezasvěcený, asi by na ně zavolal policajty nebo blázinec. Ale nemělo cenu se těmito myšlenkami zaobírat, protože nikdo, a to doopravdy nikdo, se o nich nesměl dozvědět. Ti, kteří vědět měli, věděli, a zbytku do toho nic nebylo.
"Tak šťastnou cestu, ale mohl by se ti do ní někdo připlést, ať se trochu otrkáš." Rozloučil se Darren s Coreym, na rtech pobavený úsměv.
"Ještě toho trochu!" zděsil se Corey, "Nevím, jestli zítra budu moct přijít, jak na tom budu s časem..."
"To už si rozhodni podle sebe, zatím máš splněno." Trhl Darren rameny.
"No aby ne." Pokýval Corey lehce otráveně hlavou, "Tak se měj, a já se ti ještě ozvu na mobil, jo?"
"Jasně, čau." Rozloučil se s ním Darren. Chvíli se opřel o zavřené dveře a přemýšlel. Taky už by docela šel domů... Odlepil se ode dveří a odešel do hlavní místnosti bytu, která kdysi bývala obývákem, nyní vypadala spíš jako po výbuchu, kde by měli být jeho rodiče.
"Corey právě odešel, nepůjdeme taky?" zeptal se, když je skutečně našel, jako vždy nad hromadou papírů.
"Zlato, nezlob se, ale ještě toho máme docela dost, jestli chceš jít domů, běž sám, ano? Nejpozději do dvou hodin půjdeme taky." Podívala se po něm omluvně matka.
Darren neodpovídal. Jen se tak opřel o rám dveří a znovu přemýšlel. Nesnášel, když rodiče neměli čas na nic jiného než na "práci", a to bylo bohužel často.
"Tak dobře. Nashle doma." Řekl nakonec a pár skoky byl venku ze dveří. Kdyby tušil, že to bude taková chvilička, řekl by Coreymu, ať na něj počká.
Do přízemí šel radši po schodech, protože výtahům zkrátka nevěřil.

Navíc byt se nacházel ve třetím patře, takže nebylo až tak těžké těch pár schodů sejít. Na ulici ho trochu rozklepala zima, ač přes den bylo teplo, v noci už trochu přituhovalo. Přidal do kroku, aby se zahřál. Najednou ho cosi rozklepalo znovu. Nacházel se zrovna na křižovatce zhruba sto metrů od bytu.

Několikrát se rozhlédl kolem sebe. Nic neviděl, ale to neznamenalo, že tu něco být nemůže. Naopak, tenhle nepříjemný pocit, který se lehce podobal strachu, jako kdyby vycházel ze země a z věcí kolem něj, což mohlo klidně symbolizovat youmu. Ale snad ho jeho pocity šálí. Už si zvykl, že má občas takové nepříjemné tušení, i když jedním z rytířů evidentně není, ale možná je to tím, že se pohybuje ve společnosti librianů už tak dlouho, že si některé věci osvojil.
Radši znovu přidal do kroku.
-.-.-
"Tak to je gól." Řekl zamyšleně Corey. On a Darren se zrovna procházeli parkem u jedné z největších turistických atrakcí v jejich městě – byla to mohutná, stará, kamenná stavba, která se svou honosností mohla rovnat katedrálám, a byla tak vysoká, až se člověku při pohledu do té výšky tajil dech. Mezi místními se jí říkalo Dům Snů, zkráceně prostě Dům. A parčík okolo Domu byl zejména ve slunečných dnech lákadlem pro zástupy lidí.
"Proč?" zeptal se Darren nechápavě Coreyho.
"Dějepisářka nás sem plánuje pozítří vytáhnout na exkurzi." Přimhouřil Corey oči, jak se slunce odráželo od velké kamenné plochy jedné z věží.
"No vidíš." Pousmál se Darren, "Aspoň se dozvíš něco od informovanějších osob, než jsem já."
"Nechtěj mě rozesmát, to spíš oni jsou málo informovaní." Ušklíbl se Corey. Podle pověsti měla být totiž v Domě Snů "brána do jiných světů". Pro všechny ostatní to byla jen pověst, pohádka pro turisty. Ale oni dva věděli své... Kdysi tam skutečně jistá brána bývala. Nikde přece nestojí napsáno, že nutně musela být hmotná. Mohla být s klidem imaginární. A taky že s nejvyšší pravděpodobností byla. A jejich nepřátelé se jí zřejmě pokoušeli nyní znovu zprovoznit.
Muselo na tom něco být už třeba jen z toho důvodu, že je oba tohle místo nějakým zvláštním způsobem uchvacovalo a fascinovalo. Dokázali během chvíle zapomenout, kde vlastně jsou, a ten krásný pocit neskutečna je přitahoval.
"Byla by docela ironie, kdybysme tu našli i ty další dva, nemyslíš?" řekl lehce uštěpačně Corey.
"A proč by ne." Rozhlédl se Darren po svém nejbližším okolí, "Jen se pořádně podívej. Třeba tu jsou s námi tady a teď."
"Ještě že mám aspoň tebe." Přehodil najednou Corey jakoby na úplně jinou kolej, "Jinak už bych se z toho asi zbláznil. Je toho strašně moc, co musím pochopit a akceptovat... Nejhorší ale je, že já to začínám pomalu, ale jistě chápat."
"Časem si zvykneš. Taky mi to chvíli trvalo." Řekl Darren klidným hlasem.
"Ty aspoň nenastavuješ svojí kůži." Vydechl Corey a sedl si na kamennou zídku, která lemovala několik stromů.
"Nesmíš se brát tak vážně." Sedl si Darren vedle něj, "Taky jsem v tom namočenej. Jinak než ty, ale jsem."
"Třeba jednoho krásného dne budeš." Filozofoval Corey.
"Nebudu." Zakroutil Darren rozhodně hlavou, "To už by se to dávno projevilo."
"Jak si můžeš být tak jistý, jaký to má příznaky? Není to přece žádná nemoc. Já jsem na sobě taky nic divnýho nepozoroval a najednou bum – zjistím, že jsem převtělením bůhví koho a že mám strašně důležitý poslání. Může se to stát každýmu, tedy i tobě."
"Ne. Vím toho víc, než si myslíš. A něco ti řeknu... Skutečně jsem se pokoušel zjistit, je to poměrně nedávno, jestli taky nejsem jedním z rytířů. Libriané na to mají pár triků. A nic. Evidentně to tak není. Výsledkem je akorát to, že se teď bojím přecházet u nás křižovatku."
"To já taky." Chytil se toho okamžitě Corey, "Taky tam z toho prostředí máš takovej hrozně svíravej pocit, viď? Vždycky, když jdu okolo, mě něco nutí, abych se rozhlížel, ale ještě nikdy jsem tam nic podezřelého neviděl."
Darren mu neřekl, že měl včera úplně ty samé pocity.
"Tak tam asi ani nic nebude." Vydechl nakonec. Sám o tom nebyl tak úplně přesvědčený...
-.-.-
"Takže, dovolte mi, abych vás přivítal zde, v Domě Snů..." započal jejich průvodce výklad klasickým oslovením a Corey jen obrátil oči v sloup. Za á to tu znal jako své boty, stejně jako skoro každý druhý, a za bé doufal, že by je alespoň mohla provádět nějaká sympatická slečna. Holt smůla.
Výklad mu šel jedním uchem tam a druhým ven. Dokud...
Jako kdyby okolo něj něco proběhlo v takové rychlosti, že to sotva stačil postřehnout. Otáčel se z jedné strany na druhou, ale nic neviděl. Zůstal mu pouze ten nepříjemný pocit. Jako kdyby to něco stále kolem něj opisovalo kruhy, ale on to mohl sotva postřehnout... Jak to, že si toho ostatní ještě nevšimli? Proč to necítí taky?
Najednou se probral na zemi. Ležel na břiše, jednu ruku složenou pod hlavou. Podle toho, jak ta zem studila, musel ležet na kamenné podlaze, což snad naštěstí značilo, že je stále v Domě. Podepřel se na rukách a opatrně zvedl hlavu, nejen proto, že ho bolela jako střep.
Ihned se zase přikrčil, protože přes těla ostatních – kteří se ale na rozdíl od něj neprobrali – uviděl původce toho všeho. Shrbená postava, celá zahalená v černé kápi nemohla být nic jiného, než další z youmů. Začínali být čím dál odvážnější, že si troufali útočit i na veřejnosti.
Corey už pomalu sáhl po svém krystalu, když tu si všiml, že kousek od něj se rovněž někdo pohnul. A co hůř, ten blbec hodlal vstát.
Corey po něm obratem skočil a srazil ho zpátky k zemi. Chvíli, která mu ale přišla jako věčnost, ležel zcela nehnutě, protože youma se podezíravě otočil jejich směrem.
"Ani se nehni." Zasyčel, jak nejtišeji mohl. Ten druhý ho naštěstí poslechl a nezačal panikařit.
Corey ho trochu znal, byl to kluk od něj ze školy, ale chodil do jiné třídy. Jmenoval se Malcolm a pamatoval si ho jen díky barvě jeho vlasů, protože tak zářivě zlatou ještě u nikoho neviděl. Jinak se spolu spíš míjeli, Malcolm byl na škole teprve rok a nestihl si udělat moc známých.
Teď ho ale dostal do prekérní situace. Co teď? Nemůže tady jen tak nepohnutě ležet a čekat, až jim všem, co jsou tady, youma definitivně sebere životní energii, tolik potřebnou k otevření Brány.
"Co se děje? A co chceš dělat?" zeptal se ho velmi tiše Malcolm.
"Nevím." Odpověděl Corey po pravdě.
"Kam to zmizelo?" všiml si najednou Malcolm, že ta záhadná postava v kápi někam zmizela.
Corey překvapeně nadzdvihl hlavu, aby se mohl lépe rozhlédnout. Ale youmu skutečně nikde neviděl. Do té doby, než ho popadl za mikinu a nevybíravým způsobem zvedl do vzpřímené polohy. Teď už neměl jinou možnost. Musel se proměnit, ať už to uvidí kdokoliv.
Malcolm byl tak v šoku, že ho ani nenapadlo utéct, byť měl ideální příležitost. Třeba je pořád ještě v bezvědomí a tohle všechno se mu jen zdá... Byl tak zmatený. Proč tu všichni leží v bezvědomí? Proč se jen oni dva probrali? Kdo je ta postava v kápi? A... Kdo je vlastně Corey? Debilní otázka, ale v životě se necítil zmatenější...
"Nečum tak a uteč!" probral ho z šoku Coreyho hlas, který se ve stěnách Domu rozléhal až zlověstně.
Chtěl utéct, ale zjistil, že nemůže... Doopravdy. Jako kdyby byl něčím připoutaný nebo snad přimražený k zemi, nemohl se ani pohnout. Proto si jen mohl rukama zakrýt obličej, když na něj youma zaútočil, což byla slabá obrana...
Počkat, když se nemůže pohnout, tak jak to, že může najednou hýbat rukama??
Opatrně otevřel oči, které v panice zavřel. Okolo něj bylo zvláštní světlo. A pak... Jako kdyby přestal existovat.
Nepamatoval si nic z toho, co se dělo dalších pár minut poté...
-.-.-
"To mě podrž..." bylo jediné, na co se Corey zmohl. V životě ho snad nic nevyděsilo tolik jako myšlenka, že Malcolm už to má spočítané... A on se místo toho změnil stejně jako on sám a s naprostým klidem a chladnokrevností youmu zlikvidoval. A jen tak na okraj neměli moc času, než se ostatní proberou. Naštěstí, když si Malcolm uvědomil, co se stalo, byl tak překvapený, že se zase proměnil zpátky, aniž by se musel nějak víc snažit. Corey učinil to samé.
Konečně vzal Corey trochu rozum do hrsti a pokusil se ze sebe na vysvětlenou vykoktat aspoň něco.
"Uklidni se... Všechno ti to vysvětlím..."
Co jiného měl taky říct, že.
Malcolm před ním o krok ucouvl, ale pak se zadíval na své ruce, jako kdyby snad ty za to mohly.
"Co to sakra bylo?" vydechl.
"Všechno ti povím." Mohl se k němu konečně Corey přiblížit na nějakou rozumnou vzdálenost, "Ale ne teď a tady. Oni se za chvíli proberou a tohle bude na dlouhé povídání. Ničeho se neboj. Chápu, že jsi teď zmatený, ale to jsem byl zprvu taky."
Malcolm ho poslechl, co mu taky jiného zbývalo.
-.-.-
"Ahoj kluci, tak co, už jste si to trochu vyříkali?"
Darren se ušklíbl. Jeho máma skutečně měla talent na otázky v ne zrovna vhodnou chvíli. Zrovna seděli s Coreym a Malcolmem na zemi v tělocvičně, bylo to jejich oblíbené místo, protože tam měli téměř dokonalé soukromí, a v podstatě se hádali. Ten nový byl skutečně svérázný, jestli to tímhle tempem půjde dál, snad ani nechce vědět, co bude zač ten třetí.
"Naopak." Odpověděl svojí mámě trochu ironicky.
"Copak, nějaké problémy?" přidřepla si k nim máma a postavila před ně tác s obloženými chlebíčky a čajem.
"Aby nebyli." Vydechl Malcolm a hladově se vrhl po svačině.
"Jestli chcete, my se do toho milerádi vložíme." Navrhla jim matka.
"Hele, mami, nech to na mě." Chvástal se Darren.
"No já pro jistotu." Smála se máma a nechala je zase o samotě.
"Takže to byla tvoje máma, jo?" zeptal se Malcolm pro jistotu Darrena.
"Jo." Přikývl krátce Darren, "A ty nám taky něco nechej, ne že to sežereš všechno sám!"
"Prosim tebe, tohle všechno sám nesežeru." Ohradil se Malcolm, ale víceméně pustil talíř ze svých spárů.
"Ono by stačilo, kdybys sežral většinu." Rýpl do něj Corey.
"Hele, ty radši pomlč, ty už sis to dneska u mě podělal dost." Upozornil ho Malcolm.
"No promiň, ale ještě řekni, že já za to můžu!" dopálil se Corey.
"Nechte toho, nehádejte se zase." Zakabonil se Darren. Nechtěl poslouchat jejich rozmíšky, stejně do sebe ryli jen tak, protože prostě chtěli, než že by to byly nějaké skutečné problémy.
"Kdo se hádá? Vždyť my jen diskutujeme." Opáčil Corey.
"Samozřejmě." Přikývl Darren. V duchu si zoufal. To se to začíná pěkně rozjíždět. Plus ho stále trápila jiná věc. Prostě si o tom musel nakonec aspoň s jedním z rodičů promluvit. Volba nakonec padla na jeho mámu. Přeci jenom, z táty měl na rozdíl od ní docela respekt, který mu zabraňoval se svěřovat zrovna jemu.
"Mami, můžu tě na momentík vyrušit?" zeptal se opatrně. Ani nevěděl, proč tak plaše, byli už přece doma, práce skončila. Ale nějak mu přišlo, že i když tohle by mělo být jejich území a neměli by si domů tahat problémy, často se tak bohužel stávalo.
"Ano, zlato? Copak potřebuješ?" vzhlédla k němu od obrazovky počítače.
"Mami, já..." přisedl si k ní, "Já bych potřeboval, jestli byste se trochu nepodívali na zoubek jednomu místu. Jestli se tam třeba někdy něco nestalo, nebo jestli je to prostě jen špatná zóna. Mám z něj děsně špatný pocity, pořád a pořád, kdykoliv tudy jdu, a už se to vážně nedá snášet."
"Ale co to povídáš?" pohladila ho matka konejšivě po vlasech, "Co je to za místo?"
"Ta křižovatka kousek od bytu." Řekl narovinu.
"Dobře, slibuju ti, že se na to podívám. Ale... Co že zrovna ty máš takové pocity?"
"Nejen já, mluvil jsem o tom s Coreym, je na tom stejně." Odpověděl bez rozmyslu Darren a až později mu došlo, jak to vyznělo, "Teda, nemyslel jsem to tak, jako že... Víš co, aby sis nemyslela, že snad mám nějaké schopnosti a že bych ten třetí mohl být já, to vážně ne..."
"A proč se toho tak bojíš? Vždyť... By to vlastně bylo dobře, ne?" uklidňovala ho matka.
"Nebylo by to dobře, mami. Pro mě rozhodně ne." Zakroutil Darren hlavou a zvedl se, že zase půjde po svých, rozhovor se stočil pro něj dost nepříjemným směrem, "A ještě jednou díky, že se na to mrkneš."
"Počkej, a proč by to nemělo být dobře?" zastavila ho ještě matka svojí otázkou.
Darren se zasekl ve dveřích a chvíli uvažoval, jestli má odpovídat. Pak se ale otočil a řekl: "Protože kdybych měl na vybranou, tak bych s tímhle nikdy nechtěl mít nic společnýho."
S těmito slovy radši zmizel ve svém pokoji. Místo, co by byl rád, že jsou taky jednou doma včas v nějakou rozumnou dobu, se teď ještě málem pohádá s mámou, úžasný. Ale vždyť řekl pravdu. Skutečně kdyby si mohl vybrat, tak by do tohohle nikdy dobrovolně nešel. Proto se snažil potlačovat ty myšlenky, které mu našeptávaly, že od toho "pokusu" mu připadá, jako kdyby se jeho smysly skutečně nějak zostřovaly či co, a že zkrátka by na sobě jisté změny našel... Ale snažil se to všechno házet za hlavu a nemyslet na to.
-.-.-
"Ale na to já ti vážně kašlu mami! Vyřiď si to, jak chceš! A mě do toho netahej!"
Černovlasý mladík hulákal, až se hory zelenaly. Jak by ne, ze školy jde utahaný pomáhat bratrovi do práce a doma aby pak ještě poslouchal věčné hádky mezi rodiči, kteří se právě nacházeli uprostřed rozvodového řízení? To bylo moc i na něj. Popadl svojí bundu a už si obouval boty.
"Kam jdeš? Slyšíš?! Tak to teda ne, ne že zase někam zmizíš na celou noc, těch tvých útěků už bylo až kam! Uvědomuješ si vůbec, jak se o tebe vždycky bojím?!" popadla ho matka za ruku a snažila se ho vtáhnout zpět do bytu.
"Půjdu si, kam já budu chtít!!" vytrhl se jí, "A všude mi bude líp než tady! Už aby jste bydleli každej jinde, teprve tehdy se mi skutečně uleví!"
"Sakra, Johne, nedělej scény a zůstaň doma!" vložil se do toho i jeho starší bratr.
"Seru ti! Vrátím se zítra." Odsekl John a zlostně za sebou bouchl dveřmi. Schody vzal po dvou a i na ulici kousek běžel, kdyby ho náhodou pronásledovali. Když si byl jistý, že za ním nikdo neběží, zpomalil a volným krokem došel na nejbližší autobusovou zastávku. Pojede do práce a přespí tam. Je zvláštní, že mu na tuhle schovku ještě nepřišli, přitom byla tak jednoduchá, až to bolelo.
Cestou ale ještě vystoupil na jednom místě, aby se mohl uklidnit. Posadil se mezi křoviny v parku a zahleděl se na honosné věže Domu, ve tmě ještě více impozantní než ve dne. Nechápal, jak se někdo může bát tmy. On noc a tmu obecně miloval. A když byl v té kráse sám, to miloval nejvíc.
Kéž by tu skutečně byla brána do jiného světa, napadlo ho. Kéž by existoval ještě jiný svět, ve kterém by se mohl ukrýt před všemi nekonečnými konflikty a hádkami...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře