Kingdom Of Libria, 2.část

15. duben 2009 | 19.00 |

Malcolm pomalu objevoval nový svět, do něhož měl patřit, a postupně ho opouštěla ta panika a zmatenost, kterou zažíval první dva dny. Začínal to docela chápat... A snad za to mohla jeho od přírody rázná a přímá povaha, že se s tím vším vyrovnával velmi dobře. Rychle dokázal akceptovat nová fakta a smířit se s nimi, protože proti tomu stejně nemohl nijak bojovat. Podle všeho se nabojuje ještě dost.
Ovšem trochu mu vadilo, že ho Corey zná ze školy a tím pádem už si o něm udělal obrázek, bohužel značně zkreslený. Zatímco Darren si na něj zvykl lehce, on na něj koukal lehce skrze prsty, alespoň z toho měl takový pocit. Aby ne, věděl moc dobře, že se o něm povídá, že je sice poměrně v pohodě, ale nos má lehce nahoru. Ale přece nemohl za to, jak na lidi působí. Corey byl slušně řečeno hloupý, že stejně jako ostatní dal na první dojem a ani se nesnažil s ním mluvit. No, teď s ním ale bude muset komunikovat, a snad pozná, že se mýlil. Jestli ne... Nějak už to přežije. Stanou a staly se horší věci.

Po týdnu, který propršel, se rozhodli využít hezkého počasí a vydat se k Domu. Nepřítel o sobě zatím vědět nedával, což byla dobrá i špatná zpráva zároveň. Vypadalo to, že se možná k něčemu chystá.
"Na těch řečech možná něco bude." Řekl zamyšleně Malcolm, když narazili na nejbližší volnou lavičku a sedli si, "Taky jsem to tady vždycky měl takovým zvláštním způsobem rád."
"A že sem tě tu nikdy neviděl." Otočil se po něm Corey.
"Vidíš, já tebe ano." Odvětil Malcolm.
"Dead I am the sky, watching angels cry, while they slowly turn, conquering the worm..." dolehlo k nim najednou.
"Teda, ten bude za chvíli hluchej." Poznamenal s úšklebkem Corey, když se, stejně jako ostatní, otočil směrem, odkud tlumená hudba přicházela. Tlumená byla, ale od sluchátek, takže ve skutečnosti měl plné právo bubínky toho dotyčného, který seděl na vedlejší lavičce, litovat. Seděl k nim zády, opřený o ozdobné železné opěrátko, nohy hozené přes celou délku lavičky a na kolenou nějaký sešit. A na uších samozřejmě sluchátka... Hlavou lehce pohyboval do rytmu a působil dojmem, že kdyby kolem nebylo tolik lidí, začal by si i tiše prozpěvovat. Na refrén skutečně neodolal a potichounku si začal zpívat. Ale skutečně jen potichu, ani nebylo poznat, jestli zpívá falešně.
"Dig through the ditches and burn through the witches..."
"Má docela dobrej hudební vkus." Uznal Malcolm.
"To zrovna." Zašklebil se Darren, kterému se výběr repertoáru zrovna dvakrát nelíbil.
"Sorry..." poklepal Corey dotyčnému na rameno.

Ten sundal jedno sluchátko a přes rameno se otočil.

"Co je?"
"Fajn, takže hluchej ještě nejsi."
John jenom protočil panenky a dál se věnoval učivu. Netušil, co je na tom k nepochopení, on skutečně potřeboval hudbu, aby se něco naučil. A jestli budou mít ty exoti ještě nějaký kecy, tak jim ukáže, zač je toho loket. Co se do něj vůbec maj co navážet, jako kdyby toho neměl i tak dost doma.
"Seš blbej." Smál se Malcolm.
"A ty máš zvláštní smysl pro humor." Zakroutil Darren nechápavě hlavou.
"No co, jen malá provokace." Smál se i Corey.
"Že vás to baví."
John i přes dunící hudbu slyšel jejich hovor a smích, což ho vytáčelo na nejvyšší možnou míru. Radši si složil svoje věci a vydal se hledat klidnější místo.
"A sakra, teď jsme ho asi definitivně otrávili." Poznamenal naoko lítostivě Corey.
"A divíš se mu? Ještě chvíli a budu z vás na prášky." Zakroutil Darren rezignovaně hlavou.
"No jo, tak nebuď takovej slušňáček, taky trochu odvazu, ne?" provokoval ho Corey.
"Zato ty seš odvázanej nějak moc." Vrátil mu výpad Darren. Nehodlal se s ním hádat, tyhle vtípky mu skutečně přišly nemístné a hloupé. Věděl, jak je to nepříjemné, když víte, že vás lidi těsně za vašimi zády propírají.
Najednou, jako když střelí, se všichni tři otočili stejným směrem. Dočista zapomněli, o čem se to vlastně dohadovali.
"Co to bylo?" zeptal se Malcolm. Až později mu došlo, že to znělo lehce hloupě.
"Co asi." Odvětil Corey a rychle se zvedl ze svého místa. Darren a Malcolm ho následovali.
Obešli Dům a dostali se až do zadní části parku, kam málokdy někdo chodil, protože tam nebylo tolik sluníčka a tak pěkné prostředí jako v přední části. Ale teď zde někdo byl. Nebo spíš NĚCO.
"Darrene, možná by ses měl držet vzadu." Řekl Corey směrem ke svému kamarádovi.
"To je v pořádku." Odpověděl mu nebojácně Darren. Stáli v malých rozestupech a očima sledovali každý kousek svého okolí. Někde tu sakra musí být...
Youma se objevil náhle a hlavně nečekaně. Skočil po Malcolmovi – asi měl na něj spadeno ještě z té minulé akce – aniž by mu dal šanci se jakkoliv bránit. Kluci ani nestihli pořádně zareagovat.
Tu se najednou jako stín vynořil na scéně někdo třetí. Darren a Corey zůstali jen němě zírat, když ten civilista jedním rázným trhnutím sundal youmu z Malcolmových zad a začal mu zasazovat přesně mířené rány do hlavy a břicha. Teprve až po chvíli poznali podle dlouhých černých vlasů, kdo jim to vlastně pomohl.
A když už youma ležel na zemi, John ho jednoduše dobil šutrem. Pak už se jen kolem jeho nohou rozprostřel temný obláček páry, který posléze zmizel.
"Já... Mám halucinaci." Zamrkal naprosto šokovaně Darren.
"Já jí mám asi taky." Přitakal Corey.
"Fakticky?" podíval se na ně skepticky John a sebral ze země batoh, který v zápalu boje upustil, "Kdybyste nebyli žabaři, mohli jste si to obstarat sami."
"Počkej!" zarazil ho Darren, "Tobě to vážně nebylo divný?" a pak si jen sám pro sebe tiše nevěřícně poznamenal: "Šutrem..."
"A co by mi na tom mělo být divný? Už jsem tu na ně párkrát narazil, mrchy jedny. Nevím, co jsou zač, ale dokud na ně zaberou pěsti, tak je mi to upřímně putna." Odvětil John.
Kdyby Darren mohl, tak se snad na místě složí.
"Teda... Díky, že jsi mě zachránil." Oklepal se konečně z celého zážitku Malcolm a potřásl Johnovi vděčně rukou, "Ještě, že jsi tu byl. Jak se jmenuješ?"
"John." Řekl černovlasý mladík popravdě, "A příště vás tu nechám, pokud se nenaučíte chovat trochu slušně."
"Omlouvám se, nemyslel jsem to tak." Omluvil se Corey. Teď skutečně litoval toho, jak si z něj před chvílí dělal srandu.
"No jo." Vydechl rezignovaně John, co měl na tohle taky říct, "Takže, bylo to rozhodně zajímavé setkání, ale musím už jít, tak zatím."
"Počkej, ještě neutíkej." Zastavil ho Malcolm, "Nechceš pozvat aspoň na pivo? Za tohle ti to vážně dlužím."
John se na chvíli zamyslel. Kam by vlastně chodil? Za bráchou do práce? Akorát by ho seřval za to, že se minulý den neovládl a málem svému tátovi na férovku rozbil hubu. Domů? Tam by bylo to samé v bledě modrém.
"No tak, nenech se přemlouvat." Zkusil to Malcolm ještě jednou.
"Tak fajn." Svolil nakonec John.
Zašli společně do nejbližší restaurace s terasou, protože Corey prohlásil, že má děsný hlad a že si rovnou dá něco k jídlu. John ho nakonec napodobil, ostatně se od rána pořádně nenajedl, ta bageta z nádražního bufetu se ani obědem nazvat nedala. Jediný Darren se zkoumání jídelního lístku neúčastnil a když k nim naklusala servírka, objednal si pouze colu. Malcolm se zase rozhodl využít toho, že jsou venku na vzduchu, a jen co si všichni objednali, zapálil si.
"Ty kouříš?" divil se Corey.
"Ježiši, dej mi jednu!" zareagoval John přesně opačně, "Já už mám akutní nedostatek nikotinu."
"Jen si vem." Podal mu Malcolm krabičku a zapalovač, "A ty se moc nevzrušuj." Dodal směrem ke Coreymu.
"No jo, k tomu tvýmu vymydlenýmu zevnějšku mi to moc nepasuje." Pokrčil Corey nevinně rameny.
"Pořád lepší než vymydlenej vnitřek." Odpinkl jeho narážku Malcolm.
"Tak to si snad radši ani nepředstavuju." Zašklebil se John.
"Náhodou, takový vypulírovaný srdce nebo ledviny... Nebo taky plíce, ale to vám dvoum nehrozí." Vložil se do debaty i Darren.
"Vadí ti to?" namířil na něj John svojí cigaretu. Darren už chtěl něco odseknout, ale pak si všiml, že se John ptá zcela vážně.
"Ne, to máš jedno. Moje zdraví to není." Řekl tedy nakonec.
"Ale je, pasivní kouření je ještě horší než aktivní." Poznamenal Malcolm.
"No hlavně že to víš, když se podle toho pak neřídíš." Odvětil Darren.
"Cos to vůbec studoval?" obrátil Malcolm svou pozornost radši na Johna.
"Ale... Kraviny." Mávl nad tím John rukou, "Nechal jsem se napsat na seminář z ekonomie a teď hořce lituju."
"No, vidíš, a já z toho budu povinně maturovat." Pokýval Malcolm hlavou.
"Nemachruj, já taky." Dodal Corey. Malcolm mu věnoval lehce kyselý pohled.
"Já naštěstí povinně ne, ale původně jsem chtěl taky... No je vidět, že to budu muset ještě jednou zvážit." Vydechl John.
"Kdybys chtěl, můžu ti to vysvětlit. Na oplátku." Navrhl Malcolm.
"Prosimtě, abys taky v životě dělal ještě něco jinýho než že mi furt něco oplácel." V podstatě zamítl jeho návrh John. Pak bylo na chvíli taky ticho, protože servírka přinesla objednané jídlo.
"Jako od maminky." Pochvaloval si Corey s úsměvem od ucha k uchu. John si jenom pomyslel, že tohle asi nebude jenom nějaký rozmrazovaný blivajz, který jim tak často dávala jeho máma místo jídla. Najednou ho začala lehce bolet hlava. To se mu stávalo poslední dobou docela často. Naštěstí to nikdy nebylo nijak zlé. Ani teď. Přesto si na chvíli přiložil ruku na čelo.
"Co, není ti dobře?" všiml si toho Corey.
"Ne, to nic není." Zakroutil John hlavou, "Jen mě občas trochu bolí hlava."
"Jestli se pořád tak drtíš, tak se nediv." Ušklíbl se Malcolm.
Darren se do zábavy moc nezapojoval. Bylo fajn, že si kluci mezi sebou jakž takž sedli. Nepochyboval o tom. John byl určitě ten třetí. Na náhody nevěřil. A jejich setkání rozhodně náhoda nebyla. Cítil z něj takové zvláštní fluidum, byl zkrátka už od pohledu... zvláštní. Ale ne divný. Zkrátka z něj jen cosi vyzařovalo. Něco, co předtím u nikoho jiného neviděl.
Nedalo mu to a zabrousil na tenký led.
"Jak často sem vůbec chodíš?" zeptal se Johna. Tím "sem" myslel okolí Domu.
"Poměrně dost často, proč?" odpověděl John otázkou.
"Jen tak. Na to, že jsi říkal, že jsi tu už kolikrát měl... Nějakej konflikt, mi to přijde divný." Trhl Darren ledabyle rameny.
John na to reagoval stejným pokrčením ramen: "A proč bych měl přestat? Vždyť si viděl, že se s nima umím vypořádat celkem rychle a efektivně. Vy už jste je taky někdy potkali? Víte, co jsou zač?"
"Vidíš, zrovna jsem se tě chtěl zeptat na to samý." Pousmál se Darren.
"No..." zasmál se John, "Moc na tajemno nevěřím, ale podle jedný pověsti to můžou být duše lidí, kteří nenalezli klid. A okolo Domu se zjevují kvůli té bráně do jiného světa."
Darren si v duchu sám pro sebe uznale pokýval hlavou, John se skoro trefil, youmové skutečně kdysi bývali lidé, než je zotročil kdosi, kdo byl představitelem nejvyššího Zla. Aspoň tak to znali oni.
"Ale nemyslím si, že by bylo možný zmlátit ducha." Zasmál se John, "Sem sice dost šílenej, ale tolik zase ne, abych tomuhle věřil. No, díky za fajn pokec a za jídlo, ale teď už vážně musím jít."
"Určitě se zase někdy uvidíme." Řekl s úsměvem Malcolm.
"Třeba." Trhl John rameny a zvedl se k odchodu, "Tady máte prachy, zaplaťte to pak za mě, zatím ahoj."
"Ahoj." Rozloučili se s ním unisono.
"Tak co na něj říkáte?" zeptal se Corey ostatních, jakmile se John vzdálil z doslechu.
"Já myslím, že je jasnej." Řekl na rovinu Darren.
"Já si to myslím taky." Souhlasil s ním Malcolm, "Proto jsem ho sem taky vytáhl."
"Jsi zkrátka skvělý taktik." Řekl rýpavě Corey, ale tentokrát to nijak zle neznělo.
"To bych prosil." Usmál se spokojeně Malcolm.
-.-.-
John se zrovna pokoušel najít klíče od bytu, když se to najednou stalo. Hlava se mu roztřeštila tak, že začal vidět rozmazaně a musel si přikleknout, jinak by snad omdlel. Ruku si přitiskl na třeštící hlavu a bolestivě zavřel oči. Nezbylo mu než čekat až to přejde, že by se pokusil narovnat a dostat se do bytu nepřicházelo v úvahu.
Naštěstí to rychle přešlo. Po chvíli se zase mohl postavit a odemknout si. Když za ním dveře zapadly, znovu se chytil za hlavu, byť tentokrát to nebylo od bolesti. Co to s ním sakra je? Ještě aby začal trpět na migrény, to tak.
Tím ale podivnosti nekončili. Když se šel večer opět projít k Domu, protože s rodiči to zase nebylo k vydržení, poprvé v životě pocítil skutečný strach. Jako kdyby si zahrával. Jako kdyby se ho někdo snažil varovat a včas odradit. Radši poslechl svůj rozum a vydal se zpátky na zastávku autobusu. Když míjel zastávku linky, kterou sem přijel, akorát se na ní potkal se svým bratrem.
"Iane, co tady děláš? Jel jsi za mnou?" zeptal se překvapeně.
"Jo, říkal jsem si, kam pořád mizíš. Myslel jsem si, že budeš asi chodit sem..." pokýval Ian hlavou. Najednou se mu lehce zamračeně zadíval do očí: "Co je s tebou?"
"Co by se mnou mělo být?" nechápal John, "To co vždycky, nesnáším, když se hádají."
"Ale ne, to nemyslím. Máš takový zvláštní výraz." Řekl Ian.
John jenom lehce vytřeštil oči. Zbláznili se snad dneska všichni?
"A jaký mám výraz?" zeptal se podrážděně.
"Já nevím. Takový... zvláštní." Nevěděl Ian, jak přesně definovat své pocity.
"Hm." Zahučel John. Proč se mu sakra pořád dívá do očí?
"Radši půjdeme." Řekl a ucukl pohledem.
"To bude nejlepší." Vzal ho Ian kolem ramen a společně šli k zastávce na druhé straně silnice.
"Stejně, neměl by jsi pořád tak utíkat, vždycky si o tebe děláme starosti." Protnul Ian to ticho, když čekali na spoj, "Ty tu i spíš?"
"Ne." Odpověděl krátce John a zarytě se díval kamsi do tmy. Ač teď stáli pod lampou a tudíž na světle, pocit nebezpečí ho neopouštěl. Přál si být co nejdál odtud.
Ian viděl, že s Johnem moc řeč nebude, proto se ho už dál nevyptával. On v jeho věku nebýval jinačí. Snad časem pochopí, že ne všechno se dá vyřešit vzdorem.
John ale nechtěl vzdorovat. Jen zkrátka neměl náladu komunikovat. Očima opatrně pozoroval své okolí. A najednou... Mlha. Zatočila se mu hlava a věci ztratily ostré obrysy. Předklonil se, jestli to nepomůže, ale moc velký vliv to na jeho stav nemělo.
"Co je s tebou? Není ti dobře?" chytil ho Ian starostlivě kolem ramen. Když John nereagoval, pomohl mu posadit se na lavičku. Stále ho přitom držel kolem ramen a ustaraně ho pozoroval.
John si sice uvědomil, že na něj Ian asi mluví, ale nebyl schopný rozluštit, co mu vlastně říká, natož mu odpovědět. Svět se někde ztratil. Jako když usínáte, víte, že nespíte, ale ani nejste vzhůru. Na nějaké podobné hranici právě balancoval.
"Johne?" oslovil ho ustaraně Ian a starostlivě mu odhrnul černé vlasy z čela. V ten moment ztuhl, jako kdyby byl vytesaný z kamene. Jeho oči... Byly chladné. A dočista černé.
-.-.-
John se probudil stylem "moje hlava, kde to jsem?". Vzápětí si uvědomil, že je naštěstí ve svém pokoji. Ale jak se sem dostal? Proč si nic nepamatuje? Naposledy si pamatoval, jak byl v parku, a že ho tam našel Ian. A dál už nic. Totální okno.
Co se vlastně stalo? Je snad nemocný? Ale cítil se naprosto zdravý. Vzpomněl si na ty bolesti hlavy. Z těch ale přece nemůže mít takhle obrovský zatmění!
Vzhledem k tomu, že se doopravdy cítil v pořádku, ze sebe shodil peřinu a vydal se prozkoumat, jestli je někdo doma. Byl sice víkend, ale to neznamenalo, že se členové jeho rodiny nemohli rozprchnout po městě. Táta určitě seděl v nějaké hospodě... Máma by mohla být doma, bylo jedenáct, to by akorát mohla vařit.
Byla doma. Ona i Ian. Přesně podle očekávání.
"No sláva, konečně jsi vstal." Zavolala na něj máma od plotny, "Už je ti líp?"
"Mě popravdě řečeno není vůbec nic." Trhl John rameny a začal zkoumat útroby ledničky, jestli by se nenašlo něco do žaludku. Proč se po něm Ian tak kouká?
"Tak to je dobře. Už jsem se začínala bát. Budeš obědvat s námi? Nebo chceš radši udělat jenom něco lehkého?"
"Klidně si dám s váma, mě vážně nic není." Ujišťoval jí John. Jen ho štvalo, že si na nic nemůže vzpomenout. Bude se muset zeptat Iana... Jen kdyby se na něj přestal tak tvářit.
"Hele, co se děje? To jsem včera něco vyvedl nebo co, že se na mě tak díváš?" zeptal se ho tlumeně, aby ho neslyšela máma.
Ian váhal. Ale radši by mu možná nic říkat neměl.
"Ne. Jen jsi mě tím dost vyděsil." Trhl rameny.
"Co se vůbec dělo? Mám totální zatmění. Pamatuju si akorát to, že jsme se potkali na zastávce, a dál temno." Vyzvídal John.
"To se nedivím, že máš dál temno. Div že ses mi tam nesložil. Zázrak, že jsem tě dostal domů bez problémů." Ušklíbl se Ian. Mluvil pravdu jen napůl, John šel poslušně sám po svých. Ale celou cestu byl mimo a nereagoval absolutně na nic.
"To snad není možný." Zakroutil John nechápavě hlavou.
"Možná bys měl jít k doktorovi." Trhl Ian rameny.
"Ještě toho trochu." Řekl John zamítavě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře