Kingdom Of Libria, 3.část

15. duben 2009 | 19.01 |

"Jak u blbejch na dvorečku, opravdu že jo!" vztekal se Corey, až to bylo slyšet na míle daleko, "Chci svýho vlastního psychiatra, rozumíte?"
"Taky tě miluju!" dostihla ho ještě poslední věta, než za sebou prásknul dveřmi. Malcolm jen překvapeně zamrkal. Netušil, že u Coreyho doma vládne italská domácnost.
"Co to bylo?" zeptal se.                 
"Ale, nic. Ségra přijela po měsíci domů a všechno je vzhůru nohama." Mávl Corey jednou rukou a druhou přivolal výtah.
"Máš ségru?" nahodil Malcolm řečnickou otázku.
"Jo, ale už jí dlouho mít nebudu." Zašklebil se Corey, "Ne, kecám. Jen jsem si tak nějak zvykl na ten klid, co doma mám, když je pryč."

"Je starší?" ptal se dál Malcolm, aby udržel řeč. Byl rád, že si normálně povídají, jinak do sebe spíš vytrvale ryli, což nebyl úplně ideální dlouhodobý styl hovoru.
"O rok mladší." Zakroutil Corey hlavou, "Naši chtěli ještě třetí dítě, ale rychle si to rozmysleli. Díkybohu, mít doma něco takovýho dvakrát, tak zešílím."
Malcolm se jen tak sám pro sebe pousmál. On měl sice nevlastního bráchu, ale vyrůstal prakticky jako jedináček, protože bratr byl o jedenáct let starší, takže si ho pamatoval jenom z útlého dětství, odstěhoval se poměrně brzy. Občas se sice vídali, ale nijak extra často to nebylo. Akorát na Vánoce a tak.
"Kam chceš jít?" položil Corey celkem zásadní otázku, když se octli na ulici.
"Musím do ICMka, takže tam." Odvětil Malcolm.
"Co tam?" ptal se Corey.
"Ale, přihlásili jsme se s pár lidma ze třídy na jeden výměnnej pobyt, kterej pořádaj, a já se teď chci odhlásit, ale bohužel, musím tam zajít osobně. Systém jako noha." Řekl Malcolm lehce otráveně.
Budova ICM se nacházela hned vedle malého sálu, který patřil kulturnímu středisku. Občas se tam pořádaly různé akce, jako koncerty pro trochu náročnější posluchače, karaoke či jinak zaměřené party a podobně. Samotné ICM bylo rozdělené na dvě části, jedno byla menší kavárna, kam se dalo zajít na něco k pití i jídlu, v druhé části byl internet zadarmo a pult, u kterého se kromě objednávek z kavárny vyřizovaly i právě takové prosby, s jakou tam šel Malcolm.
U pultu bylo jako na potvoru lidí tři pytle.
"Paráda." Vydechl otráveně Malcolm. Corey se začal rozhlížet, kam to vůbec vlezli. Musel uznat, že interiér vypadal sympaticky...
"Hele, koukej, kdo tu pracuje!" drbl najednou do Malcolma, který zrovna studoval jeden z letáků.

"Co, kdo?" začal okamžitě ostřit směrem, kterým mu Corey pokynul hlavou. Pousmál se. Vida, jaká náhodička. U jednoho stolu právě kasíroval zákazníka John. Někdo další si pak u něj objednal, takže musel k pultu, a to už si kluků všiml taky.
"Ahoj, brigádničíš?" pozdravil ho nenuceně Malcolm.
"Ahoj, dá se to tak říct." Odpověděl mu John a dokonce se na pozdrav i usmál, "Brácha, hoď po mě klíče od skladu."
Ian, který stál za pultem, mlčky splnil jeho žádost.
"Tisíceré díky." Poděkoval John a zmizel jim z dohledu.
"Nezdržíme se na kafe?" zeptal se nenápadně Corey.
"Na čaj, já kafe nepiju." Odtušil Malcolm, "A v první řadě si vyřídím to, proč tu vůbec jsem."
"Fajn, já jdu zatím zabrat místo." Trhl Corey rameny.
John měl potom chvilku pauzu, protože noví zákazníci nepřicházeli, tak si přišel sednout ke klukům.
"Uf, moje nohy." Vydechl vyčerpaně.
"Asi se dost naběháš, co?" pousmál se Malcolm.
"Jindy ne, ale dneska se asi všichni zbláznili." Odpověděl John a rozdělal si culík, aby i svým vlasům dopřál trochu volnosti.
"Ten za pultem je tvůj brácha?" nadhodil Corey, aby řeč nestála.
"Jo." Přikývl John, "Pracuje tady, vlastně on je jeden z těch, co to tady zakládali. Chodím mu sem pomáhat."
"A peníze?"
"Ujdou." Trhl John rameny, "Jedinou nevýhodu to má, že musím chodit kouřit ven, protože je to tu nekuřácký, vydržíte to tu chvíli beze mě?"
"Jasně." Zasmál se krátce Malcolm. Sice kouřil taky, ale momentálně nějak neměl chuť. I když by to byla dobrá příležitost s Johnem nerušeně poklábosit. Ale nechtělo se mu. Teď, když ví, kde pracuje, není kam chvátat.
"Těch náhod se kolem mě poslední dobou děje nějak moc na můj vkus." Řekl Corey, když John odešel.
"Třeba to náhody nejsou." Odvětil bezelstně Malcolm a napil se svého čaje. Nedokázal přesně rozpoznat, co to mohlo být za příchuť, ale chutnal mu. Možná sem bude chodit častěji i kvůli tomuhle.
"Taky si to začínám myslet." Pokýval Corey hlavou, "Seš si opravdu jistý, že je to on?"
"Ty snad pochybuješ?" pousmál se úsečně Malcolm.
"Ani ne, jen se tak ptám."
"Kdo je to?" vyzvídal Ian na Johnovi, když se vrátil z venku.
"Jen dva známí." Trhl John rameny a začal si rozměňovat v kase drobné, protože lidi platili velkými bankovkami jako o závod. Sice z toho bylo víc dýšek, ale míň drobásků.
"Hm." Zahučel Ian místo odpovědi.
John se na chvíli zarazil, ale radši nejprve napočítal do deseti.
"Co jsem ti sakra zase udělal?" zeptal se pak ztišeným hlasem.
"Nic, co se staráš?" ohradil se Ian.
"Co se starám? Protože jsi na mě poslední dobou tak milej, že bych tě nejradši vykopl na měsíc!" vypěnil John.
"Přestaň se rozčilovat, přišli ti noví zákazníci. A přitom přemejšlej o tom, že můžu mít taky prostě dneska den blbec, nemám v popisu práce se na všechny okolo jenom usmívat."
V Johnovi to doslova zabublalo vzteky.
"Já nejsem žádnej tvůj zaměstnanec, ani tvůj zákazník! Jsem tvůj brácha, a i když se občas chovám jako vůl, tak se mnou takhle mluvit nebudeš, je ti to jasný? A vůbec, víš co? Já toho mám dneska dost, kasíruj si to tady tu hodinu do zavíračky sám!"
Prásk! Zavřel John poněkud hlasitě kasu, předal Ianovi své dnešní výdělky a odkráčel ke klukům.
"Co se děje?" zeptal se Corey.
"Menší bratrská hádka." Řekl John, jako by se nechumelilo, "Nechcete změnit lokál?"
Malcolm a Corey se po sobě všelijak podívali, ale nakonec přikývli.
"Fajn. Tak mi ještě dejte peníze, a tím tu dneska končím."
John bez jediného slova položil vybrané peníze před Iana na pult a chtěl hned zase odejít, ale Ian ho stihl chytit za ruku.
"Johne, počkej...!"
John se mu ale vytrhl.
"Správně jen částečně. Jsou to dvě slova. Ale ne ta, která chci slyšet." Odsekl a stále ještě v ráži vykráčel ze dveří.
-.-.-
"Tati, ty seš doma? Paráda!" zajásal Darren, když přišel domů ze školy. Všechna únava byla najednou ta tam.
"Jen se nezblázni." Mírnil jeho nadšení se smíchem táta.
"No jo, ty abys hned neměl nějakou průpovídku, co." Ušklíbl se Darren, ale pak jeho tvář znovu prozářil úsměv.
"Jak bylo dneska ve škole?" přešel táta jeho poznámku mlčením.
"Jako vždycky. Nic zvláštního." Trhl Darren rameny a vydal se do kuchyně pro nějaké jídlo, protože měl hlad jako herec.
"Večer od tebe budeme něco s maminkou potřebovat." Oznámil mu táta.
"A co?" zeptal se Darren, hlavu ponořenou v ledničce.
"Abys zůstal v bytě. Chceme si konečně taky vyjít ven, už jsme dlouho nikde nebyli, tak kdybys tam do devíti nepočkal."
"Samozřejmě." Přikývl Darren. Sice se teda na zadaný úkol nijak extra netěšil, ale byl rád, že se jeho rodiče rozhodli udělat si taky chvilku jen sami pro sebe. Když už neměli ani pořádně čas na něj... Ale nevyčítal jim to. Měl je rád. Z celého srdce. A věděl, že i oni mají rádi jeho. Ostatně, byl jejich jediné dítě. I když se o ně musel dělit s klukama... Ale ti měli přece také své rodiny a nijak netoužili rozrušovat tu jeho. I když je fakt, že třeba Corey říkal něco o tom, že si s jeho mámou rozumí mnohem lépe než se svou vlastní, což bylo svým způsobem tak trochu smutné...
-.-.-
"Nic si z toho nedělej, že se s bráchou hádáš. Já jsem taky dneska myslel, že ségru roztrhnu na dva kusy." Mávl Corey rukou nad Johnovými problémy.
"Tak já bych ho momentálně roztrhl i na víc." Odvětil John a típl cigaretu. Nakonec zamířili na jejich společné oblíbené místo – k Domu. Konkrétně do parčíku.
"Tak zase stáhni páru." Pousmál se ironicky Malcolm.
"Z tebe mluví, že seš jedináček." Vrátil mu úšklebek John.
"To se nedá tak brát." Trhl Malcolm rameny.
"Ne, vůbec." Smál se John.
Najednou se ale všichni tři zarazili uprostřed pohybu.
"Že by zase společnost?" zeptal se věcně Corey.
"Viděl bych to tak." Přikývl Malcolm. To už zaslechli vzdálené "Pomoc!". Okamžitě se rozběhli k místu, odkud ten hlas slyšeli. Bohužel už ale přiběhli ve chvíli, kdy nebylo moc koho zachraňovat. Na zemi leželo pět bezvládných těl a postava v černé kápi zrovna pokládala na zem šestou.
"Jdi od nich!" přikázal ostře Corey. Youma si všiml pro lidi nenápadného prstenu na jeho ruce a nepatrně se stáhl.
"Ty si věříš." Otočil se po Coreym John. Malcolm vyprskl smíchy.
"Tak mrkej na drát." Ušklíbl se Corey. Byl si natolik jistý, že k nim John patří, že se nebál před ním odhalit svou druhou totožnost. Malcolm ho po krátkém zaváhání napodobil.
Johna na chvíli oslepilo prudké světlo, a když mohl znova vidět, nestačil zírat. Pořád to byli oni dva, ale co to měli na sobě? A vůbec, co to mělo všechno znamenat?
Malcolm a Corey se okolo sebe ostražitě rozhlíželi, protože jakmile se proměnili, aby za pomoci svých schopností mohli poslat youmu tam, kam patří, a tím získat zpátky energii těch nevinných lidí, jim postava v černé kápi někam zmizela. Na Johna se neohlíželi, když si minule dokázal s nepřítelem poradit vcelku bravurně. Jenže to byla právě ta chyba. Na tu je ale upozornil až Johnův přidušený výkřik. Youma ho chytil zezadu za krk a vznesl se s ním kousek nad zem, takže ho začal dusit. John se díky tomu dostal do nezáviděníhodné pozice, kdy nemohl dělat vůbec nic a každý další nádech ho stál veliké úsilí. Kluci mu dost dobře nemohli pomoct, protože by ho mohli ošklivě zranit. Ani jeden nevěděl, co mají dělat.
John najednou ucítil, že sevření kolem jeho krku povolilo. Bylo to však horší než lepší – youma ho jednoduše pustil zpátky na zem volným pádem. John v panice máchl rukama, jestli se mu podaří se něčeho chytit... A nahmátl něčí ruku!
Nestihl se ani pořádně podívat, čí ruka to byla. Alespoň si to myslel, protože je přece blbost, aby viděl svůj vlastní obličej...
Malcolm a Corey si před nenadálým stříbrným světlem zakryli oči. John zůstal stát na zemi, ale světlo se od něj jako by odrazilo a zasáhlo youmu takovou silou, že ho okamžitě zničilo.
Teprve v tu chvíli se John probral. Podíval se na sebe a nestačil zírat. Měl na sobě teď skoro stejné oblečení jako Corey a Malcolm, až na to, že Corey měl zeleno-hnědé a Malcolm zlaté. Jeho bylo černo-stříbrné.
"Vítej do party." Usmál se na něj Corey.
"Co?? Co... To má znamenat?" vydechl naprosto zmateně John.
"Nepanikař, všechno ti vysvětlíme. Taky jsem v první chvíli měl pocit, že jsem se zbláznil." Uklidňoval ho Malcolm, "Vidíš ten náramek, co máš na své ruce? Stiskni ten krystal, co je v něm."
John skutečně na svém pravém zápěstí našel zdobený náramek, který na první pohled vypadal jako ze stříbra. V jeho středu byl zasazen zvláštně se lesknoucí krystal. Splnil, co po něm Malcolm chtěl... A najednou to byl zase on, ve svých normálních šatech. Jen ty zmatené pocity mu zůstaly.
"Tak, a teď půjdeš hezky s náma a pořádně si promluvíme, co ty na to?" vzal ho Corey familiérně kolem ramen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře