Kingdom Of Libria, 5.část

15. duben 2009 | 19.09 |

O týden později...
"Darrene, tak jdeš už?" volala matka netrpělivě ode dveří.
"Hned!" zavolal na ní Darren zpátky a dál se zoufale přehraboval v kupě papírů, "Anebo víš co, jeďte napřed, přijdu, až to najdu, tohle vypadá na dýl."
"Jestli jsi to něco, co hledáš, ztratil, tak si mě nepřej." Pohrozila mu matka.
"Neboj, určitě to tu někde bude. Tak zatím, uvidíme se doma!" zavolal na ní Darren. Její odpověď zaregistroval tak jedním uchem. Potřeboval si najít jednu část z historie království. Měl totiž utkvělý pocit, že museli něco přehlédnout. Ten den si totiž přestal nalhávat, že se s ním nic neděje. Dělo, a ani trochu se mu to nelíbilo. A co hůř, měl s Johnem menší rozhovor o nejrůznějších zdravotních problémech a zjistil, že se jeho nevolnosti, které se mu poslední dobou zase začaly vracet, zcela shodují s těmi, co měl John před proměnou. A nejen to, brýle už teď prakticky nepotřeboval a nevěřil tomu, že mu prostě nějakým zázrakem ty skoro tři dioptrie zmizely.

Najednou jako kdyby jím projel blesk. Zachvátil ho strach a naprosto nesnesitelný svíravý pocit, který mu připadal jako stokrát znásobený ten, který měl vždycky, když přecházel tu zpropadenou křižovatku.
Proboha, naši!, blesklo mu v té chvíli hlavou a v příštím okamžiku už bral schody po třech, málem si zlomil nohu, aby byl dole co nejrychleji. Když vyběhl před dům, uviděl akorát zadní světla jejich auta, jak mizí po silnici.
"Ne!" zavolal, i když věděl, že ho nemůžou slyšet, a rozběhl se za nimi. Před křižovatkou se mu málem zastavilo srdce – proto měl ten špatný pocit. Něco tu bylo. Doslova mohl cítit přítomnost něčeho zlého. A taky vidět.
I z té dálky spatřil, jak se najednou uprostřed vozovky objevila jakási postava. Ale nebyl to youma, byl to někdo jiný... Ale kdo?
Nebyl mu dopřán čas se nad tím pořádně zamyslet. Právě se stal svědkem něčeho, co nikdy z paměti nedostane, co mu navždy převrátí život naruby a co bude později do policejních protokolů zaneseno jako " tragická automobilová havárie". Budou říkat, že jeho otec nezvládl řízení, ale on bude moc dobře vědět, jak to bylo doopravdy...
Vysíleně klečel na chodníku, protože se pod ním najednou podlomila kolena.
Ale počkat, přece takové světlo nemohl vydávat jenom oheň?
Přestal si zakrývat rukou oči a ztuhl. Kolem něj bylo sice jasné a uklidňující světlo, ale přímo před ním stála ta postava z křižovatky. Byl to muž, měl dlouhé, černé vlasy, na sobě měl červeno-černý oděv a dlouhý plášť, u pasu připevněný meč. Díval se přímo na něj a v očích měl zvláštní směs výsměchu a vzteku.

"Tak jsi z toho zase vyvázl. Ale věř mi, že donekonečna takové štěstí mít nebudeš."
Najednou byl pryč, a místo něho klečel před Darrenem někdo jiný. Vlastně... To ho vyděsilo snad ještě víc, i když nebyl důvod, protože to byl ten, který mu zachránil život. Vlastně to byl on sám...
"Neboj se, je pryč. Je mi líto, ale tohle se bohužel stát muselo..."
"Cože?? Proč?" vyhrkl Darren a najednou si uvědomil, že má oči plné slz.
"Chtěli zabít především tebe. Časem to pochopíš. Vážně mě to mrzí, prošel jsem si tím samým... Protože já jsem ty."
"A neměli jsme být do prdele jenom tři?!" vybuchl Darren, ač jindy neměl ve zvyku používat tak silná slova.
"Ne. Byli jsme čtyři, vždycky jsme byli. Ale stali se věci, které to v očích lidí trochu změnily... Teď nic z toho nemůžeš chápat, ale věř mi, že se všechno dozvíš... Něco ti řeknou, něco se dočteš... Ale na něco najdeš odpovědi pouze sám v sobě."
Světlo najednou zmizelo a Darren klečel sám kousek od toho díla zkázy. Před ním ležel malý, třpytivý krystal. Byl sice úplně otupený, ale vzal ho do ruky. Stejně nemá na vybranou. Pak konečně omdlel.
-.-.-
Všechny zpráva o smrti Darrenových rodičů zdrtila. Kluci se snažili s Darrenem zkontaktovat, ale ten snad zmizel z povrchu zemského. Ve škole si vyřídil volno s tím, že na konci roku bude dělat zkoušky, jestli může do dalšího ročníku, s vypětím všech sil absolvoval pohřeb a pak se po něm slehla zem. Potřeboval se dostat pryč od všeho, přerovnat si pár věcí v životě a uspořádat myšlenky. A nechtěl aby ho při tom vyrušoval kdokoliv z jeho okolí... Věděl, že tím dost zavařil klukům, protože je prakticky nechal nepříteli napospas, ale nic mu v tu chvíli nebylo víc jedno. Jen ať se taky trochu snažej. Měli by to moc jednoduchý, kdyby je pořád vodil za ručičku.
-.-.-
"Nějak se nám to poslední dobou všechno sere." Řekl lakonicky John a potáhl z cigarety.
"To mi povídej ještě chvíli." Pokýval Malcolm hlavou, "Ale zrovna u tebe bych takový řeči nečekal."
"Proč?" nechápal John.
"Když seš čerstvě zamilovanej..." řekl Malcolm, jako by se nechumelilo, "Potkal jsem vás ve městě, respektive jsem vás jenom zahlíd. Vy jste vypadali, že je vám okolí ukradený."
"Jasně." Zasmál se krátce John. O tom štěstí a čerstvý zamilovanosti by s ním sice mohl polemizovat, Angie ho víceméně uhnala, ale na tom přece není nic děsného, když je holka taky trochu emancipovanější, naopak, jemu se to na ní líbilo. Že byla taková přímočará a spontánní.
"Omlouvám se, chtěl jsem ti to říct později."
"Vždyť to máš jedno." Trhl Malcolm rameny, "Ale chci být u toho, až se to dozví Corey. Takovou show si nenechám ujít."
Oba se unisono rozesmáli.
"Ale myslím, že kdybych s ní začal chodit já, byl by větší kravál." Odtušil Malcolm.
"Tak na to bych se zase moc těšil já." Ujistil ho John, "Ten by ti urval hlavu."
"Aspoň víš, na co se připravit."
Pak zase nastala chvilka mlčení. John dokouřil jednu cigaretu a hned si zapálil druhou. Poslední dobou pálil jednu od druhé.
"Nevíš něco o Darrenovi?" nadhodil další téma.
"Jo, vidíš, to jsem ti chtěl říct!" málem Malcolm povyskočil, jak si najednou vzpomněl na důležitou novinku, "Konečně o sobě dal vědět!"
"Kecáš! A co?" byl John jedno ucho.
"Corey s ním mluvil, přes telefon, je to asi dva dny zpátky. Moc mu toho stejně neřekl, ale prý je na tom relativně dobře. V mezích možností."
"Jo. Sice se s našima zrovna nemusím a plánujem se s bráchou odstěhovat, ale... Asi by to pro mě bylo taky sakra těžký. Natož pro něj, když nemá ani sourozence."
"Počkej, zaslechl jsem dobře, vy se plánujete stěhovat?"
Malcolma evidentně zaujalo něco úplně jiného.
"Do jinýho bytu, ne do jinýho města." Upozornil ho John.
-.-.-
Darren potichu odemkl dveře. Krade se jako zloděj do vlastního bytu, to to dotáhl. Ale zatím nebyl ve stavu se nějak domluvit s policií, takže ač byl byt po právu jeho, jelikož už byl plnoletý, byl momentálně uzavřený.
V bytě to vypadalo stále stejně, jen vrstva prachu byla o něco větší. Všechno si to prohlížel – tělocvičnu, kuchyň, hlavní místnost s knihami, počítačem a horou papírů...
"Co mám dělat?" zeptal se. Jeho otázka patřila všem. Jemu samému, všem těm věcem, co se tu povalovaly...
"A ty mi to taky umíš úžasně usnadnit, viď..."
-.-.-
"Polez sakra, nebudu na tebe čekat věčně... Co je? Kam tak zíráš?" komandoval Malcolm Coreyho. Zrovna odcházeli ze školy, stáli na kamenných schodech, do nichž pražilo jarní slunce dost velkou silou. Corey ale evidentně Malcolmovy nadávky nevnímal, protože vytřeštěně zíral kamsi za něj. Pak se ale po jeho tváři rozlil úsměv a zavolal, že to muselo být slyšet až na druhém konci města: "Nazdááááár!"
Malcolma konečně napadlo se otočit a hned zjistil, proč Corey tak vyváděl. U školní zídky stál Darren.
Corey běžel takovou rychlostí, že to málem neubrzdil a téměř smetl Darrena sebou, ale nakonec se mu podařilo zastavit a pevně ho obejmout.
"Nazdar chlape, tebe tak rád vidím!"
"No, tak mě nemusíš uškrtit." Pousmál se Darren té bouřlivé reakci. A to vzápětí ještě přišla další.
"Ty vado, že ses taky ukázal!" přiřítil se k němu konečně i Malcolm.
"Skoro to vypadá, že jsem vám i doopravdy chyběl." Poznamenal Darren.
"Jak můžeš vůbec pochybovat! Pojď, tohle se musí oslavit. Nebo jsi tu jen tak na skok?" lákal ho Corey do města.
"Já mám času, kolik budu chtít. Takže záleží na vás." Řekl Darren trochu dvojsmyslně, ale kluci měli takovou radost, že jeho lehce jedovatou ironickou tečku přeslechli.
"Paráda, tak valíme do ICMka." Rozhodl Corey.
Cestou se nesnažili z Darrena cokoliv vytáhnout, spíš se jen tak bavili o ničem. Nechtěli ho hned na začátek vyděsit rozhovorem, který pravděpodobně vůbec nechtěl vést.
"Ahoj, je tu John?" zeptal se Malcolm suverénně Iana, když Johna nikde nenašli.
"Jasně, je vzadu." Ukázal Ian kamsi za svá záda. Myslel tím zadní vchod, kam John obvykle chodil kouřit.
"Kde jinde." Pousmál se Malcolm, "Díky."
Kdyby ale Ian dodal, že je tam s ním jeho přítelkyně, asi by tam kluky nevodil...
"No to se mi snad jenom zdá!!" ozvalo se Johnovi za zády tak prudce, až málem nadskočil leknutím.
"Tak se štípni." Doporučila svému rozhořčenému bratrovi Angie.
"O tomhle si ještě promluvíme, máš štěstí, že jsme přišli kvůli něčemu úplně jinýmu." Dal Corey jasně Johnovi najevo, že tohle se bez důrazné reakce neobejde.
"Koukám. Ahoj, Darrene, rád tě vidím." Usmál se John na Darrena, který tam tak stál se svěšenými rameny a vypadal mezi nimi trochu ztraceně.
"Ahoj, já tebe taky." Oplatil mu Darren pozdrav.
"No, běžte zatím dovnitř, já za váma za chvíli přijdu." Naznačil jim John, aby ho ještě chvíli nechali o samotě.
"Já toho rapla nechápu." Zakroutila Angie rezignovaně hlavou, když osaměli.
"Já docela jo." Kupodivu se usmál John a chytil Angie kolem boků, "S tím si nedělej hlavu, zas tak horký to nebude."
"Já vím. Jen mě to štve, jindy se tváří, jako kdyby to, co dělám, bylo to poslední, co by ho zajímalo, a teď najednou bude vyšilovat."
"Věř mi, já už to s ním vyřídím. Pamatuješ, co jsem říkal o těch starších sourozencích." Pousmál se na ní John.
"No jo, a ty máš vždycky pravdu, co." Vrátila mu úsměv Angie a korunovala ho letmým polibkem na rty.
"Jsi hodná, že to uznáš." Usmál se John do jejích rtů a ruku položil na její týl, takže si jí k sobě trochu přitáhl a políbil jí pořádně.
"Tak zítra. Ještě se domluvíme, ano?" řekl pak.
"Jasně. Pa."
Coreyho mezitím vražedná nálada ani o trochu nepřešla.
"Tak už to neřeš." Smál se mu Malcolm, "Představ si, že bych s ní začal chodit já."
"To bych snad byl i radši." Řekl Corey a Malcolm jenom vyvalil oči. Nevěřil vlastním uším.
"Cos to povídal??"
"No... Máš pravdu, oba jste v konečným výsledku stejná pohroma." Uznal Corey po krátké úvaze.
"Konečně začínáš zase mluvit normálně." Smál se Malcolm dál.
"Co tě na tom prosím tě tak točí?" vložil se konečně do debaty i Darren.
"Co? Že ty dva znám!" odvětil Corey.
"No ale to by mělo být spíš dobře, ne?" marně v jeho odpovědi hledal Darren jakoukoliv logiku.
"V tomhle případě to dobře není."
Darren se divil Malcolmovi, že se neurazí, ale ten vypadal kupodivu tak nějak klidně a vyrovnaně.
"Nazdar, ani se dneska neptám, jestli si něco nedáte, protože bych byl asi vynesen v zubech." Přisedl si k nim John a pátravě se podíval Coreyho směrem.
"To budeš i bez toho!" upozornil ho hned Corey.
"Hele, radši brzdi. Je to sice blbý vtipkování, ale uznávám, že je to vtipkování, a jen tiše doufám, že to nemyslíš vážně. Protože pak bych to musel řešit asi jinak." Upozornil ho John ještě důrazněji.
"Jo, jen se pohádejte, to uděláte úplně nejlíp." Přerušil jejich začínající hádku Darren tak rázně, až to všechny zaskočilo.
"Vždyť se nehádáme." Trhl John rameny, "Nebo snad ano?"
Corey se odmlčel.
"Asi takhle. Odvázanej z toho nejsem, ale co mám s tebou dělat." řekl nakonec.
"Spíš s ní." Poznamenal si víceméně pro sebe Malcolm, něco podobného chtěl říct i John.
"Už to prostě nebudeme řešit, jo?" rozhodl Corey a otočil se na Darrena.
"Co koukáš na mě, já s tím nic společnýho nemám." Ohradil se Darren.
"Ještě toho trochu. Ne, nemyslel jsem to tak, jen jsem tím chtěl naznačit, že dneska jsi událost dne ty." Pousmál se Corey.
"No to rozhodně. Celej měsíc o tobě nevíme a teď se tu najednou zjevíš." Obrátil i John svou pozornost jeho směrem.
"Tak." Trhl Darren rameny, zrovna tohle jim vykládat nehodlal, "Jak jste se celej ten měsíc měli?"
"Bordel na druhou, jak jinak." Ušklíbl se Malcolm.
"Chápu, myslel jsem si to." Pokýval Darren hlavou, "Žádný komplikace nebo něco novýho?"
"V podstatě ne." Trhl Corey rameny, "Krom toho, že to vypadá, že nás ty potvory snad stopujou na každým kroku."
"Fajn, já jen..." začal Darren, ale na okamžik se zarazil, protože si nebyl jistý, jestli bude schopný říct to, co chtěl, aniž by se rozbrečel, "...když se stala ta nehoda..." oči se mu lehce zaleskly, ale věděl, že protentokrát slzy udrží za víčky, "...tak tam byl někdo, kdo youma rozhodně nebyl."
"Aha, nějakej vyšší level, jo?" řekl bodře John.
Darren se chtě nechtě musel zasmát.
"V podstatě." Přikývl.
"Tak s tím jsme zatím tu čest ještě neměli." Pokrčil Corey rameny, "Je možný, že šel třeba jen po tvých rodičích, že to bylo poprvý a naposledy, co tu byl..."
Darren se opřel o stůl a rukama si zakryl oči.
"Ježiš, promiň, to jsem nechtěl...!" omlouval se okamžitě Corey.
"To je dobrý." Pohodil Darren hlavou a promnul si oči. Corey mu nechtěně připomněl to nejhorší – že ten neznámý si přišel pro něj... Tudíž se s ním neviděli naposledy a tudíž jeho rodiče zemřeli zbytečně... Jenže to jim říct nemohl. Měl svoje důvody, proč zatím klukům zatajit, co se stalo.
Snažil se najít odpovědi na své otázky, ale většina jich zůstala nezodpovězená. Neměl pro to vysvětlení, ale samozřejmě ho napadlo, že jim těžko mohli "zapomenout" říct tak důležitou informaci, že jim to neřekli úmyslně, ale proč?
Byli jsme čtyři, vždycky jsme byli. Ale stali se věci, které to v očích lidí trochu změnily...
Bohužel, ani ty "věci" se nedozvěděl, což ho možná štvalo ještě víc. Nemohli přece jen tak samovolně vypustit kus historie! Pro ně to bylo životně důležité!
"Ale už si s ničím nemusíte dělat starosti. Budu vám zase pomáhat. Potřebujete prostředníka, a já už vím, co a jak..." řekl už naprosto vyrovnaně.
"A jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptal se na rovinu Malcolm.
"Ano, pokud mi s tím trochu pomůžete." Přikývl Darren.
"Co tím myslíš?" zajímalo Johna.
"Nejste tady proto, abyste likvidovaly dávno ztracené duše, vaše poslání je mnohem důležitější, proto vás čeká studium i tvrdý trénink. Musíte si osvojit základní znalosti, naučit se ovládat a rozvíjet své schopnosti... A to bude docela práce. Ale musí to být, tohle já za vás neudělám, a nehodlám vás přemlouvat. Já doufám, že jste měli dost času si to hezky ve hlavách srovnat a teď už žádný cukání nebude."
"Super proslov." Odsekl John, zvedl se a vzdálil se radši za pult, stejně bude Ian zase nadávat, že se místo práce vykecává. Už se těšil na další týden, kdy bude místo Ianovi chodit pomáhat Caseymu, majiteli kavárny. Pravidelně se střídali, akorát John měl o něco volnější program a proto chodil pravidelně. Pokud mu to tedy čas dovolil, přeci jenom na rozdíl od Iana a Caseyho studoval.
"Nevšímej si toho. John je z toho pořád stejně nadšenej jako předtím." Vydechl trochu rezignovaně Malcolm.
"Já s ním pak hodím řeč." Rozhodl Darren.
"To si mákneš, hučeli jsme do něj horem dolem a stejně to nepomohlo." Zrazoval ho od jeho úmyslu Corey.
"To byla možná ta chyba." Ušklíbl se Darren, "Neboj, on časem pochopí, že na nějakej vzdor není místo. Zajímalo by mě, jestli byl někdy v životě s něčím spokojenej. Přijde mi, že pořád akorát proti něčemu bojuje, ale nikdy neumí vydechnout a říct si, že je to dobrý."
John samozřejmě věděl, že mluví o něm, ale nevěnoval tomu pozornost. Nebo to aspoň předstíral. Dneska to bylo čím dál lepší. Co kdyby ho taky nechali chvíli na pokoji?
"Hele, není proč bejt uraženej." Stál najednou u pultu Darren.
"Já nejsem uraženej." Ohradil se John, "Jen mě to prostě trochu namíchlo, říkal jsi to hrozně povýšeně, jako kdyby ti bylo úplně putna, co my na to."
"Chtěl jsi říct, co ty na to, ne?" opravil ho Darren, "Já jsem to tak rozhodně nemyslel... Jen jsem se snažil působit trochu autoritativně."
"Ty? Autoritativně?" podíval se po něm pobaveně John.
"A kdo jinej když ne já?" položil mu Darren záludnou otázku.
"Co třeba nikdo?" trhl John rameny.
"To nejde. Budeš se muset smířit s tím, že poprvý v životě budeš někoho poslouchat." Řekl Darren narovinu.
"Co ty o mě víš, třeba naopak chci poprvý v životě neskákat tak, jak někdo píská." Zamračil se John.
"Jenže ty se preventivně stavíš na zadní pokaždý, když po tobě někdo něco chce."
John zapíchl pohled kamsi šikmo do podlahy a vypadal, že přemýšlí.
"Já s tebou zrovna tohle a zrovna teď řešit nechci." Řekl nakonec.
"Vždyť já tě vážně do ničeho nenutím." Řekl Darren skoro zoufale.
John se mu konečně podíval do očí a trochu se zarazil. Nedokázal rozluštit, co se mu Darren snaží říct, ale té tiché prosbě se z nějakého zvláštního důvodu nedalo nevyhovět.
"A taky tě asi musel docela dožrat Corey, co..." přehodil Darren na jinou kolej.
John se na půl pusy zasmál: "Ten mě tak zrovna může..."
"Naštvat?" dořekl to za něj Darren.
"Hele, nedokončuj moje věty bez svolení." Napomenul ho John.
"A ty si pojď zase sednout zpátky. Jestli ti to pomůže, tak mi dones kafe."
-.-.-
"Nebyli tu náhodou. A Darren si zaslouží, abysme na to přišli." Utnul Corey rázně protesty zbylých dvou kluků. Jelikož moc dobře věděl, že on a Darren cítili na místě nehody už dříve negativní energii, rozhodl se přijít celé té záhadě na kloub.
"Třeba tu jen čekali na příležitost." Namítl Malcolm.
"Takovou dobu?" odvětil Corey.
John se najednou bez jediného slova dal do pohybu. Vedle křižovatky se mezi paneláky nacházel kousek zeleně – několik stromů, keře. Zamířil přímo mezi ně.
"Co je, něčeho sis všiml?" zavolal za ním Corey.
"Pojď sem." Naznačil mu John prstem. Malcolmovi sice jeho výzva nepatřila, ale šel se podívat taky.
"Měls pravdu, vážně tady něco je." Řekl soustředěně John, opíraje se o kmen jednoho stromu. Najednou mu kolem hlavy prosvištěla dýka takovou rychlostí, že kdyby ho trefila do hlavy, určitě by ještě stihla setrvačností vylétnout na druhé straně.
Všichni tři se okamžitě otočili směrem, odkud dýka přiletěla. Stál tam vysoký mladý muž s tmavě blond vlasy, v černém oblečení, s výrazným stříbrným řetězem kolem krku a netvářil se zrovna přívětivě. V ruce držel další dýku.
Než se ale stihl znova napřáhnout, aby dýku hodil, a než stihli kluci použít sílu svých krystalů jako protiútok, ozval se ostrý příkaz: "Dost!"
Kde se vzal, tu se vzal, najednou zde byl i druhý muž, o něco starší. Dlouhé, černé vlasy, plášť, u pasu meč...
"Oni zjevně hledají mě. A tobě jsem navíc nic neporučil!" řekl ostře tomu blonďákovi.
"Ještě aby tys mi poroučel." Řekl posměšně, ale pak obrátil svou pozornost zpátky na kluky. Neřekl nic, jen je temným pohledem tiše pozoroval. Otočil se po nich i druhý muž, ale tvářil se spíše pobaveně.
"Čekal jsem, kdy se tu objevíte." Řekl.
"Co jste zač?" zeptal se útočně Corey.
"Tolik sejde na jméně?" vychutnával si ho ten druhý. Najednou do jejich začínajícího rozhovoru vpadl blonďák. Udělal několik rychlých kroků směrem k nim.
"Nebaví mě to tu. Já jsem Kash, on je Zoicite. A spolehněte se, že nejen s námi budete mít ještě hodně co do činění."
Pak zmizel jako pára nad hrncem.
"Lépe bych to sám neřekl." Přikývl Zoicite, stále s tím svým posměšným úsměvem, "Kde jste vůbec nechali svého čtvrtého přítele?"
Kluci na něj koukali dost nechápavě, ale v tu chvíli se zdánlivě odnikud přihnal zářivý paprsek světla, před kterým stihl Zoicite jen tak tak uskočit.
Tady je teda dneska srocení lidu, pomyslel si John.
"Myslel jsi snad mě?" řekl pevným, jasným hlasem právě příchozí. Měl delší světlé vlasy v barvě podzimního slunce a na sobě prakticky stejnou "uniformu" jako kluci při proměně. Všem třem najednou připadlo, že ho odněkud znají, ale byla to jen momentálně nedůležitá mlhavá myšlenka.
Zoicite se otočil a poprvé mu z tváře zmizel úsměv. Moc dobře věděl, že před ním stojí někdo, z koho si před měsícem udělal nepřítele číslo jedna, který má moc a nebojí se jí proti němu použít.
"Jen nikam nechvátej. Bylo by to moc jednoduché. Zatím se mějte, ještě se uvidíme!" zasyčel a zmizel stejně jako před ním Kash. Ale s tím rozdílem, že po jeho zmizení se najednou ze země zvedlo několik stínů – youmové.
"Co čumíte, mám je za vás zničit všechny sám?"
Tahle věta probrala kluky z nečinnosti, i když je zároveň taky dost naštvala. Co si o sobě myslí? A co si vůbec myslí o nich, že jsou idioti?
Boj s youmy už pro ně začal být trochu rutinou, zlikvidovali je do jednoho během několika okamžiků. Na plánovaný rozhovor ale nedošlo, protože jejich neočekávaný spolubojovník se nenápadně někam vypařil.
"Co tohle mělo sakra znamenat?" zeptal se za všechny Corey.
"No, k Darrenovi to máme blízko, já bych se šel zeptat přímo ke zdroji." Navrhl Malcolm.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře