Kingdom Of Libria, 6.část

15. duben 2009 | 19.10 |

Darren lítal po bytě jako fretka. Předpokládal, že se kluci objeví co nevidět, proto rychle hledal gumičku do vlasů a nové brýle bez dioptrických sklíček, které si nechal vyrobit. Chtěl se sám sobě podobat co nejméně, nechtěl, aby ho poznali podle vzhledu, i když je fakt, že radikální změna účesu kolikrát zafunguje sama o sobě. Ale nemůže fungovat do nekonečna, že.
Ve chvíli, kdy si konečně sedl za počítač a okolo sebe rozházel papíry, aby to vypadalo, že má zrovna něco důležitého na práci, zařinčel zvonek.
"No vida." Řekl si sám pro sebe.
"Ahoj, co vy tady?" podivil se tak opravdově, až se musel sám nad sebou pousmát.

"Ahoj, sorry za vyrušení, ale musíme hodit řeč." Řekl za všechny Corey a protáhl se kolem Darrena dovnitř.
"A čeho se to týká?" pustil Darren dovnitř i Johna a Malcolma a dveře zase zavřel. Následoval je do obýváku.
"Čeho se to týká? No, vlastně je tu víc věcí, ale jedna je důležitější než ty ostatní. Byli jsme se porozhlídnout po okolí tý křižovatky, a měli jsme tam hned několik návštěv, především ta jedna nás dost rozhodila, protože nám už od začátku tvrdíte, že máme být tři, ale jak to vypadá, tak jsme ve skutečnosti čtyři."
"Jako mušketýři." Dodal pobaveně John.
"Tak ale o tom já nic nevím." Dělal Darren nevinného.
"Vážně ne?" podíval se po něm Corey takovým pohledem, až Darrena málem uvedl do rozpaků.
"No... Vážně, nic nevím. Jak to myslíš? A jsi si jistý?" snažil se Darren působit překvapeně.
"Jo, to si piš, že jsem si jistý!" rozesmál se ironicky Corey.
"Tak ale..." podrbal se Darren naoko rozpačitě ve vlasech, "V tom případě... Ty vado, jak to, že o tom nevíme?"
"No my jsme doufali, že nám to řekneš ty." Řekl kysele John.
"Přiznávám, že jste mě tím dost zaskočili. A nevíte asi náhodou aspoň přibližně, kdo to byl, co?"
"To bohužel nevíme. Ale tak budeme mít ještě příležitost to zjistit." Trhl Malcolm rameny. Na rozdíl od Johna a Coreyho to tak nehrotil, i když byl samozřejmě taky zvědavý, co se vlastně děje.
"A ty další návštěvy byly co zač?" přehodil Darren řeč jiným směrem.
"To byli takový dva jistý..." pousmál se Malcolm a John se do něj okamžitě obul: "Ještě se směj, ty jsi málem v hlavě díru neměl!"
"Jeden se jmenoval Kash a ten druhej... Zoicite nebo tak nějak.

A vsadil bych boty za to, že jeden z nich má prsty i v tý nehodě." Dořekl Corey to, co chtěl říct Malcolm.

"O Zoicitovi je v historii pár zmínek." Otočil se Darren intuitivně po papírech, "Je to docela známá osobnost, v podstatě císařova pravá ruka. A Kash... To mi taky matně něco říká, určitě už jsem to jméno slyšel, ale ani za boha si nevybavím spojitosti."
"To je stejně jedno. Povídali, že prej se nevidíme naposledy, tak se třeba časem pochluběj sami." Trhl John rameny.
"Ty máš všechno tak úžasně na háku...!" napomenul ho Corey.
"To víš, někdo musí být ten zlej." Ušklíbl se John a vstal, "Kdyby vám to nevadilo, vzdálil bych se. Mám rande."
Corey rukou naznačil, že ho co nevidět zastřelí.
-.-.-
"Ty by ses s tím vlastně vůbec nepáral a rovnou je oddělal, co." Řekl posměšně Zoicite. Kash se mírně polekal, protože ho za svými zády nečekal, ale leknutí na sobě nedal znát.
"Někdo to udělat musí, když ty se k tomu evidentně nemáš. Moc ti to nevyšlo, zbabral jsi to stejně jako minule." Odsekl.
"Tady nejde o to je zabít. Tady jde o to je porazit, a to je trochu rozdíl, pokud jsi schopný to pochopit, když všechno vidíš tak černobíle." Vrátil mu Zoicite výpad.
"Dej si pohov, já vím, co dělám." Odvětil Kash a vypadal, že dál nehodlá celou situaci rozmazávat.
"Já bych spíš řekl, že se bojíš." Ryl do něj dál Zoicite.
"Bojím? A čeho?" otočil se po něm Kash, na rtech posměšný úsměv.
"Ty je nechceš zabít všechny hned. Ty chceš zabít hned jenom jednoho. Protože máš strach, že později, až si začne vzpomínat, to nedokážeš. Ale neboj, udělám to milerád za tebe. A nejlépe v tvé přítomnosti. Co ty na to? Nemám pravdu?"
Poslední větu málem nestihl doříct, protože ho Kash jednou přesně mířenou ranou do obličeje srazil na zem a pevně ho chytil za krk.
"Ještě jednou se mnou budeš mluvit tímhle tónem a zabiju já tebe!" zasyčel zlostně.
"Tohle se bude císaři moc líbit." Zašklebil se na něj Zoicite. Kash ho pustil a narovnal se.
"Říkej si mu co chceš. Ty tvé teorie stejně nejsou založené na pravdě. Pro mě je můj předchozí život minulostí. A myslím, že jsem to už několikrát jasně dokázal."
-.-.-
"Nejseš ty zamilovaná?" rýpl Corey do své sestry, která už hodnou chvíli ležela na své posteli a usmívala se do zdi. A co víc, mlčela.
"Já ano, a ty?" vrátila mu otázku.
"No jasně, hrozně moc, a sám do sebe." Pousmál se Corey..
"Je to vidět." Přikývla Angie.
"Kde jste byli?" nadhodil Corey řečnickou otázku.
"V kině... A pak jsme si ještě šli na chvilku někam sednout. Škoda že jsem musela tak brzo domů." Zalitovala Angie.
"Jen neboj, dočkáš se, za chvíli je víkend..."
"Jo, to jsem tě chtěla poprosit, jestli mě budeš krýt před našima." Vzpomněla si Angie.
"A co mám jako krýt?" zamračil se Corey.
"Nic strašnýho, jen chci prostě být s ním, a znáš naše, budu jim muset říct, že jsem u kamarádky, tak kdyby se tě vyptávali, víš přece, jaký jsou, tak abys jim prostě něco nakecal, že jo, že jsem o tom mluvila a tak... Bráško, prosím." Udělala na něj Angie smutný kukuč.
"Co s tebou." Vydechl Corey. Tu hrůzu pouštěl před kluky jenom preventivně, jinak spoléhal na to, že Angie už není malá holka a má taky trochu rozum. Ve skutečnosti jí měl rád, jen si prostě pořád rádi jeden druhého dobírali. Starý zvyk. John sice vypadal jako potížista, ale opravdu tak jen vypadal. Sice byl typickým příkladem divokého dítěte, ale znal své meze. Kdy a jak je zjistil, to Corey radši zkoumat nehodlal. Víc ho tížilo to, že kdyby ten vztah byl vážnější a dlouhodobější a Angie zjistila, co je vlastně John ve skutečnosti zač... A co všechno by se s tím svezlo... Radši nedomyslet. Sakra, to si ten zmetek nemohl najít někoho jiného než jeho sestru?!
-.-.-
Když se Corey bál, aby se Angie přes Johna nedozvěděla o jejich tajemství, ani netušil, jak moc oprávněně se bál. Uprostřed noci mu zničehonic najednou zazvonil mobil. Volal mu Malcolm.
"Ahoj, omlouvám se, že tě ruším tak pozdě, ale máme poplach. Před chvílí mi volal John..."
"Ani mi to dál neříkej, vím úplně přesně, kam mám jít. Sejdeme se na místě." Utnul ho Corey uprostřed věty.
"Dobře." Odpověděl krátce Malcolm a zavěsil.
Corey se potichu prokradl bytem, samozřejmě nezapomněl u sebe v pokoji zhasnout a vycpat peřinu tak, aby to vypadalo, že spí, kdyby rodiče náhodou napadlo ho kontrolovat. V duchu nadával ostošest. Jestli se Angie něco stane...!
John zrovna v tu chvíli přemýšlel, jestli je tohle jenom náhoda nebo jestli o něm vědí. Co ale bylo horší, s youmy tentokrát přišel i Zoicite a na toho si sám přeci jen netroufl. Ještě že stihl aspoň rychle zavolat Malcolmovi, když zjistil, že se něco začíná dít. Snad si kluci trochu přichvátnou. V duchu taky začínal být poprvé vděčný tomu, že jsou youmové ke svým obětem vlastně ještě velmi šetrní – vezmou jim sice energii, ale ne život. Když se potom lidem vrátí energie zpátky, během pár chvilek se proberou a vše je zase v pořádku, pouze si nic nepamatují. A to je vlastně taky veliké štěstí.
Teď ležel mezi hromadou těl, podvědomě se snažil chránit Angie tím, že z půlky ležel na ní, a velmi opatrně a nenápadně pozoroval své okolí. Rozhodl se vyčkat příchodu ostatních, ale bylo jen otázkou času, kdy ho najdou. Zoicite přece intuitivně musí cítit sílu jeho krystalu, i když byl momentálně nečinný. Za tu dobu už věděl, že jejich nepřátelé půjdou hlavně po jejich krystalech, protože je v nich svázána všechna jejich síla, která se časem osvobodí, ale na to skutečně musí teprve přijít čas. S pomocí krystalů by je nepřítel nejen začal ovládat a udělal by si z nich své otroky, ale navíc by se mu bez problémů podařilo otevřít Bránu a osud Země by byl zpečetěn.
Najednou se Zoicite tak neomylně otočil jeho směrem, až v Johnovi hrklo. A je to v háji, pomyslel si, dostal mě. Neměl už co ztratit, proto se rychle zvedl a proměnil.
"Vida, máme na sebe zvláštní štěstí." Poznamenal Zoicite a pokynul youmům, aby se stáhli, "Tebe si vychutnám sám."
John ze svého krystalu vyvolal stříbrný paprsek, který obvykle zabíral na youmy, ale zdálo se, že Zoicite je proti němu imunní. Jenom jej absorboval do svého meče a pak poslal zpátky na Johna, ale s mnohem větší razancí a silou. John stačil na poslední chvíli uskočit. Poplašeně se ohlédl za svá záda, jestli paprsek někoho nezasáhl. Musí se dostat dál od Angie, nechtěl, aby se jí cokoliv stalo.
Rozběhl se na druhý konec místnosti, ale Zoicite ho v půlce cesty zarazil. Lepší něco než nic, o kousek dál se dostal.
"Kampak hodláš jít?" postavil se mu do cesty, meč připravený k boji.
"Co bys řekl." Odvětil John, odrazil se a jedním velkým skokem se dostal Zoicitovi do zad. Dřív si při těchto výkonech připadal komicky, jako nějaký artista nebo dokonce Spider-Man, ale časem si zvykl i na tohle. Vyslal proti Zoicitovi další paprsek, ale ten stačil uhnout, takže mu jen lehce ožehl rameno.
Pak John teprve zjistil, co to znamená mít plné ruce práce. Nestíhal uhýbat před Zoicitovými ranami a jen málokdy se vzmohl na protiútok. Proti tomuhle soupeři zkrátka nic nezmohl, ještě že se tu zatím nikde neobjevil Kash, měl by smrt jistou. Najednou zezadu do někoho vrazil. Youma! Chtěl se vytrhnout, ale nemohl. Sevřel ho příliš pevně.
Zoicite se tak na půl pusy pousmál a napřáhl ruku s mečem. John jenom křečovitě zavřel oči v očekávání věcí příštích. Cosi ho ale přinutilo je znovu otevřít. Uviděl tak, jak odkudsi vyšlehl silný paprsek jasného světla a vyrazil Zoicitovi meč z ruky. Zoicite zařval bolestí, protože mu přitom i spálil ruku.
Paráda, kluci jsou tady, napadlo úlevně Johna. Příští okamžik ho ale vyvedl z omylu. Život mu zachránil jejich čtvrtý neznámý parťák.
"Množíte se tu jak houby po dešti." Zasyčel Zoicite. Snažil se tak nabýt zpátky ztracenou sebejistotu.
"S váma to není jinačí." Odsekl ten druhý a dal Zoicitovi najevo, že se s ním nehodlá mazlit. Jeho paprsky byly skutečně silné, i John cítil jejich nebezpečný žár. Raději se schoval za bar, protože to vypadalo, že na něj nikdo ohledy brát nebude.
"Ještě se uvidíme." Zavrčel zlostně Zoicite, když poznal, že tuhle bitvu prohrál, a ztratil se jako pára nad hrncem.
"Už můžeš vylízt." Naklonil se ten druhý přes bar. Vypadal pobaveně.
"To jsem sám smrad. Co ty jsi sakra zač??" vyjel na něj John.
"Odpověz si sám. Myslím, že oba to víme dobře." Trhl ten naproti němu rameny.
"Ty moc dobře víš, jak jsem to myslel." Utrhl se na něj John, "Ale to už je jedno. Díky, žes mi zachránil zadek."
"Rádo se stalo."
"Kdo vůbec jsi? Jak se jmenuješ?" zeptal se John v náhlém pocitu sounáležitosti.
"Na jméně nesejde." Zakroutil ten druhý hlavou a protože si ho John začal prohlížet, otočil se k odchodu.
"Počkej, kam zase jdeš?" volal za ním John.
"Za chvíli tu budou ostatní. Postarejte se tu o to jak umíte, já jsem udělal, co jsem musel." Řekl mu přes rameno tajemný neznámý a rozběhl se pryč, kdyby Johna náhodou napadlo ho nepustit.
"To jste přišli brzo!" vynadal John Malcolmovi a Coreymu, kteří přišli o pět minut později takzvaně s křížkem po funuse.
"Letěli jsme jak nejrychleji jsme mohli." Pokrčil Malcolm omluvně rameny.
"Kde je Angie?" zajímalo Coreyho něco úplně jiného.
"Je v pořádku, sedí támhle u toho stolu, zrovna jsem jí byl u baru pro něco k pití." Ukázal jim John minerálku ve své ruce, "A zase se tu ukázal ten čtvrtej zmetek. Zítra vám mám hodně co vykládat."
-.-.-
Kvůli tomu, že John se nemohl v neděli hnout z práce – Ian i Casey si vzali volno a on byl tak jediný, kdo mohl zachránit čest podniku – se sešli právě tam. Měli štěstí, že v kavárně kromě dvou mladých tokajících hrdliček nebyla ani noha, takže mohli diskutovat poměrně nerušeně.
"Já si fakt nedovedu vysvětlit, co to má znamenat. Jak je možný, že ty svině přesně věděli, kde budu, co tam dělala ta blonďatá nádhera..."
Kdyby si v tu chvíli někdo všiml Darrenova výrazu, asi by se pobavil. Ten se víceméně rozhodl přeprat své emoce a naprosto klidně řekl:
"Tak oni nemusí vědět, kde jsi ty nebo někdo jinej. Jim stačí se prostě někdo objevit a vědí, že dřív nebo později přijdeme, to, že jste na sebe takhle narazili, bych považoval za náhodu."
"Jo, až na to, že těch náhod je čím dál víc." Odvětil za Johna Corey.
"Jo, taky je možný, že to náhody nejsou, ale s tím já momentálně nic nevykoumám." Pokrčil Darren rameny.
"Ty bys mi spíš měl osvětlit jednu věc – jak je možný, že o tom zase věděl ten čtvrtej?" obrátil John svou pozornost konkrétně na Darrena.
"To si myslíš, že jsem jasnovidec nebo co?" ohradil se Darren.
"Ne, jen mě tak napadá... Protože on musí odněkud brát informace, musel se o nás odněkud dozvědět, musel se nějak naučit ovládat svoje schopnosti... Mám dost vážný podezření, že o něm víš, ale z neznámýho důvodu nám nechceš nic říct." Řekl John na rovinu.
Malcolm a Corey se rovněž po Darrenovi zkoumavě otočili. Johnova slova je rozhodně zaujala a jeho myšlenky jim nijak scestné nepřišly, naopak, dávaly jim docela dobrý smysl.
"A proč bych to podle vás dělal?" poklepal si Darren na čelo a poposadil si brýle, kterého ho sice neskutečně štvaly, když věděl, že se bez nich konečně obejde, ale nehodlal bez nich udělat ani krok. Ne dokud bude mít v patách kluky.
"Já nevím. To může mít spoustu důvodů – třeba prostě jenom nechce, abysme znali jeho identitu, tak ho kryješ... Nebo já nevím, ale dalo by se těch teorií vymyslet skutečně několik." Trhl John rameny.
"Jo, je to hotová science fiction, a především blbost, proto se ti to tak dobře vymýšlí." Utřel ho Darren, "Vážně, kluci, přísahám, že o tom nic nevím!"
"Však se ještě uvidí." Pokýval Corey hlavou. Darrena to od něj zaskočilo. Znělo to, jako kdyby mu vyhrožoval.
"No, ať je to jak chce, faktem zůstává, že je vážně hodně silný. Málem tam Zoicita usmažil, což se mu bohužel nakonec nepovedlo, ale i tak..." řekl uznale John. Darren se sám pro sebe usmál. No aspoň něco.
"A co když ho třeba jenom poslali Libriané, aby nám pomáhal?" napadlo Malcolma.
"Prosim tebe, a proč by to dělali?" zaťukal si John na čelo, "A navíc takhle potajnu. A jak by se sem dostal?"
"A jak se sem dostávaj oni?" vrátil mu Malcolm otázku, "Byl to jen nápad..."
Postupně se tedy tématem číslo jedna stalo, kdo že je ten neznámý čtvrtý spolubojovník, a Darren si po tomhle rozhovoru připadal, že je ho na gymnázium škoda. Měl jít na nějakou divadelní školu. Jeho dvojaký život ho začínal unavovat, ale nehodlal polevit. Nechtěl se klukům prozradit. Důvody k tomu měl, byly jednoduché a zároveň pádné. Snad je ostatní jednoho dne, až jim svou identitu odhalí, pochopí.
John měl momentálně taky trochu hektické období, zařizovali si s Ianem ten nový byt a plánovali se co nevidět přestěhovat. Doma tedy panoval trochu zmatek.
"Tak co, bylo to dneska hodně náročný?" zeptal se ho Ian a dokonce se na něj usmál. To se od té jejich roztržky moc často nestávalo a Johna to příjemně překvapilo.
"Ale tak dalo se to. Lidí moc nebylo..." pokrčil rameny.
"Příští týden si můžeš vzít odpočinek." Řekl Ian.
"Co že jsi na mě najednou tak milej?" podíval se po něm zkoumavě John.
"Nejsem milej, jak si myslíš, akorát jsem nám zařídil další koncert, takže budu za dva týdny potřebovat pomocnou ruku." Vyplázl na něj Ian jazyk, aby si nemyslel.
"A koho jsi pozval?" zajímalo Johna.
"Pamatuješ si ještě, jak mi bráchanec posílal tu skupinu od nich?"
"Myslíš ty Rusáky? Jasně že jo, ty byli dobrý." Přikývl John. Bráchanec byl bratranec z blízkého města s početnou ruskou menšinou, a kdysi jim posílal pár písniček jedné místní skupiny, která ho, podle jeho slov, velmi zaujala.
"Tak se těš, konečně se mi na ně podařilo sehnat kontakt, za dva týdny je tu máme jako na koni. Ještě že nejsou slavný, nejsou tak vytížený." Poznamenal Ian.
"To jo. Možná bysme si taky měli založit skupinu, dneska je to děsně in." Zasmál se John při té představě.
"To víš, že jo, celej nakřivo. Teda, ty bys to zkusit mohl..." pokrčil Ian rameny.
"Ani nápad. Nejsem žádná stupidní rockstar." Odvětil John.
-.-.-
"Já se na to vykašlu!" nadával Corey jako rozvztekaný špaček, sotva dorazil do kavárny.
"Jen se u nás posaď." Uvolnil mu John pohodlné otáčecí křeslo, které bylo obvykle určeno zaměstnancům, a přesedl si na židli před počítačem. Malcolm postával u pultu a sám pro sebe se usmíval, když Corey kolem něj pajdal jako válečný hrdina od Vietnamu. Památka na poslední setkání s Kashem, vymknutý kotník. Ten chlápek byl naprosto nevypočitatelný. Zoicite byl prostě svině a člověk tak nějak věděl, co od něj může očekávat, ale Kash byl naprosto nepřístupný. Byl jako zeď, za kterou se skrývá jen další a další zeď. A hlavně se zdál, že je vůči jejich útokům téměř imunní. Jediní, kteří mu svým útokem byli schopní ublížit aspoň trochu, byli Malcolm a "ta blonďatá nádhera", jak se o stále neznámém spolubojovníkovi vyjádřil John. Zkrátka nebyl sice tolik mocný jako Zoicite, ale rozhodně vzbuzoval větší obavy.
"Takže noha se asi nezlepšila, co?" poznamenal Malcolm na Coreyho adresu.
"No, už to není tak strašný, ale úplně ideální to taky není." Zašklebil se Corey. John něco hledal na počítači.
"Co tam kutíš?" obrátil Malcolm svou pozornost jeho směrem.
"Chci vám něco pustit." Odvětil John, "Tady to je. Tyhle tady mají o víkendu hrát. Kvalita obrazu je sice strašná, není tam vidět víc než pět bílejch fleků, ale zvuk je překvapivě dobrej a to je hlavní."
Z repráků tiše zaduněly první tóny.
"To nezní marně." Přikývl Malcolm, který měl s Johnem podobný vkus, co se hudby týče.
"No jo, tak si vy dva zase notujte..." ušklíbl se Corey.
"Co, nelíbí?" otočil se po něm John.
"Můj šálek čaje to není." Pokrčil Corey omluvně rameny.
"Lákáš potenciální návštěvníky na koncert?" objevil se najednou u pultu i Ian.
"Oni to stejně budou mít povinný." Zašklebil se na kluky John.
"Teda, to je originální, uvítat nás naší vlastní hudbou, to se nám ještě nestalo!" zahlaholil najednou někdo ode dveří. Kluci se tím směrem otočili. Ianovu tvář rozjasnil úsměv a zvesela pozdravil: "Ahoj, nejste tu nějak brzo?" a zbytku spadla čelist tak nízko, až si málem vyhodili huby z pantů...
"Jo, trochu jo, dneska totiž řídil bubeník a ten jezdí vždycky jako prase. Já jsem Kash, telefonovali jsme spolu..." a už podával Ianovi ruku. John se naježil tak, až si toho Kash všiml. Okamžitě se začal usmívat jako malé dítě, které vidí vánoční stromeček a pod ním dárky.
"Nemáte tu někde něco na způsob garáže nebo skladu, máme v autě aparaturu a neradi bysme o ní přišli." Obrátil Kash svou pozornost zpátky na Iana, ale pobavený lesk mu z očí nezmizel.
"Jasně, sklad je hned vedle scény, můžete si to naházet tam. Johne, pojď, píchneš nám." Pohodil Ian hlavou a šel ven zjistit, kde se nachází zbytek skupiny a hlavně to auto.
"A píchneš rád." Poznamenal Johnovým směrem Kash.
"Drž hubu!" zasyčel John výhrůžně a dal si pozor, aby šel Kash hezky před ním. Ten ale nevypadal ani v nejmenším nervózně, naopak, vyšel ven stejně zeširoka jako předtím vlezl dovnitř.
"To je super, že nám to dovolíte, už jsme takhle přišli o dva repráky a několik mikrofonů, a to není zrovna levná zábava." Děkovala zrovna Ianovi drobnější černovláska s dlouhými rastacopánky.
"Není zač, když už si někoho pozveme, tak se o něj taky postaráme." Zazubil se na ní Ian a nechápal, proč ho John dloubl do boku.
"Fajn, takže chci spát v pětihvězdičkovém hotelu, chci seznam těch nejlepších klubů, co tady máte, a po každý zkoušce pořádnou zásobu žrádla a kafe." Diktoval si Kash, který zatím zmizel kdesi v útrobách auta, aby pomohl vykládat aparaturu. Až na Johna se všichni jeho vtípku zasmáli, John pouze se sveřepým výrazem popadl první věc, co mu přišla pod ruku – tedy stojany na mikrofony – a rázoval s nimi do skladu.
"Ty vole, byla to fata morgana, nebo jsem se zbláznil?" zeptal se ho Corey, když okolo nich nasupeně procházel.
"Bohužel za cé je správně, je to opravdu on, musíme si ho někde vyčíhnout, a pokud možno co nejdřív. Na náhody nevěřím ani normálně, natož když jsou takovýhle a v tak těsným sledu po sobě. A na každýho z tý skupiny bych si dal taky majzla, pro jistotu."
"Je z toho vynech." Zjevil se najednou vedle něj Kash tak náhle, až ho tím nemálo vyděsil. Efekt leknutí byl ještě umocněn tím, že s nemalou ránou postavil na zem jeden z reproduktorů.
"Co má tohle sakra znamenat?!" vyjel na něj John, Malcolm taky přistoupil ke Kashovi o něco blíž.
"Co by, takhle to dopadá, když si někdo neověří, koho si zve." Odvětil s pokrčením ramen Kash.
John se na něj podíval ještě vražedněji. Kash se ohlédl po Coreym a Malcolmovi a musel se pousmát.
"Co chcete dělat, borci, zabít mě?" zeptal se jich na rovinu. Evidentně je tím zaskočil.
"Hele, já jsem sem nepřijel dělat problémy, taky jsem nevěděl, že tu na vás narazím. Ovšem jestli problémy chtít budete, tak já vašemu přání milerád vyhovím. Tak si kryjte záda, budu vám na ně dýchat."
Načež zase popadl reprák a odešel.
"Abysme se z toho nepoblili." Poznamenal úsečně John, "Tak tohle já nepřežiju."
"Co se tu vykecáváš, koukej makat." Napomenul ho Ian. Ten aby se hned nezapojil do každý hovadiny, pomyslel si John.
Zatímco John nosil, co mu vrazili do ruky, a tvářil se čím dál otráveněji, Malcolm zavolal tu novinu Darrenovi. Ten z toho byl rovněž překvapený.
"To si děláš srandu!"
"Jasně, lakuju tě jedna báseň."
"John asi vyvádí, co?"
"Že se staráš zrovna o něj."
"A co chceš, abych udělal? Šel tam za váma na přátelský pokec?"
"Ne, jen ti to oznamuju, abys věděl, že tu bude dusno. Jestli chceš, můžeš přijít, my tu budeme stoprocentně."
"Fajn, tak já valím, snad mi to nebude trvat moc dlouho. Zatím!"
"Tak, paráda, máte to v suchu, až budete potřebovat, prostě dejte vědět. Nebo chcete klíče rovnou?" slyšel akorát Malcolm říkat Iana, když zavěšoval.
"No, kdybysme ty klíče mohli mít, bylo by to super, ať nemusíme otravovat..." odpověděl mu kdosi, koho kluci neznali.
"Fajn, tak já vám dám náhradní." Natáhl se Ian za pult.
"Zbláznil ses?!" praštil ho John přes ruku, "Ty jim chceš dát klíče jen tak?"
"No a co, vždyť v tom skladu je všechno akorát jejich, co by tam asi tak podle tebe měli krást?" nechápal Ian jeho prudkou reakci.
"My si ho necháme přidělat a přijedeme vás vykrást jindy, víš." Poznamenal lehce znuděně Kash.
"Tak to jo." Zasmál se Ian a podal mu náhradní klíče od skladu, "Nepředpokládám, že byste chtěli jít zkoušet zrovna v dobu, kdy my tady nebudeme, takže až budete chtít jít na scénu, prostě si někomu, kdo tu zrovna bude, řekněte a on vám odemkne." Rozdával Ian poslední instrukce.
"Jasně." Přikývla Nookie, ta černovláska a jediná dívka ve skupině.
"Tak, a teď jdu hledat nejbližší knajpu, kdo jde se mnou?"
K bubeníkovi se všichni přidali milerádi. Kash ještě ode dveří poslal klukům zcela soukromý úšklebek.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře