Kingdom Of Libria, 7.část

15. duben 2009 | 19.12 |

"Tos dorazil brzo." Poznamenal Corey, když si k nim přisedl Darren.
"Sorry, rychleji to nešlo." Omluvil se Darren, "Tak co, dělo se něco?"
"Nic, akorát John si trochu hejbnul žlučí." Pousmál se Malcolm.
"Už zase?" rýpnul si Darren. John naštěstí zrovna obsluhoval, takže je nemohl slyšet.
"Podle toho, co jsem stihl pochytit, tu budou tři dny. A asi budou dost divoký." Vrátil se Corey k původnímu tématu, protože Johnovy nálady byly to poslední, co by ho zajímalo.
"Proč, Kash vypadá, že by mohl dělat problémy? Myslíte, že si takhle na veřejnosti troufne?" ptal se Darren.

"No, upřímně řečeno od něj nevím co čekat, protože je švihlej dost na cokoliv, a předvádět se na veřejnosti pro něj není problém, víceméně nás upozornil, ať si hlídáme záda, že nám na ně bude dýchat." Odpověděl Corey a lehce při tom trhnul rameny.
"Dobrý den pane, co si dáte?" zastavil se u nich v tu chvíli John a se sladkým úsměvem se díval na Darrena.
"Nepotěším tě, tentokrát si nedám nic." Podíval se na něj omluvně Darren. John se přestal usmívat, protočil panenky a sedl si na poslední volné místo.
"Tak už ti kluci všechno povyprávěli?"
"V podstatě ano." Přikývl Darren, "Prý bude veselo."
"No to teda bude." Souhlasil možná až moc ostře John, "Připadám si jako idiot, už to vidím, jak se bude chodit ptát mě, abych jim odemykal. Měli jste slyšet, co na mě měl za kecy, když jsme nosili tu podělanou aparaturu. Asi si přijde hrozně vtipnej."
John trochu přeháněl, Kash do něj rýpnul přesně dvakrát a víc ani ťuk, ale Johnovi to zjevně stačilo.
"Upřímně, já bych na jeho místě asi udělal to samý." Přiznal s letmým úsměvem Malcolm.
"Ještě si z toho dělej srandu." Zafuněl John.
"Ale no tak, nebuď takovej cholerik." Ohradil se Malcolm.
"Kdybys třeba konečně zjistil, co je Kash vlastně zač, možná by nám to hodně věcí usnadnilo." Otočil se Corey na Darrena, nedbaje ty dva rozhádané kohouty.
"Co by byl zač, další blonďatej debil do sbírky." Poznamenal John. Corey by býval přísahal, že Darren v tu chvíli vypadal skutečně naštvaně.
"Ne, nic jsem nezjistil." Snažil se Darren mluvit klidně, ale slova mu skřípala mezi zuby, "Až na jednu věc – byl mi odněkud povědomý ten symbol, co nosí na krku, tak jsem se po něm podíval a zjistil jsem, že ten samý přívěsek značil zrádce, ale je zajímavé, že se jim dával až 24 hodin před popravou... Tudíž Kash měl být za něco popravený, ale nevím, proč nakonec nebyl..."
"Počkej, odkud ty víš o tom přívěsku?" zarazil ho John. V Darrenovi hrklo. A sakra... Dočista zapomněl na to, že oficiálně Kashe nikdy neviděl...
"Poslali mi jeho fotku." Zalhal to první, co ho napadlo. Nevěděl, jestli mu to kluci zbaštili, ale víceméně už se k tomu nevraceli, tak snad ano... Uf, to bylo o fous. Bude muset Malcolmovi někdy poděkovat, že svou otázkou svedl řeč zase někam jinam.
"Počkej, mě tak napadá... To bude možná ten důvod, proč na něj naše útoky tolik nezabírají... Protože jestli teda říkáš, že je zrádce, pak asi těžko bude původem ze strany zla..."
"Třeba to nosí jen tak... Třeba ten přívěšek původně patřil některé z jeho obětí." Namítl John.
"To těžko, je to dost ostuda nosit tenhle znak." Zakroutil Darren hlavou.
"Tak proč si ho prostě nesundá?" nechápal Corey.
"Nesmí, je to něco jako když se dřív odsouzeným vražedkyním vypalovaly lilie, může ho schovávat, ale nesmí se ho zbavit, když už ho jednou dostal, jinak by ho za to stihl trest. To je zákon, který respektují obě strany." Vysvětloval Darren.
"Ale vždyť ho před chvílí neměl." Vzpomněl si John.
"Na krku možná ne. Mohl ho mít třeba v kapse u kalhot... Hlavní je, aby ho měl u sebe." Odpověděl Darren.
"Ono už jenom to, že je tady vůbec jako normální člověk je docela... Zajímavý." Ušklíbl se John, aby bylo jasně vidět, jak to "zajímavý" myslel.
"Normální? To je dost silný slovo, ne?" přisadil si Corey.
"Vy musíte taky do každýho hned kérovat, co?" ozval se trochu podrážděně Darren.
"Ještě řekni, že ti to vadí." Ohradil se John.
Vadí, odpověděl si Darren pro sebe.
-.-.-
Malcolm a Corey se zhruba po hodině sebrali a odešli "změnit lokál", jak se vyjádřili, s Johnem zůstal v práci akorát Darren. Seděl pořád na svém místě, koukal z okna a nevypadal nijak nadšeně.
"Za chvíli zavíráme." Přisedl si k němu John a tak nějak zvláštně a hezky se usmál, jako kdyby chtěl odčinit, že na něj byl předtím nepříjemný.
"Jo, vidíš." Probral se Darren ze zamyšlení a začal se zvedat.
"Jen ti to oznamuju, nevyhazuju tě." Stáhl ho John zase zpátky.
"Tak mám odejít teď nebo za pět minut?" zeptal se logicky Darren.
"Klidně tu můžeš ještě chvilku zůstat. Vypadal jsi smutně." Šel John přímo k věci.
"To jsem vypadal přesně tak, jak se cítím." Vydechl Darren.
"A nechceš se z toho vypovídat?" navrhl mu John.
"Ne. Ale děkuju." Zakroutil Darren hlavou a smutně se pousmál.
"Nebo kdybych ti mohl nějak pomoct..."
Darren Johna přerušil originálním způsobem – vzal jeho ruku do své.
"Vážně. Momentálně ne. Jednou, časem, možná... Teď o tom mluvit nemůžu. Ale jsi hodný." A tentokrát se usmál doopravdy. A ještě palcem pohladil Johna po hřbetu ruky.
John mu svou ruku málem vytrhl. Ne že by se mu to nelíbilo. Možná že právě naopak. Vyvolalo to v něm naprosto šílenou bouři pocitů. Jako kdyby najednou Darrena viděl jinýma očima.
"Ty máš modré oči." Uvědomil si, "Přes ty brýle si toho člověk ani nevšimne... Proč si nepořídíš čočky?"
Darren trhl rameny. Za stejného důvodu z kterého odmítá ty brýle sundat, i když mu lezou na nervy.
"Modré oči, černé vlasy. Stejně jako já." Pokračoval John a usmál se.
Darren málem řekl, že je od přírody blonďák, ale včas se zarazil. Jedno téměř prokecnutí už dneska stačilo.
"Tak přece jenom máme něco společného." Plácl něco, aby pořád jenom nemlčel.
John by ho v tu chvíli nejradši objal, jak mu byl blízký. Uvědomil si, že se ještě stále drží za ruce.
"To jo." Řekl a vstal. Jako kdyby najednou zase ochladl.
"Vidíš, to bylo těch pět minut, o kterých jsem mluvil." Vstal i Darren.
"A co myslíš, byly zbytečné?" zeptal se ho záludně John.
"Zbytečný minuty já neznám." Převezl ho Darren, "Tak se měj, nevím, jestli budu mít zítra čas, ale uvidíme se nejpozději pozítří."
"Ahoj." Kývl za ním John a díval se, jak odchází. Poprvé mu přišlo, že by možná nebylo marné začít se o Darrena zajímat trochu víc do hloubky. Protože si byl jistý, že by rozhodně bylo co zkoumat... Zavrtěl nad tím hlavou, šel zamknout kasu a napsal SMSku Angie, že pokud chce, má teď trochu času, že by se mohli sejít. Angie okamžitě nadšeně souhlasila, a ať pro ní přijde před dům.
"Ahoj!" skočila mu kolem krku a dala mu pusu na uvítanou.
"Ahoj." Oplatil jí John pozdrav a trochu se zarazil. Angie nevypadala, že by se chystala někam jít, byla oblečená ve věcech na doma.
"Mám super novinu, naši vypadli někam na večeři a brácha se ještě nevrátil, nechceš jít nahoru?" usmála se na něj šibalsky Angie.
John se místo odpovědi taky jen tak zvláštně usmál. Sice tohle moc dobře znal, už se mu ostatně jednou stalo, že ho holka pozvala domů, byt měl být údajně prázdný, ale zrovna v nejlepším se jaksi ukázalo, že prázdný nebyl... Ale kdo neriskuje... Asi tak.
"Omlouvám se za ten strašnej svinčík, ale bráchovy krámy fakt uklízet nehodlám." Kopla Angie naštvaně do hromádky použitého oblečení, která se válela přímo uprostřed pokoje.
"Pohoda, aspoň se hned cítím víc jako doma." Pousmál se John.
"Náhodou, ty máš u sebe parádně uklizeno, oproti tomu, co vládne za chaos tady." Ujistila ho Angie, "Nedáš si něco? Můžu ti nabídnout něco k jídlu, kafe... Sebe..." dodala s tím svým roztomile ďábelským úsměvem.
"To třetí zní více než dobře." Oplatil jí John úsměv a přitáhl si jí k sobě.
"Že mě to nepřekvapuje..." usmála se mu Angie do rtů. Spali spolu už několikrát, tak proč si nezpříjemnit i tak hezký podvečer? Sice byla maličko nervózní, aby se Corey náhodou nevrátil domů v tu nejmíň vhodnou chvíli, ale tomu by to vysvětlila spíš než rodičům. A ti se rozhodně jen tak vrátit nemohli, takže se po chvilce nejistoty uvolnila. Zato John vypadal, že není zrovna ve své kůži.
"To bylo poprvý, co jsem tě zažila nervózního." Usmála se na něj pak Angie a pohladila ho po dlouhých vlasech.
"Tak stane se, přece jenom, měl jsem toho dost v práci a ani ten pocit, že by na nás mohl vlítnout tvůj brácha nebyl nic moc..." trhl John rameny.
"No jo, ty můj pane dokonalej." Dobírala si ho Angie, "Já si teď jdu udělat víceméně něco k tomu jídlu, budeš chtít taky?"
"Ne, díky, to je dobrý." Pohladil jí John po ruce. Pozoroval jí, jak se obléká a odchází do kuchyně, pak se taky rychle oblékl a zničeně sebou hodil zpátky na postel. Bože, co se to proboha stalo...
To samé se mu stalo zatím jenom jednou, a to už bylo hodně dávno. Vyděsilo ho to, ale když se to neopakovalo, nevěnoval tomu pozornost. Jenže teď se to vrátilo zpátky. Proto byl nervózní. Tedy, jenom ze začátku. Pak na hru svých myšlenek konečně přistoupil, a... Dělaly si s ním, co chtěly. A jemu se to dokonce líbilo! A jak!!
To přece nejde. Kdyby při tom myslel na jinou, dobře, to se děje poměrně často a dá se to pochopit, ale jak, proboha, jak mohl myslet na JINÉHO?? A ještě ke všemu... Na někoho, koho dobře zná? A nad kým vlastně přemýšlí celou tu hodinu, která uplynula od doby, kdy se rozloučili? Proč? Nemůže se mu přece líbit, to je nesmysl!
Chtěl na to co nejrychleji zapomenout. Ale myslel na to ještě když usínal. Rozhodilo ho to více než dost. Mohlo mu být líto, že svojí eskapádou zkazil Angie večer, protože s ním nebyla kloudná řeč, ale líto mu to nebylo. Vlastně mu to bylo úplně jedno. Myšlenkami byl u osoby, která tohle všechno způsobila. Bože, ať se z toho vyspí... Ať má ráno jasnější hlavu...
-.-.-
"Ty máš dneska náladičku, co?" všiml si druhý den i Ian, že John není zrovna dvakrát ve své kůži. Aby taky jo. Od rána na co sáhl, to podělal. Sice už se nevracel k tomu včerejšku – ráno je skutečně moudřejší večera, mávl nad tím rukou – ale na druhou stranu opravdu zkazil, co mohl, a ještě ho rozbolela hlava. Prostě zase jednou den blbec.
"Ale tak... Není mi dobře." Trhl John rameny.
A k dovršení všeho se ještě krátce po obědě přihnal Kash i s celou tou svojí bandou.
"Ahoj, prosil bych klíče." Řekl si samozřejmě Johnovi.
John mu beze slova vrazil jak klíče od skladu, tak klíče od scény, aby se za chvíli nevracel znovu, ale jak se ho dotkl, jako by jím projel elektrický proud, až ho ruka zabolela.
Kash lehce nadzvedl obočí.
"Nebuď tak nervózní, člověče, mě to taky bolí."
John nevěděl, jestli se má smát nebo ho praštit mezi oči. Proč mu hned musí říkat, aby nebyl nervózní? Nenapadne ho třeba, že to může být jenom alergie na něj?
Kash předal klíče ostatním ze skupiny a zatímco ti nosili aparaturu, ohlédl se po Johnovi. Co ho mohlo tak hrozně vyvést z míry, že reagoval i na sebemenší podnět? Vypadal hodně podrážděný, radši se před ním bude mít dneska na pozoru. Bylo mu jasné, že ho musí provokovat už jen svou přítomností. Ale nemůžou dnes zrušit zkoušku jenom proto, že se pán špatně vyspal...
Vyprskl smíchy, jak ho najednou napadla jistá spojitost...
"Hele, nesměj se tam a polez!" zavolal na něj kytarista podrážděně, "Nemysli si, že se budeš flákat."
"No jo, už letim." Odklusal za ním Kash. Johna samozřejmě ten hluk zaujal, takže si ještě stihli vyměnit pohled. Johnovi neušel ten posměšný kontext a zarazil se. Co tím zase myslel? To ho chce ještě víc vytočit nebo co?
Rychle poslal SMSku klukům, že očekávaná návštěva právě dorazila. Chvíli váhal a nakonec jí poslal i Darrenovi, i když si nebyl jistý, jestli ho chce vidět.
Odpovědi ho víceméně dojaly:
"Tak mi dej vědět jen kdyby se něco dělo. Dneska mám oddychovej den. M."
Corey zase napsal: "Tak já pomalu vyrážím, ale budu tam nejdřív za půl hodiny. Žádnej kvalt."
Nejvíc si dal na čas Darren: "Vždyť jsem ti včera říkal, že dneska nebudu mít zrovna času nazbyt... Ale díky, žes mi o tom dal aspoň vědět. Kdyby něco, tak mi můžete zavolat, ale jedině pokud to bude opravdu nezbytně nutné."
"To nebyl zrovna dobrej nápad, nechat je zkoušet za plnýho provozu." Poznamenal John sarkasticky.
"Vždyť to zas tak děsný není. Když pustíš rádio trochu víc nahlas, tak se to vyváží." Řekl s naprostým nezájmem Ian, protože se zrovna snažil domluvit s počítačem, což se mu zrovna dvakrát nedařilo, "A jestli tě bolí hlava, tak si vem prášek, mám ho v peněžence."
"Fajn, myslíš, že mi na bolení hlavy pomůže nějakých pár penízků? No, šlo by to." Pousmál se John a prohrábl se Ianovi v peněžence. To byl první vtípek, který se mu dnes povedl.
"Zapomeň, vem si ten ibáč a nech moje prachy hezky na pokoji!"
John na něj místo odpovědi vyplázl jazyk.
"Můžeme požádat o trochu kafe?" přišla Nookie po chvíli pro malé občerstvení.
"Jasně, kolik ta trocha má být?" usmál se na ní Ian. Na rozdíl od svého bratra byl naladěný skvěle.
"Stačí do konvice, rozdělíme si to sami." Mávla Nookie rukou.
"No tak přece to musíte taky z něčeho pít, ne." Postavil Ian na stůl i pět hrníčků.
"Počkej, já ti s tím pomůžu, když máte ve skupině takový gentlemany." Nabídl se John.
"Taky si říkám, váží to čtyřicet kilo i s postelí..."
"...ale kafe ještě unese, to se neboj." Přerušila Iana se smíchem Nookie, víceméně Johnovu nabídku ráda přijala, protože šest rukou skutečně neměla.
"Kafeeeee!" zahodil bubeník paličky až někam do pryč a hnal se jim v ústrety jako šílený, až při tom málem sejmul všechny, co stáli na pódiu.
"Závisláku střelenej." Otituloval ho trefně Kash.
"Něco ti povím, máte to tu úžasně prostorný, úplná paráda... Mmm, a kafe máte taky dobrý." Chrochtal si bubeník spokojeně.
"Každej normální chlap chce umřít při sexu nebo při jídle, jen tenhle magor by nejradši umřel u kafe, co?" rýpl do něj basák.
"Hele, dej si pohov."
"Je, tys těch hrnků vzal pět? No tak si klidně vem jeden pro sebe." Všimla si Nookie, že jeden hrníček přebývá.
"Přesně tak. Nekafuju, nepiju, ani nekouřím. Ale relaxuju rád." Pousmál se Kash, sedící na jedné z židlí, a opřel si nohy o reprobednu.
"A chceš umřít při sexu?" zeptal se ho kousavě John.
"Ani ti nevím. Ale po sexu se prej umírá ještě líp."
Bylo mu strašně líto, že jeho vtípek nedojde patřičného ohlasu, protože to nebyl jen tak obyčejný vtípek, ale narážka, jenže to tu nikdo nemohl tušit.
"To jo. To by nasralo – umřít těsně před..." souhlasil s ním basák.
"Jo, jenže pak by to vypadalo jako když tě zabila ona za to, jakej jsi byl tragéd." Vnesla do toho Nookie trochu ženského úhlu pohledu.
John jejich rozhovor poslouchal s čím dál kyselejším úšklebkem a nakonec uznal, že se to tu bez něj obejde.
"Hej, nechoď nikam, místa i kafe je tu dost!" snažila se ho Nookie zavolat zpátky.
"To je dobrý, já mám práci." Odmítl John, i když by mu menší pauza bodla. Pak ho ale něco napadlo.
"Kashi, můžeš na moment?"
Oslovený se rozhlédl po celé místnosti a ukázal prstem na sebe, "To jako já?"
"Je tu někdo jinej toho jména?"
Kash se tedy s nechutí zvedl a následoval Johna do předsálí.
"Tak teď by mě vážně zajímalo, co mi chceš." Řekl s neskrývanou zvědavostí.
"Jak jsi to myslel?" zabodl do něj John ne zrovna vlídný pohled.
"A co?" Kash ani nedoufal, že by mohl jeho narážku pochopit.
"To s tou nervozitou."
Měl vidiny, nebo touhle odpovědí snad Kashe doopravdy zklamal?
"Na to si odpověz sám, nejsem tvoje svědomí." Odvětil Kash a chtěl odejít, ale John ho chytil za ruku. Znovu ho to zabolelo, ale už ne tolik co předtím.
"Hele, moc dobře poznám, že něco tajíš. A začínám uvažovat nad tím, jak to z tebe dostat."
"Ujišťuju tě, že nijak. Nehodlám ti cokoliv vykládat, přijď si na to sám." Vyškubl mu Kash svou ruku a pro jistotu mu věnoval jeden extra chladný pohled. Bylo zajímavé, jak se během chvilky dokázal změnit.
"Ještě jsme spolu dneska neskončili, to si piš." Oplatil mu John stejnou mincí.
"Budu se moc těšit." Nenechal se Kash vyvést z míry a dokonce se usmál.
John pozoroval jeho vzdalující se záda a sám pro sebe pokyvoval hlavou. Jen počkej, říkal si. Až přijde Corey, dostaneš. A rovnou napsal i tomu Malcolmovi, že by opravdu měl přijít. Ten mu za to pochopitelně nepoděkoval, ale co s ním měl dělat.
"A myslíš, že je to dobrej nápad, brát ho zrovna tady?" řekl Malcolm vyloženě otráveně. O tom oddychovém dni nemluvil jen tak, vážně si chtěl dát voraz, a že ho John vytáhl do akce, která ještě ke všemu nebyla nutná, ho zrovna nebralo.
"Jo. Nikde jinde ho nahánět nehodlám." Odvětil John, "Předním vchodem odcházet nebudou, Ian je upozorňoval, aby necourali přes kavárnu."
Kash je ale převezl – se skupinou neodcházel. Všichni ostatní už byli dávno pryč (a kde náhodou Kash je, to nevěděli, prý ještě zůstal uvnitř), a on pořád nikde.
"Jestli jsi nás sem vytáhl zbytečně, tak je po tobě." Zavrčel stále ještě podrážděný Malcolm a udělal několik znuděných kroků. Ty se mu ale málem staly osudnými, protože se najednou zdánlivě odnikud zjevil Kash a chytil ho pevně kolem krku.
"Tak co jste mi potřebovali? A tobě se omlouvám za nepohodlí, ale takhle to bude mnohem bezpečnější. A opovaž se pohnout."
Malcolm ucítil za svými zády něco ostrého a rozhodně nehodlal blíže zkoumat, co to bylo.
"Co je, ztratili jste řeč? Najednou to tak nechvátá, co?" Zasyčel Kash. Najednou byl zase studený, odměřený a nebezpečný, jako kdyby se změnil i charakterově.
"Dobře. Ale jemu se doopravdy nic nestane!" rozhodl se tedy John promluvit jako první. On je do toho zatáhl, tak je to taky na něm.
"To nezáleží na mě, ale na vás." Odvětil s ledovým úsměvem Kash. Malcolm získal nějaký zvláštní, blíže nespecifikovatelný pocit, že ho zabije ať už tak nebo tak.
"Proč jsi tady? Co tu vůbec chceš? Je to kvůli nám?" vyjel na něj podrážděně Corey.
"Vy jste tak sebestředný, rozhlídněte se občas taky kolem sebe. Samozřejmě, moje hlavní poslání a důvod mojí mizerné existence by měl být ten, že vás mám zničit, ale nehodlám si zvykat na nudný život, takže co dělám a proč dělám vás doopravdy nemusí zajímat. Já jsem neměl v plánu dělat problémy, jsem tu kvůli něčemu úplně jinému, než je dohadování s vámi. A jestli do toho budete strkat nos, tak pak teprve něco zažijete!"
"Do čeho toho?" zeptal se sarkasticky John.
"Neblbni, nech toho!" okřikl ho nejen k jeho překvapení Malcolm.
"Bojíš se, co?" zasyčel mu Kash do ucha.
"Budeš se cítit líp, když ti řeknu, že ano?" odvětil Malcolm. Byla to zvláštní kombinace, jak měl hlas rozhodný a přitom se mu zároveň třásl.
"O moc líp, protože se bojíš právem..."
Ty vole, on ho fakt zabije!, blesklo Johnovi hlavou. Corey byl evidentně muž činu, využil Kashovy chvilkové nepozornosti, vší silou do něj vrazil a dostal ho tak do uctivé vzdálenosti od Malcolma. Čímž zase dostal do nebezpečí sebe, ale to mu v tu chvíli bylo jedno. Kash ho ze sebe okamžitě sundal.
"Radím vám dobře. Držte se ode mě dál." Varoval je ještě naposledy. Pak zmizel ve svém klasickém stylu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře