Kingdom Of Libria, 8.část

15. duben 2009 | 19.14 |

John byl na druhý den pověřen, aby došel Darrenovi říct, co se stalo. Ostatně on o tom věděl nejvíc, navíc Corey ani Malcolm neměli kvůli škole čas. John na školu poslední dobou dost kašlal. Z úkolu, který mu byl zadán, nijak nadšený nebyl. Ale co měl dělat jiného...
Vzhledem k tomu, že dnes nebyl v práci, dali si sraz v bytě. Darren si alespoň všechno, co mu John nadiktoval, hned zapsal.
"Připadám si jak na vojenským hlášení." Ušklíbl se John.
"Promiň, musím vědět o každý, i sebemenší akci. Jednou se to může hodit." Trhl Darren rameny. Vypadal hodně unavený.
John vypadal, že si myslí své, ale byl zticha.

"Byl bych rád, kdyby mi k tomu svoje řekli i kluci, ale to klidně počká..."
"Proč to chceš vědět?" zajímalo Johna.
"Tak, jeden zdroj může vždycky trochu zkreslovat. A ty máš ve zvyku dělat z komára velblouda, tím nechci říct, že tohle je zrovna ten případ..."
Ale John už se stihl naštvat. Nebyl zrovna ve své kůži celou tu dobu, a tohle mu dodalo.
"Fajn, takže ty mi nevěříš? Tak proč jsem sem vlastně chodil? Mohl jsem klidně jít dělat něco užitečnějšího..."
"Víš co, nic jsem neřekl." Skočil mu do řeči tiše, ale pevně Darren. John byl sice stále ještě podrážděný, ale zarazil se. Darren vedle něj seděl shrbený, vlasy mu padaly do obličeje a bylo evidentní, že se za nimi snaží schovat své oči.
"Promiň, omlouvám se..." začalo nakonec Johna žrát svědomí.
"No, ne že bych byl špatnej zrovna kvůli tobě, ale omluvu přijímám." Odvětil Darren.
"Proč seš na mě tak jedovatej? Udělal jsem ti něco?" nechápal John důvod jeho nenadálého útoku.
"A co když tu třeba vůbec nejde o tebe?" zvedl Darren hlavu a podíval se mu do očí.
"Tak si to na mě nevylejvej." Odsekl John.
"Já si na tobě nic nevylejvám! Když... Mě dneska není dobře..." řekl smutně Darren.
"A od čeho?"
John si pomyslel, že už je to podruhé v krátké době, co mu dělá vrbičku.
"Od všeho..."
V Darrenově hlase byly slyšet slzy.
"Ale no tak, nebreč." Objal ho John automaticky. Znovu se mu vrátil ten samý pocit, jako když ho Darren vzal za ruku. Jenže tenkrát byl o něco silnější. Pocit, že by ho mohl držet v náruči pořád... Sakra, co to s ním je? Chtěl se od něj odtáhnout, ale nemohl.

Jako kdyby cítil, že ho musí chránit. Že by mu měl být nablízku...

"To je dobrý." Odtáhl se od něj po chvíli Darren, "Jen mi povolily nervy."
"To je jasný." Přikývl John a ruce nenápadně sevřel v pěst. Celý včerejší i část dnešního dne žil v přesvědčení, že ta noc byl jenom úlet, nějaký zkrat... Jenže teď jeho přesvědčení zase začalo cosi nahlodávat. A hlodalo to hodně intenzivně.
"Jestli chceš, můžeš jít." Pokusil se na něj Darren usmát.
John by skutečně odešel, ve svém vlastním zájmu, kdyby ho Darren letmo nepohladil po rameni. To ho definitivně přikovalo k židli.
"Ne. Ještě tady chvíli zůstanu."
-.-.-
Je zvláštní, jak všechna města vypadají v jednom určitém bodě stejně. Ten "bod" se nedá nijak definovat, ale často se stane, že se ocitnete na absolutně cizím místě a stejně si říkáte: "Tady to vypadá skoro jako u nás..."
Hlavně všechna sídliště jsou pak jako přes kopírák...
Zejména z výšky. Ze střechy nějakého hodně vysokého činžáku. Právě tam zrovna stál a pozoroval soumrak. A přemýšlel...
"Dal jsi mi slib..." říkalo tiše jeho svědomí, "Že nikdy neuděláš to, co jsi udělal včera..."
"Dal jsem ho, ale tobě. Ne jemu." Odpověděl zamračeně, "Možná to opravdu nechám na někom jiném, aby se o to postaral... I kdybych u toho měl být a nic nedělat."
"To nemyslíš vážně..." zašeptalo jeho pomyslné svědomí zděšeně. Neposlouchal ho. Otočil se a šel pryč. Ten hlas ho nevolal zpátky. Jen si ho představoval, jak tam stojí a smutně ho pozoruje.
"Promiň, ale jsi už jen minulost." Dodal přes rameno.
-.-.-
John nevěděl, jestli se má usmívat nebo co vlastně. Odcházel od Darrena dost pozdě, ale zato... Už dlouho se necítil tak v klidu, tak odpočatě... Tak jednoduše šťastně.
Seděli spolu u čaje, povídali si o všem možném a příjemně se bavili.
"Já mám pocit, že ty jsi snad přilít z jiný planety." Kroutil John pobaveně hlavou, protože se nebyli schopní shodnout ani v jediném názoru.
"To říká ten pravej." Vrátil mu to Darren.
"Já to na sobě aspoň nedávám znát." Nedal se John.
"Aha, už to chápu, ty abys to zamaskoval, tak podezříváš všechny kolem sebe, že sou mimozemšťani!" přikývl Darren chápavě. Johna tím doopravdy rozesmál.
"Tak z toho jsem některý lidi podezíral odjakživa." Trhl rameny, "Ale tebe jsem tenkrát ještě neznal."
"Vsaď se, že kdybysme se znali odjakživa, tak bysme si lezli děsně na nervy." Pousmál se Darren.
"Jo, to zase nejsem vševědoucí... Ale je to možný." Po chvilce zaváhání přikývl John.
Zavládlo mezi nimi ticho, ve kterém oba přemýšleli, jaké další téma nahodit.
"Jak se má Angie?" plácl Darren první věc, která ho napadla.
Já tě snad zastřelim, pomyslel si John a rychle hledal nějaká slova, která by byla "nad věcí".
"Určitě se má dobře, díky za optání." Odvětil nakonec.
"Jak dlouho už jste spolu?" snažil se Darren udržet hovor.
"Nijak extra dlouho. Dali jsme se dohromady, když jsi byl... Pryč." Trhl rameny a v hlavě mu svitlo. Paráda, konečně má jiné téma, na které může svést řeč. Netušil, že stejně jako on se snaží vyhýbat rozhovoru o své přítelkyni, tak Darren se bude snažit vyhnout tomuhle rozhovoru.
"Kde jsi vůbec byl?"
"Já... Myslím, že ti asi musí být jasný, že zrovna o tomhle se bavit nechci." Ošil se Darren.
"Promiň, jen jsem se zeptal." Omluvil se John, "Myslel jsem, že ti třeba pomůže si o tom promluvit, ale když ne... Můžeme klidně dál řešit, jak je venku hrozně krásně, a jak se nám nechce nic dělat..." pousmál se, když se tak díval ven z okna. Zapadající slunce barvilo město do červena.
Darren se otočil tím samým směrem a taky se usmál: "Hezky je, to máš pravdu."
"Už budu muset jít." Řekl najednou John, "Už bude asi dost pozdě."
"Já měl pocit, že nějaký včasný příchody tě zase až tolik neberou." Poznamenal Darren.
"Dneska jo, chci mít klid. Zítra je ten koncert..." naznačil mu John, že zítra budou mít perný den.
"A jo vlastně. No tak se na to jdi vyspat." Doprovodil ho Darren ke dveřím, "A díky za tvůj čas."
"To samý jsem zrovna chtěl říct taky." Přitakal John, "Tak zítra. Ahoj!"
Uklidňoval ho... Sice to tak nejdřív nevypadalo, ale dokonce vedle něj dokázal krotit i ten svůj zatracený cholerismus. Domů došel víceméně jako ve snách. Trochu se bál těch krásných pocitů štěstí, když věděl, co se stalo, a co by to mohlo znamenat... Ale už ho nebavilo být vytrvale podrážděný a přepjatý. A s ním dokázal tak krásně vypnout a všechno hodit za hlavu...
Zato teď měl tu hlavu plnou problémů, až mu třeštila. Jestli to takhle půjde dál, tak...
K čemu to vlastně může dojít?
To momentálně netušil.
-.-.-
"Vážně tu musíš být?" řekl Corey ne zrovna dvakrát nadšeně.
"A proč jako ne? Ty jsi můj brácha a John je můj kluk, mám hned dva důvody." Odsekla Angie. Už jí ty jeho řeči šly na nervy, byl jak zaseknutá deska. A obzvláště dnes.
"Jak myslíš." Vydechl rezignovaně Corey. Nebude jí přece vykládat, že nechce, aby se namočila do dalšího průseru... A že ten se dnes dal očekávat.
"Hele, já jim s tím jdu trochu píchnout, tak si zatím třeba sedni tady k počítači, řeknu Johnovi, že jsi tu."
"Dobře." Přikývla Angie a posadila se na modrou otáčecí židli. John přišel během chvilky.
"Ahoj, lásko." Usmála se na něj Angie.
"Ahoj." Oplatil jí John úsměv dal jí pusu na tvář, "Nejsi tu moc brzo? Budeš se tu nudit, já to musím všechno připravit a asi na tebe nebudu mít dost času..."
"To máš jedno. Já se nějak zabavím." Mávla nad tím Angie rukou.
"Kdyžtak můžeš klidně sedět tady, dělej si na kompu co chceš, hlavně ho neoddělej..."
Angie se zasmála: "Neboj, budu s ním jednat jako v bavlnce."
"Paráda. Tak tu buď, já letím zpátky makat. Neboj, až to bude hotový, tak za tebou přijdu."
Angie jenom v duchu zaúpěla, proč je poslední dny tak odtažitý a nervózní, dřív takový nebýval.
Jelikož se k němu Angie nakláněla více než vybízivě, dal jí aspoň malou pusu. Vyrušil je ale zvuk otevírajících se dveří.
"Bože..." zaúpěl si pro sebe John, ale nahlas řekl, "Ahoj, tak pojďte, aspoň nám řeknete, jak to přesně chcete..."
Kash se za svými kolegy ze skupiny trochu loudal. Měl k tomu důvod. Angie. Jak jí tam viděl s Johnem, vnuklo mu to nápad.
"Ahoj, pracuješ tu? Já jen, jestli můžu požádat o kafe." Naklonil se přes pult a usmál se.
"Ahoj, sice tu nepracuju, ale kafe ti klidně udělám." Zvedla se Angie. Aspoň se zabaví.
"Jej, tak to ne, to zase nemusíš, abych tě neobtěžoval..."
"Pohoda." Ujistila Kashe Angie.
"Vlastně... Já jsem úplně blbej, ty asi chodíš s Johnem, co? A jsi tady kvůli tomu dnešku." Nahodil Kash udičku.
"Přesně tak." Přikývla Angie.
"To je zajímavý, jak rychle se John oklepal z toho rozchodu..." udělal najednou Kash zamyšlený obličej.
"Prosím?" nechápala Angie, co tím může myslet.
"No, ještě asi před dvěma tejdnama jsem ho vídal ve městě s jednou takovou blonckou... Ale ty jsi mnohem sympatičtější." Ujistil jí s lehce potutelným úsměvem a vzal si to kafe, "Tak díky vážně moc, tady máš prachy, a určitě se dneska přijď podívat, bude to jízda!"
Odešel s naprosto spokojeným úsměvem. Věděl, že zasel první sémě pochybnosti, a zbytek se už rozjede sám. Pochyboval, že by se historie neopakovala. A když má před ostatními náskok v tom, že si vše pamatuje, tak proč té výhody nevyužít...
Angie měla skutečně podnět k přemýšlení. Je možné, aby měl John jinou? Toho týpka sice neznala, takže neměla důvod mu věřit, ale zároveň ani důvod mu nevěřit... A John se skutečně poslední dny choval divně. Tak nějak... Chladně. Jako kdyby měl doopravdy nějakou známost. Zapadalo to do sebe.
Kash se šel připojit ke zbytku skupiny. Rychle se rozhlédl, jestli ho nemá v hledáčku John, ale ten se zrovna na pódiu mordoval s mechanikou, takže měl docela jiné starosti. Kash se pousmál a přitočil se k bubeníkovi.
"Na, ty kafeholiku." Vrazil mu do ruky kouřící hrneček.
"Ty mi snad čteš myšlenky, děkuju!" přijal bubeník jeho dar s povděkem.
"Tobě v tomhle ohledu ani číst myšlenky nepotřebuju." Ujistil ho Kash. Ve skutečnosti za tím nebyla blahosklonnost, ale pouhá vychcanost – takhle nebude John mít důvod ho podezírat, že se stavoval u jeho přítelkyně. Doufal, že slečna bude inteligentní a nepráskne ho, že jí to řekl on.
-.-.-
"To byla doba." Řekla významně Angie.
"Omlouvám se, dřív to vážně nešlo. Ten koncert začíná za půl hodiny, ale lístky naštěstí bude vybírat Ian, takže mám teď padlá." Pokusil se John o úsměv. Měl toho tak zvaně plné zuby. Obyčejně ho přípravy tolik nevyčerpávaly, ale teď nebylo obyčejně, že...
"To je paráda. Poslyš, Johne, můžu se tě na něco zeptat?" zvážněla trochu Angie. Ale snažila se nemračit, pouze byla trochu nervózní. Chtěla na to jít od lesa, kdyby na něj udeřila rovnou, tak by určitě všechno popřel.
"Samozřejmě." přikývl John.
"Víš, poslední dobou mi přijdeš takový... Jiný. Jako kdybys na něco nebo na někoho ustavičně myslel. Netrápí tě něco?"
Ten jeho pohled... Vyděšený, nechápavý, a zároveň lehce přistižený... Že by se skutečně trefila?
"Já... Nechápu, jak to myslíš..." pokusil se John z celé situace vybruslit, "Jsem takovej jako vždycky, nic mě netrápí..."
"Nelži mi, já to na tobě poznám." Zatvářila se Angie přísně.
"Ale já ti nekecám, sakra..." odvětil lehce otráveným hlasem John.
"Co na mě sakruješ?" naštvala se Angie.
"Protože si připadám jak u výslechu, jasně jsem ti řekl, že mi nic není, tak se na mě tak nedívej, jako kdyby sis doopravdy myslela, že ti lžu." Ohradil se John.
"A proč se hned tak rozčiluješ?"
"Já ne, ty jsi začala."
A už to jelo...
"Víš, co ti povím? Ne, nevěřím ti, protože si myslím, že máš jinou!"
John zůstal stát, jako kdyby mu Angie dala facku.
"A to jenom proto, že nemám věčně dobrou náladu??"
"Ne! Vím i jinačí věci, a ty je svým chováním jenom potvrzuješ!"
"Ahá, a co teda víš, to bych si moc rád poslechl!"
-.-.-
"Ahoj lidi! Tak co, připravený na jízdu?!?"
"Ty vole, tomu říkám hlásek jako konipásek." Zakryl si Malcolm bolavé ucho, jelikož Nookie uvítala publikum otázkou s takovou razancí, až repráky nadskočily.
"Hm!" zahučel jeho směrem Corey. Měl teď v hlavě zcela jiné myšlenky.
"Tak to rozjedem... Na prkně!" uvedla Nookie poměrně originálně první písničku, jakousi hodně volnou předělávku hymny Loards Of The Boards.
Corey stál spolu s Malcolmem u vchodu, stranou od cvrkotu. Pod pódiem se vytvořil slušný kotel, lidi reagovali skvěle. Malcolm musel uznat, že ta hudba vážně není špatná. Ale Corey se zabýval něčím docela jiným... Už chtěl, aby ten koncert skončil. Aby mohl tomu kreténovi dojít rozlámat všechny kosti v těle.
Už jenom to, že mu Angie plakala jakou dobu na rameni, ho vykolejilo a naštvalo dostatečně. Prvně si to šel vyřídit s Johnem, protože mu Angie řekla o svém podezření, ale společně s Johnem pak přišli na jednoduché řešení.
"A kdo jí to řekl, to ti náhodou neřekla?"
"Povídala že ‚takovej blonďatej týpek‘..."
Jak byl Corey předtím naštvaný, tak mu to nedošlo, ale když to takhle vyslovil, tak ho to trklo okamžitě. Stejně tak Johna.
"Kash!" vykřikli oba unisono. Shodli se i na větě: "Já ho zabiju!"
V předsálí se nenápadně motal i Darren. Měl na sobě volnou černou mikinu a na hlavě kapucu, aby ho nikdo nepoznal. Ostatně s davem takhle splýval více než dobře. Nechtěl, aby kluci věděli, že tam je. Mobil si pro jistotu nechal doma, protože mu bylo jasné, že mu budou určitě psát, kde je. Přišel až na druhou půlku koncertu, pochyboval, že by se něco semlelo dřív než až všichni nebo většina lidí odejde. Ale že se něco dít bude, to věděl s jistotou.
Koncert končil v deset a kolem jedenácté už byli prakticky všichni pryč, odešli se vyspat domů nebo to ještě někam dopařit. Co sem tam zaslechl, tak reakce byly vesměs kladné. No aspoň někdo je z tohohle večera nadšený.
Kash seděl na pódiu a čekal, připraven na to, že tentokrát se na něj určitě připraví a dají mu co proto. Nebo se aspoň o to pokusí. Pohrával si s přívěškem, který měl už zase na krku, a nevypadal zrovna nejveseleji. Však oni mu taky toho ještě spoustu dluží. Kromě toho, že se chtěl nadobro zbavit své minulosti, chtěl ještě jednu věc – předat znak skutečnému zrádci, který se z toho všeho vyvlíkl až moc lacino. A přitom mezi nimi nebyl vůbec žádný rozdíl. Kash se ušklíbl. Samozřejmě, pravda. Jeden velký, rozhodující rozdíl tu byl...
Konečně přišli i ti tři. Kash jim nevěnoval žádnou pozornost, stačila myšlenka a okamžitě u něj byli youmové, věrní služebníci temného císařství. Spíš než proto, aby ho chránili, je zavolal proto, aby ty tři – kde se zase fláká ten čtvrtý? – na chvíli zabavili. Když nad tím tak přemýšlel, jaký je vlastně mezi ním, youmi a těmi čtyřmi rozdíl? Vždyť všichni dopadli prakticky úplně stejně – byli zabiti a posléze zase vzkříšeni. Akorát že jeho a youmy vzkřísil císař. Ale proč zrovna jemu byla dána tak vysoká hodnost? Své v tom určitě sehrály jeho vědomosti – byly skutečně cenné. Císař by je sice věděl i bez něj, ale potřeboval, aby tajemství minulosti věděl ještě aspoň někdo, ale zároveň co nejmíň lidí. Proto měl Kash pod pohrůžkou smrti přísně zakázáno mluvit o čemkoliv, co se týkalo jeho minulého života.
Hrál si s tím zpropadeným znakem, který mu vzal naději na poklidnou smrt, a přemýšlel...
Přišlo mu, že se nějak dlouho neobrací pozornost k němu, proto zvědavě zvedl hlavu. Ušklíbl se. Vypadalo to, že youmové se dnes opravdu snažili. Ti tři si s nimi evidentně nevěděli tak snadno rady. Jeho úšklebek se změnil na zlý úsměv. Natáhl ruku a poslal svým oddaným bojovníkům ještě trochu víc sil do boje. Bude to snadnější než čekal. Jen mu trochu dělalo starosti, kdy a jestli se vůbec objeví ten čtvrtý...
Středem místnosti si cestu skrz postavy v černých kápích rozrazilo jasné světlo. Byl tady.
Bylo to, jako když vlítne vlk mezi stádo vyděšených ovcí. Čtvrtý spolubojovník měl doopravdy velkou sílu.
"Tak jsem to za vás zase musel oddřít sám." Oznámil klukům, když zjistil, že jim nic není.
"S tebou si to vyřídím později." Zavrčel na něj Corey, "Ale prvně sem pojď ty, ty srabe!"
"Asi mluvíš se mnou, že." Narovnal se Kash a slezl z toho pódia.
"Ano, přesně s tebou!" ujistil ho Corey a zaútočil na něj, ale Kash jeho útok snadno odrazil. Vypadal, že kdyby mohl, tak si snad zívne.
"A že to tolik rozčílilo akorát tebe. Tady druhej vypadá docela klidně." Řekl Kash pichlavě a podíval se posměšně na Johna.
"To že tak vypadám, ještě neznamená, že ti to jen tak projde." Udělal John směrem k němu dva výhrůžné kroky.
"No to jsem na to zvědavej." Provokoval ho Kash dál. John v tu chvíli viděl rudě. Už už se chystal zaútočit taky, ale ten čtvrtý ho zastavil.
"Ne. Teď ne. Snadno by tě porazil." Řekl, přitom Kashe upřeně pozoroval. Kash mu pohled s nelibostí vracel, věděl, že kdyby se do něj pustil on, zase tak úplně snadné by to nebylo.
"Než se začnete hádat..." rozhodl se nakonec promluvit, když viděl, že se John akorát nadechuje, aby něco namítl, "Doufám, že jste dneškem pochopili, že na to, abyste se mnou nebo s kýmkoliv jiným změřili síly, ještě nemáte. Pochopte, že tohle není žádná hra. Jste ve válce, tak se podle toho chovejte. Nebo se skutečně dočkáte toho, že vás budu muset zabít. Takže au revoir." Pokynul jim na závěr Kash a zmizel.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se jako první probral John: "A už toho mám dost! Co jsi sakra zač a co si o sobě vůbec myslíš?!" otočil se na toho, kdo stál po jeho pravici. Jenže ten se zrovna dával na útěk. Malcolm, který stál o něco víc vzadu, mu sice zastoupil cestu, ale dokázal ho v jeho rozběhu akorát zpomalit. John se pustil do pronásledování s tím, že ho utéct jen tak nenechá.
Corey se chtěl za nimi rozběhnout taky, ale Malcolm ho zastavil: "Nech toho. On si s ním poradí sám, a stejně bys je nedohnal."
John využil výhody znalosti terénu a když běželi přes verandu, tak mu jednoduše nadběhl. Zatímco ten druhý běžel po schodech, on se akorát odpíchl od zábradlí, skočil mu do cesty a povalil ho na zem. Sice se začal okamžitě urputně bránit, a že sílu měl rozhodně, ale John ho pevně přižehlil ke studenému asfaltu, dlaněmi ho chytil pod rameny a přitiskl mu ruce k zemi, aby se nemohl bránit, a čekal, až ten marný boj sám vzdá. Obličej měl sešlehaný od jeho těsně nad ramena dlouhých světlých vlasů.
Konečně se uklidnil. Otočil obličej ke straně, prudce oddychoval a vyrazil ze sebe hrubě znějící otázku: "Co chceš?"
"To jsem ti řekl už dvakrát a nehodlám se znovu opakovat." Zavrčel John, "Kdo jsi?"
Odpovědí mu bylo zarputilé mlčení.
"Tak sakra mluv!" otočil si neurvale jeho obličej tak, aby mu do něj viděl. V tu chvíli jako kdyby jím projel šíp. Ty oči... Ta ústa... To všechno přece zná!
Konečně mu došlo, kdo že to pod ním vlastně leží...
John se trochu stáhl a Darren toho využil a sedl si. Podle Johnova výrazu uhodl, že ho poznal.
"To... To snad..." kroutil John hlavou, "Takže jsem měl pravdu...!"
"Neříkej jim to, prosím." Požádal ho Darren.
Johnovi se zlostně zablesklo v očích. Cítil se podvedený. Tolik mu věřil a on...!
"A řekneš mi alespoň jediný důvod, proč bych neměl?!" zasyčel.
Darren neodpověděl. Pouze si ho chvíli prohlížel.
"Protože jsem si myslel, že nejsi stejný jako oni dva..."
"Co tím myslíš?!" chytil ho John neurvale za ruku a přitáhl si ho blíž k sobě.
"Na to si přijď sám. A přijdeš na to, pokud jsi skutečně takový, za jakého tě mám." Odpověděl mu nehnutě Darren.
John opět úplně změnil výraz ve tváři. Už nevypadal tak nebezpečně. Povolil stisk ruky.
Polib ho, polib ho, polib ho!!!
Jejich obličeje byly tak blízko a Johnovo tělo si žádalo jediné. Projela jím taková touha, až se mu sevřel žaludek. Zděšeně Darrena pustil. Proboha, co se to s ním děje??
Darren si okamžitě stoupl, protože se mu zdálo, jako kdyby slyšel kroky. Zřejmě kluci usoudili, že jsou venku až moc dlouho. Ještě než utekl, tázavě se na Johna zadíval.
"Neřeknu..." odpověděl tiše. Skoro to znělo zoufale.
"Díky." Kývnul jeho směrem Darren a ztratil se ve tmě.
Ty kroky skutečně patřily Malcolmovi a Coreymu. John na ně jenom mávl rukou a pomalu se zvedl ze země. Kolena se mu třásla, že se na nich skoro nemohl udržet.
Darrene..., oslovil ho v duchu. Poté schoval obličej do dlaní. Přemýšlel nad tím, co mu Darren řekl. Je možné, že něco poznal? Nebo co tím chtěl vlastně říct?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře