Kingdom Of Libria, 9.část

15. duben 2009 | 19.16 |

"Já jsem tak blbá." Vydechla kriticky Angie, když jí Corey vysvětlil, jak se věci mají.
"Ale tak si to zase tolik neber, kdyby mi tohle někdo řekl o mojí holce, taky bych znejistěl." Uklidňoval jí Corey, "Prostě se Johnovi omluv, on to určitě vezme."
"Tak tím si nejsem tolik jistá." Ušklíbla se Angie, "Víš, ono to mezi náma skutečně poslední dobou nějak neklape..."
"Tak budete mít aspoň dobrou příležitost si to všechno vyříkat." Radil jí Corey trpělivě.
"Asi máš pravdu." Uznala Angie, "Stejně za ním budu tak jako tak muset jít, tak to vezmu všechno najednou. A zajdu za ním hned zítra, dneska ho radši nebudu vyrušovat, když má ten velký stěhovací den."
"Chytrá holka." Pochválil jí Corey.
"Říkám to nerada, ale díky za radu." Zašklebila se na něj Angie.

Tím velkým stěhovacím dnem myslela jediné – John a Ian se konečně mohli přestěhovat do svého vlastního bytu. Rodiče je už doma nijak nedrželi, uznali, že kluci už jsou dost samostatní a že je taky musí situace u nich doma unavovat.
"Tradá! Ty vole, není to skoro zázrak?" rozhodil Ian teatrálně rukama ve stylu Leonarda DiCapria.
"Stačí říct, že je to paráda, ne?" dloubl ho John do boku, až se Ian celý zkroutil.
"Debile!" projevil snahu svého mladšího bratra nakopnout. Jejich hašteření přerušilo zvonění Johnova mobilu.
"Prosím?" řekl nejistě John a radši se odebral do koupelny a zavřel za sebou dveře. Volal mu totiž Darren.
"Ahoj, no kde se flákáš? Jedinej, kdo se namáhal přijít sám od sebe, byl Malcolm, Coreyho jsem naháněl před chvílí, už je na cestě, tak kopni do vrtule i ty."
"A je to nutný?" smlouval John.
"Prosím..."
"Víš..." odmlčel se John, "Myslím, že včera jsem ti vyhověl celkem dost, navíc jsem u tebe byl nedávno, takže dneska bys mě z toho fakt mohl vynechat."
"Jo tak jestli mě hodláš vydírat, tak to ses pěkně přepočítal." Odsekl Darren a jednoduše mu s tím telefonem praštil.
John byl v pokušení s tím mobilem třísknout o zem, ale ovládl se. Zamyšleně seděl na vaně a v hlavě mu to šrotovalo jako o závod. Celý den neměl příležitost zabývat se plusy a mínusy svého dvojakého života, protože měl plné ruce práce se stěhováním, ale teď měl naopak času dost. A navíc i pádnou záminku.
Celou předešlou noc o Darrenovi přemýšlel. Chvíli na něj byl naštvaný, chvíli byl zase naopak děsně zvědavý, co ho vede k tomuhle skrývání, pak se akorát litoval... Možná, že kdyby měl příležitost si s ním o všem pořádně promluvit...
Jeho svědomí mu říkalo, že by tam měl jít. Sice na něj bude Darren asi trochu koukat a možná bude mít i poznámky... Ale k čertu s ním!
I z toho bylo poznat, že ho nezná tak dobře, jak si myslel – Darren by na něj nikdy žádné poznámky neměl. Jenom se trochu divil, když John nakonec zazvonil u dveří bytu.
"Ahoj, to je dobře, že jsi nakonec přišel." Řekl překvapeně.
"Hm." Zavrčel John místo odpovědi a protáhl se dovnitř.
"No sláva, už jsme mysleli, že se neukážeš." Uvítal ho Malcolm.
"Ještě ty provokuj." Hodil po něm John jízlivě a jelikož bylo volné křeslo, posadil se tam. Darren šel těsně za ním.
"Víš, proč včera nepřišel? Normálně to zachráp." Otočil se Corey na Johna a ukazoval na Darrena.
"No jo, vždyť jsem říkal že toho mám teď moc a jsem ze všeho dost utahanej..." trhl Darren rameny.
"Aha." Odvětil důrazně John, "Vyrušil jsem vás z nějakého důležitého hovoru, nebo jste tu prostě jen tak kafrali?"
"Řešili jsme, proč je náš neznámý blonďatý přítel o tolik silnější než my." Shrnul krátce Malcolm obsah jejich předchozího rozhovoru.
"A k čemu jste došli?" zajímalo Johna. Vlastně to bylo poprvé, co ho doopravdy zajímalo, co jim Darren vykládá.
"V podstatě k ničemu, jako vždycky." Trhl Corey rameny, "Ale jednu novinku přece jen máme. Darrene, přetlumoč mu to."
I když si Darren zvykl hrát před nimi nevinného a už ani neměl problém jim lhát, tohle byla jiná situace. John jeho tajemství znal a bude těžké s ním zcela v klidu mluvit a předstírat, že já nic, já muzikant.
"Trochu jsem na ně udeřil, ať nás přestanou vodit za nos a řeknou nám pravdu, jak to teda je, a dostal jsem odpověď, že pokud se objevil někdo čtvrtý, pak k vám skutečně patří, ale že v tom případě se znovuzrodil i někdo, u koho to nepředpokládali a u koho to není úplně na sto procent dobře, ale víc mi říct nechtěli."
John se nějak neměl k odpovědi a Darren přemýšlel proč, když pro jedovaté poznámky nechodil nijak daleko a tady se daly očekávat. Že by nad tím doopravdy přemýšlel, to vypustil automaticky, protože u něj takovouhle aktivitu ani neočekával.
"Takže v podstatě zase nevíme nic." Řekl tedy místo Johna Malcolm, "Prosím, Johne, nemáš rakovinu v trubičce?"
John zalovil ve vnitřní kapse bundy a podal mu krabičku cigaret i se zapalovačem.
"Děkuji ti mnohokrát, ty si nedáš?" zeptal se ho ještě Malcolm, než odešel na balkón.
"Ne, měl jsem cestou sem." Zavrtěl John hlavou.
"Ty by sis taky mohl zejtra udělat čas a zajít k nám." Řekl mu ztišeným hlasem Corey, jako kdyby snad mělo vadit, že Darren jejich rozhovor uslyší.
"K vám?" nechápal John.
"No za ségrou..." popostrčil ho Corey správným směrem.
"A jo... No, nemusel jsi mi říkat, přišel bych sám, nejsem blbej." Odvětil John.
"Tak já pro jistotu. Aby sis to náhodou všechno nevzal moc osobně." Oplatil mu to rýpnutí Corey.
"Jak jsi to myslel?" zpozorněl John.
"Tak jak jsem to řekl. Neřeš to." Mávl Corey rukou.
Darren jejich rozhovor vlastně ani neposlouchal. Byl dost nervózní, ač se to na sobě snažil nedávat najevo. Nemohl si být jistý, co má John za lubem. Jestli se najednou nezvedne a neoznámí ostatním, co včera zjistil... Jestli ho doopravdy naštval, tak by se moc nedivil... I když by ho to samozřejmě zklamalo, ale oni ho všichni dohromady už zklamali víc než dost.
John se rozhodl provést svůj původní plán a když se Corey s Malcolmem zvedli po hodině řešení všeho možného k odchodu, řekl, že ještě chvíli zůstane. Seděli s Darrenem naproti sobě a vládlo mezi nimi napjaté ticho.
"No... Asi si chceš promluvit o tom včerejšku, co." Začal konečně Darren.
"Přesně tak." Přikývl John.
"Tak máš slovo." Přenechal mu Darren směr hovoru.
"Přemýšlel jsem nad tím půlku noci, ale stejně jsem nepřišel na jednu podstatnou věc... Proč? Proč to schovávání?"
Darren se, ač nechtě, krátce zasmál.
"Já vám to jednou řeknu všem najednou. Ať se nemusím opakovat."
Z Johnova pohledu poznal, že se mu tahle odpověď moc nelíbila.
"Když ty nevěříš mě, tak jak mám potom já věřit tobě?" odsekl.
"A v čem bys mi měl věřit?" podíval se na něj Darren zkoumavě. Johna tou otázkou evidentně vyvedl z míry.
"Víš... A vlastně v ničem. Když nad tím tak přemýšlím, tak to všechno byl ve skutečnosti jen můj subjektivní pocit." Potřásl John hlavou a vypadalo to, že se chystá odejít.
"Počkej!" zadržel ho Darren ještě než stačil vůbec udělat víc jak dva kroky směrem ke dveřím obýváku, "Jak jsi to myslel?"
"Když ty nechceš odpovědět mě, tak proč bych měl odpovídat já tobě?" zavrčel John.
"Ale to je přece něco jiného... Johne, já jsem o tohle nestál! Vždyť to přece víš, a myslím, že zrovna ty mě v tomhle i dobře chápeš. Jenže se prostě stalo, a... Já mám svoje důvody, proč to dělám, to ano, ale zároveň jsem hrozně zmatený. Jako kdybych ani pořádně nevěděl, co chci... Co chceš ještě slyšet?"
Darren zněl doopravdy zoufale.
"Ty důvody." Trval si John neoblomně na svém.
"Ty seš vážně jak zaseknutý stroj." Zakroutil Darren hlavou, "Proč to chceš tak hrozně moc vědět?"
"A proč bych to vědět neměl?" vrátil mu otázku John.
"Protože je to moje věc." Trhl Darren rameny.
John už se nadechoval, že něco odpoví, ale najednou si uvědomil, že vlastně nemá co říct...
"Seš hodnej, žes jim to neřekl." Dodal Darren.
"Já vím, já jsem už takovej notorickej dobrák." Zašklebil se John.
"No ty na to zrovna vypadáš." Pousmál se Darren pobaveně.
"Tak ti mockrát děkuju." Chtěl John říct co nejpřísněji, ale nevydržel se neusmívat.
"Nemáš zač."
Nastalo krátké ticho, ve kterém se na sebe víceméně akorát usmívali.
"Budu už muset jít." Odkašlal si John.
"Samozřejmě." Přikývl Darren a objal ho, "Ještě jednou díky."
"Nemáš zač." zamumlal John a zmizel rychlostí světla. Celou tu dobu, co se na sebe tak usmívali, cítil zase to zvláštní mravenčení, a teď, když ho objal... Určitě ani netušil, jak moc ho tím rozhodil. Ale ta vyděšenost, která ho v těchto chvílích obvykle zachvacovala, neměla tentokrát moc dlouhého trvání. Když vyšel ven, zkřížil ruce před tělem a vybavil si teplo a krásu toho doteku. Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv.
-.-.-
"Teda, pěknej bejváček." Rozhlížel se Corey pochvalně po Johnově novém bytě.
"Že jo. Do dva plus jedna se naskládáme s přehledem a máme tu všechno, co potřebujeme." Přikývl John. Nešel do práce a tak si dali s Coreym sraz u něj doma. Corey sice málem netrefil, ale s trochou navigace pomocí mobilu nakonec našel ten správný dům. Mohl se sice zeptat Angie, ale nepokládal to za vhodné...
"Nebyla Angie doufám včera moc špatná?" zeptal se John sám na téma, které Corey nevěděl jak nakousnout.
"Tak... Jak se to vezme, ona je trochu po mě, takže se snaží nedávat nic najevo... Ale jasně, že jí to mrzí." Trhl Corey rameny, "Sice mi do toho teda vůbec nic není, ale můžeš mi aspoň stručně vysvětlit, proč ses s ní rozcházel, když tamto jste si ujasnili?"
"Ono tam bylo víc nesrovnalostí." Ošil se John, "Moc jsme si nerozuměli, neklapalo by to ani teď, ani potom."
"Tak doufám, že u tohohle názoru taky zůstaneš." Varoval ho Corey spíš ze zvyku. John se ušklíbl. Měl s Angie hodně dlouhý rozhovor, ve kterém si všechno vyříkali, ale bohužel jí musel oznámit i to, že z jeho strany to zkrátka už přestává být ono a že ona to nemůže ovlivnit. Snažil se říct jí to co nejšetrněji, ale znal jí a věděl, že je silná, že se s tím popere. Za pár dní se oklepe z nejhoršího a pak už to bude dobré.
"Tak bysme se teď mohli začít bavit o něčem jiným než o tvojí ségře, ne."
"Klidně." Ušklíbl se Corey, ale někdo jim ten rozhovor nepřál, protože se mu rozehrál mobil.
"Co ten mi může chtít? Doufám, že to není nějakej průser..." poznamenal si pro sebe, když zjistil, že se mu pokouší dovolat Malcolm.
"Ahoj, co se děje?"
John pozoroval Coreyho výraz a trochu si taky začal dělat starosti, co se děje, protože Corey se tvářil hodně překvapeně a trochu vylekaně.
"A zkoušel jsi mu volat?" zeptal se.
"Co se děje?" gestikuloval na něj John. Corey mu naznačil, že mu to řekne, až dotelefonuje.
"Hm, tak to je vážně divný... Hele, tak vydrž, já mám klíče, počkej tam, něco vymyslíme."
"Tak co se děje?" zeptal se neklidně John, když Corey konečně zavěsil.
"Já jen doufám, že je to planej poplach." Vydechl Corey, "Volal Malcolm, že chtěl jít už včera za Darrenem něco probrat, ale zjistil, že není doma, tak mu posílal SMSku, ale neodpověděl mu na ní. Tak za ním šel dneska znovu, ale v bytě pořád nikdo není, a telefon má hluchej."
V Johnovi by se v tu chvíli krve nedořezal. V krku měl najednou sucho. Okamžitě ho začaly napadat ty nejhorší možné scénáře, co se mohlo stát...
"Máš... Máš řidičák?" vykoktal ze sebe.
"Mám, proč?" nechápal Corey.
"Půjčíme si auto od bráchy, ať nemusíme zbytečně marnit čas čekáním na autobus."
"A Ian nic namítat nebude?" zeptal se pochybovačně Corey.
"Nebude mít ani příležitost." Zvedl se John a sundal klíčky od auta z věšáku, "Stejně už je to starej zrezlej krám, do šrotu půjde tak jako tak, tak polez."
Corey naštěstí žádný pirát za volantem nebyl, takže se k bytu dostali rychle a bez pokut. Malcolm na ně čekal před vchodem.
"Nevěděl jsem, že máš auto." Prohlížel si červené vozítko se zájmem.
"To taky není moje." Odvětil Corey, "Ale tady mladýho."
"Vlastně je mýho bráchy." Doplnil ho John.
"Aha." Udělal vědoucně Malcolm.
Byt obrátili vzhůru nohama, ale nenašli nic. Žádnou stopu, nic co by jim alespoň trochu pomohlo, napovědělo...
"A u něj doma jsi nebyl?" napadlo Johna trochu se zpožděním.
"Ani nevím kde bydlí. A navíc, kdyby byl doma, tak by se přece sám ozval a neměl by mrtvej mobil." Řekl Malcolm logicky.
"Zkusím mu ještě jednou zavolat." Rozhodl se John vytočit Darrenovo číslo ještě jednou. Hledal jakýkoliv záchytný bod, který by mu dal naději, že je Darren v pořádku. Ze všeho nejvíc se totiž bál, že ho někdo dostal...
"Tak co?" zeptal se napjatě Corey.
"Nic. Mrtvo." Zakroutil John hlavou a hryzl se do rtu. Tohle se mu nelíbilo ani v nejmenším.
"Takže jsou dvě možnosti – buď má vybitou baterku, nebo je mimo signál." Přemýšlel Corey.
"Jasně, asi se mu vlastně jenom prostě rozbila nabíječka, co?" odvětil hodně ironicky John.
"Je to nepravděpodobný, ale možný. A nech si ten tón." Napomenul ho Corey.
"Nehádejte se." Zasáhl na poslední chvíli Malcolm, protože to vypadalo, že se ti dva do sebe pustí, "Tím tomu moc nepomůžete. Těžko můžeme něco vymýšlet, když nevíme, čeho se máme chytit. Mohl klidně zase někam zmizet jako posledně. Nebo ho taky mohli unést. Ale tím pádem by mě taky docela zajímalo proč, neměli zrovna moc důvodů..."
Ale měli, jeden hodně velkej, pomyslel si John. Začínal být zoufalý. Má jim to říct? Ne, slíbil, že nic neřekne. Jenže tohle nebyla vhodná chvíle hrát si na schovávanou. Co když se vážně něco stalo? A co když ne? Pak si na něj Darren akorát zbytečně naštval. Ale jestli by to bylo tak, jak se obává, pak by mu to mohlo třeba zachránit život...
S myšlenkou, že stejně by se to jednou museli dozvědět, se odhodlaně nadechl.
"Je tu jeden důvod." Řekl. Málem ho zradil hlas, ale nakonec se mu podařilo říct to pevně a svým obvyklým tónem.
"Který?" zajímalo Coreyho.
"Že... To on je ten čtvrtý." Vypálil John rychle. Uf, bylo to venku...
"Cože?? Jak to víš?"
Oba kluky to evidentně šokovalo.
"Po tom koncertě, jak jsem za ním běžel... Dohnal jsem ho, ale přesvědčil mě, abych ho pustil, abych vám nic neříkal..." pokoušel se John shrnout, co se stalo, ale už jen z principu to nemohl správně popsat. Nemohl jim přece říct, že mu to slíbil proto, že s ním poslední dobou pěkně cvičí.
"Já to nekomentuju." Opsal Corey naštvané kolečko kolem své osy.
"To snad nemyslíš vážně, Johne?" přidal se i Malcolm.
"Jo, úplně vážně, zajímalo by mě, jak byste se na mém místě zachovali vy!" ohradil se John.
"A ty si jako myslíš, že ses zachoval dobře?!" poklepal si Corey na čelo.
"Víte, co mi vy dva můžete?" zasyčel John a už rázoval ke dveřím. On tu ostatně vůbec nemusí být!
"Kam jdeš?!" běžel za ním Malcolm, "Fajn, tak klidně zase dělej uraženýho, ale přestaň už sakra před vším utíkat!"
Ten dovětek Johna zarazil.
"Cos to řekl?" otočil se po něm.
"Pravdu! Ty máš pořád hroznejch řečí, ale podívej se pravdě do očí, pokaždé, když se stane něco, co nechápeš, co je ti proti srsti nebo čeho se bojíš, tak od toho prostě utečeš! A nejde jen o jednu blbou hádku, koukni se třeba, cos vyváděl doma! Přestaň už taky jednou myslet na sebe, ne pokaždý půjde všechno tak, jak se to bude zrovna tobě líbit!"
Corey, který to všechno sledoval z uctivé vzdálenosti, se jenom divil, kde se to všechno v Malcolmovi bere. Obvykle působil jako kliďas, ale jak vidno, dokázal se i pěkně rozparádit.
"Tak ti děkuju za tvou zevrubnou psychologickou analýzu." Odsekl John. Hlas se mu třásl vzteky, "A teď si zkus zamíst taky před vlastním prahem, pane chytrej."
"Radši až po tobě." Nedal se Malcolm, "Jen pověz ten důvod, já si ho moc rád poslechnu! Nějak ses tomu elegantně vyhnul. Ukaž, že se teda tak hrozně pletu, neutíkej nikam a řekni mi hezky na rovinu, co se s tebou stalo, žes nám něco tak důležitého neřekl! Frajer tvýho kalibru to přece zvládne, ne?!"
Jenomže Johnova reakce jim oboum naprosto vyrazila dech. John se zády opřel o dveře, takže mohli vidět, že má oči červené od potlačovaného pláče. Chtěl něco říct, ale nemohl. Musí se nejdřív trochu uklidnit, jinak by se během chvilky rozbrečel na celé kolo. Takže ho takhle opravdu všichni vidí? A proč vlastně ne, vždyť na tom usilovně pracoval, a sám tomu i věřil... Dokud nepoznal jeho. Najednou si sám před sebou připadal trapně, nevěděl, co s tou svojí zatracenou povahou udělat. Nikdy neměl důvod se kvůli někomu měnit, ostatní se vždycky nakonec přizpůsobili nebo si jednoduše zvykli...
Ale na druhou stranu, jestli ho nepřijmou takového, jaký je, pak se na to všechno může vykašlat.
Tahle myšlenka mu vrátila jeho ztracenou rovnováhu.
"Nejsi moje matka. Ani Bůh nebo cokoliv takovýho. Nemusím se ti zpovídat, pokud nechci."
"Promiň, jestli to bylo ode mě moc sprostý." Omluvil se Malcolm.
"Nebylo. Prostě jsi to řekl na plnou hubu." Ušklíbl se John. Přesto mu to nedalo a otočil se na Coreyho: "Ty si to myslíš taky?"
"Co?" nechápal Corey.
"To co řekl." Kývl John hlavou směrem k Malcolmovi. Corey tušil, že se ptá zrovna na tohle, ale odpovídat se mu moc nechtělo...
"No, jak to říct... Je pravda, že jsi občas nesnesitelnej, ale kdo z nás není." Odpověděl neutrálně, "A to, že jsi nám to neřekl, mě taky docela zarazilo."
John místo odpovědi jenom pokýval hlavou.
Tíživé ticho najednou rozčísl zvuk zvonění mobilu. John rychle začal lovit po kapsách, protože svoje zvonění na rozdíl od jiných poznal na první poslech. Srdce mu vyskočilo až někam do krku, když uviděl na displeji svítit Darrenovo jméno.
"Prosím?" řekl rychle, ale nikdo mu neodpovídal. Že by jeho číslo vytočil omylem? Tomu nevěřil. A jak to, že teď najednou je dostupný, když před chvílí nebyl? Nakonec to ale stejně musel položit, protože se nikdo neozýval.
"Co se děje?" zajímalo ostatní.
"Netuším, prostě mi jenom zavolal, ale neodpověděl mi." Trhl John rozpačitě rameny, "Určitě se muselo něco stát, tohle přece není normální..."
"Zkus mu zavolat zpátky." Navrhl Corey. John tedy vytočil znovu číslo na Darrena. Dostupné bylo, ale nebral to.
"To je vážně zlej sen, tohleto." Ulevil si podrážděným hlasem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře