Kingdom Of Libria, 11.část

15. duben 2009 | 19.27 |

Johna už druhý den bolela hlava, jako kdyby v ní měl zavřeného datla a ten mu bušil do celé lebky. Navíc jestli býval i jindy podrážděný, teď si vytrvale připadal jako kobra, které někdo přišlápl ocas. A za tohle všechno mohl poděkovat Kashovi, jestli ten mu ještě někdy přijde do rukou, tak ho namouduši zabije...!
Ve škole to s ním šlo od desíti k pěti. Zrovna by se tolik potřeboval soustředit na učivo, aby dostal pár dobrých známek, a místo toho má vytrvale migrény. Skončilo to leda tím, že vyjel na učitele hezky před celou třídou a vykoledoval si za to důtku.
Taky chtěl zajít domů, aby věděl aspoň co je s mámou, ale k tomu teď rozhodně nebyla vhodná chvíle... Přitom už u ní nebyl dlouho... K čertu se vším!
Když na něj v tomhle rozpoložení ještě vpadl Malcolm s tím, že si chce "jenom promluvit", nebyl dalek toho, aby ho vynesl v zubech. Ač to bylo snad poprvé, co se sešli náhodou, aniž by to plánovali. Zkrátka se jen potkali na ulici.

"Ahoj, kam míříš?" zastavil ho s úsměvem Malcolm. John ale neměl náladu na legrácky.
"Asi domů." Trhl rameny.
"Super, takže máš chvilku čas?" zeptal se Malcolm.
"Podle toho na co." Řekl nedůvěřivě John.
"Neboj, nic strašnýho." Ujišťoval ho Malcolm. Nepotěšilo ho, jak na něj byl John nepříjemný, ale nechal to bez komentáře.
"A o co teda jde?" šel John přímo k věci.
"Včera jsem byl za Darrenem..."
John málem zaúpěl nahlas.
"A co ses dozvěděl?" odvětil kousavě.
Malcolm se zarazil.
"A víš co? Vlastně nic. Zajímalo by mě, jestli se někdy dočkám toho, že s tebou bude normální řeč."
John si vzpomněl na jejich nedávnou hádku a radši se trochu stáhl.
"Promiň, není mi dobře, bolí mě hlava..."
"Hm." Přikývl Malcolm, "Chceš si jít sednout?"
Sedli si na nejbližší lavičku, podvědomě co nejdál od sebe.
"Tak co jsi chtěl říct?" navázal John tam, kde skončili.
"Zkrátka jsem u něj byl, promluvit si a tak... A došel jsem k závěru, že by možná bylo záhodno to celý ještě jednou přehodnotit. Přiznat si, že ho skutečně nemůžeme do ničeho nutit a tak... Darren zase nezněl až tak moc naštvaně, on by tu omluvu přijal... Zrovna jsem šel za Coreym, abych s ním o tom taky hodil řeč.

"

"Jo tak nakonec se budeme ještě omlouvat my." Zasmál se ironicky John.
"Já se v tobě trochu nevyznám, ty jsi to jako jediný z nás věděl, ale vypadáš, že tě to teď žere nejvíc. Přitom vlastně pro tebe to žádná novinka nebyla..."
Malcolmova dedukce neměla chybu, ale John mu nehodlal vykládat, že sám si tuhle otázku položil už tisíckrát.
"Jo, ale dusil jsem to v sobě celou tu dobu." Odvětil.
"A nikdy jsi s ním o tom nemluvil, nepokoušel jsi se...?"
"Jo, zkoušel, ale moc to nedopadlo." Skočil mu John do řeči. Tyhle otázky ho vytáčely ještě víc. Zakázal si na Darrena jakkoliv myslet, nechtěl řešit jeho chování ani co všechno si řekli či udělali.
"Tak sorry, jen nápad." Vzdal to Malcolm, "Tohle je vlastně všechno, co jsem chtěl... Tak si to nech trochu projít hlavou."
"Hm." Přikývl John, "Kousek tě doprovodím." Rozhodl se náhle.
"Když chceš." Trhl Malcolm rameny.
"Poslyš... Přemýšlet o tom můžu, ale já mám bohužel pocit, že jsem se už rozhodl." Dodal ještě John, "Takže to nech na mě."
"Jasně." Odvětil neutrálně Malcolm.
"Hele, koukni na to!" strčil do něj najednou John. Právě procházeli kolem reklamní tabule, na níž se mačkalo několik plakátů novějšího i staršího data, obvykle oznamujících nějakou akci. V pravém dolním rohu se krčila i zmínka o jedné jim dobře známé skupině...
"Nějak se tu chytli, měli bysme si jim říct o dýško, že jsme je pomohli prosadit." Řekl posměšně John, "Bude akce. Za jak dlouho...? Příští týden. Paráda. Tak se můžeš za Coreym zase vrátit a říct mu to."
"To víš že jo." Ušklíbl se Malcolm, "A s tvým laskavým svolením to řeknu i Darrenovi."
"Ten by se o tom stejně určitě nějak dozvěděl." Řekl uštěpačně John.
-.-.-
"Hej, ty se někam chystáš?" odchytla Angie Coreyho akorát na odchodu.
"Jo." Odvětil krátce Corey a odložil si na botník peněženku a lístek, aby si mohl zavázat boty. Angie bleskově lístek sebrala a přečetla si ho.
"Nebyli tyhle náhodou tenkrát...?" zamyslela se.
"Jo, byli." Vzal jí Corey nesmlouvavě lístek z ruky.
"S kým tam jdeš, zase s klukama?" zeptala se Angie.
"Jo." Odpověděl Corey úsečně, měl nejvyšší čas, aby vyrazil.
"A co kdybych šla taky?" usmála se andělsky. Corey se na ní podíval jako na mentálně postiženého.
"To víš že jo, jen tu hezky zůstaň." Zabouchl jí dveře před nosem. Netoužil, aby se do něčeho připletla i podruhé.
Malcolm a John na něj už čekali před kulturním domem, kde se měl koncert odehrávat tentokrát, a vypadali neobvykle vesele.
"Nazdar, co se děje, že tak záříte?" divil se Corey.
"Ale, řekli jsme si, že nemá cenu se rozčilovat." Pousmál se John.
"Si tu tak hezky stojíme a čekáme, najednou se otevřou támhlety dveře," ukázal Malcolm na hlavní vchod, "z nich vyleze Kash, uvidí nás, začne se smát jako blázen a zaleze zase dovnitř. To už prostě nemá cenu řešit."
"Neznat vás, tak řeknu, že jste oba opilí." Zakroutil Corey nevěřícně hlavou.
"Klídek, jen jsme se trochu bavili na cizí účet, no." Odvětil pobaveně John. To ještě netušil, že je Kash opět převeze na plné čáře. Neodešel totiž natrvalo. Naopak. Došel si pro celou skupinu a přišel se s kluky přátelsky pozdravit.
"Ahoj, vy nám tu zakládáte fanklub?" zdravil je už zdálky bubeník.
"Tak trochu." Ušklíbl se Corey.
"Je to super, konečně se to začíná trochu rozjíždět." Přikývl basák.
"Johne, rozhodně vyřiď bráchovi díky, kdyby nás nevytáh on, tak jsme doteď byli zaseklý v garážový fázi." Usmívala se Nookie.
"Já myslím, že bohatě postačí jako díky to, že vám vrátím vstupný." Přidal se Kash a dokonale překvapenému Johnovi vtiskl do dlaně dvě bankovky, "Stejně jste to měli povinný, tak přece nebudeme vydřiduši, pro vás všechno."
Jediný, komu to přišlo úžasně vtipné, byli jeho spoluhráči.
"Ty seš taky debil, viď." Smál se kytarista.
John byl v pokušení mu ty prachy narvat do krku, ale pak ho napadlo něco lepšího. Radši je schoval do zadní kapsy kalhot.
"Kde hrajete příště?" zeptal se konverzačně Corey.
"To bude trochu delší příště, hrajeme až za dva týdny, u nás, a máme ještě něco rozjednanýho, budeme teď asi trochu pendlovat." Pokývala Nookie hlavou.
"Ale všude budete vítaný." Poznamenal Kash.
"S otevřenou náručí." Odvětil John.
"Lepší než s rozkročenou, ne?" odtušil Kash.
"Cože? Ty...!" nakopla ho Nookie do kolene.
"Jau! Na tebe jsem to nemyslel..." smál se Kash a poskakoval na jedné noze, protože Nookie ho nabrala skutečně vydatně.
"No ještě řekni, že na nás!" rozesmál se kytarista.
"Neřešte to, nemyslel jsem to nijak!" mávl Kash rezignovaně rukou.
Malcolm tam celou dobu akorát postával opřený o zeď a nijak se nezapojoval. Radši si zapálil cigaretu. Byl vnitřně hrozně napjatý, ale netušil, jestli jsou to jen jeho blbé nervy nebo je v tom něco jiného. Pohledem ryl v zemi a jen tak jedním uchem poslouchal handrkování ostatních.
"Ježiš, jdi s těma cigárama někam, já se pokouším přestat!" zavyl bubeník.
"Trénuj." Doporučil mu Malcolm.
"Ještě přestaň pít kafe, ty cvoku, dej se na jógu, nejez maso a proměna bude dokonalá. Bez toho to stejně nejsi ty." Poznamenal Kash.
"Ti děkuju." Hodil po něm bubeník.
"A taky by jsi určitě moc zhubl." Plácl ho přes ramena basák, "Jdeme, máme nejvyšší čas."
"Ty mu ty prachy nevrátíš?" podíval se Corey zkoumavě po Johnovi, když jejich společníci odešli.
"Co bych mu je vracel, na ulici je nenajdu." Trhl John rameny.
"Původně jsem čekal, že mu je narveš někam." Pousmál se Corey při vzpomínce na Johnův výraz, "Čí to vůbec byl nápad s těma lístkama, nevykládejte mi, že to vážně toužíte vidět."
"Byl to můj nápad..." začal Malcolm a típl cigaretu, "...a ne že bych to musel za každou cenu vidět, ale podívat se chci. Vadí?"
"Od tebe nikdy nic." Ušklíbl se Corey.
"Sakra, přestaň už do mě kérovat!! Co si o sobě vůbec myslíš, že se mnou budeš mluvit tímhle tónem a já si to nechám vždycky líbit? Jdi se vycpat, já na to nemám náladu!" vyjel na něj Malcolm.
"A pak kdo je tu za každý příležitosti příjemnej." Rýpl si John.
Malcolm se po něm podíval, jako kdyby ho měl na místě přetáhnout něčím hodně tvrdým po hlavě. Nakonec se ale jenom odlepil od zdi a vydal se radši od nich pryč.
"Nechoď za ním." Zastavil John Coreyho.
"Proč?" nechápal Corey, co tím John sleduje.
"Nech ho vychladnout. Tohle bude ještě zajímavý, řekl bych, že začíná ztrácet nervy." Odvětil John tajemně.
"No to je paráda, a ty ho v tom chceš nechat plácat nebo co?" stále Coreymu nedocházel smysl Johnova počínání.
"Tak trochu. Když ho chvíli necháme být, rozleží se mu to a třeba z něj pak vytáhneme, co s ním je." Vysvětlil mu to konečně John.
"Hm, tak doufám, že víš, co děláš." Ušklíbl se Corey.
Malcolm mezitím došel do předsálí a unaveně si prohrábl vlasy. Sám nechápal, co se to s ním děje. Sám poznal, že se poslední dny chová jinak než jindy, byl hrozně neklidný, jako kdyby se snad mělo něco stát nebo co vůbec... A teď jako kdyby to ještě víc zesílilo, byl hrozně podrážděný a netušil proč, cítil se, jako kdyby ho snad někdo sledoval nebo mu zkrátka byl nablízku někdo, kdo vůči němu vysílá hodně silné vlny. Samozřejmě ho vzhledem k tomu snu napadlo, že by to mohl být Kash, ale ten si ho přece před chvílí ani nevšiml, ani jindy si ho nijak výrazněji nevšímal... Byl to snad záměr? Nebo už zkrátka jenom začíná být paranoidní?
Paranoidní nebyl, ale to s jistotou nemohl vědět. To věděl jenom Kash. Vycítil jeho nejistotu, že je psychicky rozhozený, a to bylo přesně to, co chtěl. Však mu v duchu sliboval, že je na řadě. Johna provokoval schválně, věděl, že nejsnadnější cesta vede přes jeho vztek. Ovšem v tomhle případě na to musel jinak – přes city a hlavně nenápadně. Znělo to šíleně, ale věděl moc dobře, co dělá.
Malcolm, aby se nějak zabavil a rozptýlil, poslal Darrenovi SMSku, kdy hodlá přijít. Dostalo se mu odpovědi "Netuším, asi jako vždycky."
"Ehm...?" poklepal mu najednou někdo na rameno, až málem úlekem povyskočil.
"Neděs se, vždyť jsem to jenom já." Ušklíbl se Kash, "Můžu mít na tebe jednu prosbu? Nechte si jakýkoliv akce na potom, nechci tu žádný zmatky. Počkejte s tím, až tu nikdo nebude."
"Nikdo tu nebude? Ani ty?" opáčil Malcolm.
"Vtipný. Budete teda schopný to dodržet?" Kash evidentně neměl najednou nějak náladu na vtípky.
"O co ti jde? Klídek, ne?" pousmál se ironicky Malcolm.
Kash proti němu udělal výhrůžně jeden krok, Malcolm zničehonic vyděšeně o dva ucouvl. Jejich oči se střetly a kdyby to bylo možné, začaly by od toho pohledu lítat blesky jako při bouřce. Na chvíli je uvěznili ve zcela jiném světě.
"Klídek, jo?" zasyčel výhrůžně Kash. Malcolm neodpověděl, jak se nemohl rychle vzpamatovat z toho šoku. V hlavě stále ještě slyšel šum a změť různých zvuků a dost dobře nechápal, co se vůbec stalo.
Kash chtěl odejít, ale jako kdyby se ho ještě na chvíli něco snažilo zadržet. Byly okamžiky, kdy svou nenávist cítil víc než kdy jindy a tohle byl jeden z nich, jenže tentokrát to bylo o něco jiné, jelikož tahle nenávist ho vnitřně bolela. Netušil totiž, proč jí cítí – ale byla tu, a to velmi hmatatelně.
"Chceš mi ještě něco?" probral se Malcolm natolik, aby byl schopný reagovat a uvažovat.
"Ne. To je všechno." Ušklíbl se Kash, "Zatím."
-.-.-
"Johne! Tak sakra, prober se, jsi v pořádku?"
Konečně přišel k sobě. Sakra, kde to je a proč leží na zemi??
"No sláva, takhle už nás neděs." Vydechl úlevně Darren. Skláněli se nad ním i Corey a Malcolm.
"Co se stalo?" pokusil se John marně si vzpomenout, co se vůbec dělo.
"Na nic si nevzpomínáš?" divil se Darren.
John byl podrážděný už jenom z principu, takže místo odpovědi akorát zavrčel: "Že se zrovna ty staráš."
Darren jeho větu radši přeslechl.
"Pěkně jsi nás vyděsil." Poznamenal Corey, aby trochu odbočil od tématu a předešel tak hádce.
John si unaveně promnul čelo, protože ho pobolívala hlava, a najednou jako kdyby začal zachycovat první útržky vzpomínek...
Určitě došlo k očekávanému konfliktu s youmy, Kash jako vždy odmítal nasadit svou kůži, to si pamatoval dobře... Překvapila ho jeho náhlá síla, jako kdyby se najednou jeho schopnosti znásobily. Pohyboval se rychleji a přesněji, jindy používané paprsky se změnily v ostré světlo, když se pokusil zničit youmu, zabil hned tři najednou a ještě při tom málem sejmul Malcolma...Najednou ho pod krkem držel Kash.
"Tak co, je tohle ono, tohle jsi chtěl?" syčel na něj. John ho sundal ze svého krku a útočně se zeptal: "Jak to myslíš?"
"Copak už si nepamatuješ na náš rozhovor?" připomenul mu Kash, "Vidíš, tvé schopnosti jsou zase o něco silnější, nyní jsi z vás čtyř nejsilnější, tak neváhej a ukonči tuhle fázi rychle, ať můžeš skoncovat s minulostí."
"Nemůžu skoncovat s něčím, co neznám!" ohradil se John, protože Kashova slova ho vyváděla z míry víc, než mu bylo milé. Cítil se tak neskutečně, dělo se něco, co nechtěl, cítil, že ho Kash manévruje, ale nedokázal proti tomu nic dělat, něco v něm bylo a to něco chtělo ven...
"Už brzy poznáš. Bojíš se neznámého, to chápu, ale není to žádná velká neznámá, až si vzpomeneš, všechno ti bude dávat smysl a budeš si moct s jasnou hlavou rozmyslet, jestli zničíš všechny, nebo jenom sám sebe..." hučel do něj dál Kash.
Corey si všiml jejich rozhovoru a chtěl jít Johnovi na pomoc, jenže jeho momentální protivník byl hodně vytrvalý. Kash zjevně nechtěl, aby je kdokoliv rušil.
"Nenávidíš mě teď za to, co ti říkám? Nebo chceš, abych pokračoval? Mám sklapnout?" zeptal se Kash záludně a přistoupil k Johnovi o krok blíž.
"Sklapni." Zasyčel John.
"A co když ne? Co když mě tohle baví? Nauč se projevovat svoje emoce, stejně se moc ovládat neumíš. Nemusíš se stydět, já to ustojím, ať mi řekneš cokoliv. Nenávidíš mě?"
"Nenávidím tě." Zasyčel John a v tu chvíli to skutečně byla pravda.
Tady jeho vzpomínky končily.
"Už je to dobrý, všechno si vybavuju." Zalhal.
"Tak sláva, to jsem rád, že jsi v pořádku." Oddychl si Corey, "Nepůjdeme? Je dost hodin a dneska to byl teda zase záhul."
"Já rozhodně nejsem proti." Souhlasil s ním Malcolm. John se mezitím pokusil zvednout a zjistil, že mu to díkybohu nedělá žádný problém. Corey a Malcolm se mezitím pomalu vydali napřed, jenom Darren trošku nervózně přešlapoval na místě.
"Můžu s tebou mluvit?" odhodlal se tedy.
"Ne." Odvětil krátce bez jakýchkoliv emocí v hlase John.
"Proč ne??" Darrena tahle odpověď evidentně šokovala.
"Prostě ne. Nechci nic poslouchat." Trhl John rameny.
"Ale souvisí to s tebou..." zkoušel to Darren.
"Tím víc to nechci poslouchat!" odsekl John. Nestál o to, aby do něj hučel ještě někdo další, Darren tím míň.
"Naopak, tím víc bys mě měl vyslechnout!" nenechal se Darren tak snadno odbýt.
"Co se tam hádáte?" dolehla k nim Coreyho otázka.
"Běžte napřed!" předstihl Darren Johna s odpovědí, protože kdyby ho pustil ke slovu, určitě by řekl pravý opak.
"Já myslím, že jsem se vyjádřil jasně, nehodlám poslouchat vůbec nic." Zavrčel naštvaně John.
"Ale tohle je důležité." Naléhal Darren.
"Tak moc důležité, že to nepočká třeba do zítřka?" opáčil John a dal se do pohybu, protože jinak se ho asi nezbaví.
"Proč se ke mně najednou tak chováš? Vždyť ty jsi ten poslední, kdo by se na mě měl zlobit, děláš snad jenom divadélko kvůli klukům nebo co?" přehodil Darren na jinou kolej.
"Ne, prostě mě štveš, to je všechno." Odsekl John už opravdu ostře. Docílil tím svého, protože Darren se zastavil, přestal ho následovat.
"Tak si táhni!" zavolal za ním popuzeně, nesnažil se maskovat rozhořčení ve svém hlase. Skutečně nechápal, proč se k němu John najednou chová tak ošklivě, proč mu nadává a přehlíží ho, když to vypadalo, že si tak krásně rozumí. Právě proto ho to bolelo.
Když John zaslechl jeho poslední větu, musel se skutečně silou vůle donutit, aby šel dál a neohlížel se, i když u toho měl pocit, že má celé tělo v jednom ohni. Samozřejmě že nemohl přeslechnout tón Darrenova hlasu, ale právě proto se nesměl zastavit. Nesmí tomu podléhat. Ono se to dobře plánuje, když se spolu několik dní nevidí, ale když ho teď viděl znovu, jeho nakažlivý úsměv, modré oči, ve kterých jako kdyby zářily hvězdy... Jeho tvář byla první, kterou uviděl, když se probral z bezvědomí... Znovu to na něj všechno doléhalo, ty zvláštně bolestivé pocity, které si zakázal. Nelhal mu, skutečně ho štval. Štval ho tím, že ho tak přitahoval, že ho nutil přemýšlet nad něčím, co nikdy neřešil, že se chtěl přisát na jeho rty a už se nikdy neodtrhnout...
Zakroutil hlavou. Všechno jednou přebolí, tedy i tohle. Sice si nedokázal představit, jak ho vedle sebe bude snášet ještě bůhvíjak dlouho, ale aspoň si otestuje své sebeovládání.
Darren stále ještě stál na místě a smutně zíral do dálky.
"Tohle bylo moc pěkný divadýlko." Ozvalo se mu za zády.
"Nemáš ty být náhodou někde hodně daleko?" odvětil Darren.
"Proč? Slíbil jsem ostatním, že ještě přijdu na pivo." Trhl Kash ledabyle rameny a narovnal si límec u černé košile s krátkými rukávy, "Možná by vám pár takových posezení taky neuškodilo, když se budete hádat, tak to moc daleko nedotáhnete. Už teď jste napůl v háji."
"A proč mi to vykládáš?" nechápal Darren.
"Protože na rozdíl od nich se nenecháš manévrovat a používáš mozek. Zatím. Ale věci už se daly do chodu, tak si dej velký pozor na to, jak daleko necháš co zajít." Odpověděl tajemně Kash a vydal se po svých, přesně jak slíbil.
Darren byl ještě zmatenější než předtím. Myslel vážně to, co mu teď řekl? Proč by se mu snažil pomáhat? I když to vlastně taky klidně mohlo být obyčejné konstatování. Najednou ho něco napadlo. Rozběhl se za Kashem, snad ho ještě dohoní.
"Hej!" zavolal na něj přes ulici.
"Co?" otočil se Kash poslušně.
"Já mám pro tebe taky radu!" řekl Darren.
"Ano?" ušklíbl se pobaveně Kash.
"Drž se dál od Malcolma." Doporučil mu Darren. Kashovi z tváře úsměv zmizel.
"Proč?" ohradil se tvrdě.
"Ty to sám víš nejlíp." Odvětil Darren a otočil se k odchodu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře