Kingdom Of Libria, 12.část

15. duben 2009 | 21.19 |

"Děláš si ze mě srandu? Vy jste se všichni zbláznili!"
Malcolm si skutečně na návštěvu nemohl vybrat lepší okamžik.
"Když nemůže Mohamed k hoře, tak půjde hora k Mohamedovi! Já zakážu jemu, aby lezl za tebou, tak přilezeš ty za ním!" nadával Darren.
"Cože, tys mu to zakázal? A myslíš si, že to k něčemu bude?" řekl pochybovačně Malcolm.
"To je mi jedno, bohatě mi stačí, že zblbnul Johna, nedovolím mu, aby zblbnul ještě tebe!"
Malcolm nevycházel z údivu.
"Tak tyhle svoje myšlenkový pochody mi budeš muset vysvětlit."

"Copak jsi slepý? Jemu jde o to rozložit nás zevnitř a nijak se tím netají, využívá toho, že zná minulost a záměrně provokuje." Řekl rozčileně Darren.
"A moje minulost je evidentně spojená s ním, takže myslím, že se dá pochopit, proč jsem ho vyhledal!" skočil mu do řeči Malcolm.
Darren si mimoděk vzpomněl na to, jak mu Khoby odmítl říct o Kashovi nějaké bližší informace. Malcolm bohužel nekecal, proto se mu to líbilo čím dál míň.
"Malcolme, ale pamatuj, že Kash je pořád náš nepřítel." Vydechl rezignovaně Darren.
"To mu nijak neberu. Ale pokud mi v minulosti stál za slzy a bolest, pak chci znát důvod." Odpověděl pevně Malcolm.
"A seš si jistý, že to bude k užitku?" položil mu Darren záludnou otázku.
"No... Doufám v to." Trhl Malcolm rameny, "Poslyš, Darrene... Ty sám jsi před chvílí řekl, i když nepřímo, že pospolu moc nedržíme. Což je pravda, nedávno si na to stěžoval i Corey... Pokud chceš, můžeme na tom začít makat. Co jsme si to jsme si, nemůžeme se na sebe zlobit věčně..."
"Moje slova." Přikývl Darren, "Dobrá, můžeme tedy na zítřek nebo na pozítří svolat sraz a tam se dohodneme, jak dál..."
"Kéž by se to povedlo." Zadoufal Malcolm, aby trochu odlehčil atmosféru.
"I když bych tě za tvojí aktivitu někdy nejradši zabil, tak jsem rád, že aspoň ty ses konečně chytil." Pousmál se Darren.
"Díky. A neboj, těm dvoum to taky jednou dojde." Vrátil mu Malcolm úsměv.
"No, abych do tý doby nebyl šedivej." Ušklíbl se Darren.
K jeho údivu se ale skutečně všichni slezli, a to už druhý den.
"Teda, já zírám." Poznamenal Darren, protože mu to skutečně udělalo radost, i když si žádné naděje nedělal.
"Nazdar. Chtěl jsem ti přinýst kytku, ale víš co..." dovolil si Corey vtípek, čímž překlenul prvotní rozpaky.
"Vidím tě rád i bez kytky." Zasmál se Darren, "A od tebe bych něco takovýho už vůbec neočekával." Dodal směrem k Johnovi.
"Škoda, vědět to, tak jsem se určitě praštil přes kapsu." Trhl John rameny, "Třeba příště."
"Bohatě by stačilo, kdybys vyhověl mojí žádosti o krátkej rozhovor, ale nebudu daleko od pravdy, když si odpovím záporně, co?" nadhodil Darren.
"Proč ne, tak tě překvapím v tomhle ohledu." Pohodil John ledabyle hlavou, "Pánové, pár minut."
"Třeba hodinu." Ujistil ho Corey a směrem k Malcolmovi tiše dodal: "Pokud to bude znamenat, že se přestanou hádat."
"Taky v to doufám." Přitakal Malcolm.
"Hele... A myslíš to vážně?" zeptal se nedůvěřivě Darren, když s Johnem osaměli.
"Jasně. Klidně mluv, poslechnu si tě." Povzbudil ho John. Choval se zvláštně, jako kdyby měl něco zalubem.
"Fajn." Přikývl Darren, "Chci se samozřejmě vrátit k tomu předvčerejšku..."
"Asi jsem se nezachoval jak jsem měl, co? A teď nemyslím to, že jsem tě poslal do háje..." odtušil John.
"Proč myslíš?" zaujala Darrena jeho reakce.
"Tak... Myslím si to."
"Víš, fakt je ten, že to s tím nepřímo souvisí." Začal Darren, "Stalo se ti už někdy, že jsi vycítil přítomnost něčeho... Něčeho zlýho, něčeho, co by tak být nemělo?"
John si vzpomněl na svůj pocit tenkrát u Domu.
"Ano." Přikývl.
"Já už několikrát taky. Naposledy tenkrát. A bylo to kvůli tobě, tím jsem si naprosto jistý." Mohl Darren konečně říct, co měl na srdci.
"A má to být špatně?" trhl John rameny. Tvářil se tak lhostejně, až to Darrena zaskočilo.
"No... Přinejmenším by tě to mělo znepokojit."
"Mě už z míry nevyvede nic."
Z Darrenova pohledu se dalo vyčíst, že se mu tohle ani trochu nechce líbit.
"To je tvoje nová strategie? Nejdřív jsi byl permanentě jedovatý a teď budeš zase dělat, že je ti všechno jedno?"
"Hele, já budu reagovat, jak já uznám za vhodný, a zrovna teď opravdu nemám důvod se kvůli něčemu rozčilovat."
Nejhorší ze všeho bylo, že John doopravdy vypadal klidně.
"Koneckonců..." vydechl Darren, "Je to tvoje věc... Tvůj život. A je to, co?"
"Hele, chtěl sis promluvit? Chtěl. Vyslechl jsem tě? Vyslechl. Tak co chceš ještě?" nechápal John.
"Abys nejenom slyšel, ale taky poslouchal." Odvětil Darren, ani nedal Johnovi šanci odpovědět a odešel dát Coreymu a Malcolmovi vědět, že už se můžou vrátit zpátky. John jeho záda propaloval pohledem, ale neřekl nic.
Poslouchat? To ty bys nejradši pořád, odpovídal mu v duchu. A když náhodou jednou není po tvým, tak je hned oheň na střeše.
"Takže. Jsem vážně rád, že jsme si všechno vyjasnili, protože bych vám rád někoho představil." Začal Darren. Hned jak se dozvěděl, že sraz se doopravdy uskuteční, napsal Khobymu, jestli by bylo možné zopakovat jejich rozhovor, akorát tentokrát s větším počtem lidí. Khoby samozřejmě nadšeně souhlasil.
"Tohle je Khoby." Řekl Darren, zatímco kluci zírali na obrazovku jako spadlí z višně, "Člen odboje a náš nový poradce. Khoby, tohle jsou Corey, Malcolm a John. Všichni ti budeme vděční, když nás budeš oslovovat našimi jmény."
"Stejně ani nemůžu jinak." Pokrčil Khoby rameny, "Ahoj, zdravím vás."
"Počkej, jaktože umíš... No prostě jaktože nám rozumíš?" zajímalo hned Coreyho.
"Protože v zájmu komunikace nejen s vámi je nutné ovládat jednu ze základních schopností, a tou je schopnost porozumět jakékoliv řeči. A samozřejmě v ní taky reagovat." Odpověděl Khoby.
"To by vysvětlovalo, proč umí Kash rusky." Napadlo Malcolma.
"Škoda že na tuhle výmluvu ještě nepřišel Hollywood." Poznamenal Corey.
"To není výmluva." Nepochopil Khoby jeho vtip.
"To máš jedno." Mávl nad tím Corey rukou.
"Takže," snažil se Darren zabránit dalšímu dohadování, "pokud vám já nepřijdu jako ta správná osoba, které pokládat otázky, ptejte se jeho."
Zavládla chvilka ticha.
"Já bych řekl, že nikdo momentálně žádnou otázku nemá." Řekl sarkasticky John.
"Já bych řekl, že je máte všichni, jen se bojíte říct je nahlas." Oponoval Khoby a letmo se zašklebil.
"Nebo už jsme to vzdali." Odvětil John.
"Ty možná, my ne." Usadil ho Corey.
"A co byste měli vzdávat?" zaujala Khobyho Johnova poznámka, skoro vypadal, že se s ním pohádá rád.
"Ptát se. Chtít vědět důvod." Trhl John rameny.
"Důvod se dozvíš i bez ptaní, na to vem jed." ujistil ho Khoby.
"Proč se musíme všechno dozvídat sami, proč nám nemůže nikdo nic říct?" předběhl Malcolm Johna. Jeho tahle otázka pálila nejvíc.
"Protože by vás to mohlo vést ke špatným rozhodnutím. Jenom vy víte, jak to doopravdy bylo a co vás k čemu vedlo. Kdybyste neznali okolnosti, mohly by vás jenom strohé informace mystifikovat."
"Ale pak se nemůžete divit, že nás to psychicky vyčerpává." Ozval se Corey.
"Tomu se nikdo nediví, to jen vy nejste schopní pochopit, že věci kolem vás se zkrátka mění a když je necháte volně plynout, bude to pro vás podstatně jednodušší."
"Tak, a dost tohohle tónu." Neudržel se John, "Chcete po nás něco, co je pro člověka neproveditelné, nevím, jak to chodí tam u vás, ale tady je to poměrně normální stav. My nejsme stroje, které se nechají dobrovolně přeprogramovat bez jakékoliv odezvy. Takže už jenom z principu si tenhle tón vyprošuju."
"Neřekl jsem nic strašného." Odvětil naprosto klidně Khoby. Darren je se zájmem sledoval. Tohle by ještě mohlo nabrat moc hezké a zajímavé obrátky.
"Já tu taky nemluvím o tom, co jsi řekl." Zasmál se ironicky John, "Ale o tom jak jsi to podal."
"Dobře, pokud jsem se tě nějak dotknul, omlouvám se." Přikývl Khoby, "Víceméně si trvám na tom, co jsem řekl."
"Teď mě napadla jedna celkem zásadní otázka." Vzpomněl si najednou Corey, že má možnost zeptat se na otázku, která ho už několikrát napadla, "Co je za cíl a jak toho cíle máme dosáhnout?"
"Zachránit svět, jakkoliv." Rozesmál se Malcolm.
"Cíle bych zdolával po jednom. Samozřejmě, naším hlavním cílem je vrátit království zpátky do rukou našich lidí. Ale mezitím bychom si mohli dát za cíl, že se naučíte ovládat své schopnosti – tedy, alespoň ty základní – i sami sebe, co vy na to." Navrhl jim Khoby.
"Proč ty schopnosti vůbec máme?" víceméně si povzdychl Corey, než že by se ptal.
Khoby se tázavě otočil směrem k Darrenovi: "Tys jim to neřekl?"
"Neptali se." Pokrčil Darren rameny.
"Tak se dohodněte a už mi někdo konečně odpovězte." Ozval se podrážděně Corey.
"Síla schopností závisí přímou úměrou na rodokmenu. Pokud má někdo až do ikstého kolena předky z jedné a té samé rasy, tedy buď Světlé nebo Temné, jsou i jeho schopnosti silné. Představte si, že se třeba dva takoví vezmou a mají spolu dítě, pak se vlastně ta síla mnohonásobně zvětší." Odpověděl ve zkratce Darren.
"A vy vlastně patříte mezi tu nejsilnější generaci." Potvrdil jeho slova Khoby.
"A Kash do té generace patří taky?"
"Zblázni se z něj." Zasyčel si pro sebe John. Malcolm po něm švihl pohledem, ale rozhodl se dělat, že ho neslyšel.
"Ano, on taky." Přikývl Khoby, "Poslyš, proč tě tolik zajímá?"
"To sami moc dobře víte, ne?" odsekl Malcolm, "Narozdíl ode mě. Vy to víte, ale já si na to hezky budu muset přijít sám... Prostě se jen snažím zjistit, odkud ho znám, to je všechno."
"A až to zjistíš?" zeptal se ho záludně Khoby.
"No, tak to budu vědět." Nedal se Malcolm.
"Co od toho vůbec očekáváš? Napadlo tě, že to může vyvolat něco úplně jiného?"
"Takhle nad tím nepřemýšlím, prostě to jen chci vědět." Trhl Malcolm rameny.
"Tak se nad tím zamyslet zkus."
-.-.-
Tak se nad tím zamyslel.
Vlastně, v jedný věci měl Khoby pravdu. Nedomyslel to. Zkrátka nepomyslel na to, co mu tohle zjištění přinese, protože ho zkrátka nenapadlo nic, co by mu to přinést mohlo. Zajímavé, možná šokující zjištění. Bude tak závažné, že se kvůli tomu bude muset něco nebo někdo změnit? To snad ne. Ale vyloučit to nemůže... Tedy, mohl by, kdyby nevěděl, jak to s ním cvičí. A Kash se v jeho přítomnosti taky nezdál zrovna klidný.
Došel k jedinému závěru. Ať se jim to líbí nebo ne, pokud nebude mít možnost si s ním promluvit častokrát, být mu nablízku taky někdy jindy než když se zrovna pokouší jeden druhého přizabít, tak nemá šanci se hnout z místa. On chce znát svojí minulost. A je připravený vyrovnat se s čímkoliv, co ho v ní čeká.
Začal mu vyzvánět mobil. Nechal ho, ať si zvoní. Ale zhruba po třech zazvoněních mu to nedalo a v náhlém návalu zvědavosti se podíval, kdo to po něm touží. Nějaké neznámé číslo... Co mu kdo může chtít?
"Prosím?"
"No hurá, už jsem myslela, že to nezvedneš. Tady Angie."
Malcolm málem spadl úlekem z postele.
"Ty? A kdes..." svojí otázku nedořekl, protože si na ní vzápětí odpověděl sám. Od koho jiného by vzala jeho číslo než od Coreyho.
"Schválně jestli uhodneš, kvůli čemu volám."
"Hmmm, to vážně netuším." Pousmál se Malcolm. Hned měl náladu o sto osmdesát stupňů jinou.
"Tak já ti to povím, až když mi odpovíš na jednu otázku, ano?"
"Zítra čas mám." Odpověděl jí Malcolm rovnou.
-.-.-
Jen co si Angie domluvila zábavu na příští den, vypověděla jí baterie u mobilu definitivně službu.
"No, to bylo o fous." Poznamenala si sama pro sebe a sáhla po klice od dveří svého a Coreyho pokoje, aby si mohla dát mobil do nabíječky. V pokoji byl zavřený Corey a zrovna taky s někým telefonoval, docela vtipná náhoda.
"Potřebuješ něco?" utrhl se okamžitě od mobilu.
"Nic, jen jdu dát nabít debila, hned zase zmizím." Odpověděla Angie. Corey přikývl, ale v hovoru víceméně nepokračoval.
"Klidně mluv." Řekla mu Angie.
"To je dobrý, já počkám."
Teprve teď se Angie zarazila. Podívala se zkoumavě na svého staršího bratra a dala si ruce vbok.
"Hele, co se děje?"
"Nic, můžeš laskavě vypadnout?" odsekl jí Corey místo odpovědi.
"No jo, už jdu." Vydechla rezignovaně Angie s tím, že teď stejně nemá cenu z něj cokoliv páčit, počká si, až ten děsně důležitý hovor vyřídí. Vypadal dostatečně nervózní na to, aby jí to znepokojilo.
Corey měl zjevně povídavou, protože vydržel kecat ještě dalších dvacet minut.
"Co jsi s kým tak dlouho řešil?" zeptala se ho nenápadně Angie, když kolem ní prošel do předsíně.
"Nic, nebo takhle, nic ti do toho není." Odvětil Corey, "Hele, jdu ještě rychle ven něco vyřídit, kdyby se po mě čirou náhodou scháněli naši, tak jsem šel jenom nahoru k Deanovi, ano?"
"U něj jsi už přece nebyl od tý doby, co přestoupil na jinou školu." Namítla Angie.
"To je jedno, klidně si vymysli něco jiného." Mávl Corey rukou, zatímco si nazouval boty.
"A co kdybych jim řekla pravdu? I když to bych jí musela nejdřív znát." Ušklíbla se Angie.
"Proto ti jí ani říkat nebudu, protože bys to vykecala. Tak čau, pokusím se vrátit nejpozději za dvě hodiny." Rozloučil se s ní v rychlosti Corey. Vzhledem k tomu, že bydleli ve druhém patře, neobtěžoval se s výtahem a vzal to po schodech. Skoro celou cestu běžel, měl moc málo času na to, aby se cestou vlekl.
Konečně doběhl k parku, kde měl tu schůzku domluvenou. Byl tu dokonce s předstihem, nikde nikoho neviděl...
"Corey?"
Byl to její hlas, stoprocentně. Když se otočil, poznal i její tvář.
"Ráda tě vidím." Usmála se na něj tím svým krásným úsměvem.
"Já tebe taky." Usmál se na ní nazpátek. Chvíli váhal, nakonec jí dal pouze přátelskou pusu na uvítanou. Ona ho ale svým lehce ironickým úsměvem a nadzvednutým obočím ujistila, že se nemusí nijak bát a může jí políbit doopravdy. Jako kdyby ten rok a půl naprostého odloučení vůbec neexistoval.
-.-.-
Kash musel chtě nechtě uznat, že všechny ty zážitky z posledních let, které byly všechno jen ne příjemné, mu přeci jen něco daly – nebylo moc věcí, které by ho vyvedly z míry. Tudíž ho ani nevyděsilo, když si ho k sobě dal zavolat sám císař. Pouze nad tím pokrčil rameny s myšlenkou no jo, už jsme dlouho nebyli na pokecu. Samozřejmě ho napadlo, že Zoicite splnil svoje výhrůžky, ale on byl ten poslední, koho by se Kash bál. Proto vcházel do sálu naprosto klidný a vyrovnaný. Jeho intuice mu napovídala, že se stejně nic strašného nestane. Tedy alespoň jemu nic nehrozí.
Ještě si ani nestihl pořádně kleknout na koleno, když ho císař vyzval, aby se zase hezky zvedl. Koutkem oka zahlédl Zoicita, ten aby tu nechyběl. Byla to zbytečná výtka, Kash moc dobře věděl, že Zoicite je císařovou pravou rukou a zároveň stráží, tudíž s ním musí trávit většinu času.
"Přišel jsem na vaše přání." Našel Kash konečně vhodnou větu, kterou by dal najevo, že chce přejít rovnou k jádru pudla.
"Jsem rád, že jsi přišel tak rychle. Týká se to jisté stížnosti." Odpověděl rovněž naprosto klidným hlasem císař a udělal dva pomalé kroky. Ty pomalé pohyby vypadaly jako z jiného světa. Císař také pocházel z oné nejsilnější generace, s tím rozdílem, že byl silnější než rytíři, silou se mu mohl vyrovnat jedině princ. Však lidé jako oni nebyli vládci jen tak pro nic za nic. Stále ještě platilo pravidlo, že největší moc má vždy ten nejsilnější. Byl také mnohem starší než ti čtyři, ale to nic velkého neznamenalo. V Librii a jejích okolních zemích čas neměl skoro žádnou cenu, pokud šlo o stáří. Jediné, co to přinášelo, bylo nesrovnatelně víc zkušeností a dovedností.
Aha, takže Zoicite si přeci jenom pustil jazyk na procházku, pomyslel si Kash.
"Kashi, moc dobře víš, že jsem k tobě byl vždycky shovívavější než na své ostatní lidi, s ohledem na to, že jsi se nezřekl světla a tudíž máš trochu jiné názory a přesvědčení. Ale pokud ti tvé psychické bariéry budou bránit v plnění příkazů, které jsem ti zadal, musíš mi to říct, jinak veškerou naší snahu vlastně sabotuješ. A přece sám moc dobře víš, že čím dřív tenhle problém vyřešíme, tím rychleji budeš volný."
"Ano." Rozdrobil mezi zuby Kash, vůči těmhle řečem se nikdy nenaučil být imunní, protože ho slušně řečeno štvaly.
"Neboj, nepotrestám tě, aspoň ne zatím, chce to jen jedno, musíš ke mně být upřímný. Vypadá to, že tvá práce zatím nepřináší žádné změny." Pokračoval císař.
"S tím bych si dovolil nesouhlasit." Odvětil Kash s už zase kamennou tváří, "Dělám, co je v mých silách, a dělám přesně to, co po mě chcete, využívám toho, že znám minulost, abych je rozeštval. Což se mi daří celkem úspěšně."
"Ale víš přece, že pokud máš příležitost, máš je zabít?" otázal se ho císař.
"Ano." Přikývl neochotně Kash, "Zkrátka ta příležitost ještě nenastala."
"Proto jsem vznesl návrh." Promluvil poprvé za celou dobu Zoicite, "Rád ti s tím pomůžu. Dvě hlavy jsou víc než jedna."
"A nemáš ty se náhodou starat o prince?" odsekl Kash.
"Dokud kolem něj budou stát oni, stejně se k němu nedostaneme." Řekl císař, "Musíme rytíře zničit, jinak to nepůjde."
"Ale půjde to jinak! I bez okamžitého zabíjení. Je s nimi přece i..." nechtěl Kash vyslovit to jméno, protože si najednou uvědomil pro něj šokující skutečnost – nedokázal to, John pro něj byl zkrátka John, jiný člověk s jiným životem... Který mu on měl vzít a nijak ho to netížilo, jen už to chtěl mít co nejrychleji za sebou.
"Na toho bych v téhle fázi ještě nespoléhal." Zakroutil císař hlavou, "Ptám se tě naposledy, brání ti ve splnění úkolu nějaké osobní problémy?"
Kash moc dobře věděl na co se ho ptá, ptali se ho na to všichni, kteří znali minulost a věděli... Proč i jeho nedokáže vidět ze stejného úhlu pohledu jako Johna? Proč v něm zkrátka nevidí jiného člověka s jiným životem, proč v něm pořád hledá známky jeho minulého života? Protože i když teď žili jinými životy, tak věděl, že v nich žijou ti, kterými byli kdysi. Tedy i v něm dál Elkhyl žije... A začíná si vzpomínat, bylo to patrné z jeho chování, z toho, jak ho vyhledává, jak na něj reaguje. Proto na něj v tom baru tak vyjel, nedokázal snášet pomyšlení, že už brzo si vzpomene na to, co by měl ze své mysli nadobro vytěsnit... Aspoň Kash si to tak přál.
"Ano, brání." Odpověděl Kash, hlavu skloněnou k zemi.
"Čili ho nedokážeš zabít." Vydedukoval z toho císař.
"Zabít? Já už se k němu nedokážu ani přiblížit!" vyhrkl Kash.
"Udělá to tedy za tebe Zoicite, jak bylo domluveno. Ale důrazně tě upozorňuji, že má trpělivost není nekonečná a pokud se pokusíš sabotovat i tohle, pak to pro tebe bude mít velmi zlé následky." Upozornil ho přísně císař.
"Nepokusím. Přísahám." Řekl pevně Kash. Tohle slíbit dokázal. I když tušil, že Zoicite si ho kvůli němu schválně speciálně vychutná. Ale výsledek bude stejný, bude mrtvý – bude po problémech. Pro něj ano. Protože už nebude mít důvod se kvůli někomu nervovat.
Že se bohužel ve svých úvahách nemílil, ho přesvědčil hned vzápětí Zoicite, když se k němu na odchodu přitočil a tiše řekl: "Pěkně si s ním pohraju, to si piš."
Kash na to nereagoval, dokonce se na něj radši ani nepodíval, a chvatně opustil sál.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře