Kingdom Of Libria, 13.část

15. duben 2009 | 21.22 |

"Byla by docela legrace potkat tady bráchu." Poznamenala Angie zničehonic, když spolu se svým už téměř najisto novým přítelem příjemně unaveně zírala do zapadajícího slunce.
"Nestraš." Rozesmál se Malcolm, "Neplánuju umřít mladej."
"Tohle nemyslím." Ošila se Angie a trochu se zachmuřila, "Taky by dneska mohl mít rande."
"Vážně? A s kým? Vypadáš, jako kdyby měl mít rande s tvým bývalým." Pak si ale uvědomil, kdo je Angiin bývalý a začal se rychle opravovat: "Teda, nemám teď zrovna na mysli Johna, myslel jsem to obecně..."
"Ne, spíš on se tvářil, jako kdyby měl mít rande se svojí bývalou, a trochu mě žere, že mi to nechce říct. Ono je to trochu komplikovanější." Povzdychla si Angie.

"Chceš to rozebírat?"
"Spíš jestli tobě to nebude vadit, když to budu rozebírat."
"Samozřejmě že ne, a kdyby náhodou ano, určitě to poznáš."
"A slib mi, že mu nic neřekneš."
"Neřeknu."
Angie se tedy dala do vyprávění: "Já jsem proti ní vlastně nikdy nic neměla. Ani proti tomu, aby byli spolu. To jen naši proti nim neustále válčili. Dokonce byli i za ní na hodně dlouhým rozhovoru, řekli to i jejím rodičům a vydeptali je tak, až jim začali dělat dusno i ti, bylo to zkrátka jako u blbejch... Nakonec se ti dva rozešli, protože toho na ně začínalo přes všechnu snahu být moc... Ale já jsem vždycky bráchu podporovala, nevím, proč teď najednou blázní..."
"Počkej, promiň, že tě přerušuju, ale proč se to dělo, co byl problém?" přerušil její spíše úvahy než vyprávění Malcolm.
Angie se po něm nejdřív nechápavě podívala a pak se praštila do čela: "Ježiš, promiň, mě to nedošlo, že to nevíš. V podstatě to byla hovadina, kterou ale naši nepřekousli, bráchovi bylo tenkrát necelých sedmnáct a Cassie dvacet pět. Naši prostě nestrávili, že jsou skoro o deset let od sebe, že prý má Cassie na bráchu špatnej vliv a kdesi cosi, přitom když jsem jí poznala, tak mi už od pohledu byla hrozně sympatická, a brácha stejně vypadá starší, i se tak chová... Ona pro něj skutečně byla skvělá, i přes ten věkový rozdíl."
"A proč si myslíš, že to znovu dali dohromady?"
"Ale, Corey měl včera nějakej děsně důležitej rozhovor, vyhodil mě kvůli tomu dokonce z pokoje, a pak někam na víc jak dvě hodiny zmizel... Možná si to jen nalhávám a je to ve skutečnosti jinak, ale něco mi říká, že to tak není... Tobě asi nic neřekl, co?"
"Ne, vůbec." Zakroutil Malcolm hlavou, "Ale kdybys s tím chtěla nějak pomoct, můžu s ním klidně hodit řeč nebo zkusit něco jiného.

.."

"Zatím to nech být." Pousmála se Angie, "Ale jsi hodný."
"Díky za kompliment." Vrátil jí Malcolm úsměv. V duchu si pomyslel, že se Corey vážně nezdá... A přivedlo ho to na neodbytnou myšlenku. Kolik toho o ostatních ještě neví? Asi hodně, protože o nich neví prakticky nic. Není to chyba?
-.-.-
Darren zase jednou po dlouhé době zašel na hřbitov. Nadával si za to, že tam nechodí častěji, ale měl toho teď zkrátka tolik... Nechtělo se mu to všechno vypočítávat, ale zaměstnávalo ho to na dvěstě procent. Měl výčitky, že kvůli tomu odsunul vlastní rodinu, ale výčitky měl poslední dobou neustále, takže se jim stejně nevyhnul.
Sedl si ke hrobu svých rodičů, vytáhl z čerstvé kytice kopretin jednu menší kytku a pomalu jí začal utrhávat jeden lístek po druhém. To dělal vždycky, když se na něco soustředil nebo nad něčím přemýšlel, potřeboval zkrátka nějak zaměstnat své ruce.
Z transu se probral až když byla kytička skoro oškubaná. Při pohledu na hromádku bílých lístků si vzpomněl na ten starý trik s láskou. Krátce a hořce se zasmál. Stejně je to všechno k ničemu.
-.-.-
"Vypni to!!" zavolala zvýšeným hlasem Cassie na jednoho ze svých spolubydlících, který se rozhodl za pomoci hifivěže a speedmetalu vyhodit barák do vzduchu zrovna v tu nejmíň vhodnou chvíli.
"Proč??" odpověděl jí stejně nahlas dotyčný.
"Proč asi!!" odsekla Cassie.
"Nevyváděj, aspoň si rozšíří hudební obzory!"
"Jenže tímhle asi těžko! Toby, proboha, co ti to udělá?!"
Toby tedy s kyselým výrazem, který naštěstí Cassie nemohla vědět, hudbu zase vypnul.
"Ahoj." Mohla se Cassie v klidu přivítat s Coreym.
"Ahoj, rozhodli jste se přivést všechny sousedy k šílenství?" zavtipkoval ten.
"Ano, ale už jsme si to rozmysleli." Zasmála se Cassie, "Pojď dál."
"A nepůjdeme třeba někam...?" ukázal Corey za svoje záda na dveře.
"Můžeme. Potom, později. Teď se moc neostýchej a pojď hezky za mnou. To že tu mám spolubydlící ještě neznamená, že ve svém pokoji nemám soukromí."
"Tak zrovna takhle jsem to nemyslel." Ušklíbl se Corey, víceméně následoval Cassie k prvním a vlastně jediným dveřím v chodbě, za nimiž se nacházelo její království.
"Omlouvám se za to, jak to tady vypadá, zavolal jsi hrozně rychle, nestihla jsem ani uklidit." Rozpačitě se pousmála Cassie.
"Hele, kdo z nás je tu chlap? Já bordel vyžaduju." Ujistil jí Corey, že se nemá za co omlouvat.
"To je ale absolutně nedospělé." Objala ho Cassie kolem ramen.
"To víš, chlapi nemaj nikdy šanci dospět. Zaseknou se vždycky v pubertě. Obecně platné pravidlo." Oplatil jí stejnou mincí Corey.
"Tak to mám štěstí, že ty jsi výjimka." Pousmála se Cassie, "Jak dlouho se tu zdržíš?"
"Jak dlouho budu chtít." Řekl Corey, "Pokud se nestane něco neočekávaného." Dodal, protože od jisté doby s komplikacemi radši počítal, bylo to praktičtější.
"Honem to zaklepej, nebo se to opravdu stane." Napomenula ho Cassie.
Corey si tedy poklepal prstem na zuby, protože nic tvrdšího po ruce neměl.
-.-.-                        
"Brácha, chci s tebou hodit řeč." Uvítal Ian Johna ve dveřích nemilým sdělením.
"Fajn, tak mě na to nech přezout, jo? Nerad bych obětoval svojí botu, kdybych tě musel nakopnout." Odvětil John.
"Ty do mě nemáš proč kopat, to spíš já bych měl nakopat tobě." Oznámil mu Ian. Skutečně zněl nějak... Naštvaně.
"Aha, takže co jsem vyvedl tentokrát?" prošel kolem něj John do obýváku. V duchu útrpně zakvílel, že už má zase poslouchat nějaké řeči.
"Co jsi vyvedl? Byla tu máma. Nechala ti tu takovej pozdrav." Hodil před něj na stůl Ian bílou obálku s logem školy, kterou John navštěvoval, "Tohle jí přišlo. Už přes týden jsi nebyl ve škole."
"No a co, tak jsem měl třeba chřipku." Pokrčil John nevzrušeně rameny.
"Děláš si legraci? Tys nemocný nebyl!"
"Třeba jo, co ty víš." Řekl si víceméně pro sebe John.
"Člověče, co je to s tebou, že tě nepustěj k závěrečkám, pohoda, to ještě není žádná tragédie, ale uvědomuješ si, že už jsi právě jednou nohou venku ze školy vůbec?"
Věděl. A bylo mu to úplně, ale úplně jedno.
"Já tě prostě nechápu." Zakroutil Ian hlavou, "Víš co, přemýšlel jsem o tom, a asi bude nejlepší řešení, když půjdeš hezky bydlet zpátky k našim. Já jsem mámě slíbil, že na tebe aspoň trochu dohlídnu, abys aspoň dodělal školu. Bohužel, nedal jsi mi na výběr."
"Cože?! Děláš si ze mě srandu? Nemůžeš mě přece jen tak vykopnout!" ohradil se John.
"Ale můžu. A divil by ses jak rychle. Neřekneš mi na to nic?" dal mu Ian poslední možnost.
"Jo. Polib si." Odsekl John a zlostně ho propálil pohledem.
"Hm, špatná odpověď. Kdybys aspoň ukázal ochotu spolupracovat nebo se omluvit, mohl bych ještě něco udělat. Takhle je mi líto, ale sbal si věci a nejmíň do pěti dní se odstěhuješ."
"Ne, Iane prosím, já se k nim nevrátím!" snížil se John dokonce natolik, že začal prosit.
"Nedal jsi mi na výběr. Já jsem se snažil s tebou vycházet... A mrzí mě to od tebe, protože dokud jsme bydleli oba u našich, bylo všechno v pořádku. A teď mi zkrátka přijde, že jsi mě jenom tak využil, protože jsi potřeboval vypadnout. Hodně ses změnil a rozhodně to není změna k lepšímu. Nejvíc mě od tebe mrzí, že mi lžeš, a to ti trpět nehodlám. Takže jsme domluvený, nejpozději za pět dní."
Jindy by se John po tomhle proslovu asi sesypal, naštval by se k nepříčetnosti a nakonec by možná došlo i na slzy, ale najednou to bylo jinak. Najednou byl v podstatě klidný. Jenom v duchu přísahal, že tohle Ianovi vrátí i s úroky.
Bez jediného slova se otočil a vydal se k místu, které ho vždycky uklidňovalo. K Domu. Od té doby, co o sobě zjistil pravdu, se mu sice začal trochu vyhýbat, ale teď věděl, že nemá kam jinam jít, jedině tam. Přál si odejít do jiného světa. Pryč odtud, protože ho na Zemi nic nedrželo. Nikdo a nic. Jestli se dřív cítil odstrčený na okraj, teď byl naprosto izolovaný.
Chtěl být sám, ale místo toho v parku narazil na jiného člověka. Na Darrena. Bohužel se oba zaregistrovali v tu samou chvíli, neměl šanci se mu nějak elegantně vyhnout.
"Tak tys mi teda chyběl." Poznamenal jízlivě John. Darren se ale k hádce strhnout nenechal. Dál seděl nepohnutě na lavičce, pouze věnoval Johnovi rychlý pohled a pokrčil rameny.
"Byl jsem na hřbitově. Taky nemám moc náladu na jízlivý návštěvy." Řekl nakonec po delší odmlce.
"Promiň." Odpověděl John a sedl si vedle něj. Darren v ten moment na nějaké trápení zapomněl a koukal jako spadlý z višně. John na tom nebyl líp, sám v sobě se nevyznal. Ještě před chvílí chtěl poslat celý svět do háje a ještě dál a teď má najednou tisíc chutí všechno vyklopit prvnímu posluchači, o kterého zakopl. Nemusel dodávat, že pro něj zrovna tomu nejhoršímu posluchači...
"Johne, já... Strašně moc rád bych ti něco řekl nebo tak, ale nechci tě naštvat... Asi bude lepší, když budu mlčet, co?" zeptal se nejistě Darren.
"Jak že mě nechceš naštvat?" otočil se po něm John.
"Tak... Prostě. Nedělej, že nic nevíš. Zkrátka stačí maličkost a vyletíš, a já teď opravdu nemám sílu na hádky." Pokrčil Darren rameny.
John si mimoděk vybavil ten okamžik, kdy chyběl jenom kousíček, aby podlehl a Darrena políbil... Je ta touha pořád ještě živá? I po takové době a tom všem, co se stalo? Momentálně, jak tak seděl vedle něj, necítil nic než jen mírný smutek. A to bylo rozhodně dobré znamení.
"Tak se hádat nebudem." Odtušil.
"Dobře." Přikývl Darren. Oba pak společně zkoumali hvězdami posetou oblohu, byla jim zima, ale nezajímalo je to.
"Johne, jsi romantik?" zeptal se zničehonic Darren.
"Cože, proč?" nechápal John. Zněl trochu šokovaně.
"Tak, napadlo mě to. Já třeba ano." Pokrčil Darren rameny a znovu se zahleděl na noční oblohu, "Ono je to všechno vlastně hrozně krásný... Tahle noc je krásná."
"Mě nepřijde." Odvětil John.
"Takže pesimista? Nebo se jenom necháváš strhnout lidmi? Myslel jsem noc jako takovou, ne to, co se v ní děje."
"Hm." John už ani nechtěl odpovídat.
"Tohle je vlastně taková typická románová noc. Noc, kdy hvězdy září přesně tak jako teď, všude kolem tebe je ticho a klid a ty jsi s někým, ke komu se můžeš přimknout, až tě rozklepe zima, a přesně tak ten druhý k tobě... Jen tak se ztratit v náručí a zapomenout na všechno. Pro mě je to krásná představa..."
"Pro tebe." Zavrčel John.
"Nesnaž se být za každou cenu neromantický. V někom jako jsi ty přece trocha té romantiky být musí. Zkus si taky představit tu procházku pod svitem měsíce a hvězd... Vím, zním jako nějaký básník, ale někdy i klišé může být krásné. Procházka, ruku v ruce, polibky, třeba i něco víc..."
"Mlč už!" vykřikl John a poposedl, jako kdyby se chtěl zvednout a na poslední chvíli si to rozmyslel.
"To jsi do někoho nešťastně zamilovaný?" zeptal se nevinně Darren.
John se po něm podíval doslova ublíženě: "Ty seš takovej vůl...!"
Zvedl se a vydal se zpátky domů. Darren ještě zůstal sedět a vznášel se na té své šťastné vlně. Ani jeden z nich netušil, že kdyby John zůstal v tuhle dobu a chvíli u Domu sám, mohlo to pro něj mít fatální následky...
-.-.-
"Kashi, máš návštěvu." Zavolal technik na Kashe, který zrovna řešil s IDm zapeklitou otázku, proč jim sakra zase nefungují mikrofony.
"Připomeň mi po koncertě, abych hodil tyhle krámy do šrotu." Zakroutil Kash rezignovaně hlavou a až pak se otočil na technika, "Poslyš, Kurte, ty asi nevidíš, že tady zrovna řešíme drobný technický problém."
"Sorry, ale prej je to důležitý." Pokrčil Kurt rameny.
"Kdo je to?" zamračil se Kash.
"Nevím, neznám ho."
Po téhle větě se Kashovi částečně ulevilo, protože Malcolma by si Kurt na nějakých devadesát procent mohl pamatovat. Kdo to ale tedy potom může být...?
Když se vzdálil ze sálu a zjistil, kdo že se to po něm shání, málem šel do mdlob.
"Proboha, to se mi snad zdá!" zakvílel Kash a pro jistotu za sebou zavřel dveře, aby neměli ostatní ani tu nejmenší šanci je slyšet, "Co tady sakra děláš?!"
"Jen jsem ti přišel oznámit, že s tebou dneska večer počítám." Řekl Zoicite tak zvláštně pobaveným hlasem, že Kashe akorát rozdráždil ještě víc.
"To si počítej radši s někým jiným, já dneska večer nemůžu, jak sis zajisté všiml." Ukázal rukou směrem za svá záda k sálu.
Zoicite jenom otočil pohled do stropu, "Tohle tvoje lpění na tvým dvojitým životě jsem nikdy nepochopil. Dobře, jak chceš, tak to můžeme vyřídit zítra. Ale dál už to posouvat nebudu."
"Zítra jsem na tom úplně stejně jako dneska. A co vůbec máš tak děsně důležitého?" napadlo Kashe až teď, že by mohl aspoň zjistit, co má vůbec Zoicite v plánu.
"To, na čem jsme se domluvili, přece."
"Počkej, my dva jsme se na ničem nedomlouvali." Přerušil ho rázně Kash.
"Myslel jsem, že se budeš aspoň chtít rozloučit." Odvětil nevinně Zoicite.
"Nepochybuju, že to vyřídíš za mě." Odsekl Kash, "Nebudu tam, a řekl jsem to naposledy. Takže kdybys mě nechal pracovat..." ani nečekal na jeho odpověď a zmizel na druhé straně dveří.
Zoicite se jenom sám pro sebe usmál. Takže na řadu přichází jeho plán B...
-.-.-
"Dobrý den, je doma Malcolm?" vyhrkl Darren a byla v něm jenom malá dušička, když si ho ode dveří z až nepříjemně těsné blízkosti a hlavně krajně nepříjemným pohledem měřil někdo, kdo byl o hlavu vyšší než on.
"Hej, debile, někoho tu máš!" zavolal ten nepřátelsky vyhlížející obr kamsi do bytu. Malcolm už ale stál za ním a obouval se.
"Já to moc dobře vím. A dej mi pokoj." Protočil Malcolm oči v sloup a proklouzl ven na ulici, "Ahoj, omlouvám se."
"Proboha, co to bylo?" zamrkal Darren šokovaně.
"Ale, brácha." Trhl Malcolm rameny.
"Tohle byl tvůj brácha??" nevěřil Darren vlastním uším.
"Nevlastní. Je o jedenáct let starší. Normálně se takhle nechová, ale díky našim jsme se právě před chvílí parádně chytli, nejenže mě chtěj vychovávat oni, ale teď ještě i on, trochu pozdě... Ale nevolal jsem ti kvůli tomu, abych si mohl zanadávat." Mávl nad tím Malcolm rukou.
"Ne, to je v pořádku, klidně se vykecej." Ujistil ho Darren, že jeho tím nijak neobtěžuje.
"Spíš bych se potřeboval vykecat o tomhle." Podal mu Malcolm bílou obálku.
"Co to...?" nechápal Darren a po jejím otevření byl ještě zmatenější. Byl tam nějaký lístek, na koncert... Na dnešek...
"Tohle jsem měl dneska ve schránce." Vysvětlil krátce Malcolm.
"A... Proč myslíš?" zeptal se Darren.
"Je to nějaká bouda, asi. Navíc to ani není v tomhle městě." Trhl Malcolm rameny.
"Takže tam nepůjdeš." Řekl celkem rozhodnutě Darren, jako kdyby to měl rozhodnout za něj.
Malcolm neodpověděl, jen se tak nějak zvláštně díval kamsi do nikam.
"Proboha prober se, když je i tobě jasný, co se za tím skrývá, tak o tom ani neuvažuj!"
Darren se málem ze zoufalství chytal za hlavu.
"Já nevím, co se za tím skrývá..." zakroutil Malcolm hlavou, "A já jsem pevně rozhodnutý, že pojedu, to už ty nezměníš. Jen... Jsem chtěl, aby..."
"Ti někdo kryl záda, je mi to úplně jasný." Přerušil ho Darren.
"Přesně tak." Přikývl Malcolm.
"Co mám s tebou dělat." Vydechl rezignovaně Darren, "Ale to abychom sebou hnuli."
"Neboj, mám zjištěný autobusy tam i zpátky, můžeme hned vyrazit."
Zatímco Malcolm se vrátil domů, aby si u rodičů vyvzdoroval odjezd, Darren honem zavolal Coreymu.
"Ahoj, průser na obzoru, a hodně velkej průser." Uvítal ho hned na úvod a vyslepičil mu, co se právě dozvěděl.
"No počkej, a co já s tim?" brzdil jeho projev Corey.
"Co ty s tím? Popadni auto a Johna a koukejte jet za náma. Ještě se domluvíme na místě."
"Tos mu to nemohl nějak vymluvit?" zeptal se Corey. Byl cokoliv jen ne nadšený.
"Můžeš si to zkusit sám, moc dobře víš, že s ním není vůbec řeč." Odvětil Darren "Hele, mám málo času, musím končit... Takže zatím, jsme domluvený."
Darren se zhluboka nadechl. Cítil v kostech, že tohle bude ještě větší průser než kdy jindy, jako kdyby se pomalu dostávali na další stupeň obtížnosti. Co mají udělat, aby ho zvládli?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře