Kingdom Of Libria, 14.část

15. duben 2009 | 21.24 |

"Uf, to je dost, že máme tenhle průser za sebou. Nejlepší bude to zachlastat." Vydechl stále ještě lehce namíchnutě Dude.
"Ty si nemáš co stěžovat, tebe se to skoro netýkalo." Poznamenal ID, "Hej, a co ty, sakra, ty seš taky dneska úplně jak přejetej, co je s tebou?!" otočil se za svá záda, protože Kash se zarazil uprostřed pohybu a stál na chodníku jako tvrdé Y. Vypadalo to, že IDho sotva zaregistroval.
"Jo, běžte napřed..." zamumlal nakonec a aniž by jim věnoval jediný pohled, rozběhl se zpátky.
"Co blbneš?" volali za ním, ale Kash už byl dávno v trapu.

"Bejt já kápo skupiny, tak už dávno letěl." Odfrkl si naštvaně ID.
"Jo, jenže kápo je tu on. A kápo může všechno." Ušklíbl se Dude.
Možná měl Dude pravdu a byl to jeden z důvodů, proč se Kash absolutně nezalamoval nad tím, jestli je jeho chování nějak podezřelé. Už dokázal zmizet z očí tolika lidem, když bude chtít, může to kdykoliv zopakovat. S jeho schopnostmi bylo tak snadné si s lidmi zahrávat... Ale předně měl teď úplně jiné starosti. Jeho instinkt, který zaregistroval cosi, co se mu ani trochu nelíbilo, ho dovedl až na parkoviště před halou, ve které před chvílí koncertovali. Ta stopa najednou ale začala být hrozně nejasná, nemohl vůbec rozluštit, odkud to přichází. Najednou, jak se tak bezradně rozhlížel kolem sebe, mu pohled padl na podzemní garáže. Že by...?
Nemýlil se, jakmile vkročil do garáží, věděl, že se musí něco dít. A něco velkého, protože i když se snažil sebevíc, začal vypadávat ze své role člověka a zabředával zpátky do onoho alternativního světa, z něhož přišel. Radši na sebe vzal svojí druhou podobu, než aby se takhle rval sám se sebou, bylo to velmi nepříjemné a když se to přehnalo, tak i bolestivé. Znovu ho naplnila ta stará známá nenávist, kterou cítil často od té doby, co se stalo to všechno... Byla to právě ona, která ho dovedla až do spárů tmy, ale přesto se světla vzdát nedokázal. Jen ho zkrátka viděl jinak než kdokoliv jiný. Bylo to území nikoho. Temní ho vnímali jako světlého, ale světlí ho odmítali. Nic z toho by se nemuselo stát, kdyby... A skončil zase tam kde vždy. U znaku a u toho, že se na světlou stranu nemůže vrátit už jenom proto, že za tohle prince upřímně a od srdce nenávidí.
Najednou před ním ze země vyrostl stín. Kash se nelekl, čeho by se měl taky bát? Stíny byly prakticky totéž co youmové, pouze byly o něco silnější a hůře ovladatelní, proto jejich pomoci tak často nevyužívali.
Stín se lehce uklonil a naznačil Kashovi rukou směr chůze. Bylo to vtipné, že někdo, kdo symbolizoval hlubokou tmu, prokazuje tolik úcty světlému.
Zavedl ho až do druhého podlaží.

"Vida, tak jsi přeci jen přišel!" uvítal ho skoro radostně Zoicite, "To je dobře, dal sis na čas, potřebuji tvou pomoc."
Kash měl dojem, že má vidiny. Zoicite si sám, pouze s pěti stíny, troufá na všechny čtyři najednou? Zbláznil se? Co v tomhle může vidět za plán, proboha?
"Musíme zneškodnit ty tři. Jakmile je stíny chytí, nebude pro ně vůbec lehké se jim vymanit. Takhle je na okamžik paralyzujeme a budeme tak moct zprovodit ze světa náš malý problém." Naklonil se k němu Zoicite a nastínil mu ztišeným hlasem svůj plán.
Teď už Kash začínal pomalu chápat naprosto všechno...
"No tak, slíbil jsem ti pomoc, ale zase tak úplně sám to nedokážu, to by ti mohlo být jasné."
Už jenom to, že tohle říká, se mu nezdálo. Zoicite byl hodně pyšný, nepřiznal by, že na něco nestačí. Ale co měl Kash dělat jiného?
"Neruším?" vlítl tedy rovnou do momentálně vyrovnaného boje mezi stíny a těmi čtyřmi.
A do prdele, pomyslel si Darren, a je to v háji definitivně. Věděl, že to bude průser, ale že až tak velký...
Ani nebylo potřeba velkého boje, Zoicite využil pouze moment překvapení, kdy se všichni na pár vteřin soustředili na Kashe a zezadu přiskočil ke své oběti.
"Tak! A teď se koukejte hezky uklidnit." Řekl dost nahlas, aby ho všichni slyšeli, zatímco přiložil Malcolmovi nůž ke krku a ruku mu zkroutil za zády, aby se nemohl bránit.
Darren, John a Corey zůstali nehybně stát a stíny se jich tak snadno mohli chopit. Jejich doteky byly studené jako kdyby se jich dotkl sám mráz, a pevné jako nejpevnější okovy.
"Nic s nimi nedělejte, vyčkejte." Přikázal Zoicite stínům, "Kashi, pojď sem."
Kash udělal několik ne zrovna ochotných kroků.
"Vezmi mu ten krystal." Přikázal samozřejmě Zoicite.
Kash tedy popadl Malcolma za ruku a stáhl mu ze zápěstí náramek. Jakmile se ho ale dotkl, jako šíp jím cosi proletělo. Jako kdyby ho chtělo něco neznámého varovat, že tohle nemá dělat, že se krystalu nesmí ani dotknout a že následky budou pro něj katastrofální...
Ale on ho přesto podal Zoicitovi. Poodstoupil a ta zvláštní síla, která vznikla z toho dotyku a usadila se v něm, ho přinutila pohlédnout Malcolmovi do očí. Doslova mu propálil díru do mozku. Byl vyděšený a určitě ani netušil, jak silné mentální vlny vůči Kashovi momentálně vysílá...
Zoicite krystal vší silou stiskl a Malcolm se okamžitě zkroutil bolestí.
"Teď se aspoň budete na vlastní oči moct přesvědčit, jak moc jste zranitelní." Zasmál se temně Zoicite a znovu stiskl krystal. Začal z něj postupně vysávat energii a místo toho do něj pumpoval svojí energii. Z jeho ruky začalo zděšeně probleskávat zářivé světlo.
Malcolm nebyl slovy schopný popsat, co v něm Zoicitovo počínání vyvolalo. Nikdy v životě nepocítil tak strašlivou bolest, zuby nehty se držel, aby nekřičel, ale dost dobře to nešlo. Do toho mu vypověděl službu zrak a vlastně podstatná většina všech smyslů, ocitl se v psychedelicky barevném pekle, na jehož konci už na něj čekala nekonečná a neprostupná temnota...
Darren, Corey a John se pokusili stínům vytrhnout, ale to bylo skutečně velmi těžké, pokud ne přímo nemožné. Začala je ovládat panika a bezradnost, protože jim velmi rychle došlo, že Malcolm je ve vážném ohrožení života.
Pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi, POMOZ MI!
Kash si zacpal uši, ale hlas v jeho hlavě křičel stále víc. Křečovitě zavřel oči a snažil se soustředit na to, že za chvíli bude po všem. Místo toho ten hlas najednou utichl až moc rychle. Znovu otevřel oči. Zoicite na chvíli přestal s ničením krystalu a zvráceným, potěšeným pohledem si je všechny prohlížel.
"Řekněte sbohem..." zašeptal téměř radostně.
Kashovy oči doslova jako magnet přitáhla postava ležící na zemi.
Pomoz mi... Zaprosil zlomeným hlasem a očima plnýma bolesti dál slídil v jeho hlavě. Snažil se s ním ze všech sil udržet spojení. Prosím... Jinak...
Víc už mu nestačil říct, protože Zoicite se rozhodl dokonat své dílo zkázy.
Jinak co? Jinak umře!
Tohle byla poslední kapka. Jedním velkým skokem byl Kash u Zoicita a krystal mu vyrazil z ruky. Bleskurychle ho zachytil, jak se tak kutálel po zemi, a postavil se proti Zoicitovi jako rozzuřený lev.
"Co to děláš?!" zasyčel zlověstně Zoicite.
"To co jsem měl udělat už dávno." Odvětil pevně Kash, "Jdi od něj. A fofrem."
Zoicite vypadal, že se rozzuří ještě víc, ale nakonec se tak nestalo.
"Výborně. Výborně jsi to udělal. Ovšem jestli si myslíš, že teď budeš mít konečně klid, tak se šeredně mýlíš." S těmito slovy zmizel, pouze několik černých lístků po něm zůstalo.
Stíny trochu ztratily svou sílu, když jejich pán zmizel, a jako první si toho všiml Corey. Okamžitě toho využil a ostatní ho napodobili.
Kash se rychle sklonil nad ležícím Malcolmem. Chtěl mu bez jediného slova vrazit ten proklatý krystal zpátky a rovněž zmizet jako pára nad hrncem, ale Malcolm jeho ruku pevně sevřel. Přinutil ho, aby se mu znovu podíval do očí. Tentokrát v nich nebyl strach, nebyla v nich bolest, byl v nich... Zmatek? Zamyšlení? Něco takového... Nemohl to správně popsat, radši ani nechtěl myslet na to, co se s ním teď musí dít, až mu ho bylo chudáka líto. Tma pro něj byla smrtelná, a kdo ví, kolik jí právě musel snést.
"Co je s tebou?" zeptal se starostlivě, nedalo mu to, bůhví, co s ním ten hajzl provedl...
"Se mnou? Já..." snažil se Malcolm dát dohromady souvislou větu. Oči mu těkaly ze strany na stranu, jako kdyby vyhlížel další nebezpečí a ústa se mu lehce pohybovala, aniž by něco řekl.
Kash se radši rozhodl přidat do krystalu trochu své energie. Věděl, že se krystal zase časem obnoví sám a že zásah další cizí energie by mohl Malcolmovi jenom přitížit, ale přeci jen bude jistě líp snášet aspoň z části světlou energii než temnou.
"Já... Já si vzpomínám..."
Bum ho!
Kash zůstal jako opařený.
"Kashi..." vydechl Malcolm a v jeho hlase zněla radost, "Vzpomínám si..." zopakoval.
Kash se mu vytrhl a o krok ustoupil. Jako kdyby se mu srdce trhalo na dva kusy. Šokovalo ho to, a vyděsilo, ale taky... Bože, ta radost, kterou cítil, byla tak veliká, až se mu chtělo brečet. Takže je to opravdu on. Aspoň část jeho já zůstala naživu...
Ale nad ním vládla tma a nedávala mu na výběr. Celý jejich dřívější svět tříštila na kusy. Snad si to teď aspoň uvědomí, když už se mu vrátila paměť. Radši rychle zmizel.
Ale bolelo to. Naprosto nepředstavitelně to bolelo...
-.-.-
"Už je to o něco lepší." Mohl Malcolm konečně říct. Seděli na lavičce, kluci ho museli ven vyloženě vynést, protože nohy mu jednoduše odmítly poslušnost. I tak měl pocit, že se mu rozskočí hlava a dokonce i zvracel. Ale postupně se mu začalo dělat lépe. Nutno podotknout, že to se týkalo pouze té fyzické stránky.
"Jo, už máš aspoň zase barvu. Byl jsi bělejší než stěna." Uznal Corey, že skutečně vypadá líp.
"Ty vole, a ty se divíš?" ulevil si Malcolm.
"Nedivím, skoro jsem tam trpěl s tebou." Odtušil Corey.
"Co jste tam řešili s Kashem?" napadlo Darrena.
Malcolm neodpovídal. Jenom se tak zvláštně zadíval kamsi do nikam. Rozpovídal se až o notnou chvíli později.
"Na něco jsem si vzpomněl..." řekl a přitáhl nohy k tělu, "Je to můj starší brácha... Teda, chápete jak to myslím..."
"Cože?!" vyhrkli unisono všichni tři.
"Nechte toho. Mě není dobře. A musím si to nejdřív srovnat." Řekl tiše Malcolm. Znovu ho začaly pálit oči. No, tentokrát aspoň věděl proč...
-.-.-
Darren měl tak zase jednou důvod dát řeč s Khobym. Ten kupodivu z toho, že si Malcolm vzpomněl aspoň z části na svou minulost, neměl žádnou velkou radost.
"To je paráda, teď bude všechno tak akorát sabotovat."
"Taky je mi jasné, že teď bude mít vůči němu psychické bariéry, ale to má Kash taky, takže jsou si fifty fifty." Oponoval Darren.
"Tam je ten rozdíl, že to druhé je pro nás výhodnější." Odvětil Khoby.
"A co mám asi tak dělat, nutit ho násilím?" rozhodil Darren rukama.
"Rozhodně mějte oči otevřené, Kash by na něj mohl mít hodně špatný vliv. Nepotřebujeme další zradu, skutečně ne."
"Ale já si myslím, že tu vyprovokujeme spíš tím, když je od sebe budeme separovat, pak nám bude dělat všechno natruc." Oponoval Darren.
"Dělej, jak ty sám uznáš za vhodné, ostatně já na vás nemůžu dohlížet dvacet čtyři hodin denně." Pokrčil Khoby rameny.
"Co já, jaký já? Proč musím všechno řešit já, já mám taky svoje problémy!" naštval se Darren.
"To sám moc dobře víš, dlouho jsi pracoval jako informátor, víš toho spoustu a jako jediný to bereš vážně..."
"To není pravda." Skočil Darren Khobymu do řeči, "Oni to taky berou vážně, akorát pro vás to není vidět, protože s nima netrávíte tolik času jako já."
"To je přesně to, o čem mluvím. Mě nezbývá nic jiného než věřit tomu, co mi řeknete." Trhl Khoby rameny, "Ostatně, věřím, že už brzy se o tom přesvědčíme..."
"Co tím myslíš?" zbystřil Darren.
"Neděs se ničeho, zatím je to stále hudba daleké budoucnosti, ale už jste se víceméně trochu přiblížili... Jistě vedeš v patrnosti, že už brzy přijde čas, abyste otevřeli bránu. Určitě byste nebyli rádi, kdyby to za vás udělal nepřítel."
"Bože, já chci dovolenou." Zaskučel Darren.
-.-.-                         
John ostentativně seděl na balkóně a kouřil. Nálada mezi ním a Ianem by se dala krájet, proto využíval každé možnosti, kdy mohl z bytu vypadnout.
"Tak to vypadá, že budeme rozhádaný nadosmrti, co?" objevil se najednou na balkoně Ian.
"Asi." Odvětil John a odklepl popel.
"A když se pokusím si to s tebou vyříkat?" nadhodil Ian.
"Co si chceš proboha vyříkávat?" otočil se po něm John, "Nemůžeš slepovat něco, co stejně slepit nejde."
"V tom případě ale zase na druhou stranu nechápu, proč se mermomocí snažíš zůstat se mnou, když to pro tebe teda nemá cenu." Řekl nevzrušeně Ian.
"Protože moc dobře víš, že doma je to ještě horší!" vyjel na něj John.
"Tak si najdi svůj podnájem." Trhl Ian rameny.
"Jo, když mi řekneš za co, tak klidně." Odsekl John.
"Tak ti nezbude nic jiného, než to vydržet." Řekl Ian.
"Sakra, Iane, co by ti to udělalo, kdybys mě tu nechal? Já ti slibuju, že..." začal John, ale Ian ho přerušil.
"Ty už jsi mi toho nasliboval hory doly a skoro nic z toho jsi nedodržel. Několikrát jsem se tě ptal, co se děje, že ses tak hrozně změnil, neodpověděl jsi mi ani jednou, takže to nemáme vůbec na čem postavit, já jsem ochotnej tě pochopit nebo se o to aspoň snažit, ale když mi nedáš příležitost, tak je to pak těžký." Řekl pragmaticky Ian.
John obrátil pohled zoufale k nebi. Tolik nenáviděl to, co je. Kdyby tak mohl z tohohle světa navěky zmizet, stejně tu není šťastný a moc dobře si uvědomoval, že sem nepatří. Nikdo ho tu nedrží, nemá důvod tu zůstávat, chce pryč...
"Dobře, je mi úplně jasný, na co narážíš a co ode mě chceš, ale zklamu tě, moje odpověď zůstane stejná. Dobře, něco se změnilo, ale já to rozebírat nehodlám. Ani s tebou, ani s kýmkoliv jiným." Odvětil John rozhodně.
"Tak si dej hlavně pozor, aby se to jednou neotočilo proti tobě." Varoval ho Ian.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře