Kingdom Of Libria, 15.část

15. duben 2009 | 21.25 |

Nenašel se ten večer nikdo, kdo by měl klid. Možná ještě jakž takž Corey, pokud nepočítal to, že se s ním Angie na protest nebavila. Jeho to ale neobměkčilo, o svém znovuobnoveném vztahu nikomu vykládat nechtěl. Kdyby ano, už by to dávno udělal. Angie se to mluvilo, jí se to netýkalo, ona nedostávala od rodičů ultimáta a podobné roztomilosti.
V podstatě se dalo říct, že všichni, až na jednoho, strávili večer hádáním s rodinou.

"No to je dost, že jdeš!"
Malcolm tuhle větu tak nějak očekával, takže ho ani nemohla rozhodit.
"Jdu přesně na čas, ono to sem z nádraží taky nějakou dobu trvá." Odvětil.
"Vždyť já ti nenadávám, jen už jsem měla starost, kde jsi." Odpověděla mírně matka. Malcolm se až divil, kde se to v ní bere, když odjížděl, byli všichni dost na nervy.
"Brácha už je pryč nebo tu nakonec zůstal přes noc?" zajímalo Malcolma.
"Zůstal tu přes noc, už bylo dost pozdě, aby jel, navíc když už se tu taky jednou ukázal..." přikývla matka.
"Omlouvám se za ten výstup." Omluvil se Malcolm, když už u toho byli.
"Nic se neděje." Mávla nad tím matka rukou, "Však se z toho do rána oba vyspíte, doufám... Co je s tebou?" zeptala se najednou.
"Co? Se mnou? Nic, co by mělo být?" zeptal se překvapeně Malcolm.
"Vypadáš hrozně smutně."
"Spíš mi není dobře, půjdu si lehnout." Rozhodl se Malcolm vyklidit pole.
"Dobře. Jestli jsi nastydl, tak si mě nepřej." Pohrozila mu matka.
"Neboj mami, do rána jsem jako rybička." Slíbil jí Malcolm a zalezl do svého pokoje. Plácl sebou na postel a po chvilce zaváhání napsal Johnovi, aby mu poslal číslo na Iana. Za pár minut už Ianovi volal.
"Prosím?" řekl Ian nejistě.
"Ahoj, tady Malcolm, prosimtě, můžu mít na tebe takovou otázku? Nemáš číslo na kohokoliv s tý Kashový skupiny, pokud ne přímo na něj?" šel Malcolm rovnou k věci.
"Mám číslo na Nookie a IDho, ale zklamu tě, jestli chceš číslo na Kashe, tak ten je z nich jedinej, kterej mobil nevlastní."
Hm, a co jsem si asi tak myslel, pomyslel si Malcolm.
"Tak mi dej aspoň číslo třeba na Nookie, budeš moc hodnej."

4pt">"Kdo ti volal?" zeptal se John okamžitě, jakmile Ian položil telefon, protože tušil.

"Malcolm, tys mu na mě dával číslo?" divil se Ian.
"Jo. Co ti chtěl?"
"Číslo na Kashe." Odvětil bez zájmu Ian.
"Aha." Udělal vědoucně John. Za chvíli už psal SMSku taky – tentokrát Darrenovi, aby mu oznámil, co se právě stalo. Sice to bylo pochopitelné, ale zároveň bylo pochopitelné i to, že musí být teď všichni ve střehu.
-.-.-
"Cože? Proč já?" ohradila se Nookie skoro dotčeně, když jí pánský zbytek skupiny oznámil, na čem se dohodli.
"Protože jsi ženská. A neber to zle, je to myšleno v tom nejlepším smyslu slova." Ujistil jí ID. Nookie na něj přesto lehce nechápavě vykulila svá roztomilá očka.
"Prostě na tebe nebude sprostej." Řekl jí narovinu Dude.
"Jo, to by ses divil." Zasmála se Nookie.
"Prosím, uděláš to pro nás?" zaprosil ID, i když to spíš znělo jako rozkaz.
"No tak dobrá, jo, zkusím to. Ale jak si to asi tak představujete?" řekla Nookie nijak nadšeně.
"To necháme zcela na tobě." Usmál se na ní Dude roztomile. Aspoň si myslel, že to vypadalo roztomile.
"To jste teda ohromný dobráci."
"Hele, ještě mi řekni, že tě poslední dobou nerozčiluje." Vložil se do debaty i Mix.
"Jasně že jo, jen nevím, co si slibujete od toho, že zrovna já z něj něco vytáhnu." Praštila Nookie pěstí do stolu. Oni si toho totiž pánové asi ještě nevšimli, ale pro Kashe byla v konečném výsledku ve skupině pouze za ozdobu, co má zpívat a být milá, ale hlavně nemá do čehokoliv kecat.
"Zkus nějakou romantiku při svíčkách..." navrhl jí z legrace Dude. ID se jenom začal dusit pivem a mlátit pěstí do stolu.
"Co je, to tě to tak pobavilo?" nechápal Dude.
"Jo, ale z jinýho důvodu, než ty si myslíš." Snažil se ID vyhekat pivo ze svých plic, "Akorát to nemůžeš pochopit, protože tys Teonu v akci nezažil..."
"To myslíš tu, co s váma zpívala předtím?" snažil se Dude zjistit, jestli mluví o té samé Teoně.
"Přesně tu. Chlapi, to vám budu muset někdy povědět, to byla taková prdel..." smál se ID dál a dodal směrem k Nookie, "Takže slečno, žádný vytáčky, jsme domluvený. A trochu s tím chvátni, ať víme rychle, na čem jsme. Jinak toho kreténa zabiju."
-.-.-
"Jau! Kurva drát, vysrat se na to." Nadával polohlasně Kash, když se hned za vstupními dveřmi paneláku málem zabil, protože nějaký dobrák postavil přímo do cesty tašku s nákupem, takže si o ní právě málem ukopl palec. Když konečně přestal vrávorat na jedné noze a vykoukl zpod kapuce, kdo se ho tak zákeřně pokusil zmrzačit, setkal se s dosti zděšeným pohledem jedné ze dvou babek, které se v suterénu zastavily na kus řeči. Čuměly na něj, jako kdyby byl nějaký terorista.
"Sorráč." Utrousil mezi zuby a koukal zmizet ve výtahu. Už se nemohl dočkat, až bude konečně "doma". To doma bylo hodně nadnesené, byl to spíše byt, ve kterém čas od času přespal, ale tohle byla jedna z věcí, která se mu na světě lidí líbila – že každý mohl mít takhle svojí oázu klidu, kterou zamknul na zámek a žádná nepovolaná návštěva dovnitř nemohla.
Když ale vylezl z výtahu, musel svojí myšlenku trochu poupravit. Dovnitř nesměla, to ano. Ale na botníku sedět mohla.
"Co ty tady děláš?" zeptal se spíše vyčerpaně než naštvaně.
"No, já myslím, že je celkem jasné, co tu dělám." Pokrčil Malcolm rameny a slezl z toho botníku. Sedl si na něj z jediného důvodu, už tu trčel nejmíň hodinu a kamenné schodiště nebyla zrovna ta nejpříjemnější věc, na které by se dalo sedět.
Kash si mezitím, co odemkl a otevřel dveře, myslel něco o tom, že až se mu dostane do rukou ten, kdo mu dal jeho adresu, tak ho vlastní rukou zabije.
"Hele, řeknu ti to tak, abys to pochopil, kdybych s tebou chtěl mluvit, tak už jsem to dávno udělal." Řekl, a chtěl dveře rychle zavřít, ale Malcolm toho měl tak akorát dost. Opřel se do dveří takovou silou, o které ani neměl potuchy, že jí dokáže vyvinout.
"Tak a teď toho mám tak akorát dost! Koukej mě pustit dovnitř, nebo uvidíš ten tanec."
Na druhé straně chodby se lehce pootevřeli dveře. Než aby někdo jejich rozhovor vyslechl, to ho radši Kash opravdu pustil dovnitř.
"Ty seš horší jak mor." Zavrčel Kash a sundal si kapucu, teď už svůj obličej schovávat nepotřeboval.
"Co jsem ti sakra udělal, že se ke mně chováš takhle?!" pustil se do něj Malcolm.
"Jo tak jestli ses přišel hádat, tak můžeš zase rychle vypadnout." Odvětil Kash a naprosto klidně si začal v kuchyni připravovat jídlo. Naposledy jedl v půl dvanácté oběd a teď už šilhal hlady.
"Ne, já se nechci hádat, ale ty mi nedáváš na vybranou." Ztišil tedy Malcolm hlas, když poznal, že tudy cesta nepovede. Opřel se o rám dveří vedoucích do kuchyně. Vypadal unaveně.
"Víš, já už nevím, jak ti to říct jinak, že s tebou žádnej rozhovor víst nechci. Ani teď, ani nikdy jindy." Odsekl Kash, ani se mu nepodíval do očí.
"A proč ne?" chtěl vědět Malcolm.
"Protože. Nedokážu pochopit, že ti nedochází, že my dva jsme nepřátelé, nic víc." Řekl Kash. Hlas měl zvláštně pohnutý, nastalá situace mu skutečně nebyla příjemná.
"Cože?" nevěřil Malcolm svým uším, "A to mám za co? Za to, že jsem ti dokázal odpustit? Že jsem se ti snažil až do poslední chvíle zachránit život?"
"Já se tě o to neprosil!" vybuchl najednou zničehonic Kash.
"Proč? Abys mohl mít teď čistý svědomí? Neříkej mi ani ze srandy, že jsi tohle všechno očekával!"
"Ne! Já jsem nic z tohohle nechtěl, stalo se to proti mojí vůli, ale kvůli tomuhle krámu s tím nic dělat nemůžu!" vykřikl zoufale Kash, "Ty si tohle všechno vážně pamatuješ?"
Malcolm tiše přikývl.
"To je v prdeli..." vydechl Kash.
"Pořád si ještě myslíš, že my dva si nemáme o čem promluvit?" řekl tiše Malcolm. Kash jenom pokýval hlavou a sedl si unaveně na první židli, na kterou narazil. Malcolm si sedl naproti němu.
"Promiň, omlouvám se za ten výstup." Omluvil se Kash.
"To je v pořádku. Spíš mi vysvětli, z čeho máš takovej strach."
"Tak na to je odpověď celkem jednoduchá." Zasmál se hořce Kash, "Dokážeš si představit, že by jsi byl v životě opravdu tak na dně, že by ti nezbylo jiný řešení než sebevražda?"
"No... Asi ano." Připustil Malcolm a divil se, proč se ho Kash ptá zrovna na tohle.
"Fajn. Tak si představ, že by sis, dejme tomu, vybral nějakej pěknej most, ze kterého skočit. A cestou by jsi schválně šel prostředkem frekventované silnice, protože je přece úplně jedno, jak zemřeš, výsledek bude stejný, pro tebe příznivý. Ale budeš mít štěstí a žádné auto tě nezachytí. Tak dojdeš konečně na ten svůj most a vylezeš na jeho okraj. S tím, že nemáš absolutně žádné výčitky, bude to tak dobře pro tebe i pro ostatní. A najednou vedle tebe někdo stojí a chytne tě za ruku s tím, abys to nedělal, abys neskákal. Někdo, kvůli komu to vlastně chceš udělat, protože jsi ho zklamal, s kým jsi myslel, že se už nikdy v životě neshledáš a pokud ano, pak to rozhodně nebude šťastné shledání. A teď ty ve svojí hlavě víš, že musíš skočit, že pokud neskočíš, budeš se muset opět vrátit tou samou cestou zpátky, přes ta zběsilá auta, a víš, že tentokrát už takové štěstí mít nebudeš a jedno z nich tě určitě zachytí a může sebou vzít i toho, kdo tě vede za ruku, ale nedokážeš to, protože na to máš toho dotyčného příliš rád, než abys ho dokázal znovu opustit... Už mi rozumíš?"
"Myslím, že ano." Přikývl zaraženě Malcolm.
"Já jsem se ti ani tak nesnažil vyhýbat, já jsem jenom nechtěl, aby sis vzpomněl... Pro mě je to hrozně těžký nespojovat si vás dva dohromady."
"Možná proto, že nejsme dva, ale jeden." Rozhodl se Malcolm, že teď zase řekne něco on, "Zkus si to teď představit z mýho pohledu. Že nějakých dvacet let vyrůstáš s vědomím kdo jsi a odkud jsi. A najednou o tohle vědomí přijdeš, během krátkého okamžiku je všechno pryč. Nejdřív si říkáš, že je to blbost, totální blbost, ale potom zjistíš, že je to pravda. Ani nevíš, jak hrozný šok je tohle si uvědomit, a já tou fází zrovna procházím. Jako kdybych spal a těch dvacet let byl jenom nějaký extra dlouhý sen, najednou jsem vzhůru a říkám si, sakra, proč jsem ve svém snu? Nebo to není sen? Co jsem? Kam vlastně patřím? A tohle jsou prostě otázky, na které chci, na které musím najít odpovědi. Najednou se objeví někdo, kdo mě zná déle než momentálně já sám sebe, ke komu mě to podvědomě táhne a na koho se usilovně snažím si vzpomenout, a ty uděláš tohle, pak se nediv, že tu sedíme naproti sobě a snažíme se nebrečet..."
"Když... Ty si nedokážeš představit tu radost a smutek zároveň... Já jsem tě viděl umírat a chvilku poté mi řekli, že za několik let budu já ten, kdo tě má znovu zabít... Dvacet let jsem se na to pokoušel psychicky připravit, docela se mi to i dařilo, jenže... Ty máš asi skutečně pravdu, mluvím s tebou a mám pocit, že se skutečně vůbec nic nezměnilo..."
"Tak pokud ti jde o tohle, tak jsme si oba kvit, já tě taky viděl umírat a dodneška se mi o tom zdaj noční můry. Nevzpomněl jsem si ještě zdaleka na všechno, ale to přece ještě neznamená, že o mě musíš takhle přemýšlet."
"Já se spíš snažím o tobě tak nepřemýšlet. Možná ti to tak nepřijde, ještě když jsem sám před chvílí tvrdil opak, ale my dva nejsme nepřátelé, nevzdal jsem se světla, nejsem temný..."
"To myslíš vážně?" zeptal se Malcolm doopravdy překvapeně.
"Naprosto vážně. Neměl jsem přece důvod... Nezradil jsem kvůli tomu, že by se změnilo moje přesvědčení, ale kvůli vám." Řekl Kash skoro zoufale.
Malcolm se pokusil zapátrat v paměti. Vzpomenout si slovo od slova na jejich poslední rozhovor ve vězeňské cele, pár hodin před popravou.
"Ai..." vytanulo mu nakonec na mysli to správné jméno.
"Vzpomínáš si na něj?" zeptal se víceméně ze zvyku Kash.
"Samozřejmě, nejdřív jsi tak říkal mě, když jsem byl malý, protože jsem neuměl říct svoje jméno... A rodiče potom tak pojmenovali i třetího bráchu..."
"A víš, co se s ním taky stalo?"
"Ježiš, to je snad jasný!"
"Tak mi to řekni, chci to slyšet."
"Zabili ho temní, když ti o to tak hrozně jde. Když na své cestě k hlavnímu městu plenili ostatní města, která jim přišla do cesty, tak ho zajali..."
"Kdepak. Zabili ho hned. To jenom my jsme o tom nevěděli. Použili to pak proti mně, věděli, že k tobě nebude tak snadné se dostat, že já jsem snadnější kořist."
"Bože..." bylo jediné, na co se Malcolm zmohl.
"No a zbytek včetně konce už znáš." Vydechl Kash, "Jejich plán jim vyšel do posledního puntíku. A my se tu pak div do krve nehádáme, kdo z nás má vlastně pravdu."
"Víš, co je na tomhle všem nejvtipnější?" podepřel si Malcolm unaveně hlavu, "Že tohle všechno já už vlastně vím..."
"Opakování matka moudrosti, ne?" trhl Kash rameny a dokonce se ironicky usmál.
"V tomhle případě spíš tuposti." Převezl ho Malcolm a uloupil si z kuchyňské linky trochu zeleniny, "Když dovolíš, tak začnu, taky mám hlad jako vlk."
"Spíš jak koza, pochybuju, že by vlk žral zelí." Poznamenal Kash. Malcolm se rozesmál tak, až mu zaskočilo.
"Ty seš hovado." Nadával, zatímco se pokoušel vyhekat ze svých plic zbytky té proklaté zeleniny.
"Jo, a ty mi na to vždycky skočíš. No jo, vidíš, vždyť já měl původně hlad!" vzpomněl si Kash, čímž u Malcolma vyvolal další výbuch smíchu. A do toho všeho ještě začal zvonit mobil.
"Prosím?" vyhekl Malcolm do sluchátka, protože byl napůl udušený zelím a napůl smíchem.
"Ahoj, co kde člověče vyvádíš, že jsi v tak dobrý náladě?" ozval se na druhé straně Angien hlas.
"Ahoj lásko, ale nic, jen si trochu prodlužuju život. Copak bys potřebovala?"
To oslovení přitáhlo Kashovu pozornost. Lásko? Takže má nějakou slečnu? Nebo...? Při té myšlence nanovo vybuchl smíchy, až musel dvakrát praštit do desky stolu, aby se nerozchechtal nahlas. Ani nechápal, co je na tom vlastně tak vtipné.
"Čemu se směješ, co?" zeptal se ho Malcolm, když ukončil hovor.
"Ale ničemu. To bys nepochopil." Mávl nad tím Kash rukou, "Takže máš nějakou holku, jo?"
"Ne, chlapa. Koho asi?" poklepal si Malcolm na čelo, co mu to dává za debilní otázky. Jenže Kash místo toho, co by se urazil, se znovu začal pochichtávat.
"Hahaha, vtipný." Ušklíbl se Malcolm, aniž by věděl, čemu se Kash směje. Popravdě to vědět ani nechtěl.
"To nic, dobrý. No, smím vědět podrobnosti?"
Malcolma v tu chvíli vůbec nenapadlo, že by měl říct jasné a jednoznačné "ne" a že ty důvody by byly dost dobře jasné i jemu samotnému.
"Stejně jí neznáš... Vlastně jo, znáš, Angie, dřív chodila s Johnem..."
"Ahá, tak takhle se jmenuje." Pokýval Kash hlavou, "Už jsem s ní měl jednou zajímavý rozhovor."
"Jo, na to si pamatuju." Odvětil s úšklebkem Malcolm.
"To už mi musíš odpustit, já jinej nebudu." Pokrčil Kash nevinně rameny. Ale ani slepému nemohlo uniknout, že ten jeho pohled nebyl nevinný ani náhodou. Naopak, zničehonic začal vypadat i trochu nebezpečně, jako kdyby znovu vklouzl do své staré role.
"Jak to myslíš, že už jiný nebudeš?" zeptal se ostražitě Malcolm.
"Tak. Vždycky mě bavilo ovládat ostatní, vědět o nich víc, než věděj oni sami o sobě. Nebo jim něco aspoň moct připomenout, co by třeba rádi zapomněli. Proč myslíš, že i přesto, že je moje momentální situace dost nezáviděníhodná, mám takovou pozici, že s ní může otřást jen velmi málokdo. A vždycky to tak bylo. A nevykládej mi, že to nevíš." Opřel se Kash pohodlně o zeď.
"Koukám, že ti ta vlastnost zůstala." Pokýval Malcolm hlavou.
"Vždycky jsem byl o něco napřed než ostatní. Byl jsem takovej ten typ, co neudělá chybu, a když ano, tak jí stejně nakonec obrátí ve svůj prospěch nebo jí dokonale zamaskuje." Pokračoval Kash a nebezpečný výraz z jeho tváře nemizel, "Jenomže, jak už to tak bývá, bum, přišla ta osudová první skutečná chyba a bylo po srandě."
A najednou vypadal zase unaveně, přesně jako před pár minutami.
"Tak na to ti dost dobře nemám co říct." Pokrčil Malcolm rameny.
"Ani to po tobě nechci. Měl jsem na přemejšlení dvacet let a věř mi – radši jsem se naučil nemyslet."
"Tak tomu zase tolik nevěřím." Zašklebil se Malcolm, "No, nerad to říkám, ale budu muset jít..."
"Nerad? Ježiš, nečekám na nic jinýho!" zvolal teatrálně Kash.
"Nebudu komentovat." Kontroval Malcolm.
"Fajn. Tak ještě jedna věc než odejdeš – nikomu, a když říkám nikomu, tak tím skutečně myslím nikomu, o tomhle rozhovoru neřekneš, ano?" upozorňoval ho Kash ještě ve dveřích.
"Dobře. Když si to přeješ." Přikývl Malcolm, "Tak... Se měj. A doufám, že se znovu neuvidíme, za nějakých... Divokých okolností."
"Bohužel bych se i docela vsadil, že na to můžeš vzít jed." řekl Kash, "Tak se měj."
Konečně za ním mohl zavřít dveře. Sice si z toho dělal srandu, ale skutečně se těšil, až vypadne. Teď v tom všem bude mít akorát ještě větší bordel, než měl předtím.
Bože, jak se před ním mohl tolik otevřít, jak mu toho mohl tolik říct? Úplně vypadl z role. Krucinál, to mu tak ještě scházelo... Zase na druhou stranu, dalo by se toho využít k tomu, aby z něj tahal informace.
Nedalo se nic dělat. Stáli každý na jiné straně barikády. Dobře, na něj klidně ohledy brát bude – ostatně jinak nemůže. Ale na jeho postoji k ostatním třem se tím vůbec nic neměnilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře